VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Můj plán? Chci se podívat do Ria i Tokia, říká Jiří Suchánek

Neratovice – Jako odměnu pro sebe za nemalé tréninkové úsilí a náročné cestování po turnajích, ale také pro rodinu za trpělivost a podporu. Tak vnímá Jiří Suchánek ocenění, kterého se mu nedávno dostalo v rámci ankety Nejúspěšnější sportovec Mělnicka v kategorii handicapovaných.

12.3.2014
SDÍLEJ:

Zápasy Jiřího Suchánka přinášejí velké emoce.Foto: www.jirisuchanek.cz

„Následkem úrazu jsem potřeboval trochu změnit prostředí a postavit se na vlastní nohy," vysvětlil rodák z Chlumína své přestěhování na sever do Liberce, kde se také může naplno věnovat svému sportu číslo jedna. Tím se po nešťastné události, která navždy změnila jeho život a upoutala ho na vozík, stal stolní tenis. V něm v loňském roce posbíral řadu úspěchů – mimo jiných i páté místo ve světovém žebříčku a druhé na mistrovství Evropy. Úspěšný je ovšem také v pracovním životě. A jak potvrdil i přímo při přebírání ocenění pod pódiem společenského domu v Neratovicích, neztrácí ani smysl pro humor, byť trochu černý: „Nejvíc je v utkání handicapovaných, když zahrajete tak, že druhého vyhodíte z vozíku."

Jak se stalo, že musíte být upoután na vozíku?
V roce 1999, konkrétně 19. září, jsem se jako sedmnáctiletý vyboural v Chlumíně kousek od baráku, když jsem jel ze zábavy. Byl jsem bohužel bez papírů, pod vlivem. Mládí no… Tenkrát mi ale vůbec nedocházelo, co se může stát. Ve škole o tom děti slyší, co se může stát, ale realita je jiná. Říkal jsem si, že se mi nic stát nemůže. To jen nějací pitomci… Bohužel, sedlo to na mě.

A zaplatil jste za to daň…
Ano, zaplatil. Důležité je, že jsem si na tom něco vzal. Hodně mi pomohla rodina, kamarádi, kteří mě podporovali. Dnes je doba, že se na vozíku dá žít. Pokud se člověk s handicapem smíří a snaží se ve svém stavu dělat, co může, potom není problém. Dnes jezdím na pinčes po republice i po světě. Dělám pro autoklub ekologa a další věci. Dalo mi to určitě jiné hodnoty. Nic člověk nebere jako samozřejmost. Vím, že je důležité si život nějakým způsobem urovnat. Zkrátka něco to vzalo i dalo.

Jak jste se pak dostal ke stolnímu tenisu?
Když jste na malé vesnici, jakou je Chlumín, tak na co může člověk čekat, když je na vozíku… Až přijdou kluci z práce a vytáhnou ho ven, na pivo, na hřiště, cokoliv. Sám o sobě nemůže pořádně nic. Začal jsem tedy zkoušet tréninky v Praze, kde byl nejblíž vozíčkářský oddíl. Od roku 2002 se s přestávkami tomuto sportu trochu věnuji.

Kdybyste měl vybrat největší úspěch vaší kariéry?
S oblibou říkám, že mým největším úspěchem je, že jsem u toho vydržel. Jinak je to samozřejmě ta evropská medaile. Z roku 2009 mám stříbro z družstev, ale tam to za mě může někdo vypinkat. V jednotlivcích jsem tam jen já sám, maximálně s trenérem, a je to těžší.

Máte za sebou už i premiéru na paraolympiádě. Můžete připomenout, jak jste v roce 2012 v Londýně dopadl?
Co se týká olympiády, jsem pinkpongové embryo a vyhořel jsem v hlavě. Nezvládl jsem to psychicky. Pamatuji si první dva míčky a od té doby nevím nic. Až to, že jsem všechno prohrál.

Čím si to vysvětlujete?
Určitě trémou a tím, že nejsem zvyklý hrát na velkých turnajích. V Londýně to pro mě byl teprve druhý takhle velký turnaj. První byl v roce 2010 v Koreji na mistrovství světa, kde jsem skončil mezi devíti. Tohle byla olympiáda. Člověk vleze do haly, kde se hraje, a tam je třeba osm tisíc lidí, vlajky… Je to prostě jiné. Jak s oblibou říkám, tohle v Mohelnici nezažiji.

Příště už ale budete zase zkušenější, ne?
Určitě. Vím, že jsem podlehl psychickému stavu, a s tím jsem jel už i loni na mistrovství Evropy, kde jsem hrál tak v klidu, že jsem se dostal až do finále a vybojoval stříbro. Porazil jsem přitom hráče s obrovskými zkušenostmi, včetně dvojnásobného vítěze olympiády. To si myslím, že je obrovské plus.

Takže teď to už jen zopakovat pod pěti kruhy…
Doufám, že ano. Jsem pátý na světě, a pokud zdraví vydrží a podaří se nadále shánět finance, což je čím dál těžší, protože podpora ze svazu je bohužel taková, že to ani nepokryje náklady, tak by Rio mělo být schůdné. Můj plán je pak takový, že se chci podívat ještě do Tokia. Uvidíme.

Rio, Tokio – obojí na druhém konci světa. Tak daleké cestování pro vás musí být nesmírně náročné…
Je to samozřejmě nepříjemné, jak pro zdravého, tak pro vozíčkáře. Já navíc musím v letadle sedět na jednom místě celý den. Například v roce 2010, když jsme letěli do Koreje, tak jsme vyráželi ve čtyři odpoledne z Ruzyně a teprve druhý den v deset večer jsme byli na hotelu. Celou dobu sedíte, což tělu zrovna nepřidá. Na rozdíl od ostatních reprezentací, které odlítají s časovým předstihem, nemám vzhledem k tomu, že musím chodit do práce, téměř žádný čas na aklimatizaci.

Máte vedle olympiády letos v plánu nějaké další velké akce?
Kromě turnajů Českého poháru a mistrovství republiky plánuji i tři mezinárodní v Itálii, na Slovensku a ve Slovinsku. V září odlétám na mistrovství světa do Číny, před kterým počítám také se soustředěním v Srbsku.

Stíháte se mimo stolního tenisu věnovat i nějaké jiné aktivitě?
Kdysi jsem měl v oblibě čtyřkolky, skákal padákem. Dnes už to nejde. Tím, že chci dělat sport na dobré úrovni, mít výsledky, tak je důležité se kousnout na jednom sportu. Zkoušel jsem hrát i ragby na vozíku, ale tím, že jsem se odstěhoval do Liberce, kde je oddíl stolního tenisu, tak pokračuji ve stolním tenisu.

Do Liberce jste se tedy přestěhoval kvůli sportu?
To ne. Důvodem byla práce, kterou jsem tady těžko sháněl. Pracuji v krajské nemocnici v Liberci na oddělení pro vozíčkáře. Jako instruktor soběstačnosti je od základu učím všem věcem, který člověk v denním životě potřebuje, a radím i jejich rodinám.

Jiří Suchánek

Pochází z Chlumína, kde v roce 1999 mladickou nerozvážností utrpěl po zbytečné autonehodě poranění krční páteře v oblasti pátého a šestého krčního obratle. Zůstal po ní ochrnutý na dolní končetiny. Dnes pracuje jako instruktor soběstačnosti v krajské nemocnici v Liberci. Od roku 2005 se věnuje stolnímu tenisu a od roku 2007 působí také v české reprezentaci. S ní se dostal na místa, kam by se jako zdravý jen těžko podíval. Je také místopředsedou Asociace stolního tenisu vozíčkářů. Pro ně v minulosti pořádal například jízdy na terénních čtyřkolkách, sněžných skútrech, tandemové seskoky padákem nebo školy smyku. „Sport mi v životě velmi pomohl a myslím, že je to skvělá možnost setkat se s lidmi s podobnými problémy, zvýšit svou fyzickou kondici, sociálně a psychicky se začlenit do běžného života," říká.

Autor: Luboš Kurzweil

12.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

IV. třída, sk. B.
10

Ke kterému týmu patříte? Dejte mu svůj hlas a dotáhněte ho na vrchol!

Robert Votipka se svými svěřenci.

ON-LINE: Ptejte se ragbyového trenéra Roberta Votipky

OBRAZEM: Nejlepší svíčková byla z dančího masa

Mělnicko - Zelčínský zoopark letos opět zažil mistrovství ve svíčkové omáčce. Ochutnávaly se ty nejlepší omáčky a nesměla chybět ani soutěž v pojídání knedlíků se svíčkovou. Vítězná omáčka byla připravena z dančího masa. První a třetí místo získal Jaroslav Němec, který je známý především jako maxijedlík. Proto se zapojil také do soutěže v pojídání knedlíků, kde skončil o jeden knedlík na druhém místě. Vítěz jich totiž spořádal hned patnáct. 

Ve středu v Deníku: prvňáčci ze ZŠ Tišice a ZŠ Liběchov

Už ve středu pokračuje ojedinělý seriál Deníku, v němž se představí všechny děti, které letos nastoupily poprvé do školy. Prohlédněte si jejich rozzářené tváře plné očekávání nových vzrušujících zážitků. Ve středu 22. listopadu pokračujeme fotkami usměvavých dětí ze  ZŠ Tišice a ZŠ Liběchov.

Hasičská zbrojnice prochází opravou

Mlékojedy - Hasičská zbrojnice v Mlékojedech, která prochází od loňska rekonstrukcí, se dočká slavnostního otevření.

Kamion na parkovišti před obchoďákem? Občas se tam objeví

Střední Čechy – Nemilé překvapení čekalo v sobotu řidiče Jindřicha Koukala, když se chtěl s autem zastavit v berounské nákupní zóně u Litavky u dálnice D5. Musel se vyhýbat hned dvěma kamionům, s nimiž se setkal na parkovišti pro osobáky, a to navzdory hned dvěma zákazovým značkám. „Jeden stál přes spoustu parkovacích míst, druhý manévroval s popojížděním sem a tam, protože na dlouhé soupravy parkoviště není zkonstruováno,“ připomněl Koukal. S dodatkem, že dlažba určitě není přizpůsobena ani takhle těžkým vozidlům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT