Letos to bylo přesně pět let, co Zálezlice pustošila ničivá povodeň. Voda se dostala téměř do každého domu, kůlny i garáže. Sklepy byly řadu dnů plné vody a bahna. Některé domy velká voda poničila natolik, že samy spadly, nebo musely být kvůli špatné statice strženy. Mezi prvními, kdo do Zálezlic přijeli lidem na pomoc, když voda opadla, byli dobrovolní hasiči z Mnichova Hradiště.

„Byl to strašný pohled. S hasičským autem jsme zůstali stát na začátku obce a dál se už nedostali,“ vzpomíná na první příjezd do obce velitel hasičského družstva Jiří Urban. Kolem dokola byly popadané a vodou silně poničené domy. Nápor vody nevydržela ani silnice. Asfalt byl vytrhaný. Jezdit se tam nedalo. „Abychom se vůbec s technikou mohli dostat k budově obecního úřadu, museli nám z pískovny po poli vytvořit příjezdovou cestu,“ popsal složitost cesty mnichovohradišťský hasič. Před hasičským autem musel při jízdě z Neratovic jet osobní automobil, aby zjistil stav silnic. Všude ale byly propadlé silnicie. „Hasičská Tatra má 28 tun. Nebyla to sranda,“ řekl hasič.

Dobrovolní hasiči z Mnichova Hradiště operovali v Zálezlicích a Kozárovicích třiatřicet dní. Střídali se po pětičlenných jednotkách. Práce to bylo velmi náročná. „Někteří zaměstnavatelé později dokonce nechtěli některé dobrovolné hasiče uvolňovat z práce,“ uvedl Urban.

První pocity po příjezdu do rozbořených Zálezlic byly často smíšené. „Předtím jsem pracoval jako profesionální hasič, takže na krizové situace jsem byl poměrně připravený,“ poznamenal Jiří Urban. „Jen co jsme ale přijeli, tak na nás doslova vylétnul jeden z občanů se slovy: kde jsme byli tak dlouho, když tady byla voda a že jsme prakticky přijeli až poté, co voda opadla!“ vzpomíná na jedenu z nepříjemných události. Dříve ale tam ale prakticky nešlo nic dělat. „V tu dobu jsme operaovali při evakuaci lidí v Kralupech nad Vltavou, v Kaučuku, i ve Spolaně Neratovice. V Mladé Boleslavi byl navíc vyhlášen třetí stupeň povodňové aktivity, takže se jednotka musela během několika hodin vrátit zpět. Do Boleslavi bylo nutné přívézt člun, který v tu dobu byl tady na Mělnicku,“ vysvětlil dobrovolný hasič.

„Bylo to všechno nesmírně náročné, hlavně na psychiku jako našich dobrovolných hasičů, tak i obyvatelů Zálezlic,“ řekl Urban. Všechno bylo koordinováno povodňovým štábem, jednotka hasičů se proto nemohla sebrat a jet jinam. Všechno na sebe navazolovalo. Později do Zálezlic a Kozárovic přijely i další jednotky z Mladoboleslavska.

Že v tu dobu měl na místě pracovat psycholog, se shodují snad všichni. Bohužel tam nebyl. „Pracovali jsme čtyřiadvacet hodin. Spali jsme doslova v bojových podmínkách do doby, než přijela armáda a postavila tady stanové město,“ zavzpomínal Jiří Urban.

Krajská hygienická stanice zajistila hasičům i očkování proti žloutence. Nakazit se tam mohl prakticky kdokoliv. „Když nás ve stanu očkovali, tři lidi zkolabovali – dehydratace a vyčerpání,“ uvedl velitel dobrovolných hasičů.

„Jsou to špatné zkušenosti, ale jsme rádi, že jsme mohli aspoň trochu pomoci. Rádi sem jezdíme,“ dodal závěrem Urban. Hasiči z Zálezlicích a Kozárovicích asistovali například armádě při strhávání nejhůře postižených domů. Občas se totiž stalo, že armádní buldozer prorazil propanbutanovou lahev. Na hasičích proto bylo, aby zajistili místo před možným požárem nedo dokonce výbuchem. Rozbořené domy stříkali roztokem chlorového vápna.