Když se mi v e-mailové poště objevila pozvánka na Mistrovství České republiky novinářů v badmintonu, hned jsem věděl co udělám.

Ano, měl jsem jí spíše okamžitě vymazat jako nevyžádanou poštu. To bych ale nesměl být magor a kaskadér. Obratem jsem odpověděl, že určitě dorazím, ať mojí přihlášku hned zaregistrují.

Co na tom, že jsem badmintonové náčiní držel v ruce asi jenom třikrát v životě. Kdysi dávno v dětství jsme si pinkali s bráchou u babičky na chalupě. Takovými těmi raketami, s nimiž když se někdo do opeřeného míčku pořádně opřel, tak ten zůstál viset ve výpletu.

Podruhé na dovolené v campu – neboť badminton je podle mne národním sportem tuzemských dovolenkářů. No a třetí setkání s tímto sportem bylo v létě, když jsem si v rámci natáčení jednoho z dílů televizního Badminton revue pinkal na zahradě kameramana Fandy Stýbla s několikanásobným mistrem republiky Honzou Fröhlichem.

Zde výčet mých badmintonových zkušeností končí. Pravidla znám pouze okrajově ze sledování klání na olympiádě a na kurtu jsem nestál v životě. A pošlu přihlášku na novinářský turnaj?

V tom nejsem nováček. Mám za sebou poslední místo na tenisovém turnaji, první a čtrnácté v golfu a společně s kolegy bramborovou medaili z futsalového šampionátu.

Samozřejmě úplně z voleje bych si do „beďasu" jít netroufl. Proto jsem hned zavolal šéfovi benáteckého klubu Petru Martincovi s prosbou o malý trénink. Ten jsme si domluvili v jeho domovském CR Project badminton centru v Benátkách na pondělní večer.
Přiznávám, odjížděl jsem s mírnou obavou, neboť jsem tušil, že tento sport bude asi pořádná makačka.

„Nejdůležitější je dobrý pohyb po kurtu a hodně běhat," zněla první věta úvodní badmintonové lekce. „Ideální sport pro mě!" zvolal jsem zděšeně. Moje tělesná konstituce a fyzička totiž podobným sportovním odvětvím příliš nenahrává. Zaměřuji se spíše na „neběhací sporty" – šipky, golf, bowling nebo poker. I ve fotbale jsem coby nekdejší talentovaný žákovský útočník už v dorostu zalezl raději do branky.

Trénink měl trvat asi hodinu, po čtyřiceti minutách už nešlo pokračovat. Věta „když nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát" je podle mého zjištění úplná blbost. Začali jsme s tréninkem hry nad hlavou, následoval forhand a backhand u sítě. Po deseti minutách ze mne teklo jak z Dunaje.

Následovaly dva sety ostré hry. Z mé strany šlo o nejostřejší hru na světě, Petr na druhé straně hrál odhaduji tak na pět procent. Když už jsem se natlačil do ofenzívy skončil můj míček asi v dvoucentimetrovém autu. Přesto jsem uhrál jeden bod. Myslím, že to byl Petrův aut z podání. Nejspíš mi to daroval. Výsledek úvodního setu tak byl 1:21.

Ve druhém už jsem se zlepšil a uhrál hned tři body. „Ještě chvíli a porazím tě," hlásím trenérovi na druhé straně. „Mám tam ten ručník hodit za tebe?" ptá se mě, když zbývá do konce tréninku asi čtvrt hodina. Nemusí. Nakonec jej tam házím sám.

Nejhorší věc na badmintonu? Druhý den! Od rána mne bolí i části těla, o nichž jsem ani nevěděl, že je mám. Přesto ještě ve středu vyzývám svého kamaráda Tomáše Rybáka na tréninkový souboj. V tenise mě nikdy neporazil, ve squashi zase já jeho ne. Badminton má rozhodnout o králi raketových sportů.

Nabuzen z pondělního tréninku cítím šanci, zvlášť když mě díky svému dobrému rodinnému životu začíná pomalu dohánět v tonáži. Hodinka badmintonu ve sportovním centru Sparing však končí hořkým zklamáním. Přesto, že hrál beďas jenom jednou v životě, mi dává krutou lekci po výprasku 0:5.

No asi to opravdu nebude sport pro mně. Ale dám mu ještě jednu šanci. Na novinářském šampionátu. Držte mi palce!