Poslední jeho velkou akcí bylo mistrovství světa v Číně. Svými výkony nad maserskými stoly se spolupodílel na historickém úspěchu v podobě šestého místa.

Kde jste všude působil jako masér?
Především někteří kolegové nemají rádi, když se jim říká masér. Jsou na to dost hákliví. Mluví o fyzioterapii. Masér jen masíruje, fyzioterapeut řeší komplexně problémy například po úraze. Rozdíl je i ve vzdělání. Ale mě to nevadí. Ale k vaší otázce. Začínal jsem v roce 1974 u pardubických hokejistů a působil jsem u nich do roku 1985. Pak jsem přešel k basketbalu. Od roku 2001 jsem u národního týmu. Vyjma tříleté přestávky.

Jako pardubický patriot jste však zmizel k nymburským basketbalistům. Proč?
V Pardubicích se vyměnilo vedení včetně trenérů. Navíc člověk má nějakou rodinu, tak proč nejít za lepším. V Nymburce mi nabídli lepší finanční podmínky i kvalitnější zázemí, co se týče vybavení. Nejdříve jsem tam jenom vypomáhal a byl jsem tam jako druhý masér. A to od roku 2001. Při tom jsem dělal i Pardubice. Když se tam dozvěděli, že mě lanaří odjinud, tak mi kapku přidali a na dva roky ještě udrželi. Proto nemám patnáct mistrovských titulů nýbrž „jen“ třináct.

Vzpomenete si, jaké slavné sportovce jste masíroval?
V hokeji Ivana Hlinku, Josefa Augustu, Vláďu Martince a další z té slavné party sedmdesátých let. Potom Dominika Haška, Otu Janeckého, Jirku Šejbu a také například Bobbyho Clarka.

A basketbalisty?
Tu minulou i současnou generaci. Od Jirky Welsche a Kamila Nováka počínaje, až k těm současným reprezentantům jako jsou Tomáš Satoranský, Honza Veselý a vlastně celý nároďák, co teď byl na šampionátu v Číně.

Prošli vám pod rukama i sportovci z jiných odvětví?
Také by se jich pár našlo. Brali si mě i na zimní univerziády, takže sjezdařky: Olgu Charvátovou i Janu Gartnerovou – Šoltysovou. Dále třeba házenkářka Lenka Černá, plochodrážní bratři Drymlovi, fotbalista Luboš Kubík.

Váže se k některému vašemu „klientovi“ nějaká perlička?
Nejlepší příhoda se váže k Petrovi Svobodovi, ke střelci vítězného gólu z Nagana. Těsně před tím, než emigroval, byl v reprezentační sedmnáctce. Na jedné akci dostal velké bolesti břicha, a tak jsme ho odvezli do špitálu v Příbrami. Jenže doktor nás vyhodil. Já jsem se zabejčil, a řekl mu, že neodjedeme. Náš vzrušený rozhovor zaslechl primář. Petr měl opravdu zánět slepého střeva a do půl hodiny ho operovali. Možná jsem zachránil olympijské zlato (rozesměje se).

Zaujalo mě jméno Bobby Clarke. Jak jste se ke generálnímu manažeru Philadelphia Flyers dostal?
S pardubickou Teslou jsme jeli na Vánoce těsně po prvním Kanadském poháru na zájezd do USA. Spolu s námi tak hrálo také Kladno, CSKA Moskva a Dynamo Moskva. V jednom utkání jsme narazili na Philadelphii. My jsme měli maséra, oni trainera. Ten měl na starosti regeneraci, rehabilitaci. Provázel mě zázemím haly a zrovna tam ležel Clarke. Trainer se mě zeptal, jak to děláme u nás? Já mu ukázal, že rukama. Clarke si liboval a dal mi dvacet dolarů. To byl můj první a poslední výdělek na Západě.

Je lepší masírovat hokejisty, nebo basketbalisty?
U hokeje bylo daleko víc práce. Přeci jenom v kádru je dvakrát tolik víc lidí. Tenkrát jsem na to byl sám, zatímco teď dělá regeneraci tým šesti, sedmi lidí. Dřív jsem zároveň dělal i kustoda a brousil jsem třeba brusle. Ale jenom u nároďáku, i v Tesle kustod byl. No a u basketbalové reprezentace zažívám poprvé situaci, kdy jsme byli na akci tři. Měli jsme tak na kluky dostatek času. Díky tomu, že nás bylo víc, pobrali jsme širší vybavení. Dřív jsem měl masérský kufřík a bednu. Naproti tomu, teď jsme si mohli vzít do Číny elektriku, dva masérské stoly.

Složitější jsou masáže u kterého z těchto sportů?
O obou sportů nejvíce trpí nohy, záda a šíje. Je pravdou, že kluci hokejky, i když tam jsou větší rány, jsou větší… No prostě hokejky. U basketbalistů je to o výšce u hokejistů o objemu. Tam ty svaly jsou větší. Na druhou stranu mi přijde, že někteří baskeťáci jsou náchylnější k nachlazení. Já jim říkám akvarijní typy.

Není to tím, že hokejisti jsou stále u ledu?
(úsměv) Spíš je to tím, že hokejisti nemají takové střídání teplot. Navíc mají rukavice. To basketbalisti mají kolikrát zimou ztuhlé ruce. Pamatuju si, že jsme byli s Nymburkem v Rusku. V petrohradské hale bylo jenom šestnáct stupňů. Kluci si na tréninku pořád dýchali do dlaní, aby vůbec měli cit v ruce. Navíc v zimě svalstvo rychleji tuhne.

Máte zajímavou přezdívku. Proč vám říkají všichni Abbé?
To je postava z Monte Christa. Vymysleli ji pardubičtí hokejisté Franta Panchártek a Karel Vohralík. Oni dávali dva dny před tím ten film v televizi. A Franta říkal: Víš, ty jsi taková naše zpovědnice. A už mně to zůstalo.

Znamená to, že jako masér jste pro hráče takovou vrbou?
U těch masérských stolů je člověk opravdu jako vrba. To se dozví takových věcí, který by mu normální člověk neřekl. Kluci se svěří i s těžkými problémy. Potřebují, aby je někdo poslouchal.

Chtějí poradit, nebo se potřebují jenom svěřit?
Hlavně je zajímá můj názor. S přibývajícím věkem, už má člověk hodně zkušeností, takže si jdou pro radu. Někdy ji vezmou sportovně nebo jako srandu, ale stejně jim to v hlavě vrtá. Díky věku už nejsem pro ně táta, ale děda (směje se).

To máte podobné jako v kadeřnictví. Tam je také divné, když je dvacet minut ticho…
No masáže někdy trvají tři čtvrtě hodiny. Ono je vždy lepší je, když je člověk s tím dotyčným sám v jedné místnosti. Když tam jsou ti kluci dva, tak spíše než nějaké svěřování, se špičkují mezi sebou.

S kým se líp povídalo s hokejisty nebo basketbalisty?
Kluci u basketbalového nároďáku dost čtou, takže těch témat na probírání je opravdu hodně. A někdy je to na odborné úrovni. Baví se tak nejenom se mnou ale i mezi sebou.

Dá se říci, že jste dokonce něco jako farář, kterému se říká všechno?
Ono se farářům také neřekne úplně všechno. Ale je nejsem od toho, abych jim dával rozřešení. Nicméně řeknou mi toho skutečné dost. Záleží na důvěře. To moje místo je někde uprostřed. Na jedné straně je hráč, na té druhé trenér. A my maséři působíme jako filtrační jednotka, přes kterou to jde. Když má něco nutného trenér, tak aby to věděli hráči a naopak. Ale nesmí to být tak, že mi někdo něco řekne a já to půjdu všechno okamžitě vyslepičit. Jakmile by se to stalo, tak je s důvěrou amen.

Je to tedy tak, že jste první na ráně?
Jo, to je trefné. S čímkoliv jdou jako první za námi. Kdy jede autobus? Kam máme dát věci? V kolik je oběd? Někdy si připadám, že bych měl být encyklopedie a všechno umět vychrlit. Bohužel někdy to ale nejde.

Dá se spočítat kolik jste udělal masáží za život?
(směje se) To se nedá odhadnout natož spočítat. Někdy jsou čtyři za den. Záleží, jestli jsme na soustředění nebo někde s Nymburkem na pohárovém utkání. Když jsme doma, tak za mnou chodí kluci z povinnosti, nebo pokud mají problém. Čím kluci hrají na vyšší basketbalové úrovni, tak si naší práce více váží a také ji víc využívají. V těch menších klubech je to takové jo a ne.

A jsou v reprezentaci tací, co potřebují pořád masírovat?
Zažil jsem hráče, který by chtěl masáž každý den a jít na ni jako první. Musel jsem mu vysvětlit, že jsou v kádru také jiní. Nějaký Kresta z éry Luboše Bartoně. I v jeho době byli tací, kteří by na stole leželi od rána do večera. I teď máme jednoho v nároďáku, který by nejraději přišel každý den a hned na tři masáže (úsměv).

Je naopak někdo, kdo bere masáže jako nutné zlo?
Je zajímavé, že pro některé Američany, kteří přicházejí do Čech, se jedná o novum. V Americe, že by byly masáže rukama, tak tam to moc neletí. Lidi tam totiž nejsou zvyklí dělat rukama. Oni raději dotyčného navléknou do kalhot, nebo mu pustí nějakou elektriku. Sednou si a mašina s ním všelijak hýbe.

Nebolí vás z masáží ruce?
Když jsem začínal, to bylo šílené. Nemohl jsem dát večer prsty k sobě, vzít ani tužku do ruky. Dnes mi to už ani nepřijde. Mužů klidně dávat prsty sazeničky do země. Ty svaly v předloktí a u prstů jsou již vypracované. Zrovna nedávno mi Martin Kříž povídá: Člověče Abé, ty máš takovou pracku. Mně už to ani nepřijde.

Když se někdo zraní, masér je první, který vybíhá. Je tedy ve vás i kus lékaře?
Je pravda, že jsme první na ráně. To znamená že stanovujeme takovou pseudodiagnostiku. Člověk, jak je starší a zkušenější, tak má ta zranění zmáknutá. Víceméně se opakujou. Je to úplně stejné, jako když se polívka jí lžicí, knedlík se krájí nožem a napichuje vidličkou.

Když už jste tak protřelý, zkouší to na vás někdo, ve stylu: Mně dnes tahá noha a nepůjde to?
Jo jo, zkouší to, ale jenom v klubu, v duchu: Abé dnes to nepůjde. A já na něj kouknu, prohmátnu a řeknu: Ale půjde (úsměv).

Maséři kolikrát bývají i takovými tmeliči party. Jak to má Jiří Šmíd?
Teď už ne. Ale, když jsem byl mladší, tak jsem vymýšlel srandičky. Jenom ale po zápase nebo mezi nimi. V tomto národním týmu za Nena Ginzburga si na to moc netroufám. Nicméně v Nymburce stále jo. Obecně ale nemám rád, když je před zápasem moc veselí. Naopak, ať je v kabině zdravé napětí. Podle tohoto mohu statisticky říct, že když je velká sranda, tak stojí zápas za prd. Neříkám, že se musí hned prohrát, ale to trápení je větší. Naopak, pokud vidím soustředěnost, utkání je ve větším klidu.

Fyzioterapie přináší stále nové metody. Jste přizpůsobivý typ, nebo si jedete svojí starou školu?
Ne, to zas nemohu. Ty novinky v našem oboru musím přijímat. S těmi mladšími kolegy žijeme v takové symbióze. Já jim mohu předat něco ze svých zkušeností, oni mě seznámí s něčím novým. Čerpám také z internetu. Přístrojů a prostředků je hodně. Člověk ale musí umět rozlišovat jestli je to pomoc nebo jenom komerční záležitost. Čím kvalitnější přistroj, tím je dražší. A řada klubů si pořídí raději levnější, který je spíš placebem, než přístrojem, který by měl být využit.

Jaký vypadal váš den v Číně. Bylo to jiné než doma?
Byl jsem od rána do večera v zápřahu. Ale to je zkrátka úděl maséra a je úplně jedno, na kterém místě planety se zrovna nachází. Tuhle práci jsem měl vždy rád, protože se motá kolem sportu. A teď ji mám rád, protože se pohybuji mezi mladými. Já jsem zjistil, že se ani nemůžu bavit se svými vrstevníky. Když máme sraz, tak je samé, jaké kdo má nemoci a co vnoučata… Tím, že jsem stále mezi kluky, tak si absolutně nepřipouštím věk. I když je pravda, že už mi kromě Abého, také říkají dědku. Začal s tím Jirka Welsch před třemi toky. Někdo mi ale říká dědečku.

Do Číny jste toho vezli víc než obvykle?
Určitě. Vezli jsme devět extrabagů a dvě masážní lehátka. Do toho nějaké přístroje. Bylo to dané tím, kolik nás čekalo zápasů. Před tím jsme absolvovali přípravný turnaj v Soulu se třemi zápasy, pak další tři jisté ve skupině mistrovství světa. Museli jsme vzít více tejpů, podtejpů, suplementů, na které jsou kluci zvyklí.

A co oblečení, to také zabere nějaké místo?
Teď toho každý má hafo. Dříve se klukům rozdaly tmavý a světlý dres. Oni je měli u sebe. Když jsem u reprezentace začínal, tak si je dokonce prali hráči sami. Když bych měl srovnat servis u hokeje a basketu, tak jasně vyhrál hokej. Tam jsem si zvykl na nějaké věci a ty u basketbalu nebyly. Když jsem to klukům vyprávěl, tak na mě koukali s otevřenou pusou. Jak šly roky, tak ty věci pronikly i do basketu.

Jak je to v zahraničí, tam také s sebou všechno maséři nosí?
Právě, že ne. Fyzioterapeuti mají největší místnost, kde jsou všechny přístroje a nemusejí nikam nic tahat. Vyprávěl mi to Hašek po zkušenostech v NHL. Podobné je to, i když vyjíždíme s Nymburkem, tak všechno všude je. My s sebou nebereme lehátka, maximálně tejpy. V Číně ale není nic. Už v roce 2001 to bylo lépe vybavené. Kluci měli led ve vaně atd. V Číně ale nic takové nebylo. A nejenom to.

Nějaký příklad?
Člověk jde na snídani, chce si dát čaj a oni hledají kde je krabice s čajem.

Měli jste v hotelu nějakou speciální místnost?
Ano. Podle pravidel FIBA to je dané. Jedna medical místnost a jedna sloužící jako sklad.

Co navíc jste do Číny vezli?
Dvě velké tašky navíc. S tím, že jsme tam měli lékárny, masážní prostředky a další věci, které jsou potřeba k naší profesi. Pak tejpy, podtejpy. Doktor byl s námi, ale někdy nebývá, takže to musíme mít vybavenou lékárnu, alespoň těmi nejnutnějšími věcmi. Nějaká antibiotika, léky proti průjmu, zvracení či horečkám. Náplasti, fáče atd.

Kolik vážil jeden extrabag?
My jsme to měli akorát. A to jsme si ještě některé věci, které jsme potřebovali v případě nutnosti pro tým, dali do osobních zavazadel. Tak každý měl 23 kilo.