V těchto dnech je tomu přesně dvacet let od konání prvního mistrovství světa juniorů v hokejbalu, které se uskutečnilo během čtyř červnových dnů roku 2000 (22. – 25. 6.) v Kralupech. Ty se koncem devadesátých let staly jedním z důležitých republikových hokejbalových středisek. Za středočeskými „hokejbalovými zázraky“ stál zejména Jindřich Kohm, tehdejší spoluzakladatel AHL (Amatérských Hokejbalových Lig) i ředitel šampionátu, na který se do Kralup sjelo osm reprezentačních výběrů včetně Kanady a USA.
Jak vlastně došlo na pořádání tak velké akce v Kralupech?
V roce 1996 jsme s kamarádem Tomášem Horou založili v Kralupech AHL – amatérskou hokejbalovou ligu, jejíž první ročník odehrálo osm klubů. Bylo nám dvacet a šli jsme do všeho naplno. Ten rozvoj byl raketový… Během necelých pěti sezon existovaly už tři ligové soutěže a my evidovali na pět stovek hráčů. O naší činnosti jsme uspořádali osvětovou výstavu v místním muzeu, v roce 1999 se nám podařilo osvětlit naše hřiště nazývané Koloseum, několik hráčů dostalo lano do extraligy. Ivo Loskot se dostal dokonce do juniorské i seniorské reprezentace a získal tituly mistra Evropy (1999 a 2000). O Kralupech bylo slyšet daleko za jejich hradbami… O amatérských ligách a stylu jejich vedení natáčela Nova i Česká televize, psalo se o nich v celostátním tisku. Funkcionáři Českomoravského svazu hokejbalu o nás věděli a velmi moudře manažersky vycítili šanci využít nabízeného potenciálu.
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
K mistrovství světa se záhy vrátíme, teď mi řekněte, jak si vysvětlujete z dnešního pohledu tak rychlý rozvoj vašich amatérských lig?
Hlavní byl asi ten komunitní rozměr. Hráli jsme, z pohledu svazu, neoficiální variantu hokejbalu tři plus jedna na hřišti 32 krát 16 metrů. Ideální počet hráčů pro tým byl okolo deseti dvanácti. Ty týmy byly svébytné party kamarádů, kteří si o sobě rozhodovali sami, družstva patnáctiletých, dvacetiletých až třeba čtyřicetiletých, když to zjednoduším, a nikoho neřídili žádní bufuňáři, psychopatičtí trenéři a podobně. Také ta identita byla skvělá, formovaly se týmy z různých částí města - například Minice Quijotes, CSAK Lobeček, AHK NOR Lobeček, AIK Hůrka, Sokol Zeměchy – a přilehlých obcí - HBC Nelahozeves, Velvary Breakers, Veltrusy Black Ravens, ale i měst - HBK Roudnice nad Labem. Důležité bylo osvětlení našeho hřiště, čímž jsme zásadně rozšířili počet hracích termínů a celý ten náš přístup, medializace soutěží i velmi populární Galavečery, kde jsme předávali mnoho různých cen a pohárů formou „oscarové show“.
Koloseum, Kapitol, Petroniův pohár, na logu mistrovství světa mýtický praotec Čech. Kdo vymýšlel tuto estetiku?
Petroniův pohár byl návrhem Tomáše Hory, se kterým jsem okamžitě souhlasil. Oba jsme měli přečtené romány od Jarmily Loukotkové Není římského lidu a Henryka Sienkiewicze Quo Vadis. Básníka Petronia, arbitra ve věcech vkusu a elegance, jsme považovali za skvělou zastřešující metaforu k našemu počínání. Snažili jsme se o propojení kultury a sportu ve více vrstvách, proto ta netradiční inspirace. Zvolení praotce Čecha za hlavní symbol hokejbalového mistrovství, to už byla z pozice šéfa přípravného výboru a ředitele turnaje čistě má aktivita, s jejíž finální podobou měl Českomoravský svaz hokejbalu problém…
O co šlo?
O ten nádherný obrázek namalovaný ve stylu Mikuláše Alše. Na svědomí ho měl úžasně výtvarně talentovaný člověk Jaromír Bezruč, známý na metalové scéně jako Deather. Moravák Jaromír se proslavil jako autor mnoha obalů metalových kapel z celého světa a vydavatel vlastního hudebního fanzinu InDeedHell. Ochotně vyslyšel mou prosbu a namaloval nádhernou kresbu praotce Čecha stojícího před horou Říp s hokejkou u těla. Z výsledku jsem byl v naprosté euforii, šťastný, jak se naplňuje zamýšlený propagační koncept šampionátu. Pak mi volal funkcionář svazu, bylo to několik dní před MS, že je to malůvka sice pěkná, ale logem šampionátu být nemůže. Dodneška si vybavuji ten večerní telefonát, který nevedl k výsledku, protože obě strany si zarputile trvaly na svém. V těch vyšroubovaných emocích mě napadlo, že status hlavního pořadatele má AHL Kralupy a svaz je spolupořadatel. Tak jsem to použil jako klíčový argument. Ideu, která měla symbolicky komunikovat postavení Českého hokejbalu ve světě byla zachráněna: Česká republika – země hokejbalu zaslíbená. Zpětně vím, že funkcionáři svazu měli pravdu, ta naše malůvka parametry loga nesplňovala a přinesla mnohé komplikace nejen při mediálních výstupech, ale i při tvorbě oficiálních suvenýrů – zejména triček. Ale stále si trvám na tom, že koncept obrázku propojený s vysvětlením legendární pověsti i pro zahraniční návštěvníky vtiskl turnaji pečeť určité výjimečnosti, zkrátka rukopis AHL v mezinárodním měřítku.
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
Vraťme se ještě tedy k momentu, kdy se rozhodlo, že šampionát budou hostit Kralupy?
Bylo to asi tři čtvrtě roku před šampionátem, probíhalo mnoho jednání. Funkcionáři svazu pracovali s variantou čtyř destinací: vedle Kralup byly ve hře Písek, Ostrava a Most. My jsme o šampionát hodně stáli, viděli jsme v něm zásadní možnost dalšího rozvoje hokejbalu i směrem k tomu oficiálnímu, mezinárodnímu. Velmi pomohl přístup vedení města, které bylo ochotné vstoupit do projektu jako spolupořadatel, tehdejší starosta města Pavel Rynt souhlasil s převzetím patronátu nad mistrovstvím po boku kralupského rodáka, olympijského vítěze z Nagana a několikanásobného mistra světa v ledním hokeji Martina Procházky. Byli jsme tenkrát jak z kopce rozjetý několika set tunový vlak… Jak jsem už říkal, naši energii bylo moudré využít. Myslím, že na svazu po několika inspekčních cestách do Kralup měli brzy jasno, jen nás trochu napínali, vše bylo rozhodnuto 11. září 1999 v Praze na zasedání Výkonného výboru ČMSHb.
Samotné přípravy tedy žádné větší komplikace nepřinesly?
Trable byly a veliké! Největší se stavem zimního stadionu. Dva měsíce před mistrovstvím tam skončil nájemce, který hodně věcí odvezl, včetně naší zálohy na pronájem a my zjistili, v jakém neutěšeném stavu se jeho zázemí nachází. Obrovský kus práce zde odvedli učitelé a žáci Středního odborného učiliště chemického v Kralupech v čele s panem Kolcem. V Kralupech panovala úžasná atmosféra pospolitosti, zaměřená na jediný cíl – zvládnout organizačně celý šampionát na výbornou. Do příprav bylo zapojeno několik desítek obětavých lidí, za všechny musím jmenovat klíčového koordinátora za město, kterým byl místostarosta Rudolf Kasseckert a má pravá ruka v organizačním výboru Vlastimil Bubeníček.
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
Jak se vám podařilo zlákat ke spolupráci hokejovou hvězdu Martina Procházku?
Tady byl problém jen s Martinovou vytížeností, aby po náročné sezoně nezmizel na dovolenou. Už někdy v roce 1997, kdy jsme s AHL začínali, nám Martin držel pěsti a veřejně se vyjadřoval, že je neuvěřitelné, že v Kralupech potkává všude kluky s hokejkama. Jakmile Prochy přiletěl z Petrohradu s titulem mistra světa, to byl jeho třetí, pak ještě dokompletoval zlatý hatrick o rok později v Německu, tak jsme na Kladně natočili televizní rozhovor. Martin nám namluvil i reklamní spoty, kde říkal, aby si naše hokejbalové reprezentace s největšími soupeři poradili jako oni v Petrohradu. Martin byl srdcař a pomohl nám maximálně. Byl přítomen na slavnostní zahájení šampionátu a vhodil zahajovací buly. On se svoji introvertní povahou měl jedinou podmínku, že nebude poskytovat rozhovory. To jsem mu garantoval. Během zahajovacího dne mě opakovaně přemlouvala redaktorka jedné regionální televize, zda jim mohu zařídit krátký rozhovor s Martinem Procházkou. Tak nějak nenásilně jsem Martina ukecal a on poskytl asi pětiminutový rozhovor. Když jsem pak dostal výslednou reportáž, dané médium jsem oslovil s prosbou, zda mohu použít jednu větu – opravdu jednu větu – do našeho dokumentu o MS s odkazem ke zdroji. Nekompromisně po mě za to chtěli 5000 korun. To mě dostalo, to byla pro mě hodně drsná životní zkušenost…
Exkluzivní rozhovor Jindřicha Kohma s hokejistou Martinem Procházkou, který se právě vrátil z Petrohradu jako mistr světa se odehrál pro TV Kralupy před více než dvaceti lety.
Za pořadatelství šampionátu jste obdržel vyznamenání Mezinárodní hokejbalové federace ISBHF. Takže vše proběhlo podle očekávání?
Když na to vzpomínám, zažil jsem jednu fakt komickou situaci. Šampionát začal ve čtvrtek, naši otevírali mistrovství zápasem proti Lotyšsku dopoledne. Ten půlden jsem musel být v zaměstnání, měli jsme nějaké dovolené a nešlo to zařídit jinak. Volal mě lehce emočně podrážděný předseda Českomoravského svazu Víťa Řezáč s poznámkou, že na stadionu je moc lidí, dochází ke srážení vlhkosti a ta odkapává na hrací plochu… (smích) Ano, bylo narváno, protože jsme se domluvili s kralupskými školami, a ty vzaly děti zdarma na zahajovací den. Návštěvnost šampionátu byla fantastická, na semifinálovou skupinu bylo rovněž plno, na finále našich s Kanadou beznadějně vyprodáno. To byly příjemné starosti, ale i velká zodpovědnost zajistit bezpečnost diváků. Všechny trable se řešily průběžně na večerních direktoriátech. Průběh šampionátu měl nakonec jen jedinou pihu na kráse, prohru našich v onom finále. To ocenění mě samozřejmě moc potěšilo, ale bez týmu mnoha obětavých lidí, kamarádů, bychom to takhle suprově nedali. To byl jeden z největších zážitků, užít si tu týmovou spolupráci, být čtyři dny na zimáku od rána do noci… Mnozí z těch, kteří tam byli, prožili krásné životní okamžiky, moc rádi na ně vzpomínají… A jak to tak bývá, rádi by vrátili čas a prožili si to znovu (smích).
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
I ve sportovním úspěchu pořadatelské země je otisknutá kralupská stopa, že?
Ano, reprezentační dres oblékli hráči místní hokejbalové ligy, tehdy klubu The Black Panthers, Jiří Palice a Josef Ibl. Oba hráči převedli velmi dobré výkony a mohli se stát skvělými pilíři mostu mezi uliční a mezinárodní formou hokejbalu. Skvělá příležitost posunout kralupskou hokejbalou mekku k dalšímu rozvoji však nabyla z pohledu oficiální podoby hokejbalu nikdy naplněna.
Proč?
To je těžká otázka. Usilovali jsme o to, aby nám město zastřešilo jedno z venkovních hřišť na trojkový hokejbal. Šlo o postavení co nejjednoduššího přístřešku, který by chránil před povětrnostními vlivy – hráli jsme na pogumovaném povrchu a ten byl při dešti či námraze velmi nebezpečný. V plánu byla i výstavba regulérního hokejbalového hřiště v areálu učiliště. Trvali jsme na cestě stabilizovat podmínky a prostředí pro naši kralupskou variantu tři plus jedna, která rekrutovala širokou základnu. Dneska je skoro nepochopitelné, že jsme neměli při extrémním provozu hřiště žádné sociální ani jiné zázemí. Také nás v rozletu hodně přibrzdili ničivé povodně v roce 2002, kdy město mělo logicky jiné starosti. K této události se váže silný příběh, který přímo odkazuje k mistrovství světa, postavení hokejbalu ve městě a situaci, kterou přinesly povodně.
Povídejte…
Když jsme s panem místostarostou Kasseckertem navštěvovali v rámci příprav na mistrovství světa potenciální partnery, odehrála se schůzka i v České rafinérské s tehdejším PR managerem Alešem Soukupem. I když se partnerství uzavřelo, a Česká rafinérská šampionát význačně podpořila, měl jsem z jednání pocit, že jsem tady byl navíc, nedošlo ani k podání ruky… Těsně po šampionátu mě pan Soukup zavolal a pozval mě na „rafku“, kde vysekl velkou poklonu nad tím, co jsme v Kralupech dokázali a jak je hrdý na to, že nám mohli pomoct k tak skvělé prezentaci hokejbalu a města. Nad vším bděl z pozice generálního ředitele společnosti Ivan Ottis, čestný člen organizačního výboru MS. Pak jsme se sešli ještě na slavnostní premiéře k televiznímu dokumentu o MS. V srpnu 2002 jsme na našem kralupském hřišti na začátku léta zahájili rekonstrukci mantinelů, staré popraskané palubky jsme odstranili, neb nám město přikleplo asi šedesát tisíc na nové mantinely. Objednali jsme tehdy pevné polypropylenové desky od jedné moravské společnosti. Jenže v srpnu přišla povodeň a město muselo přehodnotit priority a přislíbený příspěvek nám nemohlo dát. Objednávka běžela, mantinely byly namontovány a přišla faktura. Co teď? Neúspěšně jsme sháněli peníze. Požádali jsme o pomoci i svaz. Do Kralup přijel tehdy nový předseda Josef Kadaně a přivezl příslib bezúročné půjčky při odsouhlasení asi čtyř podmínek, které mě tehdy tak namíchly, že jsme se na hřišti v Lobečku pohádali a bylo po jednání (po letech jsme zalomili přátelsky palce). V průběhu podzimu jsem měl několik výhružných telefonátů od dodavatele, kdy zaplatíme. Ultimativní nesmlouvavý direkt s poslední výzvou přišel asi dva dny před koncem roku. Asi druhého ledna, skoro pár hodin před vypršením ultimáta, jsem dostal nápad. Našel jsem vizitku pana Soukupu a zavolal na Českou rafinérskou. Hovor končil pokynem, ať jsem v klidu a pošlu fakturu a o víc se nestarám. Bylo po problému. V tuto chvíli mi došlo, že jsme v tom našem kralupském hokejbale skutečně něco dokázali a stali se lidmi, kteří se vypracovali k určitému uznání a respektu.
Co nakonec kralupský hokejbal v uvozovkách zabilo?
Přiznám se, že o této otázce se stále vedou mezi bývalými hokejbalisty diskuse. Připomíná to trochu zjednodušující interpretace dějinných událostí (smích). Pro Kralupský zpravodaj jsem podobnou odpověď oblékl do metafory o krachu partnerského vztahu, ke kterému vede většinou více důvodů skládajících se v čase. A taky mě napadá metafora ze seriálu Pan Tau z epizody „příliš mnoho buřinek“. Jako vedení ligy jsme s městem hledali lokalitu, kde by se vybudovalo jednoduché zastřešení malého hřiště se sociálním zázemím. Preferovali jsme hřiště v Lobečku, kde se vše údajně seklo na tom, že pod hřištěm vedl teplovod. Za plotem na místě bývalé školky pak vyrostly bytové domy, a tak je logické se domnívat, že investor už v době plánování nestál o rušné sousedy. Všechno se to mlelo v jednom víru. Dělalo se několik studií, pak bylo v plánu postavit i velké hokejbalové hřiště v areálu učiliště a do toho přišla nabídka od města, někdy v roce 2009, zda bychom nechtěli být součástí projektu nové multifunkční haly na zimním stadionu. Ta by vznikla zrušením druhé ledové plochy. Tenkrát město sestavilo osmičlennou komisi tvořenou z radních, zastupitelů a úředníků, aby rozhodla. Celý tento záměr se emočně vymkl a přerostl ve velmi nepříjemné šarvátky. Tenkrát po ekonomické analýze provozu zimáku přišlo kromě doporučení zavřít druhou ledovou plochu i doporučení zřídit s.r.o. se stoprocentním podílem města a areál provozovat ve vlastní režii, což se i dnes ukazuje jako dobrý nápad.
V roce 2010 jste zahájili první sezonu v hale…
Odehráli jsme zde tři kompletní ročníky. Ekonomická náročnost (nájem 10 tisíc korun měsíčně) v ruku v ruce s nekomunitním charakterem prostředí vedlo k postupnému narůstání nechuti pokračovat. Paralelně se fantasticky rozjely florbalové soutěže, které se hrály ve školách a tělocvičnách a začala se v nich realizovat celá řada hokejbalových srdcařů. Logicky je více naplňovala euforie zrodu nového odvětví než upadající a frustrující prostředí AHL. Také tahouni ligy založili rodiny, začali se starat o své děti, a i když tu hokejbalovou káru zkoušeli tlačit dál, už to prostě nešlo. S krachem každého dalšího klubu se blížil zánik soutěží, který definitivně nastal v roce 2014. Ale naše sportovní vyžití napsalo tolik krásných emočních příběhů, že je máme v srdcích a stále je při různých příležitostech sdílíme. Když to trochu přeženu, tak jsme AHL věnovali třetinu nejproduktivnější části našich životů (skoro dvacet let). Když to řeknu za sebe, tak s rytířem donem Kichotem na prsou v litých hokejbalových bitvách jsem byl ten nejšťastnější člověk. Zdůrazňuji, že vše výše uvedené je hodně zjednodušené.
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
Cítíte něco jako odkaz AHL v životě dnešního města?
Určitě ano. Dnes se třeba členové sportovní komise dívají úplně jinak na „uliční sport“. O nás v roce 1997 tehdejší její předseda pan Plevka řekl, že sport nejsme a nemáme nárok na žádnou finanční podporu ze strany města. Za rok se nám na hokejbalové výstavě omluvil. Když jsem byl kooptován do sportovní komise, byla pravidla nastavena tak, aby vyhovovala struktuře tradičních sportů. Příspěvek se dával na výši soutěže, trenéry, platbu rozhodčích… Nešlo ho využít na nákup vybavení, třeba mantinelů. Dnes to vypadá dost absurdně, ale bylo to tak a my se podíleli na tom, že se to začalo měnit. Když přišli florbalisté, při své první sezoně s požadavkem na finanční podporu, začala diskuse směřovat k tomu, ano jasně, ať teď ukáží, co umí, a za rok je podpoříme. Dost důrazně jsem vystoupil s tím, že bych dal příspěvek zálohově, že bez podpory to budou mít mnohem těžší a pro rozjezd oddílu potřebují pomoct hned. Nakonec jsme to odhlasovali, mimo tehdejší pravidla. Dnes už je to opravdu všechno lepší a jednodušší. Odkaz AHL se třeba částečně prorýsoval i do ankety Sportovec Kralup…
I po skonu hokejbalové AHL jste zůstal veřejně činným, že?
Ano, zůstal. Ony se ty všechny aktivity tak přirozeně odspodu proplétaly. Do sportovní komise jsem vstoupil jako dvacetiletý rebel a začal usilovat o změnu systému rozdělování městských dotací do sportovních oddílů. Neustálá komunikace s městem z pozice vedoucího oddílu a aktivní participace na mediálních výstupech AHL, mě přivedla do prostředí komunální politiky, kde bylo třeba vyjednávat, přesvědčovat, prosit, děkovat, hádat se a tak všelijak. Po skonu AHL jsem dostal nabídku od předsedy sportovní komise Jana Špačka a asistentky starosty Lenky Císlerové, zda bych s nimi dal dohromady anketu spojenou s galavečerem pro všechny kralupské sportovce. Není tajemstvím, že přímá inspirace vzešla z galavečerů hokejbalových. Šel jsem do toho naplno a jako člen přípravného výboru ankety, scénárista a režisér jsem se podílel na přípravě deseti ročníků (2008 - 2017). Lásku k médiím jsem akademicky zpečetil dálkovým vystudováním oboru sociální a mediální komunikace, dnes jsem předsedou redakční rady Kralupského zpravodaje a městským zastupitelem, zvoleným na kandidátce STAN bez politické příslušnosti. Také se angažuji na poli kulturním, jsem textařem a produkčním tahounem docela úspěšné gothic rockové kapely Bratrstvo Luny, uspořádal jsem čtyři ročníky hudebně-divadelního festivalu Magická noc trubadúrů a k této příležitosti vydávám i noviny s „kramériovskou“ aurou Trubadúr. Ale rodina je samozřejmě na prvním místě (smích)!
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
Nejspíš se ani nemusím ptát, zda vedete své děti ke sportu…
Samozřejmě. Mám rád knihy Mariana Jelínka a jeho filosofická východiska. Sport je úžasným prostředím pro socializaci a mikrosvětem, ve kterém by mělo být hlavním cílem, vychovat z dětí dobré lidi. Osmiletá dcera Veronika se věnuje krasobruslení, desetiletý syn Patrik má svůj „svatý trojboj“ – golf, šachy a jiu jitsu. Takže i kdyby AHL přežila do dnešních dnů, už bych tam mohl chodit maximálně jako zasloužilej bafuňář předávat poháry (smích).
TV KRALUPY – I. MISTROVSTVÍ SVĚTA JUNIORŮ V HOKEJBALU 2000
Největší sportovní událostí, jediné mistrovství světa, které se zatím v Kralupech konalo, bylo první světový šampionát juniorů v hokejbalu (22. – 25. června 2000) za účasti osmi reprezentačních výběrů včetně Kanady a USA. Raritní dokument byl digitalizován z videokazety VHS.
Odkaz na dokument: ZDE
70timinutový sestřih nejzajímavějších momentů, zkrácené sestřihy z dvaceti utkání, Martin Procházka při zahájení MS, více než 100 branek – 43 branek české reprezentace, fantastické kralupské publikum v mnoha prostřizích.
Vyrobilo: Videostudio Krátký, Kralupy nad Vltavou. Režie, scénář, reportér: Jindřich Kohm. Střih: Zbyněk Krátký, Martin Kovačik. Komentář: Bohumil Sekanina. Kamera: Martin Kovačik, Zbyněk Krátký, Jiří Janč, Jiří Herout, Radim Wolák.
Josef Kadaně – předseda Českomoravského svazu hokejbalu, 2010: „V roce 2000, tedy dva roky po velmi úspěšném MS v hokejbale mužů v Litoměřicích, se partě hokejbalových nadšenců z Kralup podařil další pozoruhodný hokejbalový kousek. Uspořádání MS U20 právě v tomto středočeském městě. Organizace historicky prvního MS juniorů se ukázala jako nadmíru úspěšná a na řadu dalších let svou mimořádnou kvalitou ojedinělá. Za největší počin Jindřicha Kohma v rámci premiérového juniorského mistrovství považuji bezesporu v té době unikátní a i na dnešní dobu výborně zpracovaný obrazový dokument o této akci. Pořad, který má více než hodinovou stopáž, se může směle řadit k nepřehlédnutelným filmovým dokumentům sportovních akcí, které se v obdobných, nebo i proslulejších sportech konaly v uplynulých letech v České republice. Tento materiál taktéž inspiroval řadu funkcionářů Českomoravského svazu hokejbalu jak pro rozvoj hokejbalu, tak, a to především, pro organizaci dalších mezinárodních hokejbalových akcí konaných v Čechách.“
KRALUPSKÉ HOKEJBALOVÉ LIGY V ČÍSLECH 1996 – 2014
Amatérské Hokejbalové Ligy se hrály v letech 1996 až 2014.
Do roku 2012 existovaly dvě seniorské soutěže.
Do roku 2009 i mládežnické soutěže (kromě 2001 až 2004).
I. AHL stihla 19. ročníků a poznala 19 vítězů Petroniova poháru.
Odehráno bylo 1395 mistrovských utkání.
II. AHL stihla 16. ročníků - odehráno bylo 1575 mistrovských utkání.
V mládežnických soutěžích bylo odehráno přes 500 utkání.
Z pohledu hráčské základny prožila AHL dva vrcholy: rok 2000 (přes 500 aktivních hráčů) a rok 2004 (přes 400 aktivních hráčů).
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
Přehled vítězů I. AHL – držitelé Petroniova poháru
1996-97 CSKA Lobeček, 1997 JOY´N´Team, 1997-98 JOY´N´Team, 1998-99 Minice Quijotes, 1999-00 Black Panthers, 2000-01 CSKA Lobeček, 2001-02 CSKA Lobeček, 2002-03 HBC Nelahozeves, 2003-04 CSKA Lobeček, 2004-05 CSKA Lobeček, 2005-06 CSKA Lobeček, 2006-07 CSKA Lobeček, 2007-08 HBC Nelahozeves, 2008-09 CSKA Lobeček, 2009-10 Minice Quijotes (poslední mistr ligy na otevřeném Koloseu), 2010-11 Minice Quijotes (první halový mistr), 2011-12 CSKA Lobeček, 2012-13 Pink Guys, 2014 HBC Nelahozeves
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
Přehled vítězů II. AHL
1997 Sokol Zeměchy, 1997-98 Velvary Breakers, 1998-99 HK Dupanda, 1999-00 CSKA Lobeček B, 2000-01 McShivan Team, 2001-02 McShivan Team, 2002-03 McShivan Team, 2003-04 McShivan Team, 2004-05 AIK Hůrka, 2005-06 AIK Hůrka, 2006-07 MPF Kralupy, 2007-08 MPF Kralupy, 2008-09 McShivan Team, 2009-10 Hotofsson HK, 2010-11 E.C.I. Vošurk, 2011-12 McShivan Team
HRÁČI AHL, KTEŘÍ DOSÁHLI VÝZNAMNÝCH MEZINÁRODNÍCH A REPUBLIKOVÝCH ÚSPĚCHŮ
JAN STŘESKA – mistr světa2009; vítěz Evropského poháru 2007; pětinásobný mistr republiky
IVO LOSKOT – mistr Evropy 1999 (juniorský) a 2000; dvojnásobný vítěz Evropského poháru; trojnásobný mistr republiky
PAVEL HUSÁK - vítěz Evropského poháru 2007; mistr republiky
JAN LANGTHALER - vítěz Evropského poháru 2007; mistr republiky
MARTIN BARÁTH - vítěz Evropského poháru 2007; mistr republiky
TOMÁŠ TÓTH - vítěz Evropského poháru 2007; mistr republiky
TOMÁŠ KINDA - mistr republiky
JOSE IBL – juniorský vicemistr světa
JIŘÍ PALICE - juniorský vicemistr světa
close
info
Zdroj: archiv Jindřicha Kohma
zoom_in
