BÍDNÁ OCEL
Mančaftu v prvé řadě usnadnil cestu za záchranou Třinec, se kterým se Olympik utká v závěru sezony. Oceláři byli víceméně po polovině základní části jistým sestupujícím, za jednadvacet kol posbírali pouhé dvě výhry. Zbylé týmy se tak praly jen o jednu sestupovou příčku, což situaci výrazně usnadnilo.
TRADIČNÍ HRA NOVÁČKA
Dalším faktorem, který už se týká přímo Olympiku, byla bojovná a agresivní hra. Na některé soupeře sice neměl, byly kvalitou někde jinde a partě pod mělnickým zámkem to kolikrát pořádně zaskřípalo. Jenže stačilo začít hrát trochu do těla, pomoct si „neviditelným“ faulem a soupeři najednou už tak dominantní nebyli. Jistě – nesčetněkrát šlo o hru na hraně pravidel, ale nováček soutěže se ani jinak prezentovat nemůže. Prostě musí jakkoliv bojovat a Olympik bojoval.
TRIUMF NAD SLAVIÍ
Třetí rozhodující věcí byla nečekaná výhra nad Slavií Praha. Šlo jen o jedno utkání, ale Mělníku zisk tří bodů v tomto duelu moc pomohl. Šlo o triumf, se kterým nikdo nepočítal, Pražané všechny ostatní souboje se soupeři z chvostu tabulky zvládli. Padli jen s Olympikem.
LÍDŘI BYLI OPRAVDU LÍDRY
Dalším obrovským plusem, proč cíl vyšel, byly příchody Dominika Zdržálka a Martina Mareše. Zdržálek zastal při absenci zraněného Jiřího Vokouna roli největšího tahouna týmu, Mareš zase patří mezi pět nejlepších gólmanů v Česku a kádru dodal v závěru sezony potřebný klid.
ATMOSFÉRA
Poslední výhodou, díky které se u soutoku slaví, bylo domácí prostředí. Místní fanoušci dokázali v každém zápase připravit bouřlivou atmosféru, a jakmile se jim něco nelíbilo, uměli se ozvat. Olympik všech pět vítězství posbíral právě na své palubovce, na čemž mají podíl i diváci, před kterými soupeři často smekali klobouk.
