Pro cenu si sice správně přišly karatistky z klubu SK Shotokan Neratovice, prvenství však patřilo jiné trojici dívek. V sále neratovického společenského domu byla v tu chvíli přítomná pouze Lucie Hybšová. Její kolegyně Anna Rokosová a Petra Provazníková, která navíc ovládla i kategorii talent roku, si totiž právě užívaly jarní prázdniny. „Jsou na horách," prozradila patnáctiletá Lucie s tím, že ona sama se nikam nechystá. „Já budu pomáhat doma," vysvětlila.

Trio dívek si vítězství v anketě vysloužilo zejména díky svému úspěšnému vystoupení na evropském šampionátu mládeže v Srbsku, kde dokázalo v silné konkurenci obstát a vyhrát týmové kumite. Tedy zápasy tváří v tvář protivníkovi.

Právě tuto část karate má Lucie nejraději, přestože dělá i kato, což je stínový boj s imaginárním soupeřem. „Kumite mě baví mnohem víc, je mi zkrátka bližší. Přestože uznávám, že i kato je těžká disciplína, souboje s reálným protivníkem jsou mi milejší," popsala sportovkyně svůj vztah k jednotlivým druhům karate.

K tomu se Lucie dostala teprve před šesti lety, když musela ze zdravotních důvodů skončit s plaváním. Lékaři jí pro udržení kondice doporučili, aby začala tancovat. Nebo dělat právě některý z bojových sportů. „Tanec není nic pro mě, takže jsem měla hned jasno," vrátila se k začátkům své kariéry mezi karatisty.

Anna i Petra dělají karate v průměru o dva roky déle než Lucie, přestože věkově jsou ve stejné kategorii. „Pétě je stejně jako mně patnáct, Anička je o rok starší. Občas je trochu znát, že jsou holky zkušenější, ale ne nějak výrazně," přiznala dívka, která žije v Mlékojedech a pro níž byl vítězný evropský šampionát vůbec první velkou akcí. „Různých mezinárodních závodů už jsem se zúčastnila, nicméně mistrovství Evropy je přece jen na jiné úrovni," dodala.

Za nedílnou součást karate považuje Lucie Hybšová nejen fyzickou přípravu, ale hlavně tu psychickou. Díky tomu, že jde o kontaktní sport, je podle ní velice důležité, aby si sportovec tento fakt srovnal v hlavě a přijal jej za své. „Stává se, že se lidé bojí jít do přímého kontaktu. Bez něj se ale tenhle sport dělat nedá, a  pokud si to dotyčný neuvědomí, nemůže karate dělat, i kdyby byl sebelépe fyzicky připravený," upozornila případné zájemce. „V zápase jsou to často hodně velké nervy, což ne každý zvládne."

Přestože má karate přesně daná pravidla, která musejí všichni bojovníci dodržovat, občas se prý stane, že dojde ke zranění. Zejména z toho důvodu, že sportovci nejsou proti úderům protivníka nijak chránění. „Chrániče máme jenom na kloubech rukou, aby to tolik nebolelo," prozradila Lucie. „Občas proto k úrazu dojde. Na druhou stranu všichni jsou cvičení, takže musejí umět nějakou tu ránu přijmout. Já mám v tomhle ohledu docela štěstí, že se mi ještě nic většího nestalo," poznamenala s tím, že nejčastěji to odnášejí kotníky a výjimkou nejsou ani naražené nosy či otřesy hlavy. „Člověka vždycky zamrzí, pokud svého protivníka zraní, protože to rozhodně nikdy neudělá schválně," uzavřela Lucie Hybšová.

VIZITKA
Patnáctiletá Lucie Hybšová žije v Mlékojedech. Karate začala dělat před šesti lety, když musela ze zdravotních důvodů opustit plavecký bazén a přestat závodně plavat. Lékaři jí tehdy dali na výběr – bojový sport nebo tanec. Dala přednost první variantě.