Mělník - Do Síně slávy byl v anketě Sportovec roku uveden dlouholetý trenér klubu Taekwondo Hansoo Martin Moták. Taekwondo je korejské bojové umění, doslova přeloženo cesta rukou a nohou.

Teprve čtyřicetiletý držitel čtvrtého danu a mnohonásobný mistr Ceské republiky je bezesporu nejmladším sportovcem uvedeným do Síně slávy. Stále je aktivním trenérem a zkušeným rozhodčím, který je žádaný i na prestižních zahraničních turnajích.

V civilním životě je Martin Moták strážníkem městské policie v Mělníku. Taekwondo dělá už sedmnáct let, i když s bojovými sporty začal už před šestadvaceti lety. „I když jsem začal původně s taekwondem, pokračoval jsem potom v klasickém karate a také nějaké vietnamské styly, až jsem zase skončil u taekwonda."

Jak dlouho už sloužíte u městské policie?

Ve službě jsem už pátým rokem.

A proč jste se dal zrovna k měšťákům?

Zajímala mě ta práce, kterou policie dělá. I když jsem ji znal, protože všichni měšťáci byli moji kamarádi. Ta práce mě přitahovala už dávno. Zkoušel jsem to už několikrát, ale bud to nešlo kvůli jiné práci, a nebo zrovna nepřibírali nové posily. Tahle práce vás musí bavit a člověk musí mít pro tu práci cit, to prostě nemůže dělat každý.

Zkoušel jste někdy třeba i jiný sport než bojové umění?

Od svých osmi let až do šestnácti jsem tady na Mělníku hrál hokej, k tomu mě vedl děda. Bylo to strašně fajn, ale bojové sporty nakonec vyhrály.

A konkrétně k taekwondu jste přišel jak?

Pamatuji si, že jako malý kluk jsem sledoval akční filmy, kde byli ninjové, karatisté a jiní bojovníci. To začínali videopřehrávače a kazety. To v nás v malých klucích probudilo zájem o bojové sporty. S taekwondem jsem začal, když mi bylo šestnáct, ale bylo to dost náročné, protože tréninky byly v Praze a navíc asi od sedmi večer. Vracel jsem se domů strašně pozdě a rodičům se to vůbec nelíbilo. Nakonec jsem asi po třech nebo čtyřech měsících musel skončit. Můj kamarád ale tehdy otvíral školu vietnamského bojového stylu. Tam jsem začal se základy klasického karate shotokanu a pak teprve přišly vietnamské styly. Tam jsem byl až do vojny a po návratu z vojny se to nějak rozpadalo. Vydrželo to asi jen čtyři roky. To už se ale Petr Limprecht taekwondu nějakou dobu věnoval.

Mělnickou školu Hansoo jste založili společně s Petrem Limprechtem?

Ne, Petr ji založil sám, já tu dělám jen trenéra, už asi pátým rokem.

Máte pocit naplnění, když trénujete malé děti a vlastně už i skoro dospělé lidi?

Vždycky vás musí něco naplňovat a tohle je určitá cesta, kam mám směřovat.

Tolik dětí pohromadě, nepřicházíte někdy o nervy?

Někdy ano. Ale bylo to spíš ze začátku, než se to tak nějak usadilo. Teď už jsem poměrně klidný. Když děti zlobí, tak dělají kliky nebo dřepy. A vlastně tím své tělo i posilují, což je u taekwonda dost důležité.

Dá se vůbec v takovém životním a sportovním zápřahu zvládnou i rodina?

Dá se to zvládnout. Sice se svou partnerkou nežiju, máme tak trochu vztah na dálku, ale mám tu na Mělníku dceru. S tou si myslím, že máme vztah luxusní. Navíc teď taky začala s taekwondem, takže spolu budeme jezdit i na závody, na to se těším. Snažím se s ní trávit veškerý svůj volný čas, i když je to někdy opravdu těžké. Víkendů mám volných jen málo, pořád někde jezdím po závodech.

Předtím vaše dcera dělala nějaký jiný sport?

Chvíli hrála tenis, zkoušela i mažoretky, před časem dokonce už s taekwondem začala. Nejdřív chodila společně s mou neteří, ale ta toho nechala, tak moje dcera taky přestala chodit.

Je ten přístup k vlastním dětem odlišný, než k těm „cizím"?

Rozhodně není. Mezi svěřenci mám i své dva malé synovce a spíš bych řekl, že je tepuju víc než ty ostatní. Ale ani ty ostatní bych rozhodně nenazval cizími. Jsme tady vlastně jedna velká rodina.

Ještě závodíte?

Občas ano. Ale jelikož jsem zároveň i mezinárodní rozhodčí, tak je to složitější. V Čechách to jde, ale v zahraničí pak nemohu závodit. Byl by to střet zájmů. Na těch velkých závodech mohu být bud závodník nebo rozhodčí.

A co vás baví víc? Závodit nebo soudcovat?

Baví mě obojí. Občas mám touhu závodit a občas zase dělat rozhodčí. Teď bych zrovna závodil, ale ono to nejde. Jde, ale jen v Čechách. Nedávno jsem byl v Havířově na Poháru a závodil.

A jak to dopadlo?

Byla tam zlatá. Je to dobrý, ještě to tam někde je schovaný.

Jak vůbec relaxujete?

Na to nemám čas. Relax je tak jednou za půl roku.Občas mi vyjde nějaký ten volný víkend. Ale ten zase věnuji dceři, se kterou se snažím trávit čas aktivně.

A co třeba dovolená? Vydržíte odpočívat?

Ležet na pláži bych asi nedokázal. Vydržím odpočívat, ale nemusím u toho ležet, stačí mi takový ten vnitřní klid a pohoda. Aktivita s dítětem třeba v moři je pro mě dokonalý odpočinek.

A když jezdíte na závody se svými svěřenci, jezdí s vámi třeba rodiče těch dětí?

Máme naštěstí velkou podporu rodičů, takže většina z nich s námi jezdí. Ne vždy všichni, ale jezdí jich dost. Převoz dětí je náročný, musí se zajistit auta a autosedačky. Dříve jsme občas jezdili velkým autem, které nám půjčoval náš svaz. Ale vždy jsme to museli korigovat.

Jak povzbuzujete své žáky při závodech?

Já je vlastně ani povzbuzovat nesmím, pokud jsem na těch závodech jako sudí. Navíc jsem teď šéfem českých rozhodčí a mám na starosti po celý průběh akce právě je. Mají ale velikánskou podporu od Petra Limprechta, rodičů a především od těch starších z oddílu.

Budujete nějak vztahy mezi dětmi v oddíle? Máte tu přece jen děti všech věkových kategorií.

Jsme jedna velká rodina a chceme, aby k sobě tak děti přistupovaly a pomáhaly si. Právě na těch závodech ti starší protahují ty mladší, zahřívají je před samotných závodem. Dělají jim takový třeba dvacetiminutový mini trénink. V hodinách potom si navzájem ukazují, jak například uvázat pásek.

Jaké byly vaše pocity, když jste byl povolán do Síně slávy?

Byla to samozřejmě velká pocta a jsem za to moc rád.