„Spadám pod asociaci okinawského karate, a to je pro vysvětlení velmi důležité, protože karate nevzniklo v Japonsku, ale na Okinawě,“ vypráví semifinalista soutěže Díky, trenére. „Ostrov patří pod Japonsko, ale Okinawané si udržují svou autonomitu a jedinečnost.“
Škola karate Filipa Suka představuje větev, která má přímou návaznost na Okinawu. „Oba styly se liší. V Japonsku je karate vnímáno jako sport, kdežto na Okinawě se v podstatě nesoutěží. Je to sebeobrana a pohybové umění, jehož podstatou je pravidelná příprava. Není to pouze o fyzickém výkonu, trénink musí dbát na harmonii jak fyzického tak psychického vývoje. Japonsky se tomuto principu říká Bunbu ryodó,“ vysvětluje.
„Nemáme to jako v jiných sportech, že by nám například na podzim začínala sezona a směřovali bychom ke konkrétnímu turnaji. Učím své studenty, aby se uměli dlouhodobě bránit. Je obtížné nastavit výkonnost a zároveň udržet motivaci dětí. Tou může být zisk dalšího barevného pásu, symbolizujícího technickou úroveň.“ pokračuje Filip Suk.
Kritickým obdobím, kdy se láme výdrž, je zhruba mezi základní a střední školou. „Vysvětlit puberťákovi, že karate má nějaký hlubší smysl, než že zvedá ruce a nohy, je docela obtížné. Proto se snažíme vymýšlet určité bonusy, aby se vytvořil kolektiv. Jsem strašně rád, že se nám povedlo u sportu udržet spoustu středoškoláků. I tak jsem zvědavý, v jaké sestavě se po prázdninách na tréninku sejdeme,“ přiznává bývalý pedagog.
Jak vypadá trénink? „Většina kluků a holek trénuje dvakrát týdně po hodině a půl. Gró přípravy je technika, ale zároveň se zaměřujeme na kondici, sílu a rychlost. Jde o časté opakování technických prvků, což může být vyčerpávající a zdlouhavé. Někdy to může vypadat, že to nikam nevede, ale opak je pravdou. Děti, které se snaží, jsou na tom v sebeobraně, bez ohledu na to, jestli se jim změnila barva pásku, za rok úplně jinde.“
Jednou měsíčně se pořádají semináře za účasti prezidenta Asociace okinawského karate Jana Gyurise. „Jsou to dny plné náročného tréninku. Sejdou se karatisté z celé republiky a vyzkouší si, zda jim technika, kterou se do té doby učili, funguje. Výhodou karate je, že většinu technik může každý trénovat sám. Nicméně jednou za čas je potřeba se postavit proti někomu, koho moc neznáte, a vyzkoušet si kontakt,“ říká Filip Suk.
Děti s tím začínají v rozumné a omezené míře. Intenzitu si pod vedením trenéra postupně určují sami. „Pokud se chce člověk naučit bránit, musí být připravený umět přijmout ránu. Proto je součástí tréninku mokiwara. Jedná se o kůl upevněný v zemi nebo na podložce, který je omotaný provazem. Do něj se provádějí údery klouby, malíkovými hranami nebo prsty u nohou.“
Jak se však trenérovi daří udržet pozornost často rozdováděných dětí? „Kromě přípravky si nemyslím, že bych měl problém s pozorností studentů. Program je dost nabitý a co si po skončení tréninků povídáme, tak se shodujeme, jak to rychle uteklo. Trénují každý pohyb sestavy a na závěr by se měli – útočník i obránce – dostat do stavu mysli, kdy jsou koncentrovaní na sto procent. Tím se pozná, kde jsou jejich limity,“ upozorňuje.
Trenérovým cílem je dostat děti aspoň na minutu na takovou hranici. „Aby poznali, když už zafunguje vědomí, při němž pochopí, kam až mohou jít a že třeba příště při maximálním vypětí těla zvládnou základní techniku ještě líp. Trénink nemá v žádném případě prvky nebezpečnosti. Co vím, tak všechna zranění vznikla buďto při rozcvičce nebo na letním soustředění, kdy si kluci při fotbalu nakopli prst,“ usmívá se Filip Suk.
„Neexistují zlomené ruce nebo nosy. Trvá totiž dost dlouho než se dítě k určitému kontaktu, který by mohl bolet, ve dvojici prokouše. Pro děti, ale i pro dospěláky je karate hra. Určitý stupeň agresivity je ale nutný,“ míní.
„Jsem rád, že trénuji karatisty. Neuvěřitelně mě to naplňuje, baví mě předávat dál zkušenosti. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že bych s tím skončil,“ dodává.
