Karolína Kohlová - Vzpomínka na olympiádu

30. olympijské hry se konaly v roce 2012 v hlavním městě Velké Británie, Londýně. Zahájeny byly 27. července slavnostním ceremoniálem a ukončeny závěrečným ceremoniálem 12. srpna. Účastnilo se jich 204 zemí a těmi nejúspěšnějšími byly USA, Čína a samotná Velká Británie. Češi se z hlediska úspěšnosti zařadily až na 19. místě.

Olympijské hry. Ať jsou tématem aktuálním či očekávanou senzací najdou se tací, kteří žijí jenom pro ty vzrušující závody, heroistická vítězství a dojemná loučení na konci. Sama jsem měla to štěstí stát se součástí pulzujícího a věčně bdícího klenotu Anglie, Londýna, a to právě v té době, kdy se na něj upíraly oči celého světa. Dávno již přešla antická epocha zbožnění atletů jako bohů, a přesto i nyní zíráme na vrcholné sportovce (hlavně na ty nejúspěšnější) s jakýmsi tichým zbožněním a blíže nepopsatelnou posvátnou úctou (či závistí- vyberte si).

Zahajovací ceremoniál byl již den za námi. Přestože byl strhující, to nejlepší mělo teprve přijít. Samotné hry. Já s mou sestrou jsme až do nedalekého Greenwich Parku slyšely šum tisíců natěšených duší žijících v těch okamžicích nadšením svým i nadšením dalších statisíců lidí ze všech koutů světa, kteří se právě pro ty okamžiky stali jejich bratry a sestrami. Celé město vřelo jako obří podzemní úl, činorodý, pobíhající sem a tam, čekající, doufající příjemně utěšený blízkostí tak dlouho očekávaného okamžiku.

Přijíždíme k očekávané destinaci a sotva, co se naše nohy poprvé dotknou půdy olympijské vesničky ve Stratfordu, jsme již unášeny davem, ze kterého sálá dobrá nálada jako z úspěšného bankéře. Lidé hučí tak, že přes ně není slyšet ani vlastní myšlenky. Co chvíli zaslechneme jména Bolt, Farah, Jeter a Fraser-Pryce vyslovovaná se zbožněním a vibrující nadějí. Pro tuto chvíli to nejsou lidé, nejsou to sportovci. Jsou to bojující symboly národní hrdosti. A přes tento boj vidíme objímající se multikulturu neptající se na rasu, náboženství ani etnikum. Všichni totiž máme jedno společné. Jsme zde, jsme lidé, jsme hrdí a jsme nadšení. My všichni vítězíme.

Už za pár minut se zraky nás všech nechají oslnit monumentálními budovami olympijských stadionů. Majestátních, vznešených, moderních a vyzařujících svou vlastní osobnost z ocele a betonu, dýchající skrze nás všechny a utvářenou potem a krví atletů. Jsou to dvě obrovské konstrukce, stadion atletů a plavecký stadion, vedle nichž jako věrný bratr stojí obří vyhlídková věž, z velké dálky připomínající člověka. Pozorovatele nemůže zůstat nezaražen obdivuhodnou vynalézavostí, pečlivostí, ale také moderní hravostí konstruktérů, kteří do těchto nehybných ocelových kolosů vtiskli ducha celých staletí olympijských her. Boj, bratrství, vítězství.

„Wonderful!" „Oh my…!" „Have you ever seen anything so monumental?" Jeden výkřik přetíná druhý. Lidé povykují, smějí se a brebentí, přestože vlastně nenalézají slova pro to, co právě zažívají a prožívají. Jakási malá holčička mě tahá za ruku a štěbetá: „Beautiful, beautiful!" Ne proto, že by na sebe chtěla upozornit, ale protože tento moment musí být sdílen! Protože jedna osoba ho nedokáže postihnout. Usměju se na ní, pohladím jí po hlavě a nechám se unést atmosférou živelné radosti. Směju se, hádám se s lidmi, které jsem v životě neviděla, kdo vyhraje který závod a vzápětí si s nima plácám, když se shodneme. Kdosi mě drží kolem ramen a prosí, abych si sedla vedle něj. Je to strhující.

A konečně všichni usedáme na místa, malá holčička sedí hned vedle mě, zatímco její maminka si s dámou vedle sebe vyměňuje sázky. Obě se na mě usmívají. Stadion se vzdouvá s každým naším nádechem, pláče dojetím spolu s námi a stejně jako my je i on nedočkavý, kdy už konečně začnou závody. Připomíná obří pugét složený z barev celého světa. Hned pode mnou sedí Češi oděni v našich národních barvách, které vystavují na odiv všem okolo a horlivě jim vysvětlují, odkud že to vlastně jsou.

Když první běžci s kamennými těly a strnule soustředěnými výrazy stojí na startu, zmocňuje se nás vzrušení. Našimi těly stoupá adrenalin. Kamarádské napětí vyšoupla ze hry napjatá soutěživost a nespoutaná euforie. Malá holčička mi drtí ruku a sestra vedle mě co chvíli vyskakuje na nohy, aby lépe viděla. Výstřel! Všichni se zvedáme do vzduchu a křičíme ze všech sil. Já sama křičím: „Run! Run!!", i když vlastně nejvíc fandím samotnému sportu. Křičím jenom pro ten okamžik. Někdo vzadu mě plácá po zádech a ukazuje mi svého oblíbence přímo ve předu. Doběhl a první a neznámý za mnou mě chytil do náručí. A já poskakovala jeho křepčivý taneček spolu s ním, protože ten běžec vyhrál. On vyhrál!! A na ničem jiném přece v tu chvíli nezáleželo.

Byl to vzrušující, okouzlující den. Pozdě v noci sedím ve vláčku mířícím domů. Má sestra se baví s matkou holčičky, malé Ellen, která mi spokojeně pochrupuje na klíně. Později ještě několik hodin sedím na okně a pozoruji světla v dálce, ze které stále slyším burácivé veselí fanoušků, kteří, ač je neznám, budou až do skončení her mými přáteli, i když to sami ani nevědí. Společně tvoříme generaci nespojenou sice věkem, národem ani kulturou, ale stmelenou nadpozemskostí tohoto dne i těch, co na nás ještě čekají. Jak mi řekla Ellen, když jsme si dávali dobrou noc: „I hope I´ll see you again, my Olympic friend."

Magdaléna Tydrichová - Z jiného světa

„Baruch ata Adonai Elohejnu, melech ha-olam, bore pri ha-gafen…"

Je 15. nissan roku 5 773. V pokoji je přítmí a venku tma. Pouze malou skulinkou mezi roletami a oknem proniká dovnitř fialový paprsek skomírajícího elektrického slunce a při troše představivosti lze skrze smogovou oponu vidět tři hvězdy, ke kterým je z naší sluneční soustavy nejblíže. Proxima Centauri, Alfa Centauri A, Alfa Centauri B.

Myslíte si, že jste se právě začetli do nějakého sci-fi článku? Ale kdepak! Zkuste to ještě jednou:

Je 26. března roku 2013. Podle židovského kalendáře tento den začíná Pesach. Protože se svátek Pesach slaví v přibližně stejné době jako Velikonoce, bývá mnohými lidmi považován za židovskou obdobu těchto křesťanských svátků. Ve skutečnosti se ale jedná o osmidenní vzpomínku na vyvedení z egyptského zajetí, a to formou čtení z Bible, různých speciálních modliteb, ale třeba i zákazem pojídání všeho kvašeného. Celý Pesach začíná velkou hostinou –tzv. Sederem. Ačkoliv jsou židé obvykle spíše uzavření, měla jsem tu čest se jedné takové hostiny účastnit.

Sederová hostina může začít až poté, co na nebi vyjdou první tři hvězdy. V tu dobu už je na stole všechno připraveno, protože po zahájení Sederu se nesmí pracovat. Pan Evžen bere do ruky pohár vína a pronáší požehnání. Pak si umyje ruce a pokračuje se hostinou o několika chodech, z nichž každý má svůj význam – např. beránek (beránčí kost) připomíná obětního beránka, vajíčko nám zase říká, že žloutek nelze smísit s bílkem, stejně jako v historii nebylo možné soužití Židů a Egypťanů. A hořké byliny jako např. křen jsou symbolem hořkosti otroctví…  Nesmí chybět nekvašené chleby, které si podle tradice narychlo upekli Židé prchající z Egypta, protože neměli čas na pečení běžných chlebů. Po hostině se pronáší modlitby a celá rodina si společně zazpívá.

Nezasvěceným obvykle nezbývá než sedět a zírat s otevřenou pusou, ale zároveň i obdivovat tu nepopsatelnou harmonii a souznění duší, které nelze přehlédnout.  A také návrat k tradicím. Jak praví například paní Hedvika: „ Můj muž je jaderný fyzik, informatik a zkrátka odborník v oblasti jaderného výzkumu. Já sama jsem profesorkou na gymnáziu, máme sedm dětí. Starší dcery už s námi nebydlí a všechny mladší děti až na nejmladšího Otíka studují. Není lehké, abychom se celá rodina sešli, a když už se sejdeme, je to obvykle hektické. Je nás prostě moc. O to krásnější ale je, když to dokážeme, abychom si společně připomněli hrdinství svých předků, kteří se dokázali postavit krutovládě a ponižování.  Člověk si najednou uvědomí, jak je to krásné se v dnešní uspěchané době zastavit." Pan Evžen k tomu dodává: „Je zajímavé, jak si český člověk stále zachovává nedůvěru a částečně i netoleranci vůči jiným kulturám. Když většina lidí zjistí, že jsme praktikující židé, zděsí se. Tím nechci vůbec říct, že by proti nám něco měli, většinou jsou to dokonce velcí přátelé. Jen si prostě nedokážou představit, že by někdo to „období Velikonoc" mohl slavit jinak, po svém, bez pomlázky a velikonočních kraslic. A co už vůbec nechápou je fakt, že se nám ty naše svátky líbí, máme je rádi a za nic na světě bychom je nevyměnili. Nikomu naše zvyky nevnucujeme a respektujeme zvyky ostatních, proto očekáváme stejné chování i od ostatních." „Já bych nebyla tak radikální." dodává ještě paní Hedvika. „Mně osobně nikdy nikdo nic nevnucoval a všichni mě respektovali. Chápu, že když žijeme v převážně ateistickém státě a jsme zde menšinou, vždy s nás lidé všimnou a budou nás považovat za zvláštní. Já myslím, že každý člověk je ve své podstatě milý a každé náboženství, filozofie a každá myšlenka, která je myšlena upřímně, má cenu a je přinejmenším stejně dobrá jako ta naše víra. Vždyť o vzájemné úctě a toleranci, o tom vlastně ten Pesach je, ne?"

Odcházím domů, na nebi už je tisíc hvězd a v mé hlavě tisíc otázek. Kolikátého tedy vlastně je – 26. března nebo 15. nissanu?  A není to nakonec opravdu jedno, jak říkala paní Hedvika? Není krásné, že nejsme všichni stejní? Vždyť kdybychom byli, bylo by to přeci nudné! Tak si na to zkuste vzpomenout, až zase někdy potkáte synagogu, mešitu, pána s modrou hlavou, slečnu hrající ve vlaku na fagot a nebo prostě člověka, který má „jen" jiný pohled na svět…

Lucie Nováková - Dopoledne s Josefem Čapkem

"Netřeba je vraždit a krást
a nésti těžkou vinu,
trpím tu prostě za svou vlast,
za svoji domovinu,
za naše lidi, naši zem,
ne za zlý čin a vinu,
za to jsem jat a uvězněn
- bohdá že nezahynu"
(Josef Čapek: Pět roků)

Již šestého zahájení se dočkala výstava tvorby Josefa Čapka „Dějiny z nedaleka" dne 9. 4. 2013 v mázhausu mělnické radnice. Poprvé představena byla 17. 11. 2012 při příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii, k nám připutovala z blízkého Děčína a je možno ji zdarma zhlédnout až do konce dubna na radnici.

Josef Čapek je známý zejména svou tvorbou pro děti, výstava se ale věnuje jeho protinacistickým básním, karikaturám a dalším kresbám vytvořeným těsně před druhou světovou válkou a v dobách, kdy byl vláčen koncentračními tábory, kde někdy mezi 12. a 15. dubnem 1945 zemřel.

Vernisáž začínala v 10.00, podívat se přišlo pár mělnických občanů, spousta fotografů a pozváno bylo i několik významných osobností.  Příjemná třičtvrtěhodinka byla zahájena projevem pana starosty, MVDr. Ctirada Mikeše, při kterém jsme se dozvěděli něco o životě a smrti Josefa Čapka, o důležitosti zachování liberární demokracie i o tom, jak za ni pan Čapek bojoval.

Účastníci vyslechli i projev paní senátorky Ing. Veroniky Vrecionové, která nad výstavou převzala záštitu, stejně jako pan senátor Ing. Jaroslav Sykáček a předseda Senátu Milan Štěch.

Hlavní pak byl projev p. Egona T. Lánského, předsedy občanského sdružení PECPV (Přátelské evropské sdružení proti vyhánění), který k nám výstavu přivezl z Německa a je jejím spolupořadatelem. Pan Lánský vyjádřil poděkování německé společnosti Čapek Gesellschaft, která výstavu vytvořila, svůj názor na česko-německé vztahy a také zmínil tajné plány do budoucna – výstavu k příležitosti 75. „výročí" Mnichovské dohody s možnou návštěvou prezidenta ČR.

Třešničkou na dortu se stala herečka Miriam Kantorková a její přednes některých Čapkových básní, mimo jiné i básně ‚Pět roků', již si můžete přečíst výše.

Na závěr následovala už jen prohlídka samotné výstavy doprovázená delikátním občerstvením a zápisem do knihy návštěv.

A jak se líbila výstava a vernisáž účastníkům?

„Výstava je super. Nevěděla jsem, že Josef Čapek psal i tyto pesimistické básně," říká studentka Magda Seidlová a dodává: „Jsem ráda, že pan starosta připomněl, jak je demokracie křehká."

„Vernisáž byla zajímavá, dozvěděla jsem se o Josefu Čapkovi i věci, které jsem ještě neslyšela. Myslím, že i Mělníku tato výstava velmi prospěje," tvrdí paní Václavíková.

Daniel Faltys - Mělník - Praha

Co se skrývá na silnicích mezi těmito městy? A jak se dopravit z jednoho do druhého bez újmy? Prozradíme v naší investigativní reportáži!

Když se Mělničanů zeptám, co je na jejich rodném městě nejlepší, často slýchám, že je to blízkost Prahy. „Co se tu dá dělat? Co byste doporučili turistům?" ptám se a běžnou odpovědí je: „Nic, jeďte do Prahy."

Praha, ona božská metropole. Jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst v Evropě, oplývající architektonickými skvosty, nezaměnitelnou atmosférou a bohatou historií je na dosah ruky. Přes nepopiratelnou, spíše svéráznou, krásu, jíž Mělník disponuje, je městu ve stínu urbanistického živlu snadno vytknuto, že zde moc lákadel není.

Logickým uvážením bychom tedy mohli vyvodit, že mnoho Mělničanů bude do české mekky nezřídka jezdit a využívat tak oné výhody, že jejich domov je jí tak blízko. A ono tomu opravdu tak je. Podle osobního průzkumu navštíví mladý obyvatel Mělníka hlavní město 7,8 krát za měsíc.

Velké množství těchto lidí ale nedisponuje dopravním prostředkem v soukromém vlastnictví nebo ho k cestě do Prahy z jakýchkoli důvodů nechce použít. Je zde tedy zajištěna hromadná doprava pro takové případy? Jistě. Je však dostatečná? A jaké podmínky pro cestovatele nabízí? To jsem se pro vás rozhodl zjistit!

Během několika dní, vždy v jiný čas s cílem dosáhnout větší objektivity jsem pro naše čtenáře uskutečnil výpravu do české metropole, což může z výše objasněných důvodů potkat každého z vás.

Při domácí přípravě mé cesty mě zasáhlo první šokující zjištění: vlakové spojení je téměř nulové. Existuje jen pár spojů bez nutnosti přestupu, což je proces, kterému by se asi každý třicet kilometrů cestující pasažér rád vyvaroval. Omezeností takových vlakových linek a také jejich cenou se tento druh dopravy stává velmi neflexibilním a nevýhodným.

Bude autobus, nejpopulárnější způsob mělnického hromadného pohybu, úspěšnější?

Vydal jsem se na autobusové nádraží. Sedm let po rekonstrukci tam stojí jeden velký přístřešek a zděná krychle s dvojími dveřmi, z nichž pouze jedny se z důvodu vyvarování se vniku přílišného množství kyslíku dovnitř smí otevřít. Uvnitř jsou sedačky obsazené na migraci se chystajícími občany. Žvýkačky, včetně příchutě vodní meloun, můžete zakoupit v tamtéž umístěném novinovém stánku. Toalety jsou za poplatek. Na tomto místě je k nalezení i informační okénko, ve dvou pětinách zkoumaných případů otevřené. Před budovou můžete skrz kouř vytlačován do ovzduší plicními stahy mělnické mládeže spatřit jednotlivá stanoviště. Nás zajímají čísla 2 a 6, ze kterých odjíždí autobusy do pražských Holešovic. Zastávky jsou vybaveny odpadkovými koši. Kolem jízdních řádů tam postává pár budoucích cestujících, účel své cesty však dotazovaní nechtějí sdělit.

Fouká mrazivý vánek a ručička na velkých krychlovitých hodinách se posouvá, očekávání se stupňuje. Jeden z čekajících se dívá směrem, kterým má autobus přijet. Další kontroluje krychlový čas se svým vlastním zdrojem. Zleva je slyšet zvuk motoru. A po chvíli opravdu přijíždí ono vozidlo usazující se u zastávky s hlasitým výdechem a zvoucí pasažéry k nástupu svým nezaměnitelným pachem. Ve všech případech přijel autobus včas. (Pamětníci mi sdělili, že snad jen v zimě má pražský autobus kvůli sněhu problémy s dodržováním jízdních řádů)

Na palubu vozu vedou tři schody, na jejichž vrcholu je usazena nejdůležitější osoba následných čtyřiceti minut, muž okamžiku, řidič. Rozhovor s ním probíhal ve všech situacích stejně. Potvrzením o jeho úspěchu je vytlačení lístku ze stroje na jízdenky. V následujícíh vteřinách se hraje o čas, protože máte jen malou chvíli na to, vybrat si ideální místo na sezení, proto tento moment může nepřipraveného cestujícího zaskočit. Většina lidí se podle pozorování usazuje do zadní části autobusu, preference mezi levou a pravou stranou jsem nezaregistroval. Zdaleka nejoblíbenějším místem je ale sedačka na samém začátku vozu opratřená pádu zabraňující kovovou tyčí a umožňující jako jediná konverzaci s řidičem. Pro trochu dobrodružství během jízdy bych doporučil místa nad koly. Není doporučováno sedat si do prvních řad, kde hrozí přisednutí si zbrkle se rozhodujícího, nezkušeného staršího občana. Já jsem se při mé první cestě rozhodl pro místo v osmé řadě napravo. Podle stavu sedadla není často necháno neobsazené. Je na něm fixou napsané, nerozluštitelné slovo. Okno je poměrně průhledné, na gumové oblasti oddělující sklo od stěny vozu je roztomilá vrstvička prachu. V autobuse se mnou cestuje sedm dalších lidí, tento počet se v průběhu jízdy několikrát změní. Podobné množství cestujících mě doprovázelo ve všech případech.

Průběh cesty byl vždy velmi jednotvárný, důležité ale je, že na jejím konci jsme ve všech případech dorazili ke slibovanému cíli – nádraží Holešovice, které uspělo v mé neoficiální soutěži o nejnepěknější nádraží Čech. Nicméně tato stanice je také místem, kde autobusové dobrodružství Mělničanů končí a mohou se oddat vnadům, jenž Praha nabízí. Tedy alespoň do té chvíle než nastane čas vrátit se zpět a celý děj se opakuje v obráceném směru. Tentokrát se odjíždí od panelu lákajícího do zoo, což je nějaký druh pražského humoru, osobně si to však neberu. Kupodivu pokaždé jelo do Mělníka více lidí než z něj, což mírně nabourává původní předpoklad, že se jeho občané prchají bavit do Prahy než že by tomu bylo naopak. Bližší informace o pohnutkách takových migrantů se mi však zjistit nepodařilo.

Příjezdem do rodného města končí i má reportáž. Výsledek? Autobusová doprava je využitelná pro konzumní účely návštěv našeho hlavního města. Intervaly spojů nejsou dokonalé, obzvlášť při cestě zpět. Prostředí, ve kterém se budete po dobu cesty nevyhnutelně nacházet také není ohromující. Přesto však žádný závažnější problém na mých expedicích zaznamenán nebyl a doufám, že vám tato reportáž přiblížila situaci spojení Mělníka z Prahou a povzbudila vás k navštívení druhého jmenovaného.

Anna Pavlíková - Requiem za Zelený čtvrtek

28.3. 2013 – datum, které letos připadlo zelenému čtvrtku. Bylo po sedmé hodině večerní a místo před Obecním domem na náměstí Republiky v Praze začalo značně ožívat. Dveře této secesní stavby byly předávány z ruky do ruky vstupujících hostů a ani na okamžik se zcela nezavřely.

Toho dne se zde totiž konal jeden z pravidelných koncertů orchestrálních cyklů 2012/2013 - tentokrátRequiemod Antonína Dvořáka. Příchozí nejprve přivítal klasický „šatnový" chaos, následovaly však příjemnější zážitky. Smetanova síň se postupně zaplňovala a mezitím mnozí obdivovali její obklopující půvab, zvláště pak strop vysoko nad hledištěm, ověnčený množstvím světel, skla, ornamentů, zlata, soch a nástěnných maleb. Jediné, co s touto monumentálností poněkud kontrastovalo, byla hrstka více než všedně oblečených lidí, nejspíše cizinců, kteří si s sebou na dovolenou do Prahy nepřivezli večerní či formální oblečení.

Hudba byla skutečně neobyčejně působivá a nádherná, což bylo patřičně oceněno dlouhým potleskem včetně pískání, opět možná trochu nevhodného do tohoto prostředí, nicméně upřímně vyjadřujícího uznání a obdiv. Tato Dvořákova kantáta, věnovaná Anglii, jejíž světová premiéra proběhla v Birminghamu v roce 1891, patří k nejlepším kusům ze skladatelovy tvorby. Nyní zážitek zprostředkoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Ondrejem Lenárdem a Českým filharmonickým sborem Brno. Velmi kvalitní výkony předvedli sólisté Simona Houda-Šaturová (soprán), Kateřina Jalovcová (alt), Miroslav Dvorský (tenor) a Peter Mikuláš (bas).

Akce, trvající bezmála dvě hodiny, proběhla bez přestávky, proto bylo celkem překvapivé, že se mezi účastníky objevily i děti. Lidé byli nadšení. „Byl to nádherný, povznášející zážitek, nejvíce mě oslovily části s trubkami nebo sborem, často jsem cítila mrazení v zádech." Svěřila se jedna z posluchaček. Milovníci klasické hudby si mohou nadále vybírat z bohatého kulturního programu pražské metropole, nezřídka se zde mohou potkat opět s Antonínem Dvořákem.

Oskar Blažek - Mladí řečníci z mělnického gymnázia

Dvanáctiletý primán, který v debatování předčí dospělého? Žádná filmová komedie, ale realita na kroužku debatování, který vedou sami studenti mělnického gymnázia pro své mladší kolegy.

Každý pátek od dvou hodin, po škole, po obědě, v době, kdy pro studenty víkend již započal, mohou si dělat, co chtějí, ale oni raději rozvíjí své řečnické dovednosti.

Aby člověk pochopil, co vede tuto věkově nesourodou skupinu lidí scházet se ve volném čase, musí se přijít na hodinu debatního kroužku podívat. Potom pochopí. Třída, kde debatování probíhá je naplněná energií ještě před začátkem. Pořadatelé s pomocí těch, kteří přišli dříve, připravují třídu, tak, aby byla ve vhodném stavu.

Třída se postupně plní, až je většina židlí obsazených. Dvě hodiny, je čas začít. Pořadatelé, jak již bylo zmíněno, rovněž studenti gymnázia, mají přirozenou autoritu, klid si sjednávat nemusejí, všichni netrpělivě očekávají, co bude tentokrát na programu.

,,Nejprve je nutné, aby se studenti rozcvičili, prohřáli svůj mozek a mohli s ním následně efektivně pracovat," říká jeden z pořadatelů. Pro tento účel byl zvolen slovní fotbal. Tempo se zrychluje, a když pořadatelé hru ukončí, tak je vidět, že všichni mají opravdu správnou pracovní teplotu.

Po krátké debatě nad různými aktualitami ze světa, začíná nejdůležitější část hodiny. Debatní bitva. Hra, která má svá pravidla. Každá ze dvou skupinek studentů sedících naproti sobě dostane za úkol oponovat té druhé. Dnes je tématem přímá nebo nepřímá volba prezidenta. Studenti si tak prověří své znalosti, které mohli pochytit v minulých hodinách, kdy se o této problematice hovořilo.

Debata začíná, studenti jsou nemilosrdní, většina z nich s ledovým klidem předkládá soupeřům propracované argumenty. Čas se ale krátí, každé slovo může zvrátit výsledek debaty.
,,Konec, vyhrává skupina po mé levé ruce," vyhlašuje pořadatel, který plnil funkci sudího. Tím to ale nekončí, to hlavní je teprve před námi. Nyní studenti dostanou zpětnou vazbu. Zkritizována jim bude nejen verbální stránka jejich projevu, ale i ta neverbální a paraverbální složka projevu.

,,Myslím, že to má velký význam, mají možnost se dovědět, jak správně vystupovat, a to po všech stránkách, je strašně důležité, aby mladí lidé měli všeobecný přehled a schopnost komunikovat, to může předejít mnohým problémům nebo je dokonce i vyřešit." Upozorňuje jedna z pořadatelek.

A teď pozor, této debaty se účastnili i dva primáni. Nutno podotknout, že jejich výstup byl kultivovaný a argumenty až překvapivě chytré. Jsem si jistý, že by předčili velkou část dospělé populace.

Na závěr nezbývá než popřát pořadatelům debatního kroužku mnoho úspěchů, mají v rukou velkou zodpovědnost, podílejí se totiž na výchově svých mladších kolegů.

Martina Kernerová - Supermarket SVĚT

Mělnické gymnázium je v pořadí osmá škola, která uvítá ve svých prostorech školní knihovny celorepublikovou putovní výstavu Supermarket SVĚT. Studenti se tu mohou dozvědět o tom, co se skrývá uvnitř mobilního telefonu nebo se seznámit s problematikou spotřeby vody při výrobě bavlněného oblečení.

Ve dnech 26.3 – 12.4 můžete v budově mělnického gymnázia shlédnout interaktivní putovní výstavu Supermarket SVĚT. Výstava se skládá z pěti panelů a dvou bannerů, studenti sami vyhledávají informace o dané problematice a nakonec vše prodiskutují se svými průvodci.

Na první pohled studenty zaujme obrovský mobilní telefon, tedy panel, kde se studenti dozvědí, co telefon obsahuje a proč je dobré ho recyklovat. K vypracování dostanou i pracovní list s otázkami, kde si své myšlenky ucelí a pak je budou prezentovat zbytku své třídy. Dále jsou tu studenti pomocí "čokoládového" panelu seznámeni s principem obchodu Fair Trade  nebo se dozvídají kolik vody je potřeba pro růst bavlníku.

Celá problematika této výstavy je zakončena posledním panelem, který obsahuje tzv. Dobré zprávy. Jde o celosvětové projekty které se snaží nějakou aktivitou pomoci. Například v případě mobilních telefonů jde o celosvětové sbírky, kde telefony jsou nadále recyklovány a kovy z nich mohou být znovu použity.

Odborný dohled pro návštěvníky výstavy zajišťuje profesorka biologie Lenka Pořízková a její studenti z přírodovědného semináře v třetím ročníku vyššího gymnázia. Tato putovní výstava bude nadále vystavována v dalších školách v celé republice.

Kristýna Dědičová - Beseda s legendou českého filmu

NEZAPOMENUTELNÁ CHVILKA PRO MILOVNÍKY FILMU. I tak můžeme nazvat večer 27. března, kdy se v malém sále štětského kulturního střediska konala beseda „S Jiřím Menzelem o životě a filmu" organizovaná tamějšími zástupci kulturního a informačního zařízení.

Beseda byla součástí celé série setkání konaných pravidelně každý měsíc. Moderátor Miloslav Čmejla zve známé osobnosti ze oblasti kultury a sportu i veřejného života.

Tentokrát se mu podařilo přesvědčit pana Jiřího Menzela, dnes již světového oscarového režiséra, který zrovna nedávno oslavil své 75. narozeniny. Beseda začala v 19.00, v publiku se sešla asi třicítka lidí, takže se beseda odehrávala v příjemném přátelském prostředí, ke kterému přispěl i humor váženého hosta.

Nad sklenkou červeného vína pan režisér ochotně odpovídal na dotazy týkající se jeho života, názorů i tvorby. Padlo několik otázek na výběr herců, posluchači dozvěděli, že upřednostňuje spíše zkušené herce před „neherci", jako své oblíbence uvedl například herecké legendy - Libuši Šafránkovou, Rudolfa Hrušínského st. a Josefa Kemra. Kromě jiného zde bylo zmiňováno i dlouholeté přátelství s paní režisérkou Věrou Chytilovou, se kterou se pan Menzel seznámil při studiu na FAMU, dále také blízký vztah ke spisovateli Bohumilu Hrabalovi, autorovi knižních předloh mnoha Menzelových filmů- Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Perličky na dně, Skřivánci na niti a další.

Na otázku „Jaký máte vztah k našemu kraji?" pan režisér přiznal, že Štětí zná především díky zdejším papírnám, nedávno ale natáčel v Mělníku svůj nejnovější film „Donšajni"(„Sukničkáři"), který se pravděpodobně v kinech objeví již v květnu tohoto roku.

Na závěr besedy se konala malá autogramiáda, která mile uzavřela dvouhodinové setkání se slavným režisérem.

A jak se vlastně večer účastníkům líbil?

„Rozhodně nelituji času, který jsem v přátelské atmosféře strávila. Pan Menzel působí velice mile a skromně, i když je to člověk světově proslulý", hodnotila besedu paní Zdeňka

I příští měsíc se milovníci nezapomenutelných kulturních zážitků mohou těšit na podobnou besedu, tentokrát s folkovým skladatelem panem Jaroslavem Hutkou.

Hana Potomová - Na návštěvě u kouzelné chůvy

Přes sedm set lidí v elegantních šatech neklidně postávajících před budovou divadla Hybernia v Praze. Takový byl obrázek v sobotu 6. dubna 2013 ve večerních hodinách.

Před časem jsme si já a má rodina zakoupili lístky na muzikál Mary Poppins. Nastala doba očekávání, až jsme se v sobotu 6. 4. 2013 konečně dočkali. Nasedli jsme do auta a vyrazili směr hlavní město.

S časovou rezervou jsme přišli k divadlu. Uvnitř jsme si prohlédli výstavu filmových klapek v přízemí. Pro návštěvníky, které tyto ručně malované klapky nezajímaly, byl k dispozici bar. V lehce přístupných šatnách jsme odložili bundy a vydali se do hlediště. Malým nedostatkem tohoto divadla je ovšem špatné značení, takže jsme chvíli bloudili, než jsme se dostali na svá místa.

Usadili jsme se, pokusili se neúspěšně ignorovat manželský pár sedící za námi, kterému se pořád něco nelíbilo, a představení už začínalo.

V hlavní roli chůvy Mary Poppins se nám představila známá muzikálová herečka Monika Absolonová, spolu s ní se na scéně objevil například Jan Vitázek. Scéna i kouzelnická čísla, která chůva za hlasitých poznámek páru za námi prováděla, byly perfektně připravené. Kupříkladu „levitace" sklidila ohromný aplaus. Písničky byly chytlavé, i když pro většinu návštěvníků posazené příliš vysoko.

„Je zvláštní, že ta herečka používá úplně stejná gesta jako ta ve filmu," podivila se žena za námi. Smutný je ovšem fakt, že to myslela zcela vážně.

Nemůžu jinak než muzikál doporučit všem, kterým se líbí kouzelnická představení okořeněná příběhem a absurdními dialogy. Jak by řekla chůva Mary Poppins: Tento muzikál je zkrátka „superkalifradžilistikexpijalidózní".

Jakub Toman - Sraz příznivců nezdravé stravy

V úterý 9.4. se v Českém Brumlově konal jedenáctý sraz příznivců nezdravé stravy. Už při zahajovacím ceremoniálu ve dvě hodiny odpoledne, kterého se již tradičně ujal pan Milan Hubený, předseda klubu přátel tučné stravy, bylo zřejmé, že letošní účast bude opravdu vysoká. Jsem rád, že vyznavačů tohoto životního stylu každým rokem přibývá, řekl v rozhovoru předseda klubu. Po zahájení letošního ročníku vystoupilo několik zástupců jednotlivých fastfoodů se svými chystanými novinkami pro tento rok. S největším překvapením přišel dle názoru většiny účastníků ředitel francouzského fastfoodového řetězce Graisse, který oznámil, že jejich legendární tuk na tuku s tukem v tuku se po dvouletém přerušení prodeje opět vrací do nabídky s novou recepturou, díky které bude mít ještě vyšší obsah tuku. Zákazníkům tak slibuje opravdu skvělý zážitek nezaměnitelnou chuť.

Po prezentaci novinek čekalo účastníky srazu vyhlášení nejkaloričtějšího pokrmu loňského roku. Porotci, jimiž byli vybraní odborníci přes nezdravou stravu z celého světa, byli tento rok opravdu nekompromisní a každá kalorie se počítala. V měření nakonec nejlépe uspěl Triple Baconburger německého fastfoodu LPC, který se může pyšnit téměř neuvěřitelnými 1 328 kaloriemi.

Od čtyř hodin byl pak připraven doprovodný program, který byl určen především pro děti. Ty zde byly upozorněny na důležitost dostatečného příjmu kalorií a následně jim byly vysvětlovány a předkládány hlavní výhody vysokokalorických pokrmů a nápojů. Děti se zde například dozvěděly, že pro přísun stejného množství kalorií jako je v běžném větším burgeru firmy Lovin' it, by musely sníst téměř patnáct jablek.

Dále byly na programu závody v pojídání, kterých se mohl účastnit každý, kdo měl chuť předvést ostatním své dovednosti v oblasti konzumace. Soutěžilo se ve dvou kategoriích. Nejdříve šlo především o rychlost. Závodníci museli sníst dvacet hamburgerů co nejrychleji, což se nakonec povedlo panu Patrikovi Novotnému, který se v rozhovoru přiznal, že výhru ani nečekal, ale od posledního ročníku, na kterém skončil druhý, pilně trénoval. A jeho úsilí se nakonec vyplatilo. Druhou kategorií pak byl takzvaný maraton. Nešlo zde o rychlost, nýbrž o objem. Soutěžící v této kategorii museli pozřít co největší množství jídla, aniž by se pozvraceli. To totiž znamenalo diskvalifikaci. Prvním se nakonec stal Bedřich Malý. Snědl jídlo o celkové váze 2,5 kilogramu a soupeře tak překonal s předstihem téměř 500 gramů. Oba výherci si odnesli LCD televizor s úhlopříčkou 106cm a další, hodnotné ceny.

V sedm hodin večer si pořadatelé připravili pro návštěvníky malé překvapení. Jídlo zdarma od sponzorů akce, několika fastfoodových řetězců a pizzerií. Na prostranství přijelo asi osm dodávek jednotlivých firem, ze kterých rozdávali pracovníci sendviče, pizzy, smažená i grilovaná kuřata a mnoho dalších, vydatných pokrmů. Akce však byla přerušena prudkým deštěm a všichni se tak rozjeli domů. I tak to však byla velmi vydařená akce, ze které lidé odjížděli plni nově nabytých dojmů a očekávání pro následující rok.

Natálie Väterová - Sweet sixteen

Hluk, pot, šero, kouř, radost a nadšení prostoupily každý koutek mělnického hudebního klubu Stará Mydlárna.

23.3.2013 od 20:00 se k příležitosti šestnáctých narozenin dvou ze tří členů kapely The Oxx uskutečnil koncert kapel Dirty Blondes, Dead Letters, a samozřejmě oslavujících The Oxx.

Do Mydlárny jsem dorazila kolem deváté hodiny kvůli mému nutkání vyzkoušet nově otevřený Retro Music Bar, takže jsem nestihla první kapeluDead Letters, kteří jsou z Mělníka a hrají rock´n´roll. Avšak alespoň jsem se zeptala na názor jednoho z posluchačů: ,,Dead Letters se mi líbili, jen mi u nich chybí baskytara." Není divu, kapela si totiž vystačí s pouhými dvěma členy.

Klub se pomalu zaplňuje a na řadu přicházejíThe Oxx– mělnická punkrocková kapela, kterou jsem slyšela živě hrát už mnohokrát a nikdy nezklamou. Opravdu fascinující je výkon jejich bubeníka, kterému je teprve 12! Smekám.

Všichni jsou již celí natěšení na hvězdy večera – pražskéDirty Blondes. Svůj našláplý set započali postupným nástupem na plac. Jejich energická zpěvačka během chvilky rozžhavila každého v místnosti. Atmosféra byla úžasná. Pod podiem se bouřlivě tančilo. Pot kapal z lidí i ze stropu. Na jednu z dívek se usmálo štěstí a kromě skvělého zážitku si domu odnese paličky. ,,Na koncertě Dirty Blondes jsem už podruhý a oba to byly jedny z nejlepších koncertů, co jsem zažila. Už se těším až vyrazím na další jejich koncert." hodnotí akci slečna s paličkami.

Mě osobně velice potěšilo, že zahráli píseň od kapely The Subways Oh Yeah. Vrcholem jejich vystoupení však byl zpěvaččin skok do davu. Byl by hřích si nesáhnout…

Viktorie Beková - Je libo dobré kafíčko?

Máte rádi pravou poctivou kávu? A co takhle kávu spojenou s uměním? Zážitek nejen pro chuťové buňky, ale i pro oči!

Je středa 10.4.2013 a já čekám v nově otevřené Kavárně Marlen, spolu s dalšími zájemci o neobyčejné umění, milovníky kávy a majitelkou kavárny na světoznámou a uctívanou baristku Petru Veselou.

Kavárna byla plná a všichni byli nedočkaví, co nám vlastně nejlepší česká baristka a znalkyně kávy předvede. Po malém zpoždění Petra přijela, s přátelským úsměvem nás všechny pozdravila a hned se omluvila za opoždění. Prohlédla si kavárnu a zkontrolovala, zda stroj na kávu a mlýnek správně pracují a dala se do všemi očekávané práce. Nejen že umí Petra Veselá udělat výbornou kávu, také umí právě i Latte art, což je malování růrzných obrazců a obrázků do kávové pěny. Pro nás, kteří jsme se přišli pokochat nad tím, co Petra umí, to byla přímo pastva pro oči. Petra dělala jednu kávu s krásným obrázkem za druhou, takže jsme nestačili dopít svůj šálek kávy a už jsme měli na stole další. V pěně se objevovalo například slunce, srdíčko, medvídek a spoustu dalších obrázků či ornamentů. Káva tekla opravdu proudem a hlavně Cappuccino, protože jak sama Petra Veselá řekla: "Nejraději ze všech druhů kávy mám Cappuccino, protože mě baví do něj malovat obrázky." Káva, kterou Petra udělala, se podávala hostům zadarmo, jako pozornost podniku. Atmosféra v této nové kavárně, která patří Soně Mlejnecké, byla velice příjemná a přátelská, dokonce i lidé, co se viděli poprvé, našli společné téma a skvěle se bavili. Jelikož Petře v roce 2010 vyšla kniha o kávě, tak jsme měli možnost si ji přímo koupit a nechat od uznávané baristky podepsat.

Pokud mám tuto akci zhodnotit, tak si myslím, že se velice povedla. Získali jsem spoustu nových informací jak o kávě, její přípravě, tak i zkušenostech Petry Veselé.

Na závěr jsem se zeptala pár účastníků, jak se jim program líbil.

A pokud dostanete chuť na pravé nefalšované kafe, přijďte do nekuřácké Kavárny Marlen, v ulici Legionářů na Mělníku, která funguje i jako malá galerie.

Jestli chcete o Petře Veselé vědět víc a zúčastnit se třeba jejího kurzu právě o Latte art, navštivte její webové stránky www.kavovekurzy.cz.

Názory zúčastněných:

"Bylo to velice příjemné setkání a jedinečná možnost dozvědět se něco nového o kávě od jedné z nejlepších baristek. Byl bych určitě rád, kdyby se něco takového v Kavárně Marlen opakovalo."

"Jelikož miluji kávu, nemohla jsem toto setkání opominout. Jednak se mi dostalo nových informací o přípravě kávy, tak i požitek z kávy samotné. Chci poděkovat jak Soně Mlejnecké, která toto setkání zorganizovala, tak i Petře Veselé za skvělou kávu a povídání o ní".