„Jsem moc rád, že jsem mu to mohl předat. Společně s Frantou Pakandlem byli mými prvními trenéry. Vedl mě až do roku 2001, tedy po olympiádě, takže jsme spolu prožili kus života. Staral se o mě jako o vlastního," měl Ruda „Mlátička" pro bývalého kouče jen pochvalná slova.

„Byl to lotr, ale také nesmírně poctivý a cílevědomý kluk, takže s ním byla radost spolupracovat, i když občas jsme si vjeli do vlasů. Ale někam to dotáhl, takže to asi bylo v pohodě," prozradil předtím Pojkar přímo z pódia na Kraje, který dnes už sám předává nabité zkušenosti dál ve svém oddílu.

Nadále aktivní, i když už něco méně, ovšem zůstává také Václav Pojkar, který radí konkurenčnímu SK Box Mělník, vedenému Kryštofem Marounkem. „Snažím se pomáhat, občas s nimi jedu na zápas, žádnou zodpovědnost ale nemám. Jen řeknu, co si myslím, že dělají dobře a špatně," popisuje svou roli. Jedním dechem pak dodává, že v obou mělnických klubech pracují s boxerskými nadějemi dobře, o čemž svědčí i nedávné úspěchy na mládežnickém mistrovství republiky. Jako plus pak vidí také to, že mezi oběma kluby už opadla počáteční rivalita. „Funguje to na obou stranách. Jsem spokojený, že alespoň v Mělníku box zůstal. Kluci určitě budou mít i další úspěchy," je přesvědčený.

Že by těmi úspěchy mohl jednou být třeba i „druhý" Ruda Kraj, si Václav Pojkar netroufá odhadovat. „Ne každému trenérovi se povede, aby měl tak cílevědomého a zodpovědného kluka, který chce něco dokázat a má i štěstí. Ale coby ne. To nikdo nedokáže říct. Těch talentů, co třeba prošlo jen mýma rukama a ze dne na den skončilo, byla hromada. A mohli být třeba i lepší než Ruda. Dnes je to o to náročnější, že těch svodů pro mladé je mnohem víc."

Sám Václav Pojkar, rodák od Kokořína, se k boxu dostal až po vojně, do té doby hrál na nízké úrovni fotbal. „Jako boxer to byla bída a utrpení, jako trenér o něco lepší," říká dnes skromně o své kariéře. Ta aktivní mu prý k té následné trenérské hodně pomohla. „Aby o tom člověk mohl druhým něco vykládat, tak musí vědět, jak ten sport bolí a funguje," má jasno.

S odstupem času se pak považuje za trenérského „samorosta". „Hodně jsem jezdil po boxech a díval se. Co bylo v dosahu, to jsem viděl. Učil jsem se od ostatních trenérů a to nejlepší, co v nich bylo, jsem se snažil brát pro sebe, rozvíjet a doplňovat. Navíc jsem znal soupeře a věděl, co na ně může platit," vzpomíná muž v těsně předdůchodovém věku, jehož největším koníčkem je vedle boxu hlavně rybařina.