„Běh se pro mě stal životní nutností," říká mělnický běžec Jiří Plecháček, který nechyběl ani na třetím ročníku Stráneckého běhu.

Běhá už téměř půl století. Za tu dobu se zúčastnil 1536 závodů a v nohách má něco kolem pětasedmdesáti tisíc kilometrů.

V době, kdy studoval na Karlově univerzitě učitelství, by ho ale ani ve snu nenapadlo, že se právě běh stane jeho životní vášní. „Na univerzitě jsme se posmívali kamarádovi z Kolína, který tenkrát běhal půlmaratony a maratony a byl v československé reprezentaci," vzpomíná nadšený sportovec a dodává, že sám po několika letech začal běhat dlouhé tratě.

Běh má podle Jiřího Plecháčka něco do sebe. Ten, kdo nikdy neběhal, to prý ale nepochopí. „Není to jen o běhání, ale o nějakém životním stylu a hlavně o kultuře," připomíná Mělničan, který běhával za Ligu 100 Praha a nyní je členem Maratonstavu Úpice.

Běhání má opravdu často spojené s kulturou, a to především při cestách na zahraniční závody. „Když jedeme například na týden do Anglie, tak si necháme den na prohlídku Londýna. Můžu říci, že Evropu máme celkem sježděnou."

Měsíčně bývalý středoškolský učitel naběhne 150 až 200 kilometrů. A na nohou je téměř každý den. „Snažím se běhat denně, ale uznávám svátky a třeba po osmi až deseti týdnech vypustím i neděli," povídá pražský rodák.

Za své domácí absence se manželce často odvděčí hezkým výletem nebo dobrou večeří. Moc rád a na všechny způsoby totiž připravuje divočinu.

Jiří Plecháček si pochvaluje, že mu nohy i v jeho devětašedesáti letech stále dobře slouží. „Člověk k sedmdesátce už musí být ale opatrný, a to hlavně při došlapu z kopců, proto běhám raději do kopce, kdy se maximálně šetří kloubní sestava," popisuje.

Trénuje převážně na měkkém terénu. Často bývá totiž s manželkou na chatě v Tuhani na Dubsku, kde jsou samé lesy. „Abych co nejvíce šetřil klouby, tak u závodů, kde vede část trasy z kopce, což je i případ Stráneckého běhu, běžím po krajnici, abych neběžel po tvrdém asfaltu," vysvětluje sportovec, který během roku nechybí snad na žádném závodu na Mělnicku. Sám dokonce v Tuhani pořádá mistrovství republiky v krosu. „Máme tam krásnou sedmikilometrovou trať, až na asi tři sta metrů je to celé v lese. Náš nestor Ivo Domanský, který bohužel vloni zemřel, k nám jednou přijel a řekl, že ještě nikdy neběžel tak krásnou sedmičku. Byl to náš guru a hodně nám dával," pokračuje Jiří Plecháček.

S během má sice spojené jen samé pěkné zážitky, ale na jeden tréning přeci jen nerad vzpomíná. „Když jsem před lety trénoval na Chloumku, vrhli se na mě dva vlčáci a kokr, asi ze mě cítili pot. Nikdy jsem přitom psa neuhodil," vypráví muž, na jehož těle hrozný zážitek připomíná 240 stehů. Část jeho potrhaného obličeje museli dokonce spravit plastičtí chirurgové. A přesto běhá dál…

Jiří Plecháček
Je mu 69 let, pochází z Prahy, ale už přes padesát let žije v Mělníku, po vystudování učitelství na Karlově univerzitě učil na několika středních školách, jeho velkou zálibou je běh, účastnil se více než patnácti set závodů a naběhal kolem 75 tisíc kilometrů, rád vaří.