Kliknutím zvětšíteMartin Hunčovský (56), duchovní otec a ředitel závodu, sice v tuto chvíli neví, zda se v budoucnu k pořádání vrátí a náhradu už za sebe hledá také u podniku, který už řadu let chystá v Lužických horách. Na běhání ale v nejisté době v žádném případě nezanevřel. Naopak. Po letech se znovu rozhodl oprášit vlastní kariéru dálkového běžce. Jak u něj bývá zvykem, postavil před sebe pořádně velkou výzvu. „Chci ukázat, že i v šestapadesáti letech jdou dělat super výkony a nemá cenu v životě nic vzdávat,“ říká.
Po roce jste znovu byli nuceni zrušit váš závod. Kdy začalo být jasno?
Ještě měsíc před závodem jsme byli schopní jej nějak narychlo uspořádat, pokud by to opatření dovolovala. V kratší době je to ale naprosto nereálné, aby to mělo alespoň nějakou kvalitu. Momentálně je totální utopií něco vymýšlet. I sledovanost našich stránek klesla v porovnání s loňským rokem prakticky na nulu.
Co děláte místo toho?
Začal jsem se v téhle nejisté době přeorientovávat zase více sám na sebe. Osvěžil jsem myšlenky udělat zase nějaký velký běžecký výkon. A také za ním poslední čtyři měsíce velmi intenzivně jdu. Od začátku listopadu jsem tvrdě zapracoval systematické tréninky. Vím, o čem to je. Mám v tom velké zkušenosti. Běhám šestkrát týdně. Zhubl jsem nějakých dvanáct kilo.
A váš cíl?
Chystám se začátkem července splnit další sportovní sen – z Kel, kde bydlím, doběhnout k Jadranu do Slovinska. Bude to nějakých devět set kilometrů. Počítám s jedenácti dny běhu. Pikantní to navíc bude v tom, že si všechno potřebné ponesu sám na zádech. Nemělo by toho být víc než pět kilo váhy. Už teď trénuji tak, abych na zádech něco měl a posiloval potřebné svalstvo.
K moři už jste dojel na kole, takže tentokrát po svých…
Na kole už jsem dojel k moři pětkrát – dvakrát k Jadranu, dvakrát k Baltu a jednou k Severnímu moři. Na důchod, což bude za nějakých osm let, si chci nechat ještě delší cesty na kole – například k Černému moři, případně k Atlantiku do Francie. Dokud ale ještě jsou síly, do té šedesátky, mohu si, myslím, splnit tenhle další běžecký sen.
Jak náročný běh jste před sebe postavil třeba v porovnání s extrémními dálkami, které jste už v minulosti absolvoval?
Když to srovnám třeba s oběhem republiky, bude to pro mě určitě těžší. Budu o patnáct let starší a věk tak úplně okecat nejde. Jsem už jistě pomalejší běžec, to ale až takovou roli hrát nebude, prostě budu každý den jen o něco déle na trase. Těžší to každopádně bude v tom, že s sebou nebudu mít žádný doprovod.
To je záměr?
Ano. Nikoho tentokrát nechci, jak tomu bylo třeba při běhu napříč republikou (rok 2006), kdy mi z Aše do Lanžhotu na kole všechno vezl a poskytoval servis Pepa Maincl. Tady budu na všechno sám, sám budu řešit jídlo, spaní… Nechám osudu, kam mě tělo každý den umožní doběhnout. Budu mít samozřejmě navigaci a nějaké kontrolní body, aby bylo zřejmé, že nikde nepopojíždím vlakem a šlo o férový sportovní výkon. Budu také reportovat a posílat fotky z míst, kde jsem.
Po jaké době jste vlastně začal s tak intenzivním tréninkem s vidinou velkého sportovního výkonu?
Už dlouho jsem byl v nečinnosti. Intenzivně jsem neběhal možná pět nebo sedm let. Z vysoké úrovně, na kterou jsem se dostal, jsem samozřejmě za tu dobu spadl. Zkoušel jsem sice různě popobíhat kolem baráku, okresu. Bez nějakého velkého stimulu mi to ale prostě nejde. Byl jsem zvyklý na vysoké cíle. Popobíhání mi šlo týden, dva, ale nic mi to nedávalo. Často jsem jednoduše našel důvody, proč se neobléknout, nejít trénovat, sednout si a číst, a nebo prostě jen v uvozovkách organizovat závod. Musel jsem znovu najít velký motiv a ten jsem našel.
Je to svým způsobem i vaše rada pro všechny amatérské sportovce, kterým nyní nezbývá nic jiného, než si jít sám zaběhat, ale dělá jim problém se donutit?
Přesně tak.
V jaké fázi přípravy se nyní nacházíte? Kolik uběhnete třeba za týden?
Mám za sebou čtyři měsíce a něco. První to byla nejen i odtučňovací kůra (smích), ale musel jsem tělu připomenout, co vlastně dříve umělo. Začal jsem tak i proto, že známe, kolik lákadel o Vánocích přináší prosinec. Překlenul jsem tohle období, myslím, velmi noblesně.Zároveň jsem dal od začátku hodně lidem na vědomí, co chystám, abych od toho už nemohl couvnout a nutilo mě to. Přesně jako vy se mě teď ptají, jak jsem na tom. Říkám jim, že se dostávám na nějakých sto až sto dvacet kilometrů týdně, což bohatě stačí.
Běhal jste i v mrazech, které v jednu dobu panovaly i přes den?
Ano, jen jsem lehce zvolnil. Musím být připravený na to, že počasí může být jakékoli a je jedno jestli je extrémní zima nebo teplo.
Od prvního března byste měl trénovat pouze v katastru vaší obce. Není to pro dálkového běžce komplikace?
Když už se náhodou z katastru nepatrně vzdálím, tak se zase hned rychle vracím. (směje se) Výhodou naší vesnice je, že jde o tak roztahanou lokalitu, že tu bez problémů udělám patnáctikilometrový okruh. Takže s tím nemám problém.
Ještě bych se rád vrátil k Boreckému půlmaratonu. Myslíte, že se k jeho pořádání v budoucnu vrátíte, nebo už s restartem spíše nepočítáte?
Tím, že jsem se víc přeorientoval na sebe, jde tohle samozřejmě do ústraní. Teď to nedokáži říct. Už letos v srpnu bude pod mou taktovkou nejspíš poslední ročník závodu Deset lužických sedmistovek. Hlavní problém je v tom, že organizuji závod, který je pětasedmdesát kilometrů od mého bydliště. Tím, že nemám přímou vazbu na úřady a pomocníky, je to pro mě nesmírně komplikované. Už jen značení sto deset kilometrů dlouhé tratě, se kterým mi pomáhá ultramaratonec Petr Solnička, je technicky nesmírně náročné.
Nebude to škoda, aby takový závod skončil?
Dal jsem už i na web závodu, že hledám nástupce, kterému bych pořádání důstojně předal – s veškerým know-how, myšlenkami a návody. Už by bylo jen na něm, jakým směrem závod dál povede. Jsem ale pesimista, že se takový v uvozovkách druhý blázen najde. Neskromně řečeno byl závod hodně dělaný na mé osobě. Navíc se závodem pomáhá deset lidí z mé rodiny. Podobně jako je tomu během Boreckého půlmaratonu.
Na závěr ještě odbočka k vaší profesi. Jak jako učitel bojujete s distanční výukou?
Nemáme k tomu zatím nějaké jednotné regule od ministerstva, takže se s tím potýkáme každý po svém. Osobně samozřejmě mnohem raději upřednostňuji prezenční výuku a kontakt se studenty ve škole. Co jsem se jich ptal, když nás začátkem prosince na chvíli rozvolnili, tak i podstatná většina dětí říkala, že je mnohem raději ve škole. Sociální kontakty chybí všem.
Dětem k tomu chybí i pohyb, že?
Bohužel. Sportu bude chybět základna. Pokud bude taková doba trvat třeba ještě rok, může to mít nedozírné následky na populaci za pět deset let.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
