Kliknutím zvětšíte„První tréninky pro mě byly hodně náročné. Musel jsem se na půl hodiny natáhnout, protože jsem byl vyčerpaný. Dny jsou hodně dlouhé a náročné, což jsem si jako závodník vůbec neuvědomoval. Hodně mě to baví a doufám, že u toho nezůstanu jen jeden rok,“ líčí Kreuziger v rozhovoru pro Deník.
Těší se, že bude mít víc času na rodinu a dvě dcery. „Dostal jsem se do fáze, kdy mě závodění už tolik nenaplňovalo a chtěl jsem být víc doma s rodinou. Když to jde, tak chodím na tréninky holek a sleduju jejich progres. Nejsem rodič, který by se snažil trenérovi radit. Já se u toho odreaguju.“
Jak se vám za těch několik týdnů změnil život?
Myslel jsem si, že budu víc doma, což se zatím moc neděje. Jsem hodně na cestách, ať už to byl kurz pro sportovní ředitele, nebo teď soustředění s týmem. Ale pak se to zklidní a budu moct pracovat i z domova, takže toho času na rodinu bude víc.
Už jste se v nové pozici stihl nějak rozkoukat?
S novou rolí se začínám sžívat. Pomalu přecházím do rutiny, kdy vím, co mám dělat. Ale ještě je to dlouhý proces. Přece jen závody, kdy je člověk pod tlakem, jsou jiné než soustředění. Až budou v závodě všichni sportovní ředitelé bojovat o co nejlepší pozici, tak to bude něco, co pochopím, až to sám zažiju.
Psychická podpora
Jak vypadá trénink z pohledu sportovního ředitele?
V tréninku jezdím s klukama, dělám skauting před závodníky, aby věděli, že je tam nebezpečí, podávám pití. Vím, jak to v týmu chodí. Spousta věcí je podobných tomu, když jsem byl závodník. Za ty roky jsem se naučil strukturu týmu, všude je to hodně podobné. Je to něco, do čeho se člověk dostane poměrně rychle.
Jako bývalý profík se navíc dokážete vžít do role cyklisty. To je určitě výhoda.
Ano, hlavně v situacích, kdy se závodník vrací do pelotonu. Vím, čím si prochází, a můžu ho podpořit i psychicky. Rolí sportovního ředitele je dávat pokyny, ale i podporovat závodníky a komunikovat s nimi. Naučit se chápat atmosféru. Když se potká víc silných eg, tak aby to fungovalo a všichni šli za jedním cílem. Musí se adaptovat na danou situaci a být schopný vzít na sebe zodpovědnost. Udělat v sekundě správné rozhodnutí, aby se zbytečně neztrácel čas a nepromeškala se příležitost zaútočit nebo naopak vyčkat.
Od koho v týmu se „učíte“?
Našel jsem tady skvělou partu kamarádů, se kterými jsem závodil a baví mě to s nimi. Pomohli mi, abych se do procesu rychleji dostal. Vím, že když bude problém, tak můžu kdykoliv a komukoliv zavolat a on mi poradí. Hlavní sportovní ředitel je Gorazd Štangelj, se kterým jsem byl zvyklý spolupracovat v Astaně, toho znám dlouho. Na soustředění se mnou seděl v autě. Když jsme šest hodin v autě, máme čas si povídat, dělám si zápisky a učím se.
Není vám trochu líto, že v týmu není žádný český cyklista?
V Bahrainu byl Ondra Cink, ale chtěl odejít zpátky na biky. Na Ondru tady vzpomínají v dobrém. Myslím si, že v Česku je pár závodníků, kteří rostou. Třeba se mi povede dostat někoho na tuhle úroveň. Rád bych pomohl českým cyklistům, ale musejí být na úrovni, aby byli konkurenceschopní. Ne aby je tam někdo tlačil. Jsem zastáncem toho, že nejlepší cesta je ta výsledková, kdy se ukážou a tým o ně stojí.
Kdo by se mohl prosazovat v klasikách nebo závodech WorldTour?
Nebudu konkrétně jmenovat, to by vůči těm klukům nebylo fér. Určitě tady jsou tři čtyři jezdci, kteří jsou na vzestupu. Doufám, že minimálně jeden z nich se v brzké době do WorldTour dostane.
Po tréninku do postele
Šestnáct let jste seděl na kole, bude vás nová práce naplňovat stejně jako závodění?
Když jsem si sedl první den do auta, tak jsem byl stejně nervózní, jako když jsem vyrážel na první trénink na kole s novými kluky. Tady jsou jiné nástrahy a člověk se to musí naučit ovládat. Závodníci jezdí k autu, když si chtějí povídat a jede se padesátkou. Člověk si musí zvyknout na ten pocit, aby nezvolňoval a zůstal v pelotonu, a při tom ještě vnímal, co se děje kolem. V tom pro mě byly první tréninky hodně náročné. Musel jsem se na půl hodiny natáhnout, protože jsem byl vyčerpaný. Ty dny jsou hodně dlouhé a náročné, což jsem si jako závodník vůbec neuvědomoval. Vstávám v sedm ráno a do postele se nedostanu dřív jak o půlnoci. Hodně mě to baví a doufám, že nezůstane jen u jednoho roku.
Nelitujete s odstupem času svého rozhodnutí ukončit kariéru?
Ne, určitě ne. Závodění mi nechybí. Práce sportovního ředitele trvá od rána do večera. Když si najdu na sebe čas, tak se jdu proběhnout nebo se projít podél moře. Abych jezdil na kole, na to nemám ani energii. Člověk musí udržet po celý den koncentraci. Užívám si novou roli v tom, že můžu sledovat kluky a dávat jim rady, když vidím, že je něco špatně.
Cestování po světě vám zatím moc neubylo. Jak se to změnilo?
Jako závodník jsem míval šedesát sedmdesát závodních dnů. Ale k tomu bylo ještě cestování a soustředění. Dalo to přes 200 dnů mimo domov. Teď se to zkrátí na nějakých 125 závodních dnů včetně soustředění.
Po dlouhé době prožíváte vánoční svátky v relativním klidu.
Ze soustředění ve Španělsku jsem se vrátil domů 20. prosince a hned jsme odjeli s rodinou do Itálie na hory. Už 6. ledna vyrážím na další soustředění, takže z tohohle hlediska to bude hodně podobné jako během kariéry. Ale pak se to trošku uklidní. Budou období, kdy budu hodně pryč, ale zase budu třeba měsíc doma. To se budu moct věnovat rodině víc.
Aspoň se můžete na Vánoce konečně pořádně najíst.
I když jsem teď sportovní ředitel, nechci, aby ze mě byla koule. Snažím se pořád udržovat, sportovat. Když člověk nemá takový výdej energie, tak ani nemá tolik hlad. Uvidím, kolik sportu přes svátky zvládnu. Na horách si něco dobrého dám. Jinak ale nemám rád přejídání a moc toho nespořádám, když nemám velký výdej.
Na kole už jen pro zábavu
Těšíte se, že na rozdíl od éry profesionálního silničáře konečně budete víc času na rodinu?
Dostal jsem se do fáze, kdy mě závodění už tolik nenaplňovalo a chtěl jsem být i víc doma. Tahle práce mi umožňuje, že toho můžu udělat hodně z domova. Dopoledne si zařídím pracovní věci a odpoledne se můžu věnovat dětem, vozit je na kroužky a být s nimi o víkendu.
Nechybí vám cyklistické vyjížďky?
Naposledy jsem seděl na kole před měsícem a půl. Abych řekl pravdu, dokud nebude hezky, tak v Čechách na kolo nevyjedu. Na konci ledna mám jet na Kanárské ostrovy a tam bych se na kole trochu povozil.
Dokážete jet rekreačním tempem, nebo ten závodnický mód nejde vymazat?
Byl jsem s partou kamarádů a jezdili jsme úplně v klidu. Přizpůsobil jsem, abychom si to užili. Pak jsou dny, kdy si ten svůj úsek objedu, abych se vybouřil a dal si víc do těla. Ale pro mě je zásadní, že jsem venku na vzduchu a ve společnosti kamarádů si to užívám. Není špatné přejít do téhle fáze, kdy člověk může zvolnit.
Berete na kolo i dcery?
Jsme hodně aktivní rodina. Děti bereme hlavně na lyže. Hrají tenis, chodí na gymnastiku a na koně. Snažíme se trávit hodně času venku v přírodě. Doma nás to nebaví, moc času tam nevydržíme.
Dětí k cyklistice netíhnou?
Na kole jezdí, umí to. I když je ženská cyklistika na vzestupu, tak bych byl radši, kdyby se vydaly jiným směrem. Důležité je, aby měly rády sport a naučily se starat o svoje tělo. Pak se uvidí, kterým směrem půjdou.
Chtěl byste z nich mít vrcholové sportovce?
Tak to nemáme nastavené. Sport je do určitého věku hlavně zábava. Když se člověk věnuje sportu, pomůže mu to přestát pubertu. Má jiné myšlenky než jiní v jeho věku. Fungovalo to tak u mě i u manželky.
Jste rád, že můžete být v jejich sportovním rozvoji nablízku?
Když to jde, chodím na tréninky a sleduju jejich progres. Ale určitě nejsem rodič, který by se snažil trenérovi radit. Já se jen dívám, protože mě to baví a odreaguju se u toho.
Jak budou fungovat v době vašeho zaneprázdnění s týmem vaše projekty – Ukaž respekt nebo vaše cyklistická akademie?
Tyhle projekty nadále poběží. Cyklistickou akademii má na starost Petr Kubias a vede si skvěle, není potřeba mu do toho moc zasahovat. Ukaž respekt dělá velmi dobře manželka Míša se Sašou Klimentem. Já jsem jen u pár meetingů, které jsou zapotřebí. Skvěle se to rozběhlo, spousta řidičů začíná být ohleduplnější, takže to má smysl a budeme v tom pokračovat.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
