Je postup na MS Váš největší týmový úspěch nebo kam byste ho zařadil?
Přestože jsme v Nymburce odehráli spoustu super zápasů a dosáhli na super vítězství, postup na mistrovství světa bych dal na nejvyšší stupínek mé basketbalové kariéry. Je to především historický moment nejen pro nás, ale pro celý český basketbal. Já doufám, že se takové věci v nějakém bližším horizontu odrazí v tom, aby se náš sport zase dostal o trochu výš.

Už Vám došlo, co se vám vlastně povedlo?
Ještě asi ne. Člověk si to naplno uvědomí, až do Číny opravdu doletíme, přijedeme do haly a tam bude viset naše vlajka v sousedství basketbalových velmocí. Až do té doby bude všechno normální - klubové tréninky, zápasy, příprava s reprezentací - prostě staré známé věci, které děláme vlastně po celý basketbalový život. Až budeme v zemi Draka, na každého z nás dolehne, že jsme dokázali něco, co se v uplynulých čtyřiceti letech nikomu nepovedlo.

Chtěli byste se potkat s Dream Teamem USA?
Je to dvousečné (úsměv). Pokud bychom se s Američany potkali už v základní skupině, kde jsou čtyři týmy, znamená to, že ve všech zbylých zápasech už musíme vyhrát. Nechceme na MS jet, prohrát třikrát a pak bojovat o nějaké 28. místo. Na druhou stranu by bylo krásné si proti nim zahrát… ale třeba až ve finále (smích).

Napadlo by Vás v dětství, že se z kladenské tělocvičny dostanete do Číny na MS?
V dětství možná ano, to jsou takové dětské sny. Pak dlouho, dlouho ne a až v poslední době se to zase vrátilo. Když jsme skončili sedmí na Evropě (2015-pozn.) tak nás to začalo trochu napadat.

V čem byla a je síla týmu?
V tom, že to byl TÝM a skutečnost, že se vždycky našel někdo, kdo zvedl prapor a dotáhl nás k vítězství. Když jsme hráli doma s Finskem, žádná sázková kancelář nevypsala na naši výhru vysoké kurzy… a my to dokázali. Ukázalo se, že tenhle tým měl kromě basketbalové kvality už i nějakou sebedůvěru a dokázal se dostat z nepříjemného stavu v Bulharsku, Rusku i proti Bosně.

Čekali jste, že už po dvou kolech budete mít postup v kapse?
Na počátku kvalifikace rozhodně NE! Postup po dvou kolech je mimo všechny predikce a trochu mimo naše chápání. Když jsme ale tak úspěšně kvalifikaci rozehráli a věděli jsme, že nás proti Rusku a Bosně podpoří Saty a Veselka (Tomáš Satoranský a Jan Veselý - pozn.), věděli jsme, že by mohla dvě kola s trochou štěstí stačit.

Všeobecné očekávání bylo, že Bosna bude nejsnazší soupeř. Myslíte si to i teď?
Bosna nemá špatný tým a zvlášť doma. V dalších oknech to pro ně nebude snadné, když se budou muset obejít bez Nurkiće a Musy bude hodně limitovaná. Nemají mnoho hráčů, kteří by je dokázali nahradit. Ovšem budou vždycky nepříjemní a my můžeme být rádi, že jsme to nyní zvládli. Příští kola jsme i my bez Satoranského, Veselého a Balvína.

Utkání především po poločase bylo velice vyrovnané. Jak jste prožíval právě tu dobu?
Já byl hrozně naštvaný, protože jsme hráli tužku, nechávali se řezat a bylo jasné, že pokud se nezvedneme, tak nás Bosna prostě zmlátí a bude po zápase.

To byl právě okamžik, kdy jste dostal dvěma trojkami svůj tým do kontaktu…
Jo, byl to úsek, který se mi povedl. Hlavně bylo vidět po těch dvou trojkách, jak se tým zvedl a zase začal bránit a bojovat o výhru.

Přemýšlel jste, zda vystřelit nebo se raději zbavit odpovědnosti?
Vůbec. Když jsem šel na hřiště, byl jsem odhodlaný vystřelit, protože se muselo něco změnit a muselo se něco stát.

Na kolik je úspěch v utkání ovlivněn psychikou a tlakem okolí?
Nemělo by to být, protože v basketbale máme všichni něco za sebou. Na druhou stranu byl zápas důležitý pro všechny. Hodně se řešilo, myslím v médiích a okolo nás, že výhra stačí, že bychom měli Bosnu porazit a že je to nejslabší soupeř. Celý zápas byl opatrnější, nehrnuli jsme se do akcí, které bychom neměli nacvičené a připravené. Bylo to trochu na našem výkonu vidět, byl upracovanější než by musel být.

Jste v Nymburce už sedmou sezonu. Myslíte, že pravidelná účast Nymburka v evropských pohárech pomohla českému basketu k takovému úspěchu?
Obecně jakýkoliv kontakt se zahraniční konkurencí je potřeba. Skok mezi českou ligou a mezinárodními soutěžemi na reprezentační úrovni je veliký. Bez účasti v pohárech by to pravděpodobně nešlo. Jsem rád za celý český basketbal, že se do pohárů v této sezoně tlačí mnohem více týmů než jen Nymburk. Myslím, že to je cesta k pozvednutí úrovně českého basketbalu.

Všichni vidí úspěch, ale už ne odvrácenou stránku. Co jste musel obětovat současnému úspěchu?
Tím nejhorším je spousta dní, nocí a hodin od rodiny, která v tomto období trpí nejvíce a potvrdí to asi každý vrcholový sportovec. Doma jsme jedno odpoledne nebo den a už zase valíme pryč. Už se těším, až to zapadne do „klubových“ kolejí a budeme mimo republiku jenom jednou za 14 dní na tři dny. Velký dík by měl patřit našim rodinám, protože nás všechny nás podporují. Nejen, že musí přebírat naši práci, ale také na zápasech, kde je vždycky hlouček manželek a přítelkyň a taky dětí v dresech … a to je moc příjemný. Člověk tu podporu cítí.

Takže rodina se těší, až začne sezona?
Vlastně ano. Teď když hrajeme s Nymburkem jen jednu evropskou soutěž, tak je to docela paráda.

Jak velkou fotku mají členové rodiny doma, aby Vás viděli?
Oproti starším generacím v dnešní době naštěstí fungují takové věci jako FaceTime a můžeme domů alespoň zavolat i s obrázky. Fotky doma nepotřebují a kdyby ano, pak jich mají plný telefon a sociální sítě.

Tedy velká výhoda ve srovnání s dobou před dvaceti a více lety…
Na jednu stranu je to tak, ale na druhou vidíte, že se doma něco zajímavého děje a vy u toho nemůžete být. To člověka trochu zamrzí. A když o tom mluvíme, tak ani nevím, jestli je to opravdu lepší nebo horší.

Čím nejvíce relaxujete?
Všechen můj čas teď patří manželce a dceři, proto se snažím věnovat čas maximálně jim. Pak se rád podívám na nějaký film nebo seriál. Teď ujíždíme na seriálu Kriminálka Miami. Prostě čas s rodinou je můj relax.

Co Vás baví kromě basketu?
Je toho spousta, ale na většinu z nich není čas. Rád si zahraju nějakou počítačovou hru, ale teď jen na výjezdech. Z toho důvodu jsem rád, že jsem na pokoji s Mičegem (Martin Peterka – pozn.), to je můj největší kumpán na hry. Hodně jsem hrával na kytaru, ovšem teď jen chvilku zabrnkám dceři a elektrickou jsem nevytáhl už hodně dlouho. To je jedna z věcí, kterou jsem kvůli basketbalu oželel a mrzí mě to.

Tomáš LAŠ