Kliknutím zvětšíteCo si vybavíte po vyslovení názvu seriálu Vinaři?
Především Pálavu, procházky cestami, vinicemi, mezi domky, podvečerní výstup za západem slunce, brzké vstávání, ranní a noční výpravy vlakem na zájezdová představení a návraty zase před kameru, hodně vzduchu, slunce, fotografování vlčích máků a Mikulova koupajícího se v mlze. Můj syn Toník byl malý… Asi nebudu jediná, kdo osobní čas ve vzpomínkách měří a vnímá věkem svých dětí. A byla jsem tam ještě se svým prvním manželem Petrem (režisér Petr Kracik – pozn. red.).
Která z řad Vinařů vám byla bližší?
Jednoznačně první. Ve druhé jsem se jen mihla, to už byl jiný příběh… I co se podávaného moku týče. Tuším, že šlo víc o pivo.
Říkala jste, že Toník jezdil na natáčení s vámi…
Ano. Bydleli jsme tam. Produkce byla tak laskavá, že mi vzhledem k Toníkovu věku a velkému rozsahu mé role umožnila stálé zázemí na celou dobu. Ne že bychom se občas nevraceli do Prahy, ale mohli jsme tam mít hračky a oblečení i jídlo na vaření, aby Toník nebyl přesouván a měl zázemí. Bydleli jsme ve vinařství U Kapličky a Tonda na to léto nesmírně rád vzpomíná.
Musela jste se kvůli Vinařům naučit něco nového?
Jezdit na tříkolce a řídit sajdkáru. Pití vína mi šlo samo… (směje se)
Máte s vínem spojenou nějakou příhodu?
Příhod by se našlo jistě dost, ale to je tak na povídání na besedu, aby to mělo ten správný švunk. Jsou ovšem víc než pětadvacet let staré. Stala jsem se víceméně vinařským gurmánem, historky už tedy nejsou tak bujaré. Nebolí při nich hlava a myslím, že při mém decentním koštování ani nijak zvlášť netrpí játra. Miluji dobrá vína, výsostně kvalitní, a ráda si na ně počkám, i na vhodnou příležitost.
A ta přichází kdy?
Například ve Francii při západu slunce s přáteli, s manželem (režisérem Jakubem Nvotou – pozn. red.) a starými elpíčky, při moderování Audience Grand Cru, občas zajdeme degustovat a samozřejmě při návratu na Pálavu. Víno má pro mě historii, úroveň, je to řemeslo, a tak to má být zážitek. Ráda si ho občas kultivovaně dopřávám.
Toník si s vámi před časem zahrál v úspěšné komedii Ženy v běhu. Co ho při natáčení nejvíc bavilo?
Všechno. Být před kamerou i okukovat práci za ní. Nechtěl, abych mu k tomu něco říkala, že vše konzultuje s panem režisérem, a bavilo ho, že pro něj produkční auto jezdilo ke škole. Míň zábavné bylo, když dotočil dřív a ještě ho do školy vraceli. (směje se)
Jakou roli ve vaší filmografii hraje právě reprízovaný detektivní seriál Temný Kraj?
Velmi podstatnou. Protože se podle mě hodně povedl. Přinesl jinou atmosféru, jiný způsob vyprávění detektivního žánru, byla tam pěkná osobní a lidská linie hlavního vyšetřovatele Petra Kraje, kterého hraje Lukáš Vaculík.
Je natáčecí den tohoto seriálu, na který rozhodně nezapomenete?
Vy asi směřujete k prvním dvěma dílům druhé série, kdy veterinářku Terezu málem zabili v prasečím chlívku. Ano, je to nezapomenutelné. Kozelec, osobitá vůně, ale hlavně ta rozkošná prasátka. Fakt jsou to milá zvířátka. Ale pro mě je nezapomenutelný celý ten kraj, kde jsme točili, taky zima a jedny velké červánky.
Vaší domovskou scénou je dnes Komorní divadlo Kalich (dříve Divadlo v Rytířské – pozn. red.), kde jste nazkoušeli komedii TIK TIK. Kvůli pandemii byla premiéra odložena. Opakujete si svoji roli, abyste ji nezapomněla?
A víte, že zatím ne? Zkoušeli jsme tak intenzivně a celá situace s karanténou a koronavirem se zapisovala do paměti… Také stop toho zkoušení, že to tak nějak v sobě celé mám a cítím. Ale pravdou také je, že nás je na jevišti šest v tak výjimečné souhře a návaznosti po verbální, ale hlavně neverbální stránce, že si to jeden bez druhého moc nemůžeme opakovat. Prostě se pak budeme muset sejít a znovu si to připomenout. Máme to nahrané na videu, tak bude snad i z čeho oprašovat paměť a opisovat. (usmívá se) Moc se na to těším. Na všechny kolegy a na téma hry, která každým dnem pandemie získávala na větší a větší aktuálnosti.
V Komorním Kalichu hrajete také komedii Čas pod psa, příběh tří žen a jednoho číšníka…
My herci, ale i diváci, často vítáme hry, kde si slzy i smích podávají ruku ve vyváženém poměru a zábava je vyrovnávána nečekanou hloubkou. Myslím, že Čas pod psa má tenhle koktejl zvlášť vydařený. Navíc stát na jevišti s takovými hereckými třídami, jako jsou Máša Málková a Eva Josefíková, je vážně zážitek a každé představení umožnuje vznik stále nového a nového Času pod psa. Nemluvě o nepostradatelném garde, které nám za mužský svět dopřávají střídavě Karel Zima a Pavel Nečas. Jsou to hrdinové: obsluhovat tři různorodé ženské, které uváznou v baru na jeden celý den… Navíc to režíroval můj Kuba. To je pak vždycky výjimečný čas. A nikdy pod psa.
Jak vůbec došlo k vašemu spojení s tímto divadlem?
To se tak nějak přirozeně zrodilo. Někdy v roce 2012 jsem objevila hru, která se mi moc líbila, a měla jsem pocit, že by bylo hezké ji uvést. Dlouhou dobu, už od naší spolupráce na pořadu Duety aneb když hvězdy zpívají, jsme si s kolegou a kamarádem Alešem Hámou slibovali, že bychom něco udělali společně pro divadlo. A tahle hra se mu líbila. Měla jsem tedy nejen hru pro dva, ale i kolegu a doma manžela režiséra. Jediné, co nebylo, byl prostor, kde hru nazkoušet a hrát. A přesně v té době mi zavolal Michal Mazač, který rozjížděl divadlo v centru Prahy, jestli bych neměla hru pro málo lidí na jeho start. Spojili jsme se a zrodila se první inscenace Divadla v Rytířské, dnes Komorního Kalichu, Frankie a Johnny, kterou jsme po sedmi letech, při 183. repríze vloni v prosinci, zderniérovali. Ale vypadá to, že pro zájem diváků se k naší radosti v září zase vrátí.
Když hovoříme o divadle, zaujalo mě, že jste v roce 1999 spolu s rodiči Carmen Mayerovou a Petrem Kostkou nazkoušela v Západočeském divadle Cheb inscenaci Naše městečko…
V Chebu jsem měla své první angažmá. Hrála jsem nádherné role, jednu vedle druhé – v čele s Emilkou právě z této kouzelné a vzácné Wilderovy hry. Do role Vypravěče se hledal host, a tak oslovili taťku. Navíc na počátku zkoušení onemocněla jedna tamní kolegyně, takže se za ni hledala náhrada. A protože všechny ostatní dámy ze souboru už byly obsazené, tak si řekli, že by s panem Kostkou mohla pěkně autem na zkoušky jezdit i jeho paní a sfoukne se to. (usmívá se) Naši byli jako vždy úžasní. Opět jsme dostali příležitost prožít spolu krásný čas a pod taktovkou Heleny Glancové udělat nádherný divadelní kousek o hodnotě života, všedního dne a každého sebeprostinkého okamžiku.
Co uděláte jako první, až pominou všechna koronavirová opatření a vrátíme se k normálnímu životu?
Půjdu pořádně obejmout mámu a tátu.
JIŘÍ LANDA
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
