Martina Ivanová - Včera a zítra

Každej si stěžuje. Pardon každý… Že dnešní doba je strašná, uspěchaná a špinavá. Počasí se zhoršuje a ty děti jsou všechny nevychované. Mládež je drzá, vulgární a nevidí žádné hodnoty. Škola studenty učí stereotypům a po škole? Pracovní náplň se zdá být zbytečná a šéf chce nemožné za opravdu nemožný plat. Člověk se bojí vyjít se psem ven, aby ho nesestřelil opilý řidič. Pustit dítě na hřiště je pomalu adrenalinový zážitek. A abych nezapomněla - na podzim neskutečně prší, v zimě je zima jak na Sibiři a v létě? Vedro na padnutí! Nakonec ani vyhlídky nejsou světlé, budoucnost je hrozivá… No, jako v každé jiné době.

Je krátce po půlnoci. Spát jsem šla asi před hodinou. V našem bytě je ticho a tma. Jsem unavená, oči se mi klíží, ale usnout nemůžu. Otvírám okno a rozsvěcím lampičku. Vím, že do pěti minut se natáhnu pro notebook a začnu psát. Častokrát texty už ráno smysl nedávají, ale někdy člověk nemá kdy jindy uprchnout uspěchanému dni, uprchnout realitě a ponořit se do světa vlastní fantazie. Představit si prošlý den přes růžové brýle a trochu snít. Snění při bdění má oproti tomu ve spánku neocenitelnou výhodu. Člověk ho nezapomíná. A když ano, tak je to proto, aby uvolnil místo snu novému.

Někdy mě děsí uspěchaná doba, neměla bych nad ní brečet, neumím ji porovnat s jinou dobou, natož třeba jiným stoletím. Ale přesto - někdy mi schází čas. Potřebovala bych den nafouknout. Nestíhám a spát chodím pozdě. Bolí mě hlava a jsem nervózní. Pak mě mrzí každá promarněná minuta. Vyčítám si pak každé „vypnutí" a čas vyplněný zábavou. A tak někdy sedím pozdě večer na posteli a koukám na dávno opadané hvězdičky, co dříve zdobily strop, abych se uvolnila a třeba začala psát. Například tuhle úvahu.

Ne, lhala bych, kdybych říkala, že si nestěžuji nikdy… Spíš pořád. Za mé neúspěchy může profesorka, za to, že nestíhám, může to, že mi někdo naložil moc práce, za to, že jsem zaspala, může pitomej budík, a tak je to se vším. Jo, vím to osobě. A asi jsem nenapravitelná, nicméně vím, že v tom nejsem sama. Vždyť kolik lidí si nestěžuje na to, co zrovna má. Každý má nějaké cíle a každého bolí neúspěch.

Doba nás učí honit se za penězi. Kariéra potlačuje rodinu i jiné mezilidské vztahy, ale proč? Třeba právě pro rodinu? Říkají si mladí lidé, když se rozhodují mezi miminkem a praxí. „Tomu dítěti bude lépe, až budeme mít vybudované stabilní zázemí!" Možná to tak je. Ale aby jednou neměly páry na děti čas až v důchodu, pomalu to tak vypadá. Ale to je zase jiná kapitola.

Chtěla jsem psát a psala jsem o tom, že bychom měli přestat hledat chyby na našem životě a pro změnu zkusit hledat to dobré. Říkáte si, že jste se narodili špatně? Že nikomu nemůže být hůř než Vám? Pokud čtete tento článek, jsem si jistá, že existují lidé, kteří to mají těžší. Svět si vybudoval normy a předsudky. Můžete být mrzutí proto, že nemůžete něco mít nebo pro to, že máte nějaké nudné povinnosti, ale nebuďte mrzutí dlouho. Nic to nevyřeší.
Bohužel jsou lidé, kteří se musí trápit mnohem víc pro daleko malichernější věci. Například pro barvu kůže nebo pro věci, ve které věří. Ptát se, zdali to není nešťastné, je asi zbytečné. A stejně musí bojovat a nepřemýšlet - co by kdyby.

Berte život jako váhy. Dobré věci ve Vašem životě budou vyváženy horšími. Nic není zadarmo a to nemluvím o penězích… Člověk musí bojovat, ale zároveň uznávat kompromisy. Znám spoustu lidí, kteří kompromisy domněle neuznávají, ale myslím si, že si je jen nepřipouštějí. Kdyby šel každý přes „mrtvoly", vrátili bychom se o několik tisíc let zpátky.

Myslím si, že pokud chceme dostát vlastního úspěchu, nesmíme se vzdávat, ale ani nesmíme stát v koutě. Ale hlavně: nesmíme čekat, až se všechno samo vyřeší. Vyřešit by se to mohlo, ale je otázkou, jestli k naší spokojenosti…To, co se nevyvedlo včera, se vyrovná úspěchem zítra. A když ne? Tak pozítří. Důležité je se nikdy nevzdávat a nepoddávat se jiným lidem - natož vlastním nářkům.

Andrea Procházková - Já a cizinka aneb „Pan Kaplan má stále třídu rád"

Určitě to znáte… Jdete po Praze a kolem vás je tolik cizinců, že už ani neslyšíte slovo česky.  Všude je hodně lidí s jinou mateřštinou, než je čeština. Říká se, že český jazyk je jeden z nejtěžších jazyků – ale dlouho jsem tomu nemohla uvěřit. Přestala jsem pochybovat až v době, kdy jsem neměla dost peněz na zaplacení nájmu a hledala novou spolubydlící. Nakonec se přihlásila jedna studentka z Číny, která chodila na stejnou vysokou školu jako já. Byla velmi milá a doufala jsem, že spolu budeme dobře vycházet. Po jejím příjezdu jsem se rozhodla, že ji pozvu na něco k jídlu. A tak jsem v klidu pronesla:  ,,Pojď, zaskočíme vedle do restaurace, bodl by hamburger a kola". Li Shan na mě jen udiveně pohlédla a já si uvědomila, co jsem jí právě řekla. Dalších deset minut mi zabralo vysvětlování toho, že kola není jízdní kolo a že hamburger nemůže nikoho zranit.

Po tomto malém nedorozumění jsme se vypravily s Li na první přednášku letošního semestru. Li si samozřejmě sedla ke mně. Profesor na dějiny umění si nás chystal prověřit úvodním testem. Při tomto oznámení slyšel samozřejmě jen otrávené povzdechnutí třídy. Když před písemkou popřejete cizince „zlom vaz", řekněme, že si to cizinka nevezme osobně a vaše blahopřání přežije, i když vás to stojí další vysvětlování. Po této písemce následovala hodina matematiky, kdy jeden student, který seděl za námi, pokřikoval na jiného studenta z přední lavice, jestli by po něm nehodil kružítko a pravoúhlý trojúhelník. V ten moment, kdy to řekl, se Li schovala pod lavici, aby ji náhodou netrefil. Snaha vysvětlit jí to byla k ničemu. Profesor nás chtěl „okouzlit" svým humorem, a proto pronesl známou větu již ze základky: „Neposlouchejte kolenem a tohle si zapište za uši". Doufat v to, že si tuto poznámku Li nezapíše lihovou fixou a nebude si večer hledat, jestli koleno je sluchový orgán, začali doufat i jiní studenty, které její ptaní rušilo. Po čtvrthodině domlouvání a vysvětlování profesor hluk nevydržel a řekl, že nás dvou už má plné zuby. Li objasnila profesorovi, že zuby nemůžou být plné, a byla vyhozena ze třídy. Jakmile hodina skončila, vyšla jsem ze třídy ven a hledala Li. Seděla na lavičce před školou a četla si knihu o „Kostlivcích ve skříni" a já doufala, že ji tento nechápavý výraz nevydrží moc dlouho. Když mě viděla, tvářila se velmi smutně a mně jí začalo být líto. Proto jsem k ní rychle promluvila slovy, která mě napadla jako první: „Kašli na to. Radši hejbni kostrou, v jídelně si dáme do nosu, a jestli nechceš, tak si trhni nohou". Po dvou dnech se Li Shan odstěhovala na speciální školu pro cizince a já už ji nikdy nepotkala.

Michal Jindřich - Třešeň

Dnes bylo otci sděleno, že naše třešeň není zdravá. Sdělili mu to ti chlápci, co nám sem tam vypomáhají na zahradě. Nějaká špatná je ale jen polovina stromu. Rozumějte, naše velká třešeň se skládá ze dvou mohutných kmenů. Kousek nad zemí se strom takto zdvojuje ve dví. Jako celek je opravdu ohromný. Vždy, když se na jaře obalí květy, stává se nejnádhernějším na celém nábřeží, kde se hrdě pne k nebi. Jedna část však musí pryč. Otec to přijal s klidem, mne to uvrhlo do úvah.

Přistupuji k oknu. Třešeň je krásná. Vysoká jako náš dům, tyčí se přímo na druhém konci zahrady. Může mít tak deset metrů. Nyní si ji představuji jen zpola tak širokou, zpola tak vykvetlou, zpola tak mohutnou. Stal by se z ní mrzáček. To si rozhodně nezaslouží. Je starší než můj otec. Je v ní tolik vzpomínek… Na jazyku mi vyvstane kyselost, že bude tomu němému, věrnému příteli naší rodiny ublíženo, ale vzápětí kyselost střídá sladkost. Sladkost nostalgických vzpomínek s třešňovou příchutí.

Za necelé dva měsíce budu plnoletý. Ten strom jsem vídal prakticky den co den celých dlouhých osmnáct let. Bude to nějakých 6570 dní. Dlouhá doba. Kam až má dětská mysl sahá, pamatuji si léto  co léto, jak jsem trhal třešně. Pamatuji si, jak jsem nemohl dosáhnout ani na ty nejnižší. Dnes už nemám problém si jich pár natrhat, ani se nemusím natahovat. Bývaly sladké, bývaly kyselé, ale nikdy nebyly nevýrazné. Pamatuji si, jak jsme s babičkou a dědou dělali marmeládu. Jak se linula sladká vůně kuchyní a strašné horko otupovalo mé smysly. Babička ani dědeček již nežijí. Nádherná vzpomínka však roste dál.

Také si vzpomínám na minulé léto. První léto bez mých prarodičů. Byli jsme s rodiči na dvoutýdenní dovolené. Když jsme se vrátili, pod stromem bylo nastláno spadanými třešničkami, vesměs shnilými. Nikdy mi nedošlo, jak strašně rychle někdy třešně zrají. A že se stačí jednou ohlédnout a zmizí ty největší jistoty.

Znovu přistupuji k oknu, abych získal další inspiraci. Trocha spadaného jehličí a pár šišek upoutá mou pozornost. No ovšem. Sousedova borovice. To je přece větší strom než naše třešeň. Chvílí ten jehličnan pozoruji, ale na jazyku žádnou sladkost nenacházím. Jen vůni smůly, zkalenou vzpomínkami na věčné uklízení jehličí. Dvakrát z toho stromu spadli na naší zahradu  hádci. Snad malé zmijky. Viděl jsem to na vlastní oči a nemohl jsem tomu uvěřit. Had na stromě? Byl jsem malý, měl jsem strach. Tolik asi o vzpomínkách na ten strom. Žádné plody, žádné květy, jen pruh stínu při západu slunce.

A pak samozřejmě moje milované straky. Na té třešni už asi tři roky žije pár strak. Mají hnízdo právě na té polovině stromu, která bude muset pryč. Hopkají si po zahradě a netuší, že přijdou o svůj domov. Je mi jich líto. Byli to příjemní spolubydlící. Snad by mohli přesídlit na tu druhou polovinu. Třeba se jim tady opravdu líbí.

Zívám, přemýšlím, jak tohle své vzpomínání zakončit. Prohlížím si rozvrh a čtu si úkoly na zítra. V tom mé oko padne na stránku diáře. Dnes je prvního května. Je první máj. Jak jsem to mohl nepoužít? Vždyť třešeň je největší symbol prvního máje. Ano. Vzpomínám si, jak si moji rodiče dávali polibek pod rozkvetlou třešní. Letos asi zapomněli, stejně jako jsem na tohle datum zapomněl já. Je už jedenáct hodin večer. Třešeň tenhle den smutně stála a nepožehnala žádné lásce. I když jistě tolik chtěla.

Ale nechci tady rozehrávat tragédii jak od Čechova. Jenom jsem tak nostalgicky vzpomínal. Někdy bychom si měli víc všímat věcí, co jsou tak blízko nás. Víc otvírat oči a srdce. Vždyť naše životy mají krásné chvilky. A stromy to vědí. Kvetou a šeptají si, jak jsme my lidé stejně v jádru sympatické bytůstky. I když občas červivíme.

Nikola Ortová - Homotolerance x homofobie

Francouzský parlament definitivně schválil zákon, který povoluje sňatky homosexuálů a adopci dětí homosexuálními manželi. Francie však není jediná země, která dlouhodobě řeší otázku/problematiku, zda sňatky homosexuálů a adopci dětí těmito manželi povolit či nikoli. Toto sporné téma se řeší ve společnosti již několik let – od doby, kdy homosexualita přestala být tabu, až do doby nám neznámé. Ale proč se diskuze na toto téma stále otevírá a ještě není uzavřená? Proč nemůžeme jednoznačně říci, které řešení je správné? Z jakého důvodu si mnozí myslí, že nemohou homosexuálové adoptovat děti? Na tyto otázky není opravdu lehké odpovědět.

Někteří z nás však mají v tomto směru jasno. A nebo ne? Řekněme si upřímně, v kom z nás se neskrývá alespoň malá pochybnost o našem přesvědčení. Vždyť ani ve Francii, která sňatky a adopci odsouhlasila, nejsou lidé v tomto názoru jednotní. Proti schválení zákona protestovaly stovky lidí nejen v ulicích, ale i v samotném parlamentu, kde byli proti především členové pravicové opozice a katolické církve. Většina však zvítězila, a tak se první sňatky budou moci konat již v červnu tohoto roku.

Zastánci práv homosexuálů chtějí dosáhnout zrovnoprávnění homosexuálů s heterosexuály - a odstranit tak nenávist a pohoršení směřované vůči homosexuálům. Zbavení se této diskriminace by znamenalo posun tolerance a mentality společnosti o několik stupňů výš. V dnešní době si snad každý plně uvědomuje, že homosexualita není žádná nemoc, ani postižení a v žádném případě se z ní nelze vyléčit. Pro homosexuály je láska ke stejnému pohlaví stejně tak přirozená, jako je pro heterosexuály přirozená láska k pohlaví opačnému. Myslíte si, že je to proti přírodě? Že homosexuálové jsou psychicky nemocní lidé? Ne. Psychicky nemocní lidé to rozhodně nejsou. Toto tvrzení je dávno odborníky vyvráceno. Zamysleme se. Kdyby byla homosexualita proti přírodě, jak by ji sama příroda mohla stvořit? Příroda je rozmanitá a dokonalá zároveň. Občas vytvoří věci či jevy, které podle našeho mínění nejsou v pořádku. Ale nic, co se děje v přírodě, se neděje jen tak. Důkazem nám může být například mořský koník, u něhož samec čeká mláďata, rodí je - i se o ně stará. Úžasná zvláštnost přírody, že? Opozice však může namítnout, že roli matky v tomto případě sice zastává otec, ale potomci, o které se staral, vznikli pářením jedinců opačného pohlaví.

Myslíte si ale, že je lepší, když dítě vyrůstá v dětském domově bez náhradních rodičů, než kdyby náhradními rodiči měli být homosexuální manželé, kteří by ho vychovali jako jiní rodiče? A lze to vůbec, aby homosexuálové vychovali dítě stejně jako heterosexuálové? Když přemýšlíme o negativních následcích výchovy homosexuálních manželů, napadnou nás nejčastěji narušení tradičního chápání mužského a ženského vzoru a možnost negativního vlivu na sexuální orientaci dítěte. Tyto obavy nám však vyvracejí psychologové, kteří testovali, zda má výchova homosexuálů v tomto ohledu na dítě negativní dopad. Problém tkví v tomto případě spíše v reakci společnosti. Například výsměch dětí jedinci, který je vychováván homosexuály, a jeho následný pocit osamělosti a uzavírání se do sebe. Není však pro dítě v dětském domově, které má absenci základní citové vazby a rodinného zázemí, lepší milující láskyplné prostředí, třebaže vytvořené dvěma homosexuálními partnery?

V některých zemích světa jako je například Švédsko, Nizozemsko, Španělsko, nebo Velká Británie manželství i adopce u homosexuálů běžně funguje. Ale to neznamená, že všechny země a kultury jsou připraveny tuto změnu přijmout. Jisté je, že dokud společnost nebude připravena přijmout homosexuály mezi sebe bez výhrad a povýšenosti, nebudou ani děti vychovávané homosexuály společností plně přijímáni.

Adam Závodský - Cesta z Peček aneb Že jste přišli včas na nádraží ještě neznamená, že vám neujede vlak

Představte si sami sebe v následující situaci. Vracíte se zrovna zpět domů z celodenní divadelní soutěže. Je asi půl sedmé, vlak z Masaryčky odjíždí řekněme v 18:40, ještě jste nevečeřeli a máte hlad. Času je nicméně dost; dost na to, abyste si skočili někam do rychlého občerstvení. Trvá vám to asi pět minut, než se vracíte na nástupiště; v jedné ruce párek v rohlíku, ve druhé nějaký drink. Takto vybaveni s klidem dojdete až k vlaku. Řádně si kousnete, nastoupíte do prvního vagonu a posadíte se; nahoru, protože nahoře je to lepší. A jak tak sedíte a dojídáte párek, všimnete si – na nástupišti stojí jakási podezřelá skupinka. Zírá na vlak, jako by to byla nirvána, leč nějak se nemá k tomu jít si sednout. Připadá vám to zvláštní; skupinka by totiž docela očividně do vlaku ráda nastoupila. Nejsou to přitom žádní vandráci – vesměs mladí lidé a jízdenky mají již zakoupené. Vlak se rozjíždí, párek už ve vás zmizel i s rohlíkovým županem a než na tu povedenou partičku z nástupiště úplně zapomenete, věnujete ji svou poslední dumavou myšlenku. Proč nenastoupili do vlaku?

No. To máte tak…

Divadelní soubor Karla Sušenky, jak jsme se pro účely soutěže pojmenovali, se na Masarykovo nádraží přiloudal v plném složení i s naším vedoucím a režisérem Janem Bouchnerem. Hned záhy nás však rozdělila pře – měli jsme už povážlivý hlad a neshodli jsme se, kam zajít na jídlo. Já, Věra, Marek a Kryštof jsme si šli do metra pro pizzu, zatímco zbytek ansáblu si šel do bližšího kiosku – pro pizzu. Chudák Honza, který z nás měl hlad největší, musil zůstat na nástupišti a hlídat nám zavazadla. Cesta z nádraží do prostor podzemky se obešla bez větších problémů; a vše zprvu nasvědčovalo tomu, že nebudu mít materiál pro fejeton. Jenže to bychom s sebou nesměli vzít…

Maminka mi odmalička vštěpovala do hlavy, že nikdy není jen jeden viník. Že k hádce jsou zapotřebí dva. Že existuje něco jako kolektivní vina. Že za činy davu je zodpovědný každý jeho příslušník (a taky, že musím zavírat pastu na zuby, nebo ztvrdne a nepůjde vymáčknout) – každopádně: vybaven těmito životními moudry mohu s jistotou kmeta prohlásit, že to, co se potom stalo, byla skutečně kolektivní vina – Kryštofova! Mohl za to Kryštofův žaludek, jeho velké oči, ještě větší pusa… jistou úlohu v tom sehrál i jeho mozek, chuťové buňky a štítná žláza a pak také jeho milá a neškodná povaha. Totiž, jedna z věcí, které o Kryštofovi musíte vědět (a které si je podle mne moc dobře vědom i on sám) je, že se na něj člověk prostě nemůže dlouho zlobit.  Nemůžete se na něj dlouho zlobit, ani když na zkoušce vyhrabe (doslova) z divadelního rekvizitáře hnusný, oslizlý modrý župan a promenáduje se v něm po sále. Nemůžete se na něj dlouho zlobit, ani když sežere téměř všechno občerstvení na jakési zahradní slavnosti, kam snad ani nebyl pozván, a pak, protože je mu blbě, volá domů rodičům, aby si pro něj přijeli. A nemůžete se na něj dlouho zlobit, ani když se přihrne k pultu sedm minut před hlášeným odjezdem vlaku, mlsně se rozhlédne po výloze a neomylně, s nonšalancí zkušeného potížisty –prosím jednu Quatro Formagi s sebou do krabice –si vybere jedinou pizzu, kterou nemají předpečenou.Dvěstědvacetzahuhlá pán za pultem a Kryštof hledá v baťohu peněženku.

Možná, že kdybych byl tehdy já nebo někdo z ostatních dost ostražitý, dalo se ještě katastrofě zabránit. Mohli jsme – jako ve filmu – skočit rybičku a strhnout to bláznivé dítě na zem, zabránivše mu tak předat dvousetkorunovou bankovku do rukou hlavního padoucha – kteréhož v tomto podobenství představuje nebohý živnostník za pultem rychlého občerstvení v podzemce. Mohli jsme udělat leccos, leč faktem zůstává, že jsme měli všichni plnou pusu salámové pizzy a rovněž plné ruce – práce; s jejím žvýkáním. A ve chvíli, kdy Kryštof předal žádanou částku dvou set a dvaceti korun, již nebylo cesty zpět.Za šest minut nám to jedeříká kdosi – s náznakem obavy v hlase. To neunikne pozornosti ‚nebohého živnostníka' -aranžujícího plátky sýru na placku z těstoviny.Promiňte, jak dlouho to asi bude trvat? Pět minutodpoví nestyda automaticky, aniž by se obtěžoval alespoň předstírat zrychlení své práce. Minuty ubíhají. Na nástupišti už nás v tuto chvíli netrpělivě vyhlíží Honza se zbytkem skupiny. Dvě minuty do odjezdu vlaku.Asi bychom to měli stornovat…?říká někdo, myslím, že jsem to byl já.To nemůžeme, už to mají skoro hotovénaříká Kryštof, který má zatraceně dobrý důvod neříkat nic a šoupat nohama v zaplivaném koutě.

Absurdnost celé situace spočívala v tom, že nikomu z nás, kromě Věry, ještě nebylo osmnáct a nemohli jsme tedy prostě vstát a jít říci druhé skupince, co se stalo. Nemohla tak učinit ani Věra sama, protože by pak nechala ‚bez dozoru' ten zbytek. Naprosto stejně na tom ovšem byl Honza a skupinka na nástupišti. Všichni najednou jít také nemohli – někdo musil hlídat zavazadla (která kvůli osmi chybějícím pažím nešlo pobrat) a my jsme pro změnu museli čekat na tu pitomouQuatro Formagi.

A tak nám vlak, který jsme měli krásně stihnout, odjel přímo před nosem. Vlastně ne – nejdříve se provokativně zpozdil o minutu a půl a ažpaknám odjel před nosem. O další tři minuty později se ze vchodu do podzemky vynořil Kryštof, hrdě si nesa velkou kartonovou krabici. Já jsem se v šíleném záchvatu smíchu pokoušel vysvětlit ostatním, co že se to vlastně stalo a Kryštof si zatím spokojeně kecl na svůj kostým knedlíkového skřítka a přímo před očima hladem zmučeného kantora se začal cpát tou odpornou sýrovou pizzou.

Martin Brys´- Štvavé vysílačky

V nedávné době jsem si začal psát hodně seznamů. Šlo zejména o seznamy hloupostí. Například věcí, které si nesmím zapomenout koupit, až vyhraju sto milionů v loterii. Nebo seznam lidí v mém okolí, u kterých považuji za možné, né-li pravděpodobné, že jednou na někoho vztáhnou zbraň s vražedným úmyslem, a je tudíž nutno si na ně dávati pozor. Když si ho nyní zpětně pročítám, je tam jeden člověk, u kterého považuji za pravděpodobné, že chce zabít  on konkrétně mě… ale o tom tenhle fejeton být nemá.

Tenhle článek má být o první položce seznamu, na kterém jsou napsané věci, které mě nebetyčně štvou, iritují, otravují mi život.

První položkou je skutečnost, těžko popsatelná, všemi možnostmi zlá a nespravedlivá.

Velice mi vadí, když dnešní, zejména mladí lidé, odsuzují lidi, kteří byli nějakým způsobem nuceni ke spolupráci, kolaboraci či jiné ohavné konfrontaci s totalitními režimy.

Tyto lidi rád tituluji jako „štvavé vysílačky", pro ty - co neví, tak je to komunistický propagandistický název pro západní rozhlas.

Konkrétně a snad nejvíce mě jejich kecy  štvou/mrzí u Egona Bondyho. Sice byl celkem marxist levý, ale ideálem zcela pohlcený a zaslepený naivní komunista poválečné euforie. Myslím, že krom nacistů, co seděli v base, v té době, v Čechách nebylo moc lidí, kteří by s komunismem nesympatizovali. Tím horší pro něho samotného pak muselo být zklamání ze zvrácené revoluce roku čtyřicet osm, která pošlapala poslední vyhlídky na slušný život v téhle zemi – na dlouhou dobu.

Když byl pak popraven Bondyho kamarád Záviš Kalandra, tak se prostě bál a spolupráci jim pod nátlakem podepsal, jo, jenže: kdo by to nepodepsal.

Vy byste nepodepsali?

Já bych to teda podškrábnul raz dva. Mám svoje ideály, svou hrdost, slušný mrav, ale přece… Ten, kdo se pro nějaké ideály nechá v osmnácti letech vědomě vystavit riziku smrti, nebo neúměrně dlouhého žaláře, je prostě blbec, a kdo v osmnácti letech říká, že má zničený život a že ti komunisti jsou fakt špatný a že radši půjde sedět, nebo na oprátku, než by jim sloužil někde ve fabrice, tak je blbec ještě větší.

Člověk, který soudí lidi za to, jak jednali v době, ve které sám nežil a ani nezažil nic podobného, je prostě štvavá vysílačka a není radno se s ním nadále bavit.

howgh

Tomáš Šilhavý - Chvála řeči česko-anglické

„Řeč je duše a vědomí národa," napsal jeden z největších českých spisovatelů Karel Čapek ve svém fejetonuChvála řeči české. Od té doby uplynulo mnoho let a spolu s časem utíká a pádí i celý svět mnohem rychleji než dříve. Zdá se, že dnes jsme všichni tak uchvátaní, až nemáme čas vůbec na nic. Dokonce ani na ty krásy české řeči. Postupně na ni zapomínáme a naše nedbalost a lhostejnost se znatelně projevuje. Ze západu připlula po moři nemoc, která ji nakazila a naše řeč onemocněla.

Anglikanizace a amerikanizace je v současných Čechách cítit na každém kroku. Jsou to nápisy na domech, názvy potravin a nápojů, bilboardy u silnic, reklamy v televizi, plakáty ve vlacích a v metru. Není divu, že se nám postupně angličtina zarývá pod kůži. Ono by na tom vlastně nebylo nic špatného. Učí se ve školách, a dokonce i ve školkách, aby naše mladé generace dobře ovládaly tento světový jazyk a všude ve světě se dobře domluvily. Jistě, je to k užitku a já sám jsem měl anglický jazyk od malička v oblibě. Jenomže, jak to tak v životě bývá, je v tom háček.

Logickým důsledkem našich dnešních uspěchaných životů je nedostatek času. Potřebujeme pořád větší rychlost a kratší dobu na meziosobní komunikaci. Jak si pomoci? To je jednoduché, dámy a pánové. V poličkách nad vašimi hlavami je příhodně umístěn anglický jazyk, který je věcnější, rychlejší a stručnější. Uchopte ho a nacpěte kamkoliv, kde jsou české obraty příliš zdlouhavé a upovídané. Byli jste zvyklí na otázku typu „Jak probíhala dnešní schůzka?" odpovídat slovy „Bylo to úžasné. Příjemně jsme si popovídali. Je okouzlující a zdá se býti velmi milá?" Na to rovnou zapomeňte! Teď stačí říct „OK" a tím pokryjete celou odpověď a vyjádříte všechno, počínaje vaší momentální náladou a konče aktuální ekonomickou situací na Balkáně. Někomu jste ublížili? Nebudete přeci vymýšlet srdceryvné omluvy. Stačí zabručet „sorry" a všechno je v pořádku. Představte si, kolik českých slovíček díky tomu umírá.

Je pravda, že anglické výrazy, které používáme v každodenním životě, jsou praktické a já sám to dělám častěji, než bych chtěl. Ale měli bychom se všichni zastavit. Nechat čas chvíli utíkat. Ať si běží. Otevřít zase oči a pohlédnout na tu krásnou zemi, ve které žijeme, a zamyslet se nad řečí, kterou nám vložili do úst naše matky. Byla řečí našeho dětství, tenkrát jsme ještě nikam nespěchali a právě v této řeči vznikly naše první myšlenky a právě v ní se uchovávají veškeré naše vzpomínky. Lidi! Češi! Vždyť ta čeština je tak krásná! Je to jeden z nejtěžších jazyků na světě, ale zároveň také jeden z nejmelodičtějších a nejzvukomalebnějších. Jaké máte štěstí, že zrovna vy jej umíte užívati. Nenechte na něj usednout prach, používejte ho v jeho plné parádě. Nešetřete zvonivými a pestrými obraty, máme jich na rozdávání. Pokud je nemůžete najít, tak jako já je ve své nespolehlivé hlavě často nenacházím, seberte se a navštivte ten nejpajzlovatější lokál ve vašem okolí. Pohodlně se usaďte a naslouchejte rokování starých vážených pánů. Ano, i nějaká ta vulgarita je podstatnou součástí jazyka, oživuje ho a dobarvuje. To je to pravé národní bohatství. Ne kulturní památky nebo zlato a sůl v královských pokladnách, ale právě řeč je tím, co odlišuje náš národ od těch ostatních.

Při ohlédnutí do historie zjistíme, že v minulosti, především na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, mnoho lidí vydalo obrovské úsilí na získání práva používat český jazyk a na jeho opětné vyzdvižení na úroveň jazyka vzdělanců ze stínu řeči našich západních sousedů. V tomto případě to tedy byla němčina a tehdejší situace je samozřejmě naprosto nesrovnatelná se situací dnešní. Co by ale řekli obrozenci jako Havlíček, Jungmann, Tyl, Mácha nebo Němcová, kdyby viděli, jak se dnes dobrovolně vzdáváme naší krásné řeči ve prospěch stručnější angličtiny? Co by k tomu asi řekl Pan Čapek, cítě stále na jazyku hořkost Mnichova?

Pokud jsou vám i tyto argumenty málo, mám tu pro vás ještě jeden, poslední. Představte si život bez těch kouzelných českých slov, která zahřejí u srdce pokaždé, když je slyšíte. Ťulpas, čumáček, sněženka, koblížek… všechno jsou to slova, která se nedají přeložit, ani ničím nahradit, a tak každý Čech vlastní něco, co příslušník žádného jiného národa vlastnit nemůže, a na co může být právem hrdý. Proto vás všechny nabádám: učte se a studujte anglický jazyk - i jazyky ostatní, vzdělávejte se. Nezapomínejte ale při tom na svojí mateřštinu. Je to ten nejcennější dar, který nám mohl náš národ nabídnout, a je třeba si toho daru vážit, pečovat o něj a obohacovat ho - a nechat se jím obohatit, každý den.

Bohdana Göblová - Jak ochotný prodavač ke křiku přišel

Tak jsme se s mamkou konečně rozhodly! Náš starý vysavač musí z domu, protože nás luxování stojí víc a víc nervů. Ptáte se proč? Jednoduše: náš lux vypadá spíše jako puzzle skládačka než vysavač.

Než jsme začaly usilovně hledat, srovnaly jsme si priority. Co musí mít náš lux: výkon ne menší než 2000W, přiměřenou velikost (do 3+1 se nějaký obr zkrátka nevejde) a samozřejmě, cena by měla být také příznivá. Sečteno, podtrženo, potřebujeme stejný vysavač, jaký máme, jen se nesmí rozpadat.

I když jsme věděly, co chceme, najít odpovídající výrobek nebylo jednoduché. Pustily jsme se do letáků různých obchodů s elektronikou. Skoro už jsme nedoufaly, ale pak jsme ho uviděly, našeho spasitele, stejný vysavač, který už máme a za příznivou cenu. Dokonce jsme objevily i další bonus: elegantní pouzdro na můj tablet, který nebyl dlouho k sehnání. Bylo rozhodnuto, nakupovat se vydáme ještě dnes.

Nasedly jsme do auta a vydaly se do blíže nejmenovaného obchodu.

Nejdříve najdeme pouzdro na tablet.

Objeveno. Červená barva, elegance, odpovídající velikost. I přes všechny vyčerpávající informace, uvedené malým písmem na obale, jsem si řekla, že potřebuji opravdu zkusit, zda se nový obleček k mému tabletu hodí.  Hlavně zda mu není příliš malý nebo velký. Hledala jsem zkušební pouzdro, ale žádné jsem nenašla, s úsměvem jsem se tedy vydala za prodavačem.

První z nich mi utekl, ke druhému jsem se ale rafinovaně přiblížila zezadu a řekla jsem: „Dobrý den, nemáte prosím zkušební pouzdro na tento tablet?" Odpověděl: „To musíte ke kolegovi u pultíku, slečno." Dozvěděla jsem se odpověď a než jsem stihla poděkovat, prodavač zmizel. Stoupla jsem si do fronty a poslušně jsem čekala. Už jsem měla přijít na řadu, když se prodavač, který mě poslal ke kolegovi za pultíkem, změnil také na prodavače za pultíkem a oslovil mě: „Tak co?" Zmateně jsem se na něj podívala: „Chtěla bych zkusit, jestli se můj tablet vejde do tohoto pouzdra." Jeho slušnost se nevrátila a řekl: „Tak ukažte." Podala jsem mu tablet a pouzdro, on otevřel balení pouzdra, tablet dal dovnitř a vyslovil další velice slušnou větu: „Dobrý?" a nahrbil nos. Stiskla jsem zuby, pokývala hlavou, vzala pouzdro a tablet a odešla za mamkou k regálu s vysavači. Ochotou personálu jsem na chvíli oněměla, a tak jsem ze začátku jen koukala na regál.

Přemýšlela jsem, čím to je, že se prodavač tak chová. Psychických faktorů může být mnoho. Třeba se hádá se svou drahou polovičkou, má před zkouškami, je ve stresu a tak dále. Ale stejně, neměl by se snažit být vstřícný, aby prodal co nejvíce produktů? Vím moc dobře, že je to těžké. Ale nemělo by to být jednou z přirozených vlastností prodavače? Třeba jako to, že učitel by neměl být jízlivý, sekretářka by měla být pořádná, ředitel by měl mít pochopení. Prodavač by se měl umět usmívat, jako letuška. Počkat, vzpomínám si na případ, když jsem poprvé letěla letadlem. Byla jsem celkem vyděšená, a tak jsem na začátku pozorně sledovala letušku a poslouchala jsem tak dobře, jak jen to mé zalehlé uši dovedly. Přestože posádka letadla hned po startu vytáhla MP3 přehrávače, kamery, fotoaparáty a důkladně dokumentovala celé dění, já pamatovala na slova letušky: „Pokud budete chtít při letu použít nějakou elektroniku, zeptejte se letušky nebo stewarda." Když kolem mě žena v kostýmku procházela, zeptala jsem se jí, zda můžu použít MP3 přehrávač. Odpovědi se mi dostalo. Letuška, s pusou do obráceného směru a se znechuceným pohledem, mi řekla: „Jo." Měla bych těch hypotéz nechat, je to věc každého prodavače a letušky, jestli se na člověka usmát a vstřícně odpovědět, nebo ho naštvat. Jen ať nepřijdou o práci.

Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že tady jsou dva - vzhledově stejné vysavače. Liší se o dva znaky, 100 W výkonu a 1000 Kč. Na cedulce k našemu spasiteli bylo napsáno: „K dispozici na paletě." Levobok, pochodem vchod k paletě, poznávací znak: 2000 W, ne 2100. Našli jsme spasitele, ale na každé krabici bylo výrazně označeno 2100 W. Nezbylo nic jiného, než najít dalšího, snad ochotnějšího, prodavače.

„Dobrý den, můžete nám poradit?" zeptala se moje máma prodavače. S úlevou jsem zjistila, že to není ten ochotný muž, který mi tak skvěle poradil s pouzdrem. Jeho reakce na otázku byla ale jak přes kopírák stejná: „S čim?" Mamka přivřela oči a odpověděla: „S luxem, je to problém?" Muž neodpověděl, a tak mamka pokračovala: ,, Chceme koupit vysavač značky Jupiter s výkonem 2000 W." Muž jí skočil do řeči a řekl: „To je ten na paletě." Mamka se nenechala odbýt: „Není, ten na paletě má výkon 2100 W a je o 1000 Kč dražší." Prodavač se šel přesvědčit. Zvedl krabici a mamka ukázala na značku s nápisem 2100 W. Odpověď prodavače mě překvapila: „Máme univerzální krabice." A nahrbil nos, stejně, jak už jsem to ten den viděla, a přidal znechucený obličej.

Neudržela jsem se: „Jestli chcete, aby se tady lidé vyznali, nedávejte na krabice špatné označení." On odpověděl: „To je standardní postup." Nenechala jsem se obelhat a řekla jsem: „ Nikdy jsem se s tímto, podle vás běžným systémem, nesetkala. Děláte to stejně i s ostatními výrobky? Chtěla bych totiž sušičku v krabici od pračky, pračky totiž tolik nestojí." Muž beze slova odešel.

Rozzlobená jsem odcházela k pokladně. Myslela jsem na to, že je neděle a pracovníci asi nejsou šťastní, že musí do práce, a styděla jsem se za to, že jsem na prodavače tak mluvila. Usměvavá prodavačka za pokladnou mě ale přesvědčila, že pracovat v neděli není tak hrozné, a já vím, že to není ani zadarmo. Do nejmenovaného obchodu, doufám, dlouho nebudu muset jet.

Lucie Musilová

Jaro je tu a… S jarem přichází odvěké žabomyší války ne nepodobné neustálým rozepřím mezi „denními a nočními ptáky". Teplomilní lidé jásají nad koncem zimy, zatímco jejich zimě odolné protějšky se děsí blížícího se léta. Je až zarážející, kolik se toho namluví o věcech, které ani jedna, ani druhá část lidstva nedokáže ovlivnit ve svůj prospěch.

Jakožto člověk, jenž se na jaro a teplo s ním spojené těší už od prvních podzimních mrazíků, teď trpím při pohledu na většinu svých přátel, kteří se při vykouknutí hřejivého slunečního paprsku čertí, v lepším případě nadávají, v tom horším předstírají mučednickou smrt usmažením.

Ano, nemohu jim nic vyčítat. Po dlouhé zimě přišlo nárazově spíše léto - než skutečné jaro - a lidské tělo, zvlášť pokud mu vyhovují chladnější podmínky, si špatně přivyká. To si musím stále opakovat, abych jim nevmetla do obličeje, jak mi při té jejich úžasné a krásné zimě praská kůže na rukou, jak ztrácím cit v prstech i přes tlusté rukavice, jak mám už po týdnu toho rozkošného snížku plné zuby a jak nepřekonatelně nemožné se zdá vylézt ráno z postele za tmy a s myšlenkou, že mě venku čeká krásných minus deset. A co se teď děje jim? Je jim horko!

Díkybohu je období stěžování si na teplo jen krátké a přechodné. Za měsíc už bude většina z chudáčků milovníků zimy nalezlá na koupalištích, v plavkách, pochvalující si, jaké je to krásné, že už je konečně hezky. Možná taky jednou za týden utrousí, že se těší na podzim. Ale kdyby jim začalo krápat uprostřed intenzivního opalování, vztekali by se stejně jako všichni zimomřivci v okolí. Na čemž, samozřejmě, není nic divného, jenže oni si to nepřiznají. Mají rádi zimu a basta! Když se jich v parném dni zeptáte, jak se mají, tak i přes to, že jsou očividně dobře naladění, vždycky řeknou něco jako: „No, ujde to, ale to teplo mě ničí." To řekne člověk s širokým úsměvem, kterého by v zimě nebyl schopen, protože by mu to ztuhlé a popraskané rty nedovolily.

Možná zním jako zatvrzelá odpůrkyně zimy. Možná jí i ve skrytu duše jsem, teď však jen upozorňuji na to, že jaro je krásné a krásné věci, stejně tak i krásné časy, by měly být oceněny, neboť jsou od toho, aby lidem dělaly radost. To jistě platí pro všechny roční období, ale když už se teď na jaře probouzí příroda, mohly by se probudit i nějaké ty pozitivní emoce v lidech, aby se měl kdo postavit věčným bručounům, jimž zimní splín trvá po celý rok. Protože pokud jsou lidé milující chlad i v létě šťastní, je to pořád ta lepší možnost.

Závěrem se omlouvám všem pylovým alergikům a podobným jarně-právem trpícím jedincům, jejichž zájem nebyl v tomto textu zahrnut. Pokud nemáte rádi jaro, je to pochopitelné.

Naprosto vás chápu. Vy se musíte prosmrkat teplou polovinou roku, já zas tou chladnou.

Karolína Křtěnová - Bojování s časem

Dlouho jsem nemohla přijít na téma, otevřít počítač a začít psát tuto úvahu. Nebyla to lenost, co to zapříčinilo, ale čas. Proto jsem o tom začala přemýšlet. Proč nic nestíháme? Proč se pořád za něčím honíme? Co nás čeká, až tam doběhneme? A doběhneme tam vůbec? Den má 24 hodin, což je 1 440 minut a to je 86 400 sekund. Hodně velká čísla, co říkáte? Ale přes to je to tak krátké.

Čas plyne, někdy bych si ho přála vrátit nebo zastavit. Zaplňujeme ho věcmi pro nás nezajímavými a na to, co nás baví, co chceme opravdu dělat, už žádný nezbývá. Jak proti tomu bojovat? Spousty lidí vám poradí, ať si čas lépe zorganizujete. Ale jak to máme udělat? To si máme udělat rozvrh na celý den, kde budeme mít rozdělené činnosti na každou minutu? Hloupost. Tím akorát docílíme toho, že nebudeme náš skvělý - barvičkami zaplněný - rozvrh stíhat a budeme z toho ještě víc ve stresu.

Každý den přijdu domu zničená. Od mého příchodu zbývá už jen několik hodin do doby, kdy lidé, kteří mají to štěstí, chodívají spát. My, kteří to štěstí nemáme, začneme dělat práci, kterou udělat musíme, abychom byli připraveni na další den. Práce se kupí a kupí, ale nám už padají víčka, nevnímáme to, co čteme, bolí nás ruce od psaní a přijde nám, že čas pořád běží, jak kdyby nám to dělal naschvál. Mezitím vám chodí zprávy od kamarádů, ať se nevymlouváte a jdete ven. Ale my se opravdu nevymlouváme. Víme, že když přijmeme nabídky kamarádů, tak toho budeme druhý dne těžce litovat. A tak s díky odmítáme a pokračujeme.

V hodinu, kdy už i vaše máma dávno vedle v ložnici spí, se ploužíme do své postele. Usneme hned, ale ještě předtím si nastavíme budíka o hodinu dříve, než bychom měli vstávat, protože jsme vše za ten večer udělat nestihli. A pro „lepší" pocit nám to ještě ukáže, kolik nám těch hodin spánku zbývá.

A takhle to pokračuje, den za dnem. Přicházíme o svoje zájmy, protože to jednoduše nestíháme. Místo toho se nám dostává jen více a více stresu. Pořád děláme, ale přesto to není dostačující a začíná se nám všechna práce kupit. Těšíme se na volný den, jako kdyby to měl být ten poslední na světě.

A já se ptám: má to cenu? Co se stane, když to prostě vzdáme? Když vzdáme ten boj s časem?