Máte doma pejska?
Nemám, u mě by byl chudák, neměla bych na něj čas. Právě z časových důvodů si nemůžu dovolit mít jakékoli zvíře.

Ani při natáčení filmu Gump – pes, který naučil lidi žít vás žádný pejsek neokouzlil natolik, že byste své rozhodnutí změnila?
Ne. Brala jsem to jako práci. Na bližší seznamování s pejsky tam nebyl moc prostor.

O vaší roli ve filmu se napsalo už leccos. Jak se vám vůbec natáčelo?
Je to už hodně dlouho, ale bylo to dost živelné. Ve filmu jsme spíš takoví komparzisti, všechno se odehrává okolo psů. Jak se pes při natáčení zachoval, tak jsme se zachovali my. Sama jsem byla překvapená, jak vypadá výsledek. Kromě mé postavy jsou tam samí dobří lidé. Jen já jediná nejsem dobrá. (smích) Vzala jsem na sebe břímě toho, že mě teď všichni budou nenávidět.

Co vás nejvíc zaujalo na scénáři? Proč jste do toho šla?
V té době jsem zrovna tři nebo čtyři měsíce nic nedělala, takže jsem na to prakticky hned kývla. Bylo po první vlně covidu a říkala jsem si, proč do toho nejít? Důležitou roli tam také hrál František (režisér F. A. Brabec, pozn. red.) a lidi, kteří tam se mnou hrají.

Podle čeho si vybíráte, že půjdete do nějakého projektu? Co je pro vás rozhodující?
Nejvíc právě lidé, kteří tam se mnou mají hrát. Nejdřív řeším vždycky s kým a potom až co budu hrát.

Stalo se vám někdy, že jste do něčeho šla a pak jste si to rozmyslela?
Maximálně se třeba nenaplnila nějaká očekávání, která jsem měla. To se stalo. Ale když už se rozhodnu do něčeho jít, tak jdu a neodcházím.

Gump měl stanovené celkem tři premiéry, z nichž dvě se kvůli koronaviru odložily. Nevadilo vám to?
Snášela jsem to překvapivě dobře. Chápala jsem to, nedalo se nic dělat.

Co jste vůbec v průběhu loňského roku dělala?
Dělala jsem, že jsem nic nedělala, a to jsem si užívala. (smích) Po mnoha letech to bylo moc fajn. Že bych se nějak extrémně hrnula do práce, to ne. Jediná práce, která mi zůstala, byla v Plzni, kam jsem jezdila hrát Billyho Elliota do černé díry, kde seděl jenom režisér a dramaturg. Vždycky jsme se sešli i s orchestrem, otestovali se a hráli. Jenže během první vlny nám odešli Elliotové, protože zmužněli, takže teď máme nové. Původně měli hrát už od ledna, ale to jaksi neklaplo. Všechno stálo jako kůň v doku. Čekali jsme a nic, tak jsme to alespoň dvakrát do měsíce jezdili odehrát, abychom se trochu socializovali. Člověk alespoň viděl i jiné tváře než ty doma. To bylo fajn. Byla jsem překvapená, že se mi po divadle tolik nestýská. Ale bylo to možná i tím, že nikdo divadlo nedělal. Kdyby ostatní hráli a já ne, asi by se mi stýskalo.

Období lockdownu jste trávila na chalupě. Zahradničíte?
Pokoušela jsem se před lety zahradničit. Šla jsem do toho s velkou vášní jako do všeho a velmi rychle jsem skončila, protože na to nemám trpělivost. Jsem člověk, který chce akci a hned reakci, která mi potvrdí, že to, co dělám, je správné. A tohle v případě rostlin moc nefunguje. Nemám čas čekat třeba půl roku, jestli daná rostlina zareaguje, nebo ne. Na to mě neužije. Takže máme zahradníka, tomu řeknu, on se o zahradu postará a já z toho mám radost.

Spousta umělců ve volnu rekonstruovala, sledovala seriály nebo četla. Vy také?
Ano, také jsem hodně četla. Měla jsem po dlouhé době konečně čas číst, to mě moc bavilo, a také jsem viděla filmy, které jsem viděla naposledy, když byl můj syn Jáchym ještě malý. Jsem milovník filmů a sedmnáct let jsem neviděla nic, takže teď jsem to všechno zpětně doháněla. Objevila jsem i velkou spoustu českých spisovatelek se strhujícími příběhy. Četla jsem třeba od Karin Lednické Šikmý kostel, a byť je to tlustá kniha, přečetla jsem ji hned, protože pocházím z Frýdku-Místku, což je kraj, kde se to odehrává – Karviná, Orlová a další. A zvláštní bylo, že jak přímé řeči, tak i popisy jsem četla po našem s přízvukem na druhou slabiku. Vůbec jsem netušila, že ten kraj ve mně pořád takhle je.

Měla jste strach z koronaviru?
Měla jsem z něj respekt a musím říct, že pro mě nebyl žádný problém respektovat jakékoli nařízení – nosit roušku, nevidět se s někým apod. Bylo to to nejmenší, co jsem v dané situaci mohla dělat. V květnu jsem se pak nechávala očkovat, přičemž jsem měla jít už dřív, ale nešla jsem, protože jsem měla nějakou menší chřipku, byť jsem proti ní očkovaná (smích), a teď už jsem plně naočkovaná a jsem ráda.

Kromě filmu Gump běží od 3. září v televizi i seriál Osada, který jste natáčela…
Už je to skoro rok a půl, co jsme původně Chataře, nyní Osadu začali točit. Byl to moc hezký přechod z té nešťastné pandemie k téhle práci. Všechno se točilo venku na krásném místě, kde jsme strávili okolo pěti měsíců. Skoro by se dalo říct, že jsme tam v tu dobu jezdili za odměnu. (smích) Byla to opravdu nádhera.

Hrajete tam spisovatelku, jak jste na tom s psaním v reálu?
Někteří moji kolegové jsou nadaní, ale já spisovatelské ambice rozhodně nemám. Nabídka na sepsání životopisu mi nikdy nepřišla a upřímně se ani nedivím, že nepřišla… (smích)

Krásně ale zpíváte. Dokonce jste účinkovala i v show Tvoje tvář má známý hlas. Nedostala jste nabídku jít do zatím posledního dílu šampionů?
Nedostala, a i kdybych dostala, určitě bych ji nevyužila. Už bych do té show nešla. Považuji to za uzavřenou kapitolu. Užila jsem si něco, co jsem milovala v dětství, a to skončilo. Že bych se v tom máchala pořád, to ne.

Vzpomínáte na tu show ráda?
Ano, první řada byla hezká v tom, že ještě nikdo nic moc nevěděl. Teď mám pocit, že se tam pořád dělají jen nějaké vtípky, přitom ta příprava není vůbec vtipná. Je to poměrně dost velká dřina. A to se tam vůbec neukazuje. Jako kdyby v tenise pořád ukazovali jen samé smeče. To nejde. Musíte vidět i nějakou přípravu, abyste si řekli: Jsem zvědavá, jestli to udělá, když má takové nervy. Takhle to vypadá dost nezávazně. Byly to tři měsíce fušky a byla jsem ráda, že to skončilo.

Neuvažovala jste někdy o tom, že byste vydala desku?
Neuvažovala. Vždycky když mě někdo poprosí, ať s ním zazpívám, tak to udělám, ale že bych sama vydala desku, to ne. Mám nevýhodu v tom, že nemám vyhraněný hudební vkus. Ráda zpívám cokoli a deska bývá obvykle nějakým způsobem zaměřená – šansony, pop apod. A já to takhle nemám.

Ani udělat koncert vás nikdy nelákalo?
Ne, zpívám během představení. Jak jsem zmínila, dělám Billyho Elliota, zpívala jsem v Hello, Dolly!, dělala jsem muzikál Producenti… V kombinaci s hraním mě to asi baví víc, než kdybych přišla na jeviště a jenom zpívala. Jsem hlavně herečka, která ale ráda zpívá, a to pořád. (smích)

Herci občas kvůli roli musejí překonat sami sebe. Vzpomenete si na nějakou roli, kvůli které jste posunula své vlastní hranice?
Pro mě byla výzva celý seriál Hop nebo trop. Vůbec nejsem sportovní typ a tam jsem dělala všechny možné sporty. Jediné, na co jsem nevlezla, byl kůň, to jsem opravdu nedala a scenáristé to museli přepsat. Jezdila jsem za tou partičkou ve staré Škodovce. (smích) Také jsme dělali jachting, visela jsem nad vodou, což bych jinak v životě neudělala… Překonávala jsem sama sebe snad všechny díly.

Natáčení provázelo mnoho zranění. Martha Issová si rozdrtila palec u nohy, Marek Taclík si vyhodil koleno a vy jste si prý rozřízla palec. Je to pravda?
Tomu seriálu jsme pracovně říkali Top nebo hrob. (smích) Všichni měli nějaké zranění.

Odmítla jste někdy nějakou roli třeba kvůli tomu, že byste se musela ukázat nahá?
Ne. Pokud jsem nějakou roli odmítla, tak proto, že se mi nelíbila nebo že mě ten projekt nezaujal.

Kdybyste měla jít dohola, šla byste do toho?
Kdyby mě zaujal scénář, proč ne… Ale muselo by mě to chytit, jinak ne.

Dostáváte i nějaké nabídky ze zahraničí?
Párkrát jsem něco točila, ale přiznám se, že to není nic pro mě. Žádný jazyk neovládám natolik jako češtinu, jsem na češtinu emotivně vázaná. Když se cizí text nadrtím, je to úplně prázdné, není tam žádná emoce, protože s tím jazykem nemám žádný vztah. Můžu hrát v jiné řeči, ale vypadá to katastrofálně.

Co vás teď v nejbližší době čeká?
Na podzim bych měla točit jednu minisérii a s divadlem máme představení.

S mužem jste oba z herecké branže, řešíte spolu doma práci, nebo se tomu snažíte vyhýbat?
Je to součást našeho života, ale že bychom o tom mluvili pořád, to ne. Je to ale jedno z témat, která doma občas kolují.

Kdyby vám partner navrhl, abyste přišla do jeho show, přijala byste jeho nabídku?
Nikdy tam nepůjdu! Co bychom si povídali? Bylo by to pro mě mnohem horší než pro ostatní hosty. Povídat si, co má Honza nakoupit, nebo co já (smích), to si můžeme říct i bez diváků.

Ani do jiné show byste nešla?
Jednou jsem byla u Honzy Dědka a to mi stačilo. Bylo to fajn, ale obecně to není to, co by mě bavilo.