Martin Brys´

Benedikt Černohorský: 32 let. Spisovatel, filosof a cestovatel, jazzman a můj dobrý přítel.

Termín tohoto rozhovoru vznikal poněkud složitě, byl mnohokrát přesunován. Nelze si tedy nevšimnout, že máš hodně práce.  Co děláš poslední dobou?
Ano je to pravda, mám hodně práce. Sháním peníze na vydání mé nejnovější knihy a to skutečně není jednoduché. Taky se připravuji spolu se svým kvintetem na červnová vystoupení. Je toho zkrátka moc.

Mluvil jsi o knize, dovolíš si prozradit nám něco více o ní, nebo je to tajemství?
No tak tajemství to úplně není, jde jaksi o volné pokračování mé předchozí knihy, jako již dříve se nyní zabývám paradoxy západní kultury skrze lidi, kteří vzešli z naprosto opačných poměrů - a musí tak řešit nějaké vyrovnání sil, jak v nich samotných, tak i ve svém okolí.

Ano, tím jsi celkem známý, snažíš se upozorňovat na nešvary v naší společnosti. Jak ses k takovému tématu vůbec dostal?
Toto téma mě začalo zajímat už kdysi dávno, tou dobou jsem se zrovna vracel z Indie a měl jsem zpracováno několik tezí, kterými jsem se chtěl nadále zabývat. Šlo o to, že jsem si na svých cestách povšiml kontrastů v cizí společnosti lépe -  než ve společnosti naší. Došlo mi potom, že když se člověk někde pohybuje nezúčastněně, mnohem více věcí mu pak dává smysl a je pak pro něj snazší trošku vidět za roh, jak já s oblibou říkám. Snažím se tak nyní dívat na chod událostí u nás a ono to funguje.

Indie, krásná země. Jak ses tam vůbec dostal?
Dnes už do Indie jezdím poměrně často, mám tam okruh přátel a známých a cítím se tam docela jako doma, ale moje první cesta pro mě byla nejzajímavější. Bylo to v posledním ročníku na vysoké škole, studoval jsem východní filosofii a psal jsem o ní také diplomovou práci. K Indii mě to táhlo už déle, chtěl jsem se tam už dlouho podívat, takže: když jsem si ušetřil nějaké peníze, odjel jsem.

Co se ti na Indii nejvíc líbilo?
Na Indii se mi nejvíc líbí tamní lidé. Nejde o to, jací jsou jednotlivci, všude potkáme lidi špatné, či dobré. Jde o mentalitu národa, o jakousi sílu, která je všechny spojuje, ať jsou chudí, či bohatí. Jde o řád společnosti, kde není naprosto žádný prostor pro laxnost, kde je vše pevně spjato s letitou zkušeností a všichni tedy naprosto přesně vědí, jak se mají zachovat.

Chtěl bys tam někdy trvale žít?
Naposledy jsem v Indii strávil devět měsíců a i po devíti měsících mě pořád bavila, i když už to nebylo ono, nebylo to takové, jako první dny či týdny. Určitě si dovedu představit život v Indii, ale nechci přijít o to, že je mi svým způsobem vzácná.

Na začátku jsme se bavili o tvém kvintetu, můžeš nám nějak přiblížit, jakou hudbu hrajete?
Naše skupina hraje klasický jazz, s převahou strunných nástrojů, jde tedy o kytary, housle a kontrabas. V podstatě vycházíme ze staré cikánské jazzové školy.

Ty jsi tedy jazzovým kytaristou, jak často a kde převážně vystupujete?
Náš pracovní rok je rozdělen do několika období -  a například v tom zimním je koncertů méně, protože je i méně festivalů, ale v květnu a v červnu už jsou to i dva koncerty týdně, v září to zase rapidně klesá. Nejčastěji účinkujeme kupodivu v zahraničí, o tenhle typ hudby je zájem nejvíce asi v Belgii a Francii, tam mají tuto muziku opravdu rádi.

Belgie, Francie, to jsou vlastně země, kde má tahle hudba své kořeny, je to tak?
Já si myslím, že cikánská muzika nemá kořeny nikde, neboť jde přímo z těch lidí a oni sami kořeny příliš nemají, dá se říct, že je to spíše etnická hudba.

Poslední otázka: nyní jsme zde zaznamenali vlastně celý tvůj současný život a tvoje aktivity, je něco co bys chtěl změnit?
Změnit ani ne, snad jen přidat. Rád bych měl více času na takové to prosté lenošení s knížkou někde v kavárně, nebo u sebe na chalupě v Janovicích. Howgh.

Bohdana Göblová

,,Z celého srdce ti, Bohdano, gratuluji k maturitě!" vítá mě moje bývalá konzultantka matematiky a nyní zpovídaná Mgr. Milena Klepáčová. Vstupuji do pokoje a přijímám poděkování za otázky a odhodlávám se respektovat připomínku, že odpovědi budou jen stručné a informativní, protože úplné odpovědi by mnohonásobně přesáhly prostor, jenž je nám vymezen.

Co vlastně znamená pojem Reiki?
,,Rei znamená životadárný, ki znamená čchi, prána, energie. Takže Reiki znamená životadárná energie."

Jak a kdy jste se začala o Reiki zajímat?
,,Na sklonku minulého tisíciletí jsem touto dobou předsedala maturitám na gymnáziu v Kladně. Tam jsem se od své spolužačky z matfyzu o Reiki dozvěděla. Pracovala jsem v té době již se Silvovou metodou a s kyvadlem a vytestovala jsem si inzerát na kurs Reiki."

Metoda Reiki vychází z východní kultury, zajímáte se o východní kulturu nebo náboženství i jinak?
,,Všechny kultury i náboženství jsou různé cesty a cestičky k témuž cíli. Je dobré vnímat i rozdíly mezi nimi, vede to k většímu pochopení a toleranci - tolik potřebné v dnešní multikulturní společnosti."

Slyšela jsem, že se zajímáte i o ajurvédu, to souvisí se stravováním, můžete nám říci něco o tomto systému?
,,Ano, nejprve jsem ji studovala z literatury a poté jsem jí prošla jako klient, později jsem absolvovala kurz I. stupně. Ajurvéda rozlišuje tři typy energií. Jejichkombinací vznikne sedm energetických typů lidí. Ajurvéda vysvětluje i cykly střídání těchtoenergií během dne, roku a v průběhu života člověka. Rozlišuje i různé typy energií u potravin (nejen Jin a Jang) a dává návod, jak zharmonizovat naši každodennost.  Např.: Proč jít spát večerpřed desátou a ne až po ní, pokud chceme hned usnout. Když víme proč, dělá se všechno snáz. Důležitost motivace dobrým úmyslem přeci platí obecně!"

Pomáháte pomocí Reiki jen známým nebo i veřejnosti?
,,S Reiki pomáhám tam, kde je to potřeba - a jak je to v mých časových možnostech. Dá se posílat do minulosti i do budoucnosti, na konkrétní události, ale to se vážný zájemce učí ve II. stupni Reiki."

Vím, že jste Mistr Reiki, můžete nám říct, jestli bylo obtížné dostat se takhle daleko?
,,Je to přirozená cesta; pokud chceme používat Reiki léčebně pro sebe a své blízké, včetně zvířátek a rostlin, stačí I. a II. stupeň. Usilujete-li o další duchovní vývoj, lze s určitým časovým odstupem podstoupit zasvěcení do stupně třetího, případně učitelského. Završením je zasvěcení mistrovské. Práce s Reiki je provázena určitými pravidly a předpokládá jistou duchovní vyspělost, jejíž součástí je i velká zodpovědnost."

Jste i poradkyní pro růst osobnosti, co to obnáší a jak jste se k tomu dostala?
,,Je to vlastně odvozeno z názvu na živnostenském listě (mám také živnostenský list pro mimoškolní výchovu a vzdělávání a pořádání kurzů). Před lety jsem vystudovala postgraduální studium výchovného poradenství na Pedagogické fakultě UK, dále několik terapeutických metod. Stále se vzdělávám četbou odborné literatury. Vždy se dá vytestovat pravá příčina potíží a určit, kterým směrem se má terapie ubírat tak, aby se problém řešil a vyřešil – samozřejmě za spolupráce klienta."

Má vaše poradenství souvislost s Reiki?
,,Reiki je jednou z výše zmíněných terapeutických metod."

Medailonek:
Milena Karla Klepáčová je v rodině již třetí generací učitelů, učila matematiku a deskriptivní geometrii na Dvořákově gymnáziu v Kralupech nad Vltavou. Nyní je v důchodu a kromě výše popsané činnosti se věnuje zejména svým šesti vnoučatům. Přála by si, abychom mluvili jen tehdy, když chceme potěšit nebo pomoci;  aby bylo i v médiích více pozitivních vzorů nejen pro dorůstající generaci a aby každý z nás každodenně usiloval o poctivost vůči sobě i poctivost ke každému a ke všemu vůkol nás.

Martina Ivanová - Náhradní rodinná péče

V poslední době mám pocit, že se daleko více mluví o náhradní rodinné péči - než tomu bylo dříve. Téma mě zajímá, vždyť každé dítě má právo na milující rodinu, a tak jsem se rozhodla, že rozšířím nejen svou informovanost, ale třeba i tímto článkem „nakopnu" nějakou rodinu, která o pěstounské péči uvažuje, nicméně nemá o problematice dostatek informací. Obrátila jsem se proto na paní Evu Ivanovou.

Eva Ivanová pochází z Kralup. Její studium celý život směřovalo k humanitním vědám. Sama má dvě děti a ví, že výchova dětí rozhodně není legrace. Myslím, že pro rozhovor byla ideálním adeptem, neboť sice nemá dítě v náhradní rodinné péči, nicméně je vedoucí odboru sociálních věcí, školství a kultury a daná problematika ji nezajímá pouze profesně.

Souhlasíte s většinovým názorem společnosti, že náhradní rodinná péče je lepším řešením než dětské domovy? V čem vidíte výhodu/nevýhodu?
Souhlasím. Záleží však na spoustě okolností, kdy se musí vyhodnotit, co je pro dítě lepší, např. jeho zdravotní stav a péče o něj. Je nutné si uvědomit, že vždy bude určité procento dětí, které budou žít v ústavní péči. Dítě, které vyrůstá v rodině, má možnost seznámit se s chodem rodiny, s rozdělením rolí v rodině, vznikají zde různé citové vazby apod. Až bude jednou zakládat svoji rodinu, má představu, jak funguje taková rodina.

Stává se, a jak často, že se děti z náhradních rodin „vrací" do kojeneckých ústavů, či dětských domovů?
Ano, stává se, že se děti vrací zpět do ústavní péče. Vím, že na tuto problematiku byly prováděny různé výzkumy. Přesné údaje však nemám k dispozici.

Jaký je váš pohled na to, zda by dítě mělo být informováno o tom, že není biologické dítě rodičů, jež ho vychovávají?
Myslím si, že dítě má znát svoji historii. Mělo by být informováno.

Využiji i vaší profesní orientace v problematice. Jaké jsou nejčastější důvody, proč rodiče nepečující o své děti?
K nejčastějším důvodům se řadí např. různé závislosti rodičů, neúnosná sociální situace rodiny, těžké zdravotní postižení dítěte, těžké onemocnění rodiče či smrt rodičů.

Jaké máme formy náhradní rodinné péče a čím se liší?
Definované formy jsou osvojení, pěstounská péče, pěstounská péče na přechodnou dobu, poručenství a svěření do péče jiné fyzické osoby než rodiče. Liší se od sebe právními důsledky. Osvojením vznikají rodinné vztahy a vazby podobně jako narozením se do rodiny. U ostatních forem zůstávají vazby na biologickou rodinu.

Vysvětlete mi, prosím podrobněji pojmy pěstounská péče, pěstounská péče na přechodnou dobu a rozdíl mezi nimi.
Pěstounská péče na přechodnou dobu je nově podporovaná forma pěstounské péče. Dítě je pečující osobou přijato maximálně na dobu jednoho roku. Tato péče by měla být využívána zejména k péči o opuštěné či ohrožené kojence a batolata a pro všechny děti v krizové situaci. Pěstoun na přechodnou dobu je speciálně vyškolen k okamžitému přijetí dítěte a zajištění komplexní péče o něj do doby, než se podaří zajistit návrat dítěte zpět do jeho biologické rodiny, nebo do péče příbuzných, dlouhodobé pěstounské péče či osvojení. Naproti tomu je klasická pěstounská péče dlouhodobá. Většina dětí zde zůstává několik let (třeba i do dospělosti), protože zlepšení podmínek v původní rodině, aby se sem dítě mohlo vrátit, se nedaří.

Kdo se může stát pěstounem?
Ten, kdo je schopen zvládnout péči o cizí dítě a citově ho přijmout takového, jaké je.

Myslím, že jsou rodiny, jež by pečovat o cizí dítě mohly a chtěly, ale třeba se bojí, že by nevyšly s penězi. Je pěstounská péče nějak podporována?
Je finančně podporována státem a to v podobě dávek pěstounské péče, kterými jsou odměna pěstouna, příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek při převzetí dítěte (určena na nákup potřebných věcí pro dítě, které přichází do náhradní rodinné péče), příspěvek při ukončení pěstounské péče (pro dítě, které ke dni dosažení zletilosti bylo v pěstounské péči) a příspěvek na zakoupení motorového vozidla (pro osobu, která pečuje nejméně o tři děti). Tyto dávky jsou vypláceny na základě žádostí úřady práce. Osoby pečující mají dále právo na služby, které jsou vymezeny přímo zákonem. Tyto služby mohou být poskytovány neziskovými organizacemi či organizacemi, které zřizují, např. obce či kraje apod.

A co tedy musí člověk udělat, chce-li se stát osobou pečující?
Musí vyplnit základní formuláře, které mu jsou spolu s informacemi o náhradní rodinné péči předány - např. na našem odboru. Žadatel potom projde vstupním prověřením, kde se zjišťují vhodné předpoklady k výkonu pěstounství a nakonec prochází náročným školením podle typu náhradní rodinné péče. Krajský úřad vede evidenci zájemců o náhradní rodinnou péči a evidenci dětí, pro které se hledá náhradní rodina. Svolává tzv. poradní sbor, kde se vyhledává mezi schválenými zájemci nejvhodnější osoba nebo rodina pro konkrétní dítě. Když je pro dítě vybrána vhodná pečující osoba, dochází k seznámení dítěte s osobou pečující. S pečující osobou je potom uzavřena dohoda o výkonu pěstounské péče. Tuto dohodu může uzavřít osoba pečující s obcí, krajem nebo neziskovou organizací.

Ještě zbývají k vysvětlení dvě formy náhradní rodinné péče: a to poručenství a svěření do péče jiné fyzické osoby, než jsou rodiče. Můžete nám je, prosím, také přiblížit?
Poručenství nastává za situace, kdy oba rodiče nezletilého dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo mají omezenou způsobilost k právním úkonům. Zákon o rodině řeší tyto situace ustanovením poručníka, který bude nezletilé dítě vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo rodičů. Pokud soudem ustanovený poručník bude o dítě osobně pečovat a naplňovat všechny složky rodičovské zodpovědnosti,jsou poručník i dítě (poručenec) zabezpečeni dávkami pěstounské péče za stejných podmínek jako pěstoun a dítě svěřené do pěstounské péče. U péče jiné fyzické osoby se jedná zpravidla o příbuzného dítěte, kdy soud vymezí jeho rozsah práv a povinností k dítěti. Rodiče pak hradí výživné přímo k rukám fyzické osoby, která o dítě pečuje. Ze strany státu není tato péče více podporována.

A nakonec: jistě víte, že nedávno byl ve Francii schválen zákon o sňatcích a adopci dětí homosexuálními páry. Souhlasíte s tím?
Nepřemýšlela jsem o tom… Osobně to nepociťuji jako problém.

Karolína Křtěnová

Můj rozhovor je věnovaný sportu SLACKLINE, který je čím dál tím víc oblíbenější. Položila jsem několik otázek Vojtěchu Vodákovi. Vojta je 22letý nadšenec právě tohoto sportu, který pochází ze Zeměch. Kromě slacku ho baví všechny adrenalinové sporty – např. snowboard, lezení, Downhill a podobné.

Spousta lidí slackline vůbec nezná. Mohl bys ve zkratce popsat o co vůbec jde?
Je to vlastně moderní provazochodectví, kde se chodí po ploché lajně - ukotvené mezi stromy nebo skalami. Dá se chodit buď v malých výškách (pár centimetrů nad zemí) až po velký výšky mezi skalami. Může se také chodit nad vodou, ve vodě, prostě kdekoli. Další disciplína je freestyle, tam se provádí jak statické, tak dynamické triky. Různé otočky o 360° a víc, salta, skoky na břicho, na záda. V této disciplíně se pořádají také závody. Slackline je vlastně taková meditace, je potřeba se soustředit a mít kontrolu nad všemi svaly v těle.

Jak ses ke slackline vůbec dostal?
Ke slackline jsem se dostal před rokem a půl, když jsem jezdil na jednokolce. Jednou kamarád poprvé přinesl takovou žlutou lajku, na které jsem udělal první kroky. Za pár dní jsme se s kluky složili na svoji první lajnu a na té jsme se naučili první triky. Od té doby jsem na sklackline závislý.

Kde trénuješ a jak často?
Snažím se využít každou volnou chvíli, když nejsem v práci a když počasí dovolí. Profesionalita a obtížnost triků se zvedá závod od závodu, takže je potřeba často trénovat a nebát se zkoušet nové triky.

Prý už získáváš dobrá umístění na soutěžích a také sponzory, pochlub se nám.
Sponzoruje mě Singing rock, což je výrobce lezeckého vybavení. Nejlépe jsem se umístil minulou sezónu na Bisiku, kde jsem byl čtvrtý, a tento rok ve Vižňově také čtvrté místo. Ale profesionalita a obtížnost triku se zvedá závod od závodu - takže je potřeba často trénovat a nebát se hrotit nové triky.

Díky.

Lucie Musilová

I díky tomu, že jsem pro svůj rozhovor nevymyslela vhodné téma – a ani osobu zpovídaného, dala jsem na radu své kamarádky a vydala se s diktafonem do terénu zpovídat náhodné kolemjdoucí. Při této příležitosti jsem zjistila, kolik lidí v Kralupech „spěchá", žádá-li je někdo o trochu jejich času. Přičítám tento jev častým pouličním charitám a neodbytným prodejcům čehokoli, se kterými se hlavně v létě vždy roztrhne pytel a které člověka nutí, i když za dobrým účelem, cítit se jako bezcitný vyvrhel. Ale narazila jsem i na několik lidí velice milých a ochotných a rozhodla jsem se zde uvést dva rozhovory pořízené 28. 5. odpoledne. Aktérům jsem zadala několik předem připravených - co nejuniverzálnějších otázek.

Jako první se mi podařilo odchytit paní Milenu. Této milé dámě se podařilo zahnat mou nervozitu, neboť odpovídala sice stručně, ale s nejupřímnějším úsměvem, jaký snad můžete věnovat úplně cizímu člověku, který vás jen tak osloví na ulici.

Jaký jste měla dnes den?
Pracovní. Ale šlo to, nebyly problémy. (úsměv přetrvávající až do konce rozhovoru)

Kde pracujete?
Na městském úřadě na sociálním odboru.

A kam máte namířeno?
Domů.

Jaké máte koníčky? Čemu se věnujete ve volném čase?
Občas sportuji. Takové to cvičení pro babičky. (smích)

Kdybyste mohla kamkoli cestovat, kam byste chtěla?
No někam do tepla. K moři.

To se nedivím. Jakou jste naposledy četla knížku?
Naposledy… Čtu spíš odbornou, abych se přiznala. Četla jsem knihu o duševních poruchách a poruchách osobnosti.

To musí být zajímavá četba. Čtete takové věci často?
Já to potřebuji ke své práci, takže ano.

Už vás nebudu dlouho zdržovat, nakonec se tedy jen zeptám: Máte radši čaj nebo kávu?
Kávu.

Děkuji za váš čas.

Další mou „obětí" se stala sympatická studentka Linda, kterou jsem potakala a zpovídala poblíž nádraží. Při mé otázce, zda má chvilku času, se nervózně podívala na hodinky, ale nakonec kývla.

Jak jste se dnes měla, Lindo?
Docela dobře, díky za optání.

Kam máte namířeno?
Na nádraží, jedu domů.

Co děláte nejraději ve volném čase?
Ráda sportuji. Přesněji: věnuji se plavání. A občas, když je volný večer, ráda kreslím.

Kdybyste mohla cestovat kamkoli, kam by to bylo?
Asi do New Yorku. Hrozně bych chtěla poznat život ve velkoměstě.

Jakou jste naposled četla knihu?
Cizinec, nebo tak nějak se to jmenovalo. Moc už si to nepamatuju, ale odehrávalo se to tuším v Alžíru. Je to o životě obyčejného pána, který chce pomoct svému kamarádovi a dostane se do problémů. A pak snad někoho zabije a jde před soud, ani jsem to nedočetla, doporučil mi to kdysi otec.

Máte tedy nějaké oblíbenější knížky?
Upřímně, čtu jen povinnou četbu. Četla jsem docela dost na základní škole, ale poslední dva roky už nemám vůbec chuť.

To by bylo z mých otázek všechno, díky za váš čas. Jen poslední otázka: Čaj nebo kávu?
Rozhodně čaj.

Závěrem článku bych chtěla říct, že toto byla moje první zkušenost s něčím takovým a ze začátku mi přišlo skoro nemožné oslovit na ulici úplně cizí chodce. Nakonec se to ukázalo jako velice zajímavá činnost - i proto, že někteří lidé umí být doopravdy milí, za což jim děkuji.

Andrea Procházková - Kariéra sportovce

Pro můj rozhovor jsem si vybrala svou sestru, která dokázala za krátký čas nemožné – a to i ve sportu velmi netypickém pro holčičí výběr. I když je někdy těžké se na něčem s ní shodnout a i když to není někdy vidět, máme se rády a každá přejeme té druhé štěstí při čemkoliv.

Proč zrovna lední hokej? Co tě k tomu vedlo?
Především jsem se inspirovala mým tátou – hrával v mládí hokej zde v Kralupech. Další podnětem byl můj zájem o hokej už od dětství, a to díky rychlé hře, ledu.  A protože mě ostatní sporty nezaujaly tak - jako hokej, i když jsem jich zkusila spoustu. (směje se…)

Co považuješ za svůj nejlepší výsledek?
Dostala jsem se do širšího výběru reprezentace do 15 let, kde jsem se účastnila několika turnajů, které mi pomohly zlepšit se jak v bruslení, tak i v práci s pukem.

Kromě reprezentace, čím jsi dosáhla takového zlepšení během necelých tří let?
Především pomocí sportovních kempů, tvrdé práce doma na zahradě a samozřejmě díky zkušeností z tréninků i zápasů.

Nejvtipnější okamžik při hře?
Můj první vlastní gól při hře.  Nevím, jestli jsem měla větší radost z toho, že je to první gól v zápase, nebo že je vlastní. (směje se…)

A teď mimo hokej, co nejraději děláš ve volném čase?
Chodím si zajezdit na in-line bruslích, na kole nebo chodím ráda ven s kamarádkami. Také se snažím svůj volný čas využít i pro učení.  Sport není vše.

Největší vzor?
Z hokeje asi Jevgenij Malkin a Sidney Crosby, mimo hokej asi rodiče a nejstarší sestra.

Co hodláš v životě dělat? Chceš se vydat na dráhu profesionálního sportovce?
Budu se snažit být ve sportu stále lepší, ale určitě bych chtěla jít po základní škole na čtyřleté gymnázium a poté se dostat na vysokou.

Co bys vzkázala těm, kteří s hokejem začínají?
Především to, aby nepřestali věřit ve zlepšení - a že snaha a píle jsou vše.

Poslední otázka. Co by sis vzala na pustý ostrov? (max. 3 věci)
(chvilku váhá…) Jídlo, mobil a kamarádku. Proč zrovna tohle? Asi ani bez jednoho nemůžu být.

Nikola Ortová - Můj životní sen? Žít tak, abych se sám před sebou za sebe nemusel stydět.

Karel Voříšek se narodil 12. 10. 1963 ve Slaném. Vystudoval Dvořákovo gymnázium v Kralupech nad Vltavou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1985 začal svou kariéru v médiích jako programový hlasatel Československé televize. Od roku 1999 byl hlasatelem Televizních novin v televizi Nova a nyní se stal členem zpravodajského týmu FTV Prima. Je taktéž moderátorem některých společenských akcí, tiskových konferencí a dalších událostí. Ve svém volném čase organizuje kurzy a přednášky, kterými vás připraví na vystupování na veřejnosti.  A v neposlední řadě je několikanásobným držitelem ocenění Nejoblíbenější osobnost zpravodajství v prestižní divácké anketě TýTý.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství a školní léta prožitá v Kralupech nad Vltavou?
Narodil jsem se ve Slaném, ale tam jsem byl jen v porodnici, takže pár dní. Úplně první kroky pamatuje Kamenný Most, kde jsme několik let bydleli u babičky. A pak už  Kralupy. Škola, gymnázium, ochotnické divadlo, první lásky a randění na Husím plácku u Vltavy. Městská knihovna, kde jsem jako dítě pomáhal a hlavně četl kvanta knížek. Dětství v Kralupech nemělo chybu, ale pak přišlo mých osmnáct, vysoká škola a Praha. Dodnes se ale do Kralup vracím. Mám tam rodiče a kupu vzpomínek a kamarádů.

Jak jste se dostal ke své práci ve sdělovacích prostředcích? Jaké byly vaše profesní začátky? Chtěl jste vůbec v tomto oboru původně pracovat?
Přes konkurs. Studoval jsem Filozofickou fakultu UK a dozvěděl se o konkurzu na místo programového hlasatele v Československé televizi. Neváhal jsem ani minutu. Moje první kroky před kamerou vedl zkušený profík Miloš Frýba. Pak přišla redakce pořadu Vysílá Studio Jezerka. Po listopadu 89, kterýjsem prožil televizním natáčením všech důležitých zlomových okamžiků, jsem začal soukromě podnikat.  Měl jsem s kolegou z televize reklamní agenturu.  Pak jsem byl ředitelem jedné akciové společnosti, která otevřela v Praze velké knihkupecké a informační centrum, pracoval jsem také jako obchodní ředitel public relations agentury. Jako moderátor jsem byl u rozjezdu jednoho z prvních soukromých rádií u nás – rádia Vox. Jenže pak přišel rok 1997 a televize Nova vypsala konkurz na moderátora zpravodajské relace. A mně se zastesklo po televizi. Alespoň se podívat dovnitř. Tak jsem tam vešel a zůstal tam čtrnáct let. A jak už to v životě bývá – když se jedny dveře zavřou, je to proto, aby se otevřely jiné. A tak jsem v FTV Prima. A děkuju za to.

Ve vaší profesi často prožíváte stresové situace. Jaký je váš zaručený způsob, jak si po namáhavé práci nejlépe „dobijete baterky"? Máte nějaké koníčky, které vám pomáhají tento stres odbourávat?
Každý to řeší po svém. Pro mě je nejdůležitější být vyrovnaný sám se sebou. Udělat si pořádek sám v sobě, a pak se může svět kolem třeba zbláznit. A samozřejmě rodina, zázemí. A z koníčků? Divadlo, opera, knížky  - nebo se pořádně zapotit ve fitku, případně na squashovém kurtu.

Mohl byste nám popsat, jak probíhá váš klasický pracovní den?
To se mi na mé profesi právě líbí, že každý den je jiný. Podle toho - jestli moderuju Zprávy FTV Prima, nebo jestli vedu semináře a konzultace na téma osobního vystupování, rétoriky, přednesu, nebo zda moderuju různé společenské akce přímo v terénu.

Je o vás známo, že rád cestujete. Mohl byste nám prozradit, kde všude jste byl a kde se vám nejvíce líbilo? Dovedl byste si představit, že byste strávil část života v jiné zemi, která země by to byla?
Rád cestuju, to je fakt, ale zdá se mi, že na můj vkus příliš málo. Uchvátil mě Karibik i Asie. Cesta je vždycky tak trochu sázka do loterie, ale nedá mi, abych nevyrazil. Procestoval jsem jih Evropy, několikrát Kubu, Dominikánskou republiku, Thajsko, Srí Lanku, Maledivy, Kambodžu … A žít v jiné zemi? Klidně, dokážu si to představit. Vlastnit někde bar na pláži, žádné starosti, pohoda, klídek...... zároveňale mít vždycky možnost vrátit se domů, tam, kde jsem se narodil.

Máte za sebou těžké životní období. Platilo i u vás, že v nouzi poznáš přítele?
Stoprocentně. To platí za všech životních situací. Mít vedle sebe a kolem sebe lidi, o kterých víte, že se na ně můžete vždy spolehnout, je k nezaplacení. Bohužel to prověří až právě ten který životní zlom, ale možná - že i proto takové situace přicházejí.

V médiích proběhla zpráva o vašem chystaném nástupu do televize Prima, mohl byste nám k tomu říci více?
Řeknu jediné. Jsem za to rád a děkuju FTV Prima za nabídku moderovat večerní Zprávy. Spolu s mojí novou moderátorkou - partnerkou Klárou Doležalovou  - se už těšíme na diváky i na celý tým televize Prima. Lehký nezvyk to bude v tom, že Zprávy na Primě začínají už pět minut před sedmou večer, ale nařídím si budíka.

V minulém kole soutěže jsem psala fejeton na téma sňatky homosexuálů a adopce dětí těmito manželskými páry. Toto téma rozděluje společnost na dva protichůdné tábory. Mohl byste nám prozradit, jaký názor máte na tuto problematiku vy?
Moc rád bych si ten váš fejeton přečetl. Ale abyste neřekla, že vám utíkám od tématu. Já sám jsem člověk nesmírně tolerantní. Respektuju prastaré pravidlo – moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda tvoje. V tomto rámci ať si každý dělá, co mu libo. Nemám rád fanatiky, příkazy a nesmyslné zákazy. Jestli chce někdo žít v registrované partnerství, proč ne. Je to volba jen a jen těch dvou. Ostatním do toho absolutně nic není. A adopce dětí? Znám hodně párů gayů i leseb, kteří úspěšně vychovávají děti. Pravda - většinou vlastních. A rozhodně je těm dětem u nich lépe, než někde v takzvaně běžné rodině, ze které děti utíkají, protože je tam rodiče mlátí, terorizují a zanedbávají. Láska je jenom jedna. Buď máte ten dar a umíte ji dávat, nebo ne. Ale pak jste nesmírně chudí i uprostřed obrovského majetku.

Dvořákovo gymnázium v Kralupech nad Vltavou slaví začátkem příštího roku 90. výročí svého vzniku, všichni absolventi jsou zváni. Plánujete se těchto oslav, jakožto absolvent školy, taktéž zúčastnit?
Pokud mě pozvou, rád přijedu. Přece jenom to byly čtyři krásné roky, které mi otevřely cestu do dalšího světa. A pak tam určitě potkám spoustu známých a kamarádů, se kterými jsem se už dlouho neviděl. Sice mluvím o krásných letech, ale berte to z dnešního mnohaletého odstupu. Ptát se na to tenkrát, třeba před písemkou z matematiky, poslal bych vás někam hodně daleko. I když vás ne, protože jste mladá dáma.

Co byste čtenářům Mělnického deníku vzkázal?
Kdybych to uměl, vyzmizíkoval bych ze života každého z nás blbce, kteří nám někdy komplikují život. Ale protože to nejde, přeju každému z nás, aby se nám vyhýbali.  A nezapomeňte, že každý z nás má prý právo být pět minut denně za blbce. Kouzlo je ale v tom, že jen těch pár minut - a ne celý život. Tak ať se daří a ať vás míjí i těch pět minut práva na blbost.

Tomáš Šilhavý

Je tomu již rok, kdy v Kralupech nad Vltavou vznikla kapela The Bridge Of Sacrifices. K této příležitosti přinášíme rozhovor s jedním z jejich členů Janem Kostelníčkem.V kapele působí od jejího založení na pozici vokalisty. Kromě hudby se Honza zajímá o dokumentární pořady, počítačové hry a fotbal, kterému se věnuje od dětství. Nyní, ve věku 18 let, dojíždí do Prahy na Obchodní akademii Holešovice a po jejím dokončení zamíří na vysokou školu. Po studiích by se rád živil hudbou, ale jeho vysněnou prací bylo vždy herectví - nebo dabing. Za svůj životní vzor považuje českého rappera Jamese Colea, ale obdivuje také Roughtona Reynoldse, frontmana anglické kapely Enter Shikari, nebo Jamese Hadoukena. Jeho životní filosofie je velmi prostá: „Být dobrým člověkem".

The Bridge Of Sacrifices má pět členů: Jan Kostelníček – vokály, Petr Tácha – kytara, Radek Ambrož – basa, Milan Stínka – bicí, Michal Paprčka – kytara. Kapela od svého založení neustále kvalitativně stoupá a vrchol se zatím zdá být v nedohlednu. Budoucnost si však Honza představuje velice střízlivě a skromně: jezdit po klubech, koncertech a bavit lidi. Pokud ale mluvíme o ideální a nejšťastnější cestě, kterou by se za pár let mohla kapela vydat, tak si představuje celosvětové turné, které by přineslo slávu, ale také peníze, jejichž většiny by se rád zřekl ve prospěch charity. Zatím se na těchto pět chlapců z Kralup nad Vltavou snáší samá chvála a je jim prorokována zářná budoucnost. Zda je to zasloužené, se můžete přesvědčit sami a přijít na jejich koncert. K tomu vás navnadí možná právě slova Jana Kostelníčka.

Kdy a kde vznikla myšlenka založení kapely?
Ta prvotní myšlenka asi vznikla, když spolu vlastně Petr Tácha a Milan Stín začali hledat nějaký nový hudební styl, a tak se rozhodli nabrat pár lidí a založit kapelu. Nejdřív přibrali Radka Ambrože. Potom jsme byli s kamarády na Musicfestu v Kralupech a hodně se nám tam líbila kapela Evellyne, tak jsme na ně hned druhý den jeli do Prahy a jel s námi právě i Radek a od toho jsem se dozvěděl, že existuje nějaký takový nábor a že hledají někoho, kdo by právě obstarával ten zpěv, nebo tak něco. Já jsem z toho byl nadšený, tak jsem se stavil na zkoušku a zpíval jsem tam nějakou českou písničku do hudby, kterou jsem vůbec neznal, takže jsem z toho vůbec neměl dobrý pocit.  Klukům se to ale líbilo, a tak to nějak začalo fungovat.

Můžeš nám svojí kapelu stručně představit (hudební žánr, styl atd.)?
Ono je to pro nezasvěceného člověka dost těžko specifikovatelné. My hrajeme hardcore. Tenhle styl je, co se instrumentu týče, příbuzný s metalem nebo punkem, je tam velký důraz na melodičnost kytary a nárazovost bicích. Ta hudba musí být natolik silná, aby tě pohltila. Já bych to popsal slovem náser. Jinak to - co tam dělám já - to vlastně není tak úplně zpěv, ale říká se tomu scream nebo growl. Je to technika řvaní dovnitř i ven. Pak třeba taky pigsquiel, ale samozřejmě i nějaký vokály a ten zpěv k tomu taky patří. Jinak co se týče myšlenky, tak si nejsem jistý, jestli jsem takový básník, abych to dokázal přesně vystihnout: ale dá se říct, že ten hudební žánr sám o sobě vytváří určitou komunitu, která má společné přesvědčení a snad i pohled na svět. Jde tam právě o nějakou tu jednotu, rovnost a bratrství, o tu partu lidí, která drží při sobě. Prostě je to podobné jako při fotbale, jsme jeden tým – jako celek. Pokud jde o konkrétní myšlenku těch textů, tak to je asi inviduální u každé kapely. Často je to proti válce a násilí, nebo se to nese v duchu straight edge. Může to být taky kritika politiky a společnosti jako celku. Takže smyslem je vlastně jakási snaha o nápravu k lepšímu, což je dost pozitivní, si myslím. My sice vypadáme jako největší gauneři a darebáci, ale myslíme to dobře.

Jak často a kde zkoušíte?
Zkoušíme tady - v Kralupech, ve staré ubytovně a scházíme se tak třikrát týdně, ale je to složité s domluvou kvůli škole a kluci mají taky práci, tak v tomhle je to občas problém, ale snažíme se k tomu přistupovat opravdu seriózně. Takže když si řekneme, že se sejdeme, tak opravdu všichni přijdou a není to o tom, že bychom kecali a popíjeli, ale vážně hrajeme a zkoušíme třeba nové věci nebo to, co je potřeba.

Pověz nám něco o vaší tvorbě (jednotlivé skladby).
V současné době máme asi deset skladeb. Texty jsou výhradně v angličtině a píšu to všechno já - s tím teda, že kluci udělají muziku a až potom já pro to píšu text. Ty texty jsou ze života, o politice, se sociální tématikou, emoce a tak, no. Příklad nějakých skladeb třeba – Suffering, Path of Human, Chaotic Grip

Co chystáte do budoucna? Máte v plánu nahrávání své vlastní desky?
Desku zatím neplánujeme jednak z finančních důvodů -  a hlavně taky pro nedostatek skladeb. Jinak do budoucna toho chceme odehrát co nejvíc, abychom se zdokonalili a našli se - co se týče stylu, který nám bude vyhovovat, a toho, jak k té muzice vlastně chceme přistupovat.

Jaké jsou vztahy mezi jednotlivými členy kapely?
Tak o tom už jsem vlastně mluvil, protože my máme ty vztahy dobré a jsme fakt parta a to je taky jeden z těch důvodů, proč ta kapela existuje a proč nás to tam baví.

Kam se na vás lidé mohou přijít podívat?
Často vystupujeme v hudebním baru Ponorka v Kralupech nad Vltavou a teď v nejbližší době budeme k vidění na kralupském Majálesu 9.6. na nábřeží.

Co ti působení v kapele přináší?
Je toho spousta. Prvotně je to možnost tvořit a vytvářet něco pro ostatní, něco - co přinese radost a nějakým způsobem to obohatí lidi, takže je to obrovská seberealizace. Potom samozřejmě taky odreagování hudbou, která je důležitou součástí života.

Adam Závodský

Jako svou rozhovorovou oběť jsem si vybral člověka, který nejen že mně vykládá literaturu a zásady tvůrčího psaní, ale zároveň mu nedělá problém hodinový výklad o fotoaparátech, zbraních, mobilních tarifech, či o čemkoli, co člověk zrovna potřebuje znát při psaní které povídky; dokáže se dobrých dvacet minut rozčilovat nad nemožností nových Windows 8 a přitom dávat pozor na bandu dovádivých děcek; možná budoucích hvězd stříbrného plátna. A jmenuje se Jan Bouchner.

Začneme něčím jednodušším. Co vlastně (všechno) učíš?
Letos?

Tak třeba letos.
To jsem se spokojil pouze s výukou dramatické výchovy na Dvořákově gymnáziu a šesti skupinami dramaťáku na základní umělecké škole; s tím souvisí i veškeré předměty spojené s literárně-dramatickým oborem.

Pouze.
Jindy to bývala i čeština, informatika, rétorika a logika jazyka. Ale snažím se to omezovat (směje se).

Hmm. Říkal jsi šest skupin dramaťáku. Byla by nějaká vtipná historka z natáčení?
A měla by být skutečná, nebo populární - zakládající se na pravdivém základě, avšak mnohaletým opakováním vybroušena k dokonalosti a naprosté nevěrohodnosti?

Uf. Vyber si.
Pamatuji se, jak jsme měli jednou dvě vystoupení v jeden den, každé v jiné části Prahy. Když jsme na druhý den stěhovali rekvizity – krom jiných i pár francouzských holí  – přesouvali jsme se k cíli tramvají. Studentka, která nesla ony hole, se o ně mimoděk opírala; což vzbudilo nevídaný zájem ostatních cestujících. Hlasitě ji litovali a pouštěli ji sednout. Nebohá dívka se marně snažila uvést věci na pravou míru. Na otázku: co je vám, slečno, odpovídala popravdě: nic mi není, za což však sklidila pouze soucitné pohledy přihlížejících. A tak, aby nezklamala početné obecenstvo, předstírala (a my hráli s ní) zlomenou nohu po celý zbytek cesty.

Dramaťák se v člověku holt nezapře. Tys  toho ovšem v životě dělal víc.
Mnoho – uměleckými semináři počínaje, firemními školeními nejhrubšího zrna, při kterých se snažíte vysvětlit zaměstnancům, kterak se posílá skrytá kopie, aby zákazníci věděli, že ta ‚neodolatelná nabídka' přišla skutečně jenom jim, konče.

Co tě teda táhlo k učení?
Myslím, že ona otřepaná fráze o tom, že děti jsou naše budoucnost, není jen otřepanou frází. Chci, aby si moji studenti odnesli do života víc - než data a vzorečky, zejména pak odpovědnost k sobě i ostatním. A divadlo je jedno z míst, které právě na takovýchto hodnotách stojí. A to je důležité pro člověka.  Nehledě na to, zda se v budoucnu stane či nestane filmovou hvězdou.

Ty tedy učení, spíš než jako povolání, bereš jako poslání.
Slovy klasiků Šimka a Grossmana: vždy se najde nějaká pšenice mezi koukolem. Já spíše věřím, že pšenice může z každého koukole vyrůst.

Jak se stavíš k tvrzení, že úroveň školství jde všeobecně dolů?
Musím souhlasit se všeobecným názorem. Ale než automaticky na někoho svalovat vinu, je nutné se prvně zamyslet sám nad sebou, ať už jako učitel, nebo v roli studenta. I ve školství totiž, jako všude jinde, platí, že je to všechno o lidech.

Tohle bude znít cynicky, ale není to v tom případě tak trochu boj s větrnými mlýny?
Když se na to budeš dívat takhle - tak určitě. Ale jediný způsob, jak můžu něco změnit, je, když budu dělat svou práci dobře já sám.