Adam Závodský - Budoucnost národa

Budoucnost národa, jeho elita, či nejlepší z nejlepších. Takové a i mnohé jiné superlativy jsou používány pro studenty osmiletých gymnázií. Pečlivým pozorováním vlastní třídy jsem se pokusil najít odpověď na otázku, jsou-li ještě oprávněné.

„Zdravím". Vstupuji do třídy a poprvé si uvědomuji, že vlastně nějak vypadá. Až doposud jsem totiž do té obdélníkové místnosti s tabulí a nevkusně oranžovým potahem gauče vstupoval – a z ní vystupoval – jako student; tedy ráno loudavě dovnitř, v poledne hladově ven a nakonec utahaně, znaveně, dřímavě, mžouravě, zívavě – a přece radostně – domů. A to je velký rozdíl; myslím vcházení do třídy v roli studenta, oproti stejnému úkonu v (mé dnešní) roli reportéra, na jehož bedra naložena jest povinnost pozorovat věci přesně, věcně a nezaujatě. S touto mantrou na mysli se tedy novýma očima rozhlížím po učebně.

Již v prvních vteřinách své počínající novinářské zkušenosti mrzce shledávám, že s pozorováním věcí věcně a nezaujatě bude možná trošku potíž, jelikož jsem docela očividně zapomněl na čtvrtletní písemku z matematiky. Na lavicích spolužáků se líně rozvalují rozličné matematické instrumenty a specifické ticho předpísemkové atmosféry narušuje pouze šustění papíru a cvakání propisovaček. A Andrea. „Holky, já jsem na tu matiku úplně blbá," proklamuje na všechny strany a při tom prudce zaklapává Petákovou. To jako by byl smluvený signál, na který všichni čekali. Rázem se totiž kolem ní utváří hlouček studentů špicujících ušiska. Na celém širém světě, v celé jeho kráse a rozmanitosti totiž nikdo jakživ nevymyslel lepší způsob učení se, než je poslouchání Andrey, jak si opakuje. „Diskriminant je bé na druhou mínus čtyři á cé, že jo? Díky!" (Na odpověď nečeká.) A jak je ten vzoreček na kořeny? Ix jedna dvě se rovná… –  Její odpověď bohužel přeruší zvonění oznamující začátek hodiny a současně s ním i paní profesorka, oznamující začátek písemky.

Po písemce se studentský kolektiv rozděluje do tří hloučků a ty si hrobovým hlasem  navzájem sdělují své dojmy z právě napsané písemky. V prvním hloučku jsou seskupeny studentky-premiantky a s neutuchajícím elánem debatují nad nejtěžší - dobrovolnou úlohou písemky označenou hvězdičkou. To mimořádně leze na nervy skupince druhé – spolčení flákačů, kteří k úlohám s hvězdičkou a všem, kteří je řeší, cítí neutuchající odpor – zatím se někdo z nich marně snaží  (byť tzv. post-mortem) najít v učebnici, jak že se vlastně počítá ten diskriminant. Ve skupince třetí panuje ticho. Její členové už v tuto chvíli naprosto přesně vědí své ohodnocení a kdokoli, kdo by se snad opovážil na toto téma s nimi promluvit, by byl rád, kdyby vyvázl jen se slovní pohrůžkou.

I tato krátká chvíle stačila mi na to, abych sobě a všem, kteří by snad měli starost o budoucnost národa, odpověděl na otázku, zdali jsou jeho budoucností studenti osmiletého gymnázia. A jaký je tedy výsledek? Za prvé: v krizové situaci všichni následují toho nejhlasitějšího. Za druhé: je zcela zbytečné problémům předcházet, obvykle stačí je nějak vyřešit. A za třetí: uděláme-li chybu, v žádném případě o tom nemluvíme. Nikdy a s nikým. Přátelé, já pevně věřím, že Česká republika, tak jak ji známe, přetrvá ještě minimálně jednu generaci.

Martin Brys´ - Malich aneb Co ještě k dílu patří a co k němu přiřazujeme

V úterý devátého dubna jsem se zúčastnil školní exkurze na výstavu uměleckých děl Karla Malicha. Výstava se konala v Jízdárně Pražského hradu a moc jsem se na ni těšil, neboť mám rád moderní umění, zejména surrealistické.

Hned při vstupu do sálu na mne dýchlo cosi neočekávaného, možná nového. Celková kompozice výstavy je velice povedená, po vstupu se návštěvník nachází v relativně temné části dlouhého sálu, kde ze stropu visí Malichovy drátěné sochy. Jediné, co zde podléhá paprskům světla, jsou právě ony sochy, kterým nelze přiřknout žádný tvar či podobu, jsou jako z jiného světa. Osvětlené exponáty pak na zem házejí zajímavé stíny, které pak leckdy dávají větší smysl něž ona díla, či dotvářejí celkový dojem z exponátu.

Celý sál míří od temného konce ke světlému, je to způsobeno užitím volného - téměř neznatelného přechodu koberce z černé do bílé barvy. Celkový koncept pak nabývá dojmu jakéhosi koridoru světla, života (koridor je často používaným přirovnáním či pojmenováním, které autor vkládá do svých děl, symbolizuje nějaký aspekt, možnost či prostředí, kterým se ubírá jeho záměr, mysl a celkový dojem z díla – pozn. aut.).

Karel Malich, jakožto velice všímavý člověk a senzitivní povaha, tvoří díla velice procítěná a spjatá s jeho vlastním životem a vnímáním reality. Ve svých dílech se například zamýšlí nad celkovou podstatou bytí člověka v souvislosti s jeho okolím a možnostmi, celková harmonie sfér záhadně hrající do rytmu myšlenek autorových evokuje jeho smysl pro detail, pro podstatu, nad kterou se jiní lidé nemohou pozastavit… možná nechtějí.

Většina exponátů pochází ze 70. let, tedy Malichova sochařského období. Nelze však všechny tyto výtvory otrocky považovat za sochy, do vašich pocitů, které při jejich prohlížení nabudete, se spíše promítají siluety, odrazy a paprsky, které sochy vyzařují či transformují. Je pak možné považovat za opravdové objekty, které vidíte okolo plastik. Lze si touto tezí navodit dojem, že exponát slouží pouze jako jakési médium, které upravuje světlo do vstřebatelné podoby.

Celou expozici, jakož i rozmístění exponátů a světelný podtext, který dává všemu smysl, má na svědomí přední český moderní umělec Frederico Díaz.

Na výstavu se určitě vyplatí zajít, je k vidění až do osmého května.

Výstava splnila má očekávání, člověk má pocit, jako kdyby se nějak blíž spojil s autorovým nitrem, celkový dojem má pak poněkud intimní nádech.

Martina Ivanová - Muzeum Karla Zemana v Praze 

Nevíte kam o víkendu? Nudí Vás už sedět doma, ale na poznávání přírody je zkrátka ještě zima? Máte hravou duši dítěte, nebo přímo zvídavé děti? Pokud zatím odpovídáte ano, dovolte, abych Vám představila kouzelný svět Karla Zemana…

Během nedávného deštivého odpoledne jsem měla to štěstí, že jsem náhodou narazila na odkaz směřující k tomuto pražskému muzeu. Téma muzea mě zaujalo a já jsem se do něj vypravila. Bez mučení přiznávám, že jsem o panu Zemanovi mnoho nevěděla, ale viděla jsem několik filmů z jeho dílny a to bylo rozhodující.  Snad Vám nebude proti srsti, když Vám na začátek pana Zemana a jeho dílo přiblížím.

Pokud stále tápete nad tím, o koho se jedná, vzpomeňte si na filmy jako Cesta do pravěku (1955), Vynález zkázy (1958), Ukradená vzducholoď (1966) atd.   Karel Zeman byl nejen geniální výtvarník, ale také scénárista a režisér. Na svou dobu dokázal naprosto neuvěřitelné věci. Vytvořil filmové triky, které se naší generaci zdají sice naprosto malicherné, ale pozor, vždyť on je zvládl bez počítače. Byl to mistr všemožných technik a dokázal je bravurně kombinovat. Díky svému talentu a schopnostem si zasloužil obdiv i takových umělců jako Pabla Picassa, Charlieho Chaplina, nebo Salvádora Dalího.

A nyní už není nač čekat, myslím, že můžeme jít směle dál. Již ve dvoře areálu na nás sice čeká nebezpečně vyhlížející kulisa ryby a rozbouřeného moře z filmu Vynález zkázy, ale my se nezalekneme a proklouzneme do muzea. Prostor se sice na první pohled zdá nevelký, ale nač soudit, zbytečné říkat hop, dokud nepřeskočíme, tedy nedojdeme na konec expozice. Výstava se rozhodně neskládá jen z prostého textu a pár fotografií. K vidění je toho daleko víc. Nejprve se seznámíme se životem pana Zemana a poté už začíná prohlídka světa fantazie. Jeho světa fantazie. Doplněna o originální loutky, makety kulis a o doplňující videa s praktickými příklady a detaily na daná „kouzla". Dozvídáme se například, jak tyto triky bez počítače vlastně autor

zvládal. De facto si „vystačil" s optickými klamy. Fascinující byla jeho schopnost kombinace několika výtvarných technik v jedné scéně. Oprávněně se jeho počínání dostalo do učebnic filmových škol. Jeho odkaz pro filmový svět je nezanedbatelný.  Abych nezapomněla, v rámci expozici najdeme i takové perličky - jako rozpohybování křídel pravěké vážky nebo únos vzducholodi. A pozor, co je nejdůležitější. Tady žádný zákaz focení či nahrávání videí určitě neplatí. Ba naopak - tady se doporučuje. Návštěvník si nejednou jeho techniky může, právě z pohledu kameramana, vyzkoušet takřka na vlastní kůži.  Víc Vám už neprozradím. Pro bližší informace doporučuji přímo webové stránky muzea www.muzeumkarlazemana.cz. Dozvíte se tam jistě všechny informace, které Vás budou zajímat.

A mimochodem: víte vůbec, proč pan Zeman točil tyto filmy? Odpovím Vám jeho citátem: „Hledám Zemi nikoho, ostrov, na který ještě nevstoupila noha filmařova, planetu, na které ještě žádný režisér nevztyčil vlajku objevitele, svět, který existuje jen v pohádkách." Tak se také vydejte na cestu …

Nikola Ortová - Elektrizující rocková show, to byl kralupský Musicfest!

Už při vstupu do haly Kulturního domu Vltava nás vítají usmívající se obličeje pokladních. Poté, co jim vydáme pouhých 80 Kč, nám na ruku nalepí vstupenku. Vstoupíme dál do haly. A už jsme zde! Na festivalu Musicfest pořádaném již 9. rokem studenty místního gymnázia. Příhodně blízko vstupu leží šatna, kam si za poplatek 5 Kč odkládáme naše kabáty. Plni očekávání vstupujeme do koncertní sálu. Atmosféra, která zde panuje, je působivá. Ve vzduchu je cítit tréma studentů, kteří se připravují na vystoupení.

A je to tu. Studenti Dvořákova gymnázia nás vřele vítají a koncert začíná. Stropní světla zhasínají a v šeru místnosti poblikávají jen diskotéková světla. Když se však rozhlídneme kolem sebe, vidíme skoro vylidněnou místnost. Obecenstvo se zatím skládá jen ze studentů pořádající školy. Jakmile však dozpívá sbor Dvořákova gymnázia a následně i kantorská kapela Revival JS, sál se začíná více a více zalidňovat. První kapela s názvem The Oxx na plac nastupuje ve tři čtvrtě na sedm. Jejich fanoušci začínají zaplňovat parket. Mně se však vřískavý hlas zpěváka kapely moc nelíbí, a tak zůstávám v klidu sedět. Pravá nálož pořádné muziky nás teprve čeká.

Za hodinu nastupuje kapela Absurd Error a naprosto všichni, kteří doposud seděli se zvedají a řádí na parketu. Kapela mě naprosto uchvátí, také letím na parket a nechávám se unášet rytmem hudby. Kapely se mění a nastupuje Evelynne. A ta nemá chybu! Kapela si kromě svého vytříbeného hudebního stylu s sebou přivezla i světelné efekty. Myslíme si, že už nás nemůže víc potěšit, když v tom… Zpěvák křičí: „Vyhlašujeme soutěž o cédéčka nového alba. Vyhrává ten, kdo bude skákat nejvýše! Připraveni? Začínáme!" To co v místnosti nastává, se dá nazvat skákání o život. Nebo spíše o cédéčka? Podlaha se pod usilovným snažením fanoušků třese. Zpěvák rozhazuje cédéčka mezi fanoušky. Nastává pranice o cédéčka. Naštěstí není nikdo zraněn. A jede se dál.

Vítáme poslední kapelu večera – The Bridge Of Sacrifices. Hypnotizováni zpěvákovým metalovým hlasem okolí naprosto nevnímáme a začíná se i pogovat. Večer jsme si užili naprosto skvěle. A jak to hodnotí ostatní návštěvníci koncertu? „První kapele nešel hlas zpěváka a styl hudby dohromady. Potom, ale nastoupila další, která to rozjela a v té chvíli jsem si to začala užívat. Třetí kapela skvěle navázala a k tomu přidala dobré kouřové a světelné efekty. Z mého pohledu se letošní Musicfest povedl." Komentuje večer mladá studentka. „Já jsem si večer naprosto užil. Kapely výborný a pivo taky!" Haleká na mě svůj názor společensky velmi unavený čtyřicátník.

A co vy? Přijdete si to příští rok užít s námi?

Lucie Musilová - Pražský půlmaraton ovládli afričtí běžci

Je sobota 6. dubna, těsně před polednem, a na startu Pražského půlmaratonu na náměstí Jana Palacha se dav dvanácti tisíc závodníků pokouší udržet v teple. Teploměr ukazuje sotva šest stupňů. Závodníci se sjeli z celého světa, aby zde změřili své síly na jednadvacet kilometrů dlouhé trase vedoucí převážně po nábřeží Vltavy.

Start! Masa běžců se dává do pohybu, náměstím zní hlasité povzbuzování diváků, jichž přišel i přes nepřízeň počasí úctyhodný počet. Fotí a natáčejí nejen známější zahraniční atlety, ale i své známé, kteří se též účastní závodu.

Po pěti kilometrech se odděluje skupina dvanácti vedoucích běžců, po dalších pěti již vpředu běží jen pětice Afričanů. Po lítém boji v cílové rovince zvítězil mezi muži těsně Zersenay Adese ze státu Eritrej, za ním těsně doběhl jeho krajan Mesel. Drobný snědý vytrvalec zaběhl trasu za hodinu a deset vteřin. Ženskou vítězkou byla Gladys Cheronová z Keni. Z českých závodníků se nejlépe umístil Jiří Homoláč s pětiminutovou ztrátou na vítěze.

„Organizace se oproti minulému ročníku zlepšila, organizátoři mysleli i na špatné počasí. Celkově jsem se závodem spokojený, zlepšil jsem si osobák a diváci byli na některých úsecích skvělí. Počasí sice nebylo úplně ideální, ale s tím se nedá nic dělat." ohodnotil závod Václav Klomínský, nadšený běžec z Neuměřic.

Andrea Procházková - Večer plný zvratů a nečekaných rozhodnutí

V pátek 22. března 2103 proběhl v rámci kralupského sportu Sportovec Kralup nad Vltavou 2012. Celý večer probíhá v sále kina Vltava a je doprovázen vystoupením malých gymnastek z oddílu TJ Sokol Kralupy. Moderátoři večera – Hana Bozděchová a Aleš Švarc – postupně předávají ceny v jednotlivých kategoriích a jejich „vtípky" dotvářejí přátelskou atmosféru s nádechem fair play. Nejlepším kolektivem do 15 let jevyhlášeno družstvo TJ Kralupy, které se věnuje modernímu pětiboji. Za to při udílení cen v kategorii kolektiv od 16 let se na prvním místě umístily kadetky TJ Kralupy z oddílu volejbal. Třetí kategorie, která byla vyhlášena – Jednotlivec nad 51 let – měla velmi zajímavé rozuzlení. Na první místo na stupínku vítězů opět stojí Eliška Krejčová z TJ Kralupy, z oddílu stolního tenisu, která je obdivována nejen za skvělé výkony v tak pozoruhodném věku, ale především za svou vitalitu a chuť do života. Při vyhlašování další kategorie – Jednotlivec do 15 let – je stupínek vítězů obsazen především dívkami. První z této kategorie se stává Kateřina Berková z TJ Kralupy, z oddílu moderního pětiboje, která už dnes večer byla oceněna. Jednotlivce 16-50 let jednoznačně ovládl Martin Štěpán ze Ski klub Kralupy, který se věnuje závodnímu lyžování s velmi dobrými výsledky. Do síně kralupského sportu je uveden Václav Kasalický, který je celý život spojen s plaváním. Pan starosta Petr Holeček osobně předává pohár starosty Luboši Truhlářovi, který se velmi pečlivě věnuje triatlonu. Nejlepší trenérem roku 2012 se stává Martina Moravcová, která trénuje dorostenky z BK Kralupy junior. Celý večer pozoruje  i známý hokejista Martin Procházka, rodák z Kralup, který byl před dvěma lety uveden do Síně slávy. Sám si tento večer zkoušíl, jaké to je předávat cenu za mimořádné ocenění, kterou dostal Pavel Miloš za basketbal a Lenka Zahradníková za plavání. Cenu veřejnosti, i když velmi nečekaně, dostávají dorostenky z BK Kralupy junior. Celé vyhlášení je doplněno „anketkou", které se musel každý soutěžící zúčastnit a někdy se naskýtají vtipné a nečekané reakce a odpovědi. Díky tomuto večeru víme, jaké přeborníky a úspěšné sportovce naše město Kralupy nad Vltavou vychovalo a budeme doufat, že stále vychovávat bude.

Bohdana Göblová - Všemi směry

Rozhodla jsem se navštívit festival Všemi směry. Jedná se o festival nezávislé publicistiky pořádaný studenty Vyšší odborné školy publicistické v příjemném prostředí divadla Komedie.

Do divadelního sálu vstupuji přes kavárnu, která je plná návštěvníků. Pomalu kráčím dolů po schodech, do divadelního sálu, blíží se 11. hodina a s ní oficiální zahájení festivalu.

V divadelním sále zůstávám i po zahájení, vyslechnu si výpovědi absolventů VOŠP, abych věděla, jakým směrem by se mohla ubírat má kariéra po ukončení výše zmíněné školy. Výpovědi jsou zajímavé a oživené komentáři zkušených moderátorů, jako například komentátorem týdeníku Ekonom Robertem Břešťanem, redaktorkou Českého rozhlasu Pavlínou Nečáskovou a majitelem společnosti Inborn Ondřejem Slámou.

Během krátké přestávky se jdu podívat na celý festival ze schodů. Je úžasné vidět tak živé a zaneprázdněné prostředí divadla. Najednou se za mnou ozve: ,,Chcete se naučit pracovat s vaším hlasem?" Když se otočím, vidím hlasovou poradkyni Evu Spoustovou. Otázka nebyla mířena jen na mě, usměju se a pospíchám opět do divadelního sálu, kde čekám na přednášku o nových směrech v televizní produkci. Přednášku vedou producent Vojtěch Frič a režisér Lukáš Veverka, je velice přínosná a plná užitečných poznatků.

Po této diskuzi odcházím na workshop o fotografování smartphonem, na naše všetečné otázky nám, velice vstřícně, odpovídá Tomáš Tesař, fotograf týdenníku Reflex.

Opět se přesouvám do divadelního sálu na diskuzi Všemi směry ve veřejném zájmu. O tom, jaké to je být investigativním novinářem, nám poví Jaroslav Kmenta, Dalibor Bártek a Josef Klíma, velice dobře známý z pořadu Na vlastní oči. Debatu vede reportér ČT Marek Wollner.

Když vyjdu z divadelního sálu, vidím ve foyeru odvážné budoucí moderátory, kteří si, společně se zástupcem moderátora Vojtěcha Lavičky (z důvodu nemoci se pan Lavička nemohl dostavit) a kameramanem Petrem Řezníčkem, trénují moderování se čtecím zařízením. Mohla bych si to zkusit, i když jsem přišla později, ale nakonec si netroufnu. Z dálky sleduju všechny ostatní nadějné moderátory.

Kolem 18. hodiny se vracím do divadelního sálu, na diskuzi s názvem Jakými směry se vydají média v blízké době? Robert Čásenský, Eva Hanáková, Milan Fridrich a Miroslav

Škoda se rozpovídají o tom, jestli bude v brzké době zpravodajství dostupné v tabletech a smartphonech a jaké budou jejich klady a zápory.

Po této diskuzi v divadelním sále zůstávám, tleskám výhercům různých soutěží, které se zde pořádaly. Od vyhlášení výherců se sál začíná plnit, všichni nadšeně čekají na koncert kapely Love Makers, kteří hrají Funk,n'Soul, který je plný pozitivní nálady a energie, koncert je nezapomenutelný a já z něj odcházím s širokým úsměvem na rtech.

Karolína Křtěnová - Musicfest 2013

Březnové středeční odpoledne, všichni mají po škole/práci a další den volno. Skvělá příležitost užít si hudební večer. V kulturním středisku KASS v Kralupech nad Vltavou se koná již po desáté hudební akce MUSICFEST. Do sálu vcházíme lehce po sedmé hodině, kde už je večer v plném proudu. Přišli jsme totiž o tradiční vystoupení studentů DG a SOŠE, DG sboru a kantorské kapely Revival JS. Jelikož jsme jejich písně v předchozích letech slyšeli už několikrát, nebyli jsme tak zklamaní z toho, že jsme dorazili až po jejich vystoupení. Blíží se hodina, kdy má na řadu přijít první skupina - a tou jsou The Oxx. Těšíme se na tyto tři kluky z Mělníka, kterých si možná na začátku ani nevšimnete vzhledem k jejich věku, ale když začnou se svojí show, pořádně vás proberou z vaší počáteční nejistoty. Proběhlo menší zpoždění a organizátorka akce nám důvěrně s lehce nervózním úsměvem vysvětlí, že se kluci ještě na poslední chvíli učí v zákulisí písničku. Proč ne? Když punk, tak punk. Kluci nakonec nastoupí - jako že nic a pořádně to rozjíždí. Smutnější podívaná je ale před podiem, kde postává jen několik zarytých fanoušků. „Oxxáci" se tím ale nenechají rozhodit a předvedou show jako vždy. Další hodinka akce patří už Kralupákům dobře známí Absurd Error. Tihle rozjetí kluci vědí, jak se má vytvořit správná atmosféra. Díky jejich „přidrzlejšímu" jednání se konečně více návštěvníků rozpohybovalo a začalo si večer více užívat. Dokonce se na podiu spojili i s předchozí kapelou The Oxx. Až později jsme se dozvěděli, že se seznámili a skamarádili díky této akci v předchozích ročnících. Blíží se devátá hodina a na podium už nastupují, pro mě nejočekávanější kapela večera, Evelynne. Po loňském výkonu si zasloužili velké množství kralupských fanoušků, do kterých se řadím i já. Evelynne rozjeli originální show plnou světel, kouře a skvělé atmosféry, kterou jsem si užívala z první řady. Najednou zakřičel jeden člen kapely: „Kdo bude nejvíc skákat, dostane naše CDéčko!", a to bylo jasné popostrčení pro fanoušky. Začalo se vehementně skákat, do čehož jsem se jako velký fanoušek Evelynne také zapojila. A víte co? Ano, získala jsem i já jejich nové CD ANONYMITY. Kluci se rozloučili nejoblíbenějším songem - D.N.A., který si fanoušci dožadovali dokonce zopakovat. Jako poslední kapela večera se nám chystali kralupští rodáci The Bridge Of Sacrifices. Je to začínající kapela, která se ale už stihla stát velmi oblíbenou pro kralupské publikum. Předvedli show, která se stylem lišila od ostatních toho večera, jelikož hrají spíše hardcore, ale to je přeci na hudbě to krásné – ty odlišnosti. Na klucích bylo vidět, jak jsou vděční za každou příležitost koncertování a já osobně věřím, že nám v budoucnu ještě pořádně ukážou.

Tímto akce končí a my se přesouváme do zkušebny poslední zmiňované kapely, abychom „prodiskutovali zážitky z večera".

Tomáš Šilhavý - Valentýn, svátek zamilovaných? Ne, svátek fotbalu!

Jsou dvě hodiny odpoledne, konec vyučování, a naše napětí vrcholí. Rozebíháme se ze školních dveří do všech směrů, jen já a můj kamarád máme dnes společný cíl. Máme namířeno na fotbalové utkání. To by samo o sobě nebylo nic výjimečného, ale tentokrát to není jen tak ledajaký vesnický zápas. Na pražskou Letnou přijíždí velkoklub až z fotbalově stařičké Anglie. Do našeho hlavního města totiž dnes 14. 2. zavítají modří hoši - Chelsea FC, a postaví se proti české Spartě, která má výhodu domácího hřiště.

Je chladný únorový čtvrtek a já a můj přítel Fanda stojíme na nádraží a čekáme na vlak. Oba jsme vybaveni několika vrstvami teplého prádla, protože když se pohybují teploty kolem nuly a Vy máte sedět dvě hodiny pod otevřeným nebem, tak je třeba pořádně se obléct. Zima totiž může lehce zkazit i ten nejkrásnější zážitek, a tak se musí udržovat tělo v teple. Nasedáme do vlaku a ve vzduchu je cítit napětí a obrovské očekávání. Cesta nám utekla rychle a za chvíli jsme byli v Praze. Vystupujeme na stanici Holešovice – zastávka, obstaráváme něco málo k jídlu a pití a vyrážíme směr Letná.

Už se stmívá. To ale nevadí, protože město nám svítí na cestu svými neonovými nápisy a zářivými výlohami a my se jeho ulicemi proplétáme ke stadionu. Nejdřív jdeme docela sami, poté se k nám přidává skupinka podobných mladých kluků - jako jsme my. Jsou to fanoušci Sparty a jsou ve velmi dobrém rozmaru. Jak se blížíme, tak se k nám přidávají další a další lidé a za chvíli je z nás pořádný dav. Vycházíme z poslední zatáčky a najednou se před námi vynořuje sparťanský svatostánek. Jdeme dál podél magistrály a s údivem zjišťujeme, že jsme se stali členy ,,štrůdlu,,čítajícího tisíce lidí.

Byl to neuvěřitelný pohled: vypadali jsme jako armáda pochodující do bitevní vřavy. Nikdy dříve jsem neviděl tolik lidí pohromadě na tak malém prostoru. Lidé po celém světě oslavovali svou lásku, ale pro nás to byl svátek fotbalu a všechno ostatní šlo stranou. Od malička jsme sledovali tyto hráče, hvězdy světového fotbalu, v televizi a poté si na ně při kopané hráli. Vyrůstali jsme s nimi a byli našimi vzory nejen na zeleném trávníku. Teď jsme je konečně měli příležitost vidět na vlastní oči. Těšili jsme se na tuto událost měsíce a kvůli lístkům jsme čekali déle než tři hodiny ve frontě v mínus pěti stupních.

Konečně dorážíme ke stadionu. Jsme namačkáni na ostatní lidi a prodíráme se k hlavnímu vchodu. Procházejí kolem nás angličtí fanoušci a zpívají oslavné chorály svého klubu: „Blue is the colour, football is the game…".Už jen toto střetnutí s trochu jinou kulturou na nás zapůsobilo a vytvořilo jedinečnost daného okamžiku. Probíjíme se až ke vchodu, kde jsme odsouzeni k několika desítkám minut čekání, než se konečně dostáváme ke vstupním turniketům. Probíhá namátková kontrola korektnosti a souhlasnosti údajů na vstupence a na občanském průkazu. Vyšla zrovna na mého kamaráda, ale to už je jen nepatrné zdržení. Pořadatel nás nechává projít a najednou se ocitáme na stadionu. Uf, to byl boj!

Rychle nacházíme svůj sektor a hbitě kličkujeme davem lidí. Po pár okamžicích už jsme pohodlně usazení na svých místech a čekáme na zahájení zápasu. Všechno je tak úžasné. Prohlížíme si stadion a jeho ochozy. Je plný k prasknutí. Osmnáct a půl tisíce lidí vytváří skvělou atmosféru. Hladina hluku se zřetelně zvedá a my si všímáme, jak z útrob Letné vycházejí první hráči. Okamžik, na který jsme všichni čekali. Čas se najednou zpomalil a všichni upírají zrak na těch pár mužů úhledně se řadících na zeleném pažitu. Všude světla a záblesky fotoaparátů, takže to celé vážně vypadá jako nějaká majestátní slavnost. Ozývá se hvizd píšťalky a arbiter zahajuje utkání. První hráči se dotýkají balonu. Po trávě se pohybují taková jména jako Petr Čech, David Lafata, Frank Lampard nebo Václav Kadlec. Hra je atraktivní a rychlá, nicméně gólu se nedočkáváme. Když tedy rozhodčí foukl poločas, oba týmy se rozcházejí do kabin smírně – 0:0.

Abychom si o poločasovou přestávku zkrátili čekání, dáváme si pivo. Je to naše velká chyba, protože to, co pijeme, rozhodně jako pivo nechutná a nemohu jej tedy nikomu doporučit. Samozřejmě to ale může být jen individuální nedostatek naraženého sudu.

Začíná druhý poločas a odpočatí fotbalisté se vracejí na hřiště. Vidíme několik slibných šancí, ale ten gól pořád ne a ne padnout. Psala se zhruba osmdesátá minuta utkání a můj kamarád se ke mně obrátil a suše poznamenal: „Začíná to bejt špatný, ať tam pošle někoho čerstvýho. Takhle tu branku nedaj. Já bych tam šoupnul Oscara!". Ubíhá pár a minut a přítelova slova byla vyslyšena. Mladičký brazilec Oscar vbíhá na trávník. První dotek s balonem. Narážečka. Obchází obránce… a vypouští přízemní střelu přímo k tyči. Goooool! Brankář se po ní marně natahoval – 0:1. Nádherný gól. Tento výsledek se už do konce zápasu nezmění. Utkání tedy končí vítězně pro chlapce z Londýna a je na Spartě, aby v Anglii uhrála lepší výsledek než doma.

Pomalu se soukáme ven ze stadionu. Poté ještě chvíli postáváme venku a prohlížíme si lidi procházející kolem nás. Máme skvělý pocit a jsme z toho zážitku jaksi oněmělí. Mlčíme, není třeba říkat vůbec nic. Ještě poslední ohlédnutí za místem, kde jsme strávili několik nejlepších okamžiků našich životů a už si to vyšlapujeme zpátky na vlak. Odcházíme odsud ale mnohem bohatší, než když jsme přijeli. Byl to nezapomenutelný zážitek a vždycky bude mít místo v naší paměti, stejně tak - jako v našich srdcích.

Michal Jindřich

Je čtvrtek ráno. Budím se sám, ačkoliv můj budík by mě dnes ještě nechal chvíli spát, já však už nemohu. Dnes je totiž soutěž literárně-dramatických oborů v Pečkách. Málokomu to asi něco řekne, ale my, zainteresovaní, to považujeme za svátek. Důkladně plním všechny ranní rituály, zkontroluji všechny kostýmy a rekvizity a běžím na nádraží.

Zbytek souboru už tam je. Patrně také nemohli dospat. Jsme kompletní, můžeme vyrazit. Cesta je dlouhá. Dnes strávíme půlku dne po vlacích. Z Kralup je to do Peček, které leží poblíž Kolína, poměrně daleko. Většina přátel si horečně opakuje texty, kontroluje rekvizity, či jinak panikaří. Já vychutnávám krásné ráno. Už jednou jsem byl na soutěži v Pečkách. Před dvěma lety s monology a básní. Dnes je to soutěž celých souborů. Bude to jistě velice inspirativní.

Nádraží v Pečkách se nezměnilo. Je to poměrně ošklivé město, ale to, jak se staví ke kultuře a podpoře mladých lidí a dětí, je vzorové a sympatické. Dorazíme do základní umělecké školy a musíme se všichni zapisovat. Je to „na dlouho" a nevrlá paní, která vše řídí, se od rána patrně ještě nezastavila. Během udílení našich podpisů a získávání základních informací do nás neustále vrážejí stovky lidí. Pořadatelé s lejstry v rukou, mladí nervózní herci a herečky a v neposlední řadě drtivá převaha dětiček, které se nám motají pod nohama. Je to krásná atmosféra.

Dozvídáme se, že dnes se hraje celkem dvacet čtyři různých představení různými soubory po celém Středočeském kraji. Hry jsou dlouhé obvykle něco přes půl hodiny. Jen dvě vybraná představení postupují do republikového kola. Hraje se tu skutečně celý den. Aby to pořadatelé zvládli, hraje se zároveň v sále základní umělecké školy a ještě v kulturním domě. Právě do kulturního domu jsme převeleni. Značení ovšem nebylo úplně dokonalé (nejdříve jsme vstoupili do obchodu „Sekáč" a to zcela omylem), ale obyvatelé Peček byli vstřícní a usměvaví a nakonec nás správně navedli.

Když jsme byli na místě, dostali jsme bagetu a po posilnění jsme se šli podívat na některá představení ostatních souborů. Bylo to vskutku úchvatné. Nejdříve mladší děti. Mají obdivuhodně zvládnutou techniku řeči. Působí suverénně. Krásná pohádka od Františka Nepila má úspěch. Hraje se dál a dál a my se už musíme připravovat. Soukáme se do kostýmů a nějak nás přešla tréma. Prostředí je velmi vstřícné a sympatické. Hrajeme. Je to sice malý sál, ale je plný. To je vždycky dobré. Bohužel máme po technické stránce dost náročnou hru, takže ani v zákulisí si neodpočineme. Pořád musíme hlídat text, rekvizity, přestavby…

Po nás už se hrálo poslední představení dne. Nejstarší a nejzkušenější mladí herci, tuším, že z Rakovníka. Všechny nás zaskočili tím, že do své činohry i velice originálně zapojili loutkohru, živou hudbu a spoustu dalších nápadů. Ztvárnili Sluhu dvou pánů od Carla Goldoniho – čili comedii del arte. Dle mého názoru nejlepší představení dne. Moje kamarádka Věra mi řekla, že roli Truffaldina hrál kluk, kterého si pamatuje ze zkoušek na DAMU. Byli dobří.

Ale nakonec ani my, ani Sluha dvou pánů nepostoupil. Postupují jen dva vyvolené soubory. Ale nutno říci, že na takové akce se jezdí obvykle spíše za poznáním a inspirací než za postupem. Je opravdu krásné vidět, že ještě hodně mladých lidí má chuť se věnovat umění, tvořit a rozvíjet se.