Ultramaraton je životní filozofie, říká vytrvalec Martin Hunčovský

Za rok naběhá víc, než najezdí průměrný český řidič: šest a půl tisíce kilometrů. Většině smrtelníků se při těchto počtech podlamují kolena, ultravytrvalec Martin Hunčovský si ale v běhání lebedí.

Jeho nezlomná vůle a touha stát na stupních vítězů jsou obdivuhodné. Právě proto byl pro něj letošní rok tak úspěšný. Na mistrovství světa ve Francii uběhl jako nejlepší z Čechů ve čtyřiadvacetihodinovce 198 kilometrů, před pár dny si zase přivezl bronz z mistrovství České republiky.

Poslední červencovou sobotu jste vybojoval bronz na čtyřiadvacetihodinovém ultramaratonu na mistrovství České republiky v Kladně, kde jste nakroužil 185 kilometrů. Mezi čtyřiadvaceti vytrvalci to byl obrovský úspěch.
Nedalo mi to, abych se nezúčastnil mistrovství České republiky. Znovu jsem se chtěl vidět s kamarády, se kterými nejen že navzájem soupeříme, ale jsme v podstatě jedna velká parta. Je nás kolem třiceti lidí, co se setkáváme nejen na ultramaratonech, ale i na kratších bězích. Jel jsem si tam pro jednu ze tří medailí…

Opravdu mezi vámi ultravytrvalci není rivalita?
Ultramaraton je jedna velká životní filozofie, které musíte obětovat nesmírné množství energie. Já naběhám za rok šest tisíc pět set kilometrů. Co se týká přípravy, jsem jeden z nejpilnějších. Soutěživost mezi námi je, ale dokážeme se navzájem povzbuzovat. Je jasné, že když mi jde o třetí místo a za mnou mě jeden z nich dohání, tak ho nebudu povzbuzovat. To musí jít kamarádství stranou. Všichni chceme vyhrát.

Předáváte si vzájemně zkušenosti?
Předáváme. Například já jsem byl v polovině závodu asi na desátém místě, přede mnou byli mladší borci, třicetiletí, pětatřicetiletí, takoví, kteří ještě neměli tolik zkušeností s tak dlouhou distancí a běželi to třeba poprvé. Oni tempo na začátku napálej, a myslí si, že se zblázním, když prohrávám o osm kilometrů. Důležité je při takových závodech udržet tempo i v noci. Ta mi vyhovuje a právě tehdy jsem začal své soupeře předbíhat. Vždycky rozhoduje noc, protože když si jde někdo lehnout nebo začne poposedávat, vypadne z tempa.

Ale nějak jste přece odpočívat musel…
Já si dávám první pauzu, když něco uběhnu, takže asi tak po osmdesáti nebo většinou sto kilometrech. To už mám nárok (smích). Někteří běžci si vezmou do misky jídlo a pořád chodí dokola a během pauzy nachodí pěšky dva tři kilometry. Já mám jiný systém. Sednu si, převlíknu a v klidu se najím. A hlavně nemyslím na závod, soustřeďuju svoje myšlenky třeba na rodinu. Ono běhat stále dokola je strašně monotónní.

A opravdu se vám daří vypnout a úplně přestat myslet na závody?
Musí to jít. Stejně tak musíte vyřešit stravovací systém, protože se nemůžete najíst velkého jídla, tělo to ani nemůže přijmout, protože když běžíte, žaludek se vám stále natřásá. Já třeba každé kolečko trošku do něčeho kousnu. To některým běžcům chybí – naučit se jíst po troškách a po troškách také pít. Při tak obrovské zátěži je zásadní zkušenost a poznání fungování vlastního těla. Každý, kdo chce dělat ultramaraton, se musí naučit vnímat své tělo, jeho potřeby. A to je podstata úspěchu. Důležitá je také motivace. Bez ní člověk na takový závod vůbec nemůže lézt.

Nabízí mistrovství republiky ultravytrvalcům ještě jiné kategorie, než je čtyřiadvacetihodinový běh?
Na mistrovství je možné běhat jednodenní i dvoudenní běh. Můj velký obdiv má například Cornelia Bullig z Německa, která vytvořila německý rekord za 48 hodin. Této dámě je sedmapadesát let a za dva dny naběhala 346 kilometrů.

To už ale přece hraničí s hazardování se životem. Je to ještě vůbec zdravý sport?
My běháme sportovně řečeno v aerobním pásmu, nepřekračujeme anaerobní práh sil a naše dechová frekvence je relativně klidná. Oběhový systém samozřejmě pracuje na vyšší výkonnost, než když je v klidu, ale tělo je zvyklé, je trénované. Setkávám se s tím, že mi lidé říkají, že zkolabuju, budu mít infarkt. To je ale nesmysl. Tělo je na takovou zátěž opravdu připravené.

Takže vás ani netrápí žádné zdravotní problémy?
(Ťuká na stůl). Nemám jediný problém, že by mě bolelo koleno, kyčel nebo sval. Nohy jsou zvyklé, jsou nejvíc trénované. Spíš mě začnou bolet záda, paže, protože běh je pohyb celého těla. Já i ostatní běžci máme akorát problém s rameny, trapézovými svaly.

Během závodů se jistě dostáváte do situací, kdy máte krize, hůř se vám běhá a máte pocit, že jste na konci sil…
Musíte se naučit překonat krize, nemyslet na to, ono to přejde. Třeba můžete mít krizi tři hodiny, protože se vám špatně běží. Je to moc dlouhá doba, ale je důležité umět to přetrpět a říct si, že bude líp. Hlava je vždy motorem výkonu. Vždycky říkám tělu, že se nic neděje, že to musí zvládnout.

Takže vy jste v tu chvíli sám sobě i jakýmsi psychologem.
Přesně tak. Je to opravdu psychologická věc. Nemůžu si říct, že běžím teprve sedm hodin, ale že už běžím sedm hodin.

Která fáze závodu je pro závodníky rozhodující?
Vždycky rozhoduje druhá část závodu, po dvanácté hodině běhu se skutečně začne lámat chleba. Nejhorší chvíle mají běžci a běžkyně k ránu. Každému se chce spát, pociťují spánkový deficit. My máme krize skoro všichni mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní, než tělo zase přepne biorytmus na denní režim. A přesně tak to fungovalo i v Kladně, kde svítalo kolem páté hodiny, o půl páté začnou cvrlikat ptáci, projede první autobus a vy si říkáte, že je to už jen kousek (smích).

Co je pro vás v tomto sportu nejvíc náročné? Jsou to dny před závodem, trénink, poslední kola závodu?
Nejhorší je pro mě týden před závodem, protože já jsem po celý rok zvyklý tvrdě trénovat, ale už nemůžu trénovat. Tělo musí nabrat na závod duševní i fyzickou energii. Před každým závodem mám obrovský respekt, protože vím, že je to extrémní záležitost. Vím, že přijdou krize a budu je muset překonat. Nervy pracují. Je to ale obdobné u všech běžců. Když se ale daří, jako třeba letos mě, tak se tolik netrápím s regenerací.

Jak dlouho po závodu se dáváte dohromady?
Tělo vždycky připomene, že jste mu dali zabrat. Dva tři dny se cítím nejhůř.

Kdybyste nemohl z nějakého důvodu trénovat, třeba kvůli nemoci, byl byste nervózní? Přece jen jste zvyklý běhat každý den.
Já běhám pořád. A nemarodím (smích).

Jaká je vaše nejvyšší meta?
Pro mě je čest reprezentovat naši zemi na mistrovství světa, příští rok mě čeká ve Švýcarsku. Každý závod je pro mě výzva.

Vás už lidé na Mělnicku poznávají, protože trénujete v terénu. Je to pro vás lepší, než běhat po okruhu?
Já mám rád pestrost a hvězdicovitě vybíhám z Kel (Martin Hunčovský tam žije – pozn. autorky) kamkoliv. Jednou běžím cyklostezkou kolem Neratovic do Kostelce, vracím se třeba přes Ovčáry nebo Všetaty, pak to vezmu třeba na Řepín. Nemám sparing partnera, který by se mnou běhal. S jedním kamarádem z reprezentace se scházím jednou za měsíc, takže si to vynahradíme a běháme celý den. Naběháme třeba sedmdesát kilometrů.

Letošní rok byl pro vás úspěšný, na mistrovství světa ve Francii jste byl nejlepší z českého výběru ultramaratonců a z mistrovství České republiky jste si odvezl bronz. Chystáte se letos ještě na nějaký závod?
Čtyřiadvacetihodinový běh je natolik náročný, že nemůžete běh absolvovat pětkrát nebo šestkrát ročně. Tak obrovsky fyzicky a psychicky náročná distance je možná absolvovat tak třikrát do roka. Já jsem hlavního vrcholu dosáhl letos ve Francii na mistrovství světa, čímž jsem získal jistou nominaci právě na další mistrovství světa.

Ultramaraton se běhá pouze na okruzích. Jaký je rozdíl například mezi tím ve Francii a v Kladně?
Ve Francii na mistrovství světa jsme běhali městským okruhem, je to třeba zavřená část města, kde se neřeší povrchy. Běháme tam po betonu, asfaltu. Vždycky to musí být okruh, aby se po každém okruhu vždycky ukázalo, kolik jste uběhl. Musíme vědět, že po kilometru je občerstvovací stanice. Nikdy se neběhá odněkud někam, to by bylo nemyslitelné zorganizovat. V Kladně byl kilometrový okruh areálu kladenského Sletiště.

Běháte na profesionální úrovni, ovšem jako amatér, nemáte takové zázemí jako někteří vaši profesionální soupeři. Jsou to na mistrovství světa znatelné rozdíly?
Do první třicítky se dostanou profesionálové. Skutečně mají podmínky od atletických svazů naprosto jiné než my a profesionální podmínky je katapultují minimálně o dvacet třicet kilometrů výš. Já jsem přesvědčený, že bych těch 230 kilometrů běhal, kdybych měl lepší podmínky. Ale k tomu se musím zkusit dopracovat i amatérsky. Ono to jde. Motivace je pro to pořád vysoká.

Je vám pětačtyřicet let, v tomto věku jsou vrcholoví sportovci ve sportovním důchodu.
Když mi někdo připomene můj věk právě v souvislosti se sportem, tak každému říkám, že teprve začínám. Jsem v reprezentaci jedním z nejmladších a nejstaršímu je 57 let. Loňský mistr světa z Ruska získal zlato v jednapadesáti.

Takže vy máte vlastně ty nejlepší roky ještě před sebou.
Já se teprve učím (smích).