S pálkou v ruce poráží i o desítky let mladší soupeře. Patří do zlaté poválečné generace československých stolních tenistů. A v úterý byla Eliška Krejčová uvedena do Síně slávy na vyhlášení ankety Sportovec roku 2010 na Mělnicku.

Na stolní tenis nedá dopustit. „Před dvěma lety jsem hrála ještě okresní přebor za muže,“ říká neuvěřitelně aktivní třiaosmdesátiletá rodačka z Kralup nad Vltavou, která je svému městu stále věrná.

Za zvuku klapání bílého míčku doslova vyrůstala. Stolní tenis totiž hráli její dva starší bratři. „Pletla jsem se jim pořád do hry, tak mě mladší bratr odvedl do kralupského TTK klubu. Tam jsem začínala,“ vzpomíná na první seznamování se hrou vitální seniorka.

Československo začala reprezentovat už ve svých dvaceti letech, kdy se jejímu družstvu podařilo ve Francii vybojovat bronz. Dalších deset let byla první dámou československého stolního tenisu. A není divu. Za tu dobu získala sedm bronzových medailí. Když v roce 1957 skončila v pražské Spartě, přestoupila na dva roky do Slavoje a potom do rodného města. Po rozpadu kralupského družstva pak na ping–pong na skoro třicet let zapomněla.

Až v polovině osmdesátých let začala Elišce Krejčové ještě zářivější sportovní kariéra. Tentokrát už republiku reprezentovala v kategorii veteránů. „Ve stáří mám víc úspěchů, než když jsem byla mladá. Byla jsem tehdy sice ctižádostivá, ale neměla jsem lokty, takovou tu soupeřivost,“ říká neúnavná sportovkyně.

Stolní tenisté před ní mají respekt, mnoho jich už porazila. Hraje ve veteránské kategorii od sedmdesáti do osmdesáti let. Vysvětluje, že v její kategorii nad osmdesát už nikdo není.

Každý rok zvládne několik turnajů. Se svým týmem vyráží jeden rok na mistrovství Evropy a další na mistrovství světa. Právě v Číně loni vybojovala třetí příčku. „Většinou si na soutěžích držím třetí místo, občas jsem i druhá,“ vypráví.

Se soupeřivostí, která Elišce Krejčové scházela zamlada, na tom prý ani teď není o mnoho lépe: „Hraju s mladšími děvčaty a myslím, že ta kategorie 70 až 80 let je jejich, takže se mi je nechce porážet. Musím mít vždycky alespoň požitek ze hry.“

Soucit přišel na řadu i na světovém mistrovství v Číně. „Kdykoli jsem dala servis, tak to soupeřka v semifinále nikdy nevzala. Už jsem je ani nechtěla dávat, jak jsem se cítila trapně. Spíš s nimi spolucítím, což není moc sportovní. Člověk by se měl rvát,“ říká třiaosmdesátiletá dáma.

Ze druhé poloviny své životní etapy se stolním tenisem si nejvíce cení své první zlaté medaile, kterou si jako čerstvá sedmdesátnice přivezla před čtrnácti lety z Mistrovství Evropy v Praze. Druhý nejcennější kov získala o deset let později ve čtyřhře v Rotterdamu.

S úsměvem říká, že medailí z mezinárodních soutěží má plnou kabelku. „Ta je tak těžká, je jich tam asi padesát. A medailí z turnajů mám plnou krabici,“ připomíná stolní tenistka, která několik medailí rozdala místním dětem.

„Bohužel jsem tak přišla i o zlato. Neměla jsem zrovna brýle, popadla jsem medaile a darovala je dětem. A až pak jsem zjistila, že nemám medaili za svůj největší úspěch ve veteránech,“ popisuje ztrátu cenného kovu.

Respektovanou stolní tenistku začaly loni v létě zlobit klouby. Bolest se ozvala zrovna o prázdninách, kdy se nehraje. „Snad mi paní doktorka poradí, co s tím, bez prášků skoro nemůžu hrát. A také už se těším, až budu po operaci šedého zákalu, abych si mohla hru zase pořádně vychutnat.“

Touží být v pořádku nejpozději do června, kdy se chystá vyrazit na mistrovství Evropy na novém libereckém sportovišti. „Příští rok je mistrovství světa ve Švédsku, tak toho bych se chtěla ještě dožít,“ vypráví stolní tenistka, jejíž hlavním plusem je pozitivní myšlení.

Eliška Krejčová
Třiaosmdesátiletá stolní tenistka, které by její sportovní nasazení mohli závidět o desítky let mladší sportovci. Celý život zůstala věrná městu Kralupy nad Vltavou, kde se narodila. Jejím největším koníčkem je právě ping–pong, v němž reprezentuje Českou republiku ve veteránské kategorii.