Na motorku usedla dost pozdě. Poprvé to bylo až v osmnácti a docela náhodou. „Tehdejší přítel závodil a jezdila jsem s ním se jen tak koukat. Pak jsem to jednou zkusila a chytlo mě to. Příští rok jsem naskočila do závodů. Jednalo se o cross-country, což jsou dvouhodinové jízdy,“ vypráví devětadvacetiletá motorkářka.

Od roku 2016 začala jezdit za tým Haruda team RAC Sedlčany v čele s manažerem Miroslavem Harudou a o tři roky později stála na startu v Portugalsku motocyklové olympiády, jak se slavné Šestidenní přezdívá.

Sezona batikovaných těl

Za deset let v terénu ji potkalo jen jedno vážnější zranění. „Při závodě mezinárodního mistrovství ČR motokrosu na mě v neměřeném tréninku skočila soupeřka a doslova mi přelomila ruku. Musela jsem na operaci, z důvodu úlomkové zlomeniny vřetenní a loketní kosti a dodnes mám v levém předloktí deseticentimetrovou titanovou dlahu,“ vzpomíná na karambol, po němž nemohla pět měsíců jezdit.Zuzana Nováčková s týmovým kolegyZuzana Nováčková s týmovým kolegyZdroj: Archiv Zuzany Nováčkové

Vrátila se až loni v prosinci. „Kolikrát jsem po závodech celá fialová od modřin, jak se někde zachytím o větev. Létu říkáme sezona batikovaných těl, ale to nic není,“ směje se žena žijící ve Všetatech, a která usedá na řídítka stroje Husqvarna 250 4T.

Jako problém své disciplíny v Česku vidí málo příležitostí. „Proto jezdím mistrovství Evropy v enduru, ale když vezmu všechno dohromady s menšími závody a tréninky, tak od jara do podzimu sedím na motorce skoro každý víkend.“

Na závody si bere dovolenou

Zuzana je amatérka, normálně chodí do práce. Dojíždí do Prahy a v kanceláři má na starosti administrativu. Kvůli zahraničním akcím čerpá veškerou dovolenou, často si vybírá neplacené volno. Jinak by svůj koníček nestíhala. „Šéf ale ví, že když jsem pak v práci, neodejdu v půl čtvrtý. Teprve až je všechno hotový,“ přiznává. Šestidenní, která se skládá z pěti dní endura a poslední etapu tvoří krátký motokros, je velká výzva. Jedná se o výdrž jezdce a stroje. Zuzanu ale mrzí, že Česko není schopné postavit ženský Trophy Team.

„Holky tady prostě nejsou a chybějí i peníze. Proto jezdím klubovou soutěž s kluky. Už podruhé jsem startovala v týmu Motokrosová škola pod vedením Radka Tomana, tentokrát se Zdeňkem Pitlem a Davidem Holým,“ představuje kolegy.

Nejvíc ubíjející jsou přejezdy

„Když jsem jela poprvé, bylo to dost těžké, ale teď jsem už věděla, co mě čeká,“ pokračuje. „Člověk se musí kousnout. Nejvíc ubíjející jsou přejezdy, ale my enduráci máme výhodu, že se dokážeme zahryznout a jedeme. Blbý je, když se něco stane hned na začátku, a pak se a tím člověk potýká každý den přes sedm hodin na motorce. K tomu se musí připočíst nutný servis motocyklu.“Zuzana Nováčková na Šestidenní.Zuzana Nováčková na Šestidenní.Zdroj: Boezerooy/Menno de Kruif

Při něm sice mechanici smějí jezdcům pomáhat, ale nemohou se dotknout motorky. „Proto s sebou vozíme ledvinku s nářadím a s páčkami, které mohu sama vyměnit. Po dojezdu etapy se chystá motorka na další den. Během čtvrthodiny jsem přezouvala každý den zadní pneumatiku a ve středu navíc i přední. To je možná nejtěžší, když se po sedmi hodinách jízdy musí montovat, ať je vedro nebo prší,“ upozorňuje.

„Všechno je ale o hlavě. Když se jede v pohodě a nemusí se řešit technické problémy na motorce, je to růžovější. V opačném případě všechno padá z rukou. Nejlepší je pak se zastavit, vydýchat se a začít znova.“

V lese toho nebylo moc vidět

V Lombardii bylo začátkem září léto. Hodně se tam prášilo a vyjíždělo se po horských stezkách do výšky 1300 metrů. „V lese toho nebylo moc vidět. Místy to bylo nebezpečné a některé testy byly kvůli prašnosti zrušené. Já mám raději bláto, ale nesmí být moc mazlavé a celou dobu pršet,“ říká.

Myšlenky na rodinný život zatím nepřicházejí. S jejím životním stylem nemá problém přítel Jenda, rovněž jezdec endura. „Podporuje mě a pomáhá jak s tréninkem, tak se servisem. Poradí i s jízdou.“

Další plány jsou veskrze motorkářské. „Ježdění mě baví a naplňuje. Chtěla bych to dělat tak dlouho, dokud to půjde. Na enduru se mi líbí, že se dají pořád posouvat hranice. Největší odměnou je medaile z Šestidenní. Mám už druhou, a to se tady žádné Češce nepovedlo,“ culí se. „Někdo má Šestidenní po týdnu plné kecky, ale já jsem pozitivně naladěná. Nakopne mě a mám větší chuť do tréninku. Chci jet znovu. Příští rok se pořádá ve Francii. Ve výhledu je i dálková rallye a někdy třeba i něco jako Dakar. Ale to je ještě ve hvězdách,“ naznačuje.