Ale právě na území naší republiky je pro skupinku trénovaných tohle velkým zážitkem, na který se těší celý rok. Ponoří se na Štěpána do Vltavy a při letitém Memoriálu Alfreda Nikodéma je tradičně bude okukovat pár přihlížejících na břehu v bundách a večer pak možná půl národa při televizních zprávách.

Bude u toho i Vladimír Komárek. Předseda České otužilecké unie se noří do ledové vody už víc než čtyřicet roků. „Máme jsme chatu u Vltavy a tam žila převoznice, jíž se říkalo Vltavěnka. Trpěla lupusem, který měla snahu ze sebe každodenním koupáním smýt, což se jí samozřejmě nepovedlo, nicméně otužilá byla hodně. Právě tahle paní mě inspirovala," usmívá se sympatický šedesátník při vzpomínce na své otužilecké začátky.

Jak jste se k otužilcům vůbec dostal?

No, v té době to nebylo až tak jednoduché jako dnes, kdy máme internet a kontakt na nás lze zjistit během patnácti vteřin. Ale i já si tehdy s trochou pátrání poradil. Šel jsem do nějakého pražského deníku a tamní sportovní redakce mě k otužilcům nasměrovala.

Kolik má vaše vůbec unie členů a jsou pouze z Prahy a středních Čech?

Máme zhruba šedesát členů a hodně z nich je mimopražských. A samozřejmě i fanoušky. To se dá poznat třeba na internetových stránkách, které vedu. Spousta lidí mě přes ně kontaktuje.

Co je zajímá nejvíc?

Samozřejmě jak se otužovat, jak se připravit. Ale třeba i to, zda nemůže mít otužování nějaký vliv na jejich intimní části.

Kdy vůbec vaše sezona začíná? V létě asi odpočíváte…

První říjnovou neděli plavbou v Punkvě, což je jak známo podzemní říčka v Moravském krasu. Je to velmi působivá akce konající se od roku 1949. Organizátoři nás vyvezou proti proudu Punkvy a my plaveme dolů po proudu. Perlička se nám stala před lety, kdy vypadl elektrický proud a na chvíli nebylo nic vidět. Naštěstí nám přisvítili reflektory lodí a poté proud naskočil.

Kde jste všude nořil do ledové vody?

Já plavu všude, kam se dostanu. Nejdál to bylo na Sibiři, ovšem to bylo v létě. V bývalém Sovětském svazu jsem zkusil i Dněpr nebo Ob. Vzpomínám si na plavání v Alpách v jednom z tamních vysokohorských jezírek. V polárních krajích jsem ještě nebyl, ale chystám se tam, jen musím ještě něco nastřádat.

Co vůbec lidské tělo co se vody a hlavně vzduchu kolem snese?

Vzduch je samozřejmě problém, pokud hodně mrzne. Nedávno jsem slyšel v televizi vyprávět jednoho polárníka, že při sto stupních pod nulou byl člověku nenapravitelně omrzly plíce. Takže při sto stupních bych plavat nešel, nebo bych si omotal kolem úst hodně silnou šálu (úsměv). Na druhou stranu několik desítek stupňů pod nulou bych zvládl, pokud by tedy nefoukat příliš silný vítr. Pro nás je dál důležitější teplota vody, jelikož voda odvádí teplo z těla dvacetkrát rychleji než vzduch.

Takže když je voda na nule, do vody normálně jdete a ještě se těšíte?

Ano, ale musí se podařit prořezat led. Nejhorší pro nás je, když je led tak tenký, že na něj nejde vlézt, aby se dal prořezat. A zároveň se nedá prorazit tělem. To je pro otužilce nejhorší.

Otužilci se pyšní tím, že svým sportem posilují svoje zdraví, jsou mnohem víc imunní proti různým chřipkám a virózám. Ale pokud by někdo zariskoval a šel s vámi nezkušený Na Štěpána do Vltavy, asi by mu hrozily problémy, že?

Samozřejmě. Ohrožovat je může nervozita, srdce by nemuselo vydržet. Kdyby člověk rozpařený skočil do studené vody, a zůstal v ní delší minuty, to by asi také odnesl smrtí. K nám se nejvíc lidí hlásí vždycky po Vánocích, když nás vidí plavat v televizi. Jenže to je k otužování nejméně vhodný okamžik. Nejlepší je naopak začít v létě. Dvakrát týdně a voda postupně chladne. Za jediné léto, podzim a začátek zimy se pak dá připravit na to, že si ve Vltavě o Vánocích zaplave celkem v pohodě.

Přesto ale musí být člověk v nějaké solidní zdravotní kondici…

Určitě nejde riskovat, aby s otužování začal bez prohlídky u kardiologa, srdce musí mít v pořádku.

Jaké máte vy sám pocity, když venku mrzne a vy se noříte do ledové vody. Je to pro vás velký zážitek?

Tak toho šestadvacátého určitě i slavnostní, je to naše nejstarší soutěž. Navíc tam jsou diváci, měří se čas a musíte se vejít do limitu dvaadvaceti minut. Takže se soustředíte na jiné věci než na to, jestli vám je nebo není zima. Jinak po čtyřiceti letech otužování už to nic tak tak zvláštního není. Zima nám je a velká, ale děláme to pro sebe a víme, že se nám nic nestane.

Jaké je věkové rozhraní členů vašeho klubu?

Nejmladšímu členu ještě není patnáct, nejstaršímu je pětašedesát. Ale v republice jsou i otužilci, jimž je skoro devadesát let. Bohužel nedávno zemřel náš nejstarší otužilec Ladislav Nicek, jemuž bylo v té době 97 roků.

Jak jsou na tom otužilci ve srovnání s jinými státy ve světě?

Řekl bych, že ať se to týkalo bývalého Československa a nyní Česka, má nesrovnatelně vyšší úroveň než zbytek světa. U nás se totiž plavou i dlouhé tratě do kilometrové vzdálenosti, zatím když bylo před lety první mistrovství světa ve Finsku, plavalo se pouhých 25 metrů. Nás by tehdy uplavaný metr vyšel asi na tisíc korun, takže tak nikdo ani nejel. Otužilec by si za tak krátkou vzdálenost ani nevšiml, že je ve vodě.

Jsou někde jinde otužilci také tak organizovaní jako vy?

Myslím, že asi ne. Nedávno jsme třeba plavali z Břeclavi do Rakouska v místech bývalé železné opony a tam byl jediný Rakušan, jehož se podařilo sehnat. Říkal, že ve Vídni plave úplně sám. Já bych řekl, že v mezinárodním srovnání jsme nejlepší my.

I ve srovnání s lidmi žijícími v Grónsku, Rusku či za polárním kruhem?

Netuším, jak moc je to tam baví. Třeba Rusové teď plavou víc, ale v minulosti sice vlezli do vody v minus třiceti stupních, jenže udělali kolečko a hned vylezli.

Otužování je váš životní styl, předpokládám, že u něj vydržíte až do smrti.

Před lety se mi jedna redaktorka dokonce ptala, zda bych si přál umřít ve vodě. Odpověděl jsem jí, že si to musím promyslet. Dnes už vím, že ve vodě bych asi umřít nechtěl, žena by totiž říkala, že to mám z otužování (úsměv).

Když jsme u vaší rodiny, dostal jste je k otužování také?

Spíše mě tolerují. Nikdo z nich ve studené vodě neplave a nic nenasvědčuje tomu, že by se k tomu chystali. Možná jim trochu vadí, že narušuji Vánoce, když o každý druhý svátek vánoční odcházím z domu plavat. Ale jak říkám, tolerují to a jsem jim za to vděčný.

Vladimír Komárek

Narozen: 3. října 1953 v Praze.

Profese: Vystudovaný matematik pracoval jako vědec, později programátor a šéf softwarové firmy. Nyní spravuje nemovitosti.

Zájmy: Na prvním místě otužování, je předsedou České otužilecké unie. Dále rocková hudba, nejraději skupiny Black Sabbath, Deep Purple, Nazareth, Led Zeppelin, Pink Floyd.

Rodina: Manželka a dcera.