Petře, vás jsem poznal, když jste chytal fotbal na Respu. Jak na své sportovní začátky vzpomínáte?
Jako spoustu kluků mě k fotbalu přivedl táta, ale sám o sobě mě fotbal bavil. Od mala jsem byl vedený ke sportu a zkusil jsem toho víc, přitom jsem pořád hrál fotbal a u toho jsem pak vydržel nejdéle. Bavil mě tenkrát nejvíce. Jako malý kluk jsem chtěl být fotbalista.

Jak dlouho jste u fotbalu zůstal? Proč jste s ním skončil?
U fotbalu jsem vydržel asi osm nebo devět let. Přestal jsem s ním, protože mě zkrátka přestal bavit. Nechtělo se mi chodit na tréninky a moje zájmy začaly nabírat jiný směr.

Nyní jste kutnohorský kickboxer. Proč jste se rozhodl pro tento sport?
Byla to celkem náhoda. Měl jsem za sebou pár dost špatných let, kdy jsem nedělal nic kromě průserů a kamarád mi jednou nabídl, že mě může naučit pár věcí z bojových sportů. Mě to začalo bavit, zakousl jsem se do toho a asi po dvou letech jsem se dostal do Kickbox klubu Kutná Hora.

Dělal jste nějaký jiný sport i po fotbale?
Po fotbale jsem se nevěnoval žádnému sportu.

Co se vám na kickboxu nejvíce líbí?
Nedá se říct, co se mi nejvíc líbí. Miluji ten sport jako celek. Rád se peru s ostatními a poměřuji kvality a síly.

Jak těžké byly začátky? Neměl jste myšlenky, že s tím skoncujete?
Začátky byly občas náročné, když jsem dostával nařezáno, neměl jsem z toho úplně radost. Vždy jsem si ale říkal, že musím vydržet, abych byl lepší než ti ostatní. Vydržel jsem, ale lepší zatím nejsem (smích). Po některých nevydařených zápasech jsem měl myšlenky skončit, ale díky svým blízkým přátelům a trenérům jako jsou Tomáš Laube starší, Tomáš Laube mladší a Jan Laube, kteří mě vždy psychicky podrželi, jsem u toho nakonec vždy zůstal. Poslední dobou už tyhle myšlenky nemívám.

Prozraďte vaše největší dosavadní kickboxerské úspěchy…
Mám první místo z Bohemia open 2018, druhé místo na mistrovství republiky v K1 2017, druhý jsem byl také na MČR v kickboxu v disciplíně lowkick 2017 a 2018. V Německu na German open jsem loni skončil druhý, stejně tak na Bavaria open a mám dvě první místa z Advent Cupu v kicklightu. 

Už jste i trenérem. Je to vaše poslání? Baví vás to a chcete u trenéřiny zůstat?
Pomáhám s trénováním začátečníků a baví mě to, hlavně když člověk vidí lidi růst. Je super, když je sport baví. Určitě u toho mám v plánu zůstat. Tohle není sport na dva měsíce, tohle je životní styl a součást dne.

Vzpomenete si na svůj nejlepší úder, kdy to s protivníkem pořádně otřáslo?
Pár úderů se mi povedlo, některé z nich poslali soupeře k zemi do počítání.

A naopak - kdy vy jste dostal nejtvrdší ránu a od koho?
Ran jsem dostal tolik, že vybrat tu nejtvrdší není možné. Asi i proto, že tu nejtvrdší bych si ani nepamatoval. (smích) Hodně tvrdý zápas jsem měl v Bratislavě se Srbem Stefanem Nikoličem, kdy jsem s ním prohrál ve třetím kole. To byly docela bomby.

Často vás vidím spárovat s Tomášem Laubem. To je o dost zkušenější zápasník. Vy asi vydržíte hodně, že?
Tomáš je daleko zkušenější a lepší zápasník, zároveň můj trenér a je pro mě jak bratr. Spolu trénujeme, jezdíme na soustředění, zápasy a pomáháme si v přípravě. Není to tak, že bych hodně vydržel, nejdeme se na trénink zranit anebo si ublížit. Občas nějaká přiletí, ale to k tomu patří, je to kontaktní sport. Trénink, včetně sparingů, je o tom, aby se člověk učil. A trénink a sparing s Tomem vás naučí hodně. (smích) Hlavně se krýt.

Co je vaším profesním zaměstnáním?
Pracuji jako operátor ve výrobě. Konkrétně jako bodový svářeč v Kolíně.

Jak jste trénoval během koronaviru, když byly zavřené tělocvičny?
Trénoval jsem v soukromém domácím gymu nebo venku, jak se dalo. Naštěstí to šlo dobře, i přes situaci, která tady byla. Takže mě to nějak extrémně neomezilo. Rád bych poděkoval všem, kteří mě podporují, kteří mi pomáhají a starají se o to, abych měl vše jednodušší. Hlavně rodině, své druhé rodině z gymu a všem dalším, kteří s námi jdou touhle cestou.