Někdo tyhle umělohmotné sandály nosí k vodě, jiní na zahradě. A on v kanceláři. Místo dvaceti minut si povídáme dvě hodiny.

Znám ho především z televize a jeho účasti v pořadu Den D, kde jako jeden z investorů podléhá nebo odmítá lákavým nabídkám na vstup do podnikání s více či méně seriózními nápady. Je v tom pořadu ostrý jako břitva, dokonale ustrojený, dokonale vystupující. Po těch sto dvaceti minutách musím konstatovat, že je především nesmírně příjemný. A energický ve svých názorech.

A upovídaný. A sympaťák. I když jeho vizáž dává tušit, že není „stoprocentně plnokrevným“ Čechem, tvrdím, že je větším Čechem než většina Čechů. Ukrutně ho třeba vytáčí, když vidí na ulici psí exkrement, když vidí, jak kuřák odhodí nedopalek na chodník, když si lidé nepomáhají.

Proti mně v křesle ve své kanceláři sedí viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. Proti mně sedí podnikatel. Muž, který pracuje denně až 18 hodin. Sedm dnů v týdnu. Proti mně sedí muž, jemuž v krvi koluje moravsko-japonsko-korejská krev.

Proti mně sedí Tomio Okamura.

„Omlouvám se za malé zdržení, musel jsem vyřídit ještě nějaký telefon,“ říká Tomio Okamura, když si podáváme ruce. „Nechal“ mne čekat pět minut…

To je v pořádku. Sám o sobě píšete, že pokud nespíte, tak vlastně pořád pracujete.
Já mám jeden problém. Mne totiž život strašně baví.

Ale baví spoustu lidí. A kvůli tomu ale nepracují do noci, v sobotu, v neděli.
Jenže já si té možnosti pracovat moc vážím. V mládí jsem nebyl na světě šťastný.

I to jsem četl - v Japonsku vás nebrali, v Čechách vás nebrali. Pořád jste byl jakoby někde na návštěvě, nikde doma. Mnoho nocí jste probrečel. Do toho jste koktal, spousta lidí se vám smála. Kdy se to zlomilo?
Ve dvaadvaceti. Začalo se mi dařit v podnikání. Život mne začal najednou bavit a okolí mne přestalo hodnotit podle toho, jak vypadám, ale posuzovat podle toho, co umím.

Jak to dopadlo s vaším koktáním? Mluvíte, jako když kulomet střílí.
Byla to psychická záležitost. Absolvoval jsem spousty odborných vyšetření, ale nic nepomohlo. A najednou to přešlo spolu s tím, jak jsem získal sebevědomí úspěchem v podnikání. Když se něco nedaří, tak si vzpomenu na své mládí, na své nesnáze a hned si uvědomím, že mi je vlastně fajn.

Vy jste z té euforie, že se vám daří, začal pracovat více. A to je spirála, kdy se vám daří více, vás to baví a pořád se to zvyšuje. A to až tak daleko, že vám lékař předepsal prášky.
Euforie to rozhodně není. Moje pracovní vypětí je ze dvou důvodů. Jednak mne práce baví a jednak jsem prostě pracovitý. Pro byznys pracuju denně hodinu dvě, zbytek věnuju činnosti dobrovolníka v asociaci cestovních kanceláří a agentur nebo v charitativních projektech, například jsem patronem Klokánku.

Počkejte, odbočil jste od těch léků.
Jde o to, že když vás něco baví, tak vlastně necítíte únavu. Já pracuji denně do půl jedenácté, do jedenácti. Denně, sedm dnů v týdnu. Práce je pro mne koníček. A já necítím únavu. Výsledek je ten, že se už předešlý den těším na den další. Jenže jsem byl na pravidelné prohlídce a lékař změřil vyšší tlak a některé další vyšší hodnoty.

Co vás v tu chvíli napadlo?
Že mi musí dát nějaký prášek, abych mohl pokračovat v práci. Já si přece nepřipustím nějaké problémy!

Vystrašil vás lékař hodně?
Tak trochu. Ale mám kamarádku, které je 66 let, a té jsem se zeptal, jestli by to dělala jako já, nebo jestli mám taky myslet na stáří. Ona mi říká: Tomio, já jsem v důchodu. Být na vašem místě ve vašem věku, dělám to stejně jako vy, protože vůbec nevíte, jestli se toho důchodu vůbec dožijete a jestli se ho dožijete ve zdraví.

Takže zvolníte?
To nejde. Já nemohu zrušit své závazky, které mám na mnoho měsíců a někdy let dopředu. To, co mohu omezit, byť nerad, co mne psychicky poměrně dost vysiluje, je reagování na množství dopisů a mailů od veřejnosti. To je skutečně nápor.

Vy všem lidem odpovídáte?
Samozřejmě. Já jsem nikdy neměl rád, když někdo napíše ministrovi, poslanci a on neodpoví. Chci o všem vědět, všem odpovědět. Obracejí se na mne obyčejní lidé a já mám pocit, že je správné každému alespoň krátce odpovědět. A doktor mi řekl, abych se tohoto pocitu zbavil, jinak se uštvu. Jenže já nevím, co s tím. Lidé si u mne stěžují na korupci, bezpečnost, kriminalitu. Jsou na světě věci, které si nekoupíme. Třeba sounáležitost a lidskou pomoc. Naše společnost má spoustu rezerv v tom, aby se lidé k sobě chovali více hezky, aby si méně záviděli a více přáli. Chci jít v tom příkladem. Nebrat úplatky, nedávat úplatky. Odpovídat na dotazy. Řeknu vám jeden příběh z jednoho románu: Jdou dva muži po nekonečném pobřeží, všude strašně moc vyplavených medúz. A ten jeden se jednou za čas sehne, jednu sebere a hodí ji do moře. Když to udělá asi podvacáté, tak ten druhý to nevydrží a ptá se: Prosím tě, proč pořád vezmeš jednu a hodíš ji do vody. Vždyť jich tady jsou tisíce, stejně jim nepomůžeš, stejně tady chcípnou. A ten druhý se sehne a zase jednu hodí do vody a říká: Vidíš, a zrovna téhle jsem pomohl. Já si myslím, že tohle je můj styl.

No dobře, ale odpočívat byste měl.
Ale no tak zajdu do fitka, na masáž, ale nepřeháním to. Pro mne je vlastně práce odpočinek. Mám v sobě čtvrtinu japonské krve. A typickou vlastností asijských národů z jihovýchodní Asie je schopnost najít si svou práci, berou práci jako samozřejmost. Proto je nevidíte nikde zevlovat. A mně se nemůže nikdy stát, že bych neměl co dělat. Ale ještě k tomu doktorovi. Mně nic není, to on mi něco našel. Zaskočilo mne to, protože si připadám jako robot, stroj, nepřipouštím si bolesti. Paradoxně ale po těch práškách pracuju ještě více. Budu se muset poradit.

Domů přicházíte k půlnoci, dokážete rychle usnout, nebo se dlouho převalujete?
Jakmile překročím práh bytu, okamžitě přestávám myslet na práci. Pracovně v tu chvíli vypínám.

Opravdu?
Ano, naučil jsem se to. Je to o určitém mentálním cviku. Musíte mít utříděné myšlenky a pak to jde.

A co sny?
Nic.

Nikdy?
Ne. A spím velmi dobře. V minulosti jsem ale nespal dobře. To když mi kdysi vyhrožovala zdejší konkurence, vydírali mne, vyšetřovala to policie. Jenže mne to nezlomilo, ale naopak posílilo. Tyhle zkušenosti mne připravily na další a další situace, se kterými jsem se dokázal psychicky vypořádat. Prostě mne chtěli zničit. Dneska bych řekl, že mne zdejší prostředí naučilo být v byznysu až bezcitný, bez emocí. Ale nikoliv vůči běžným lidem, jen v podnikatelském prostředí. Je mi úplně jedno, co si o mne konkurence myslí, já pouze zachovávám svá kritéria podnikat v rámci zákonů, korektně, poctivě a jdu si za svými cíly.

A sny a touhy za stavu, kdy jste vzbuzen?
Napsal jsem knížku, nyní se dokončuje druhá. Vyjde v květnu a není jako první o mně. Jmenuje se Umění vládnout. Popisuji v ní všechny segmenty naší společnosti a můj náhled na ně a moje myšlenky na jejich řešení. Jsou tam kapitoly o politice, volebním systému, důchodech, školství, vzájemné ohleduplnosti, rodině, náboženství, národní hrdosti a tak dále. Rukopis je odevzdán, dělají se ilustrace, obálka. Nechodím okolo horké kaše, z prvních pěti řádků je jasné, o čem se budu bavit. Je to bez okecávání s poselstvím, že když budeme myslet na druhého, tak se zbavíme sobeckosti.

Nedá mi, abych nenakousl situaci kolem zemětřesení a pověstného japonského klidu.
O mně někteří lidé říkají, že jsem v souvislostmi s aktuálními událostmi v Japonsku moc klidný, tak se jim to snažím vysvětlit. V Japonsku jsou otřesy každý den. Je to země, kde víte, že to může kdykoliv přijít. A ono to přijde. Dříve nebo později. V roce 1923 bylo velké zemětřesení v Tokiu. Předpovědi řekly, že další přijde po 70 letech. A tak normálně chodíte do práce s tím, že by mělo už přijít nějaké velké zemětřesení. Nepřišlo. Ale někdy přijde. Takhle mluvíte, takhle žijete. A pak je tu i japonský způsob uvažování – šintoismus. Nauka o tom, že jakékoliv přírodní úkazy jsou součástí přírody, že to tak má být. I člověk je součástí přírody. Nikdo nenaříká, nestěžuje si, bojují s tím vším věcně. A pak je tu i budhistický náhled a to, že lidé věří, že každodenní drobná trpělivá práce přinese někdy výsledek. Tím se vysvětluje japonská pracovitost.

S Tomio Okamurou jsme si povídali – spíše on povídal - o zemětřesení, o pocitech češství, o tom, že z hlediska byznysu jsou Němci v porovnání s Čechy Tesco a my večerka, o tom, že pořád je znát, kde jsou hranice mezi Českem a Rakouskem, protože ten rozdíl musí vidět i ten, kdo má oči zavřené. O politicích, kteří jsou politiky a přitom by měli být státníky. O Romech, o Vietnamcích, o rasismu. O jeho synovi, který mu dělá radost..

Okamurova poslední slova mi znějí v uších ještě teď: „Vzkazuji všem nepřizpůsobivým lidem různé barvy pleti: Ukažte společnosti, že ji nejen berete, ale dáváte. Začněte okamžitě pracovat. Budete to mít těžké, ale pak si vás všichni budou vážit. Nesmíte tomu přestat věřit. I já byl kdysi na vážkách, ale podařilo se mi to.“