Navzdory prohře byl Jiří Suchánek po finále šťastný za stříbrnou medaili. „Je nádherné, kam jsem došel. Když jsem viděl, že po výhře nad Lovašem ve čtvrtfinále půjdu na Lamiraulta, vůbec jsem nečekal, že půjdu dál, takže já jsem naprosto spokojen,“ ani neočekával takový úspěch.

Ve středečním utkání porazil silného Francouze, kterého navíc za vítězstvím hnala hala plná domácích fanoušků, kteří na paralympiádě dokázali vytvořit skvělou kulisu. „Dnešní atmosféra byla samozřejmě klidnější, protože nehrál Francouz, ale o to víc byl slyšet můj fanklub. Nejvíc jsem vnímal našeho malého,“ děkoval za podporu Suchánek. „Jířa volal furt táto, táto. To mi úplně stačí. I kdyby volal chleba, tak je to fajn, hlavně, že ho slyším,“ smál se.

Jeho finálový soupeř těží i z toho, že oproti českému reprezentantovi má určitou výhodu. „Rafal si neváže pálku, to znamená, že dosáhne dál, líp si pálku v ruce natočí, aby měl lepší úder a pozici, takže pro mě je to těžší,“ vysvětluje.

Protože už Poláka Czupera dobře zná, zvolil podle toho i taktiku. „My jsme se domluvili s trenérem, že budeme hrát aktivnější hru, budeme se ho snažit honit a buď to vyjde, nebo ne. Byla to, myslím, dobrá cesta, jen on samozřejmě je trošku lepší,“ uznal sportovně dvaačtyřicetiletý stolní tenista.

Nejdřív pro medaili, pak poděkovat rodině

Během zápasu si často chodíval pro ručník, aby se osušil. „Přemýšlím. Můžu se po šesti baloncích jít utřít, mám ho namočený do vody, takže se i proberu a ochladím. A přemýšlím, jaký dám servis, nebo jenom dýchám, abych se uklidnil. Podle toho, co zrovna potřebuju,“ vysvětloval Suchánek.

Ten byl rád i za to, že konečně získal jinou než bronzovou medaili. „Doma jsem dostal za úkol, že doba bronzová už by mohla skončit. A starosta u nás ve Zdechovicích říká, že bronzová už je okoukaná, tak jsem rád, že mu můžu dovézt jinou barvu,“ vyprávěl hráč, který má z předchozích paralympiád už dvě třetí místa. „Já myslím, že bychom se nehroutili, kdybych dovezl bronzovou, ta je taky krásná,“ doplnil.

Za čtyři roky budou paralympijské hry v Los Angeles. „Uvidíme, jestli budu dál hrát. Něco se ve mně trochu pere, budu se nějak rozhodovat, ale uvidíme. Nevylučuju to,“ nechal si Suchánek otázku účasti v Kalifornii otevřenou.

Konkrétní podobu oslav zatím nezná. „Vůbec nevím, já jsem teď úplně mimo…,“ jako by stále nechápal, co na letošní paralympiádě dokázal. „Zatím nic neplánuju. Půjdu si teď pro medaili, pak půjdeme s rodinou někam na skleničku, poděkuju jim a pak pojedu zpátky do vesnice rozvíjet svůj klid,“ zakončil stříbrný rozhovor.

Jiří Suchánek pochází z Chlumína na Mělnicku, kde v roce 1999 mladickou nerozvážností utrpěl po zbytečné autonehodě poranění krční páteře v oblasti pátého a šestého krčního obratle. Zůstal po ní ochrnutý na dolní končetiny. „Jako sedmnáctiletý jsem se vyboural kousek od baráku, když jsem jel ze zábavy. Byl jsem bohužel bez papírů, pod vlivem. Mládí no… Tenkrát mi ale vůbec nedocházelo, co se může stát,“ svěřil se před lety Deníku poté, co se kvůli pracovní příležitosti přestěhoval ze středu Čech do Liberce. Stolnímu tenisu se věnuje od roku 2002, od roku 2007 působí také v české reprezentaci. „Sport mi v životě velmi pomohl a myslím, že je to skvělá možnost setkat se s lidmi s podobnými problémy, zvýšit svou fyzickou kondici, sociálně a psychicky se začlenit do běžného života," říká. Na paralympiádě poprvé startoval v roce 2012 v Londýně. „Vyhořel jsem v hlavě. Nezvládl jsem to psychicky. Pamatuji si první dva míčky a od té doby nevím nic. Až to, že jsem všechno prohrál,“ komentoval později svůj první opravdu velký turnaj. O dvanáct let později „přetavil“ předešlé dva bronzy na stříbro…