Čtyřicet let. Tak dlouho je dobrovolným hasičem. Za čtyřicet let zažil spoustu lidských utrpení, viděl umírat lidi, viděl nešťastné lidi, kterým třeba hořel barák nad hlavou. O povodních v roce 2002 ale má jasné mínění: „Byla to hrůza,“ říká Josef Forst, dobrovolný hasič z jednotky v Mnichově Hradišti na Mladoboleslavsku.

Josef Forst. Hasič. Právě před třemi lety byl jedním z mnohých. Jedním z těch, kteří vyjeli pomáhat do zaplavených oblastí. Cílem party, jímž byl jedním článkem, se staly Neratovice, Kralupy nad Vltavou a posléze i Zálezlice. „Smutek, neštěstí, hrůza, děs,“ tak popisuje hasič Forst okamžiky, na které podle svých slov nelze nikdy zapomenout.

Jak to všechno začalo? A kdy hasiči z Hradiště vyrazili pomáhat?
„Naše jednotka patří pod poplachový plán Středočeského kraje, a protože na Mladoboleslavsku v roce 2002 povodně nebyly ničivé, rozhodlo se, že pojedeme na Mělnicko. Jenže my tady v Hradišti máme profesionální jednotku o minimálním počtu lidí. Proto nebylo možné, aby jeli jen profíci. Takže se to vše namixovalo a jeli vždy dva profesionální a dva dobrovolní hasiči,“ vzpomíná Forst, jak to bylo před výjezdem.

Když vyrazili na cestu na Mělnicko, byla mezi hasiči obvyklá nálada, jakoby se nic nedělo. „Zažili jsme toho dost, povodně tady v Hradišti, to bylo vždy skoro to samé, už jsme věděli, co a jak, věděli jsme, co s člunem. Ale tohle nám vyrazilo dech. Úsměv nám zmizel z tváře okamžitě. Jen jsme párkrát polkli a už jsme byli vtaženi do záchranných operací.

Nikdo z nás si nedokázal asi ani ve snu představit, kam vlastně a do čeho jedeme. Když třeba plujete na člunu a dozvíte se, že ta střecha je hospoda, že tahle okna, to je druhé patro paneláku. Když vidíte, jak po vodě proti vám v noci pluje kamion i s návěsem. Když připlujete k balkonu ve druhém patře a do něho nastupují lidé.“

Tři, čtyři hodiny tvrdé psychicky i fyzicky náročné dřiny, hazard s vlastním životem, záchrana majetku a životů psychicky zlomených lidí. Pak hodina odpočinku, někdy ani to ne, a znovu. Po pár dnech se party vystřídaly.

V Neratovicích a v Kralupech mnichovohradištští hasiči pomáhali s evakuací lidí a působili tam šest dnů. Pak přišel povel ke změně místa. „Z okresu Mělník přišel požadavek, že je třeba vytvořit partu dobrovolných záchranářů, která by operovala v obcích Kly, Kozárovice a Zálezlice. My jsme se dohodli s tehdejším šéfem boleslavských hasičů Petrem Vonáškem, že vyjedeme do Zálezlic.“

Takže jste vyjeli do Zálezlic. Pamatujete si na první okamžiky po příjezdu do zničené obce?
„Tak to byl zcela jiný šok než v Neratovicích a Kralupech. Nikdo si do té doby nedovedl představit, co vlastně velká voda dokáže. Co dokáže udělat záplavová vlna. Zálezlice měly velkou smůlu a byla to shoda mnoha náhod. Velká voda, tedy záplavová vlna, se přehnala obcí, za obcí se zastavila o kopec a vyrazila zpět. Co nespláchla první cestou, tak zkázu dokonala právě ta zpětná vlna. Hrůza, děs. Tohle vidět, na to se nedá zapomenout. I chlapi mají často v očích slzy. Nám bylo z těch pohledů moc smutno, jenže na nějaké stesky nebyl čas. Museli jsme makat, makat a makat. Byly to náročné dny.“

Desítka hradišťských hasičů nakonec působila v Zálezlicích 33 dnů. Pětičlenné skupiny se střídaly po pěti dnech. „Když jsme přijeli domů, jen jsme spali a spali, vyprali staré a nafasovali nové prádlo, najedli jsme se a znovu.“
Dílo zkázy dokonal v Zálezlicích statik. „Co nezničila voda, to dokonal statik. Přišel k domu, posoudil ho, a protože většina domů byla špatná, za chvíli přijela technika a barák srovnala se zemí. Příšerné. Vezměte si, že lidé se vrátili po té hrůze před barák, mysleli si, že to nejhorší mají za sebou, najednou přišel statik, udělal na baráku bílý kříž, lidé měli v tom šoku pár desítek minut na to, aby si odnesli nejnutněji věci, přijel bagr a dům přestal existovat.“

Jak to lidé brali?
Byly to často scény, kterým lze těžko uvěřit. Mladší generace na tom byla pochopitelně lépe. Ale ti starší, kteří si svůj majetek budovali celý život a během pár chvil o něj přišli, ti to nesli velice těžko. Byli jsme svědky hrůzných emotivních scén, kdy musela přijet záchranka a uklidňovat lidi pomocí injekcí s utišujícími medikamenty.

Pomáhali jste také s humanitární pomocí?
Ano, také. Byli jsme ubytováni v základní škole. Tam se soustředil příjem humanitární pomoci. My jsme sice mohli odpočívat, ale místo odpočinku jsme právě pomáhali s příjmem a tříděním tohoto druhu pomoci.

Můžete s odstupem času říci, jaký okamžik se vám vybaví , když se řeknou povodně?
Takhle to nejde říct. Není možné říct jednu konkrétní situaci. Takových okamžiků byly spousty. Takových, které prostě z paměti nevymizí. Ale teď mne třeba napadá okamžik, kdy jsme po několika dnech otevírali kontejner, který sloužil jako sklad potravin u místní prodejny. Bylo to po několika dnech a to, co jsme viděli uvnitř, bylo otřesné. Jen se to linulo, příšerné. Sklad byl pod vodou, bez elektriky, tak si umíte představit, jak ty potraviny „pochodovaly“. A náš hasič, Pavel Bukvička, se oblékl do protichemického obleku a šel to vystříkávat, dezinfikovat. Docela si musel kluk užít. To byl otřesný a zcela jiný zážitek, než asi máte na mysli vy. Těch lidských osudů, které jsme viděli, bylo nepřeberné množství.
„Zážitkem“ je jistě to, že jdete na kontrolu baráku a ten najednou začne praskat a sesouvat se. Sotva stačíte utéct.

Co v takových chvílích člověka záchranáře napadne? Není tam myšlenka, neměl bych se sebrat a odjet? Co tady dělám? Proč hazarduji se svým životem?
Jaké jsou myšlenky? Oklepete se a jdete dál. My jsme záchranáři, my to máme v „popisu práce“. My jsme tam nebyli na rekreaci, ale pomáhat těm, kteří to potřebují. Od toho jsme tam byli a každému to bylo jasné. Kdo by tohle nechápal, tak tam ani neodjede. Ale to je u všech, hasičů, policistů a dalších složek, stejné.

Spolupracovali jste také s armádou…
Tak tahle spolupráce byla na vysoké úrovni. Musím říct, že armáda udělala obrovský kus práce. U nich jsme se také stravovali.

Jak vypadala hygiena?
Hygiena? Co to je? Byli jsme rádi, když tekla chvíli voda, sprcha žádná.

Hodně se mluvilo o krizovém řízení.
Tak to je možná jeden ze zážitků, které stojí za zaznamenání. To prostě nefungovalo. Podle mne takovéhle akce nelze koordinovat celostátně, ale musí to být na regionální úrovni.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Třeba nebyla voda, tak jsme to urgovali. A najednou přijel kamión plný vody, za půl hodiny další, a další, další a další. Najednou tam bylo 16 kontejnerů vody. Nebo když vám přijede kamion a přiveze vám nábytek. To je už docela pomalu pro lidi drsný humor. Vesnice v rozvalinách a vy vybalujete nábytek. Ten se složí, prší na něho a hnije. Někdy po třech týdnech to ale začalo fungovat lépe.

Vy jste se do Zálezlic od té doby vrátil?
Byl jsem tam třikrát. Poprvé po roce, když tam měli roční výročí od povodní. Tak jsme tam vzali hasičskou techniku a dětem ukazovali, co všechno umíme a dokážeme. V kontaktu se zálezlickým starostou jsme ale pořád.

Když jste přijeli po roce do míst, kde kdysi byly jen trosky, jak to tam vypadalo?
Lidé začali stavět na místech zřícených domů nové. Já je obdivuji. Každý tam říká, že tohle nebyla stoletá voda, to byla voda, která se už nemůže opakovat. Já jim fandím a obdivuji je, protože to riziko je tam vždy. Samozřejmě, že mají svým způsobem lépe zabezpečeny domy, ale co si budeme povídat, živel je živel. Já být na jejich místě, tak bych hodně zvažoval, zda tam ten barák postavím. Tady je vidět, jak oni cítí s místem, kde léta žijí.

Řekněte na závěr, co se vám vybaví při slovech „Povodeň 2002“?
Že bych tohle ve vztahu k lidem už nechtěl nikdy zažít. Že chci, věřit, že takovou vodu už nikdy nezažiji. A taky že si myslím, že toho už bylo dost…

Příběhy ze všech postižených regionů najdete na adrese: www.denik.cz/pribehy