Magda Seidlová - Ořešák: Jsem taková rodinná vrba
Ořešák je oblíbený člen mé rodiny. Narodil se úplně náhodou asi před devíti lety, když jsem vysypala na verandě kyblík kaštanů, které mi zbyly z tvoření kaštánkových zvířátek. Ve skutečnosti je Ořešák pouze jeho pseudonym a pravým jménem jírovec maďal. Dnes už je to prosperující strom střední velikosti. Momentálně si užívá chladnější deštivé počasí a celý se zelení.
Domluvili jsme si schůzku na naší verandě, tedy přímo u něj doma, protože je zaryt v zemi a také se docela nerad stěhuje. Po letech naší známosti pro vás snad nebude nijak zarážející, že si tykáme.
Pro začátek - charakterizuj se třemi slovy.
Tichý, přátelský, mírumilovný.
Ano, s tím tedy souhlasím. Někdy se až divím tvému klidu a trpělivosti. Kočky tě používají jako škrabadlo, někdo (například já) se o tebe pořád opírá při čtení, neustále je kolem tebe rušno…
Inu, není to tak vždy, zrovna v tomhle deštivém počasí mám docela soukromí. Navíc jsem optimista, na všem hledám něco dobrého - kočky se mi hodí, například když se mi ve větvích snaží někdo uhnízdit. Od lidí sem tam pochytnu nějaký vtip, někdy mám divadlo zadarmo (vážně dobré představení *potutelné šumění*). Také jsem rád užitečný, když si někdo potřebuje vylít srdce a možná bys nevěřila, kolik lidí se ke mně chodí vypovídat. Jsem taková rodinná vrba.
Jak tak na to koukám, jsi strom mnoha tváří. Ořešák, vrba, jírovec… Jak jsi vlastně přišel ke své přezdívce.
To je jednoduché, když jsem byl ještě úplně malý, vypadaly moje listy jako listy ořechu. A když jsem se vybarvil, už mi ten pseudonym zůstal.
Nevadí ti to trochu?
Ani ne, je to jen jméno, na tom nijak nezáleží.Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.
Čteš Shakespeara?
Já nečtu, já poslouchám a co slyším šeptám dál. My stromy, dovolím si tvrdit, máme nejrychlejší a nejpropracovanější síť zpravodajů. Bohužel nás málokdo poslouchá a málokdo nám rozumí.
To je pravda. V té vaší síti, máš nějaký vzor, někoho, ke komu vzhlížíš?
Jsem docela mladý strom, ve svém okolí mám jen málo vrstevníků, nebo mladších stromů. Ty starší mi předávají svou moudrost a já k nim ke všem vzhlížím. Chtěl bych se dožít vysokého věku a pochytit co nejvíce moudrosti světa a nechat do sebe psát historii. Za svůj vzor bych možná mohl označit asi Lípu v Jiřicích, jejíž věk dendrologové odhadují na 600 až 700 let. Jednou bych chtěl, aby se lidé divili a dohadovali, co všechno jsem zažil.
Myslím, že divit se je krásná věc.*zasněné šumění*
Já doufám, že mě přežiješ o mnoho staletí a děkuji za rozhovor.
Viktorie Beková
Jmenuje se Petra Veselá a je známá jako nejlepší česká baristka. Je velice úspěšná v Latte Art neboli malování do kávové pěny. Dva a půl let žila v Hamburku, navštívila země jako Norsko, Švédsko, Turecko a další.
Jak jste se dostala k baristice?
K baristice jsem se dostala náhodou. Nevzali mě na vysokou školu a můj sen byl otevřít si svoji vlastní kavárnu. Tak jsem si ji otevřela.
Kde se vaše kavárna nachází?
Kavárnu jsem měla přes 8 let a nedávno jsem ji prodala. Byla v Jílové u Prahy.
Jak dlouho se zajímáte o kávu?
O kávu se zajímám už 9 let.
Jakou máte nejraději a proč?
Nejraději mám Capuccino, protože mě do pěny Capuccina baví malovat obrázky.
Jezdíte na soutěže Latte Art?
Ano, jezdím, dřív jsem soutěžila. V roce 2005 a 2007 jsem se stala mistryní republiky a také jsem byla jedenáctá na světě. Byla jsem také koordinátorkou. Teď jsem v mezinárodní porotě této soutěže.
Máte své webové stránky?
Ano, mám, www.kavovekurzy.cz
Kde vás můžeme potkat?
Můžete mě potkat třeba na kávových kurzech v Jílové, kde učím lidi například malovat do kávy nebo jak kávu správně připravovat.
Zuzana Obstová - Za „velkou louži"
Hraje na klavír, je optimistická, přátelská a ráda sleduje nejrůznější seriály. Lucie Nováková je studentka mělnického gymnázia, momentálně navštěvuje septimu a jako snad každý školák i ona už dychtivě vyhlíží prázdniny. Letos plánuje strávit skoro celý měsíc v Americe.
Bude to tvoje první návštěva ve Spojených státech?
Ne, již druhá.
Spojené státy, to je poměrně široký pojem, kam konkrétně míříš?
Chystám se navštívit totéž místo, Floridu, protože tam žije můj otec.
Bude tě tam někdo doprovázet nebo pojedeš sama?
Jede se mnou ještě můj bratr, který mě celou cestu otravuje. (smích)
Jaké zajímavé zážitky sis odnesla ze své první návštěvy?
Třeba když jsem viděla aligátora, který byl pouhé 3 metry ode mě. Nebo když jsem byla v americkém kině.
To je docela rozdíl! Aligátora chápu, ale proč to kino?
Tak bylo to zajímavé – bylo v angličtině a chtěla jsem vědět, jestli tomu budu rozumět. Také to bylo zrovna v době, kdy se střílelo na premiéře Batmana … A zajímavá byla taky restaurace, kde zaplatíš 10 dolarů a můžeš jíst až do večera, co chceš!
Takže jídlo a kino, to odpovídá rozšířeným představám o Američanech… Podnikli jste s rodinou nějaké výlety?
Ano, byli jsme například v mořském světě – byl tam žralok! Taky jsem se podívala do Miami.
Co plánuješ na tento rok?
Procvičit si angličtinu tím, že se seznámím s nějakými Američany a budu si s nimi povídat. Taky chci chodit do posilovny a k moři – opalovat se a podobně. A mám novou sestru, takže se o ni budu starat!
Máš novou sestru? Kolik jí je, jak se jmenuje?
Jmenuje se Sophie Catherine a narodila se 2. května, takže jí bude už skoro měsíc.
To je milé! Předpokládám tedy, že se těšíš…
Ano, moc!
Doufám, že si to tam užiješ. Děkuji za rozhovor!
Není zač!
Martina Lapková - Barmanství je mým posláním
Pro tento rozhovor jsem si vybrala svého spolužáka Oskara Blažka, který pracuje (spíše brigádničí) jako barman v mělnickém baru Cihelna. Vím, že ho tento obor velice zaujal a začíná být jeho životním stylem. Proto jsem se ho zeptala na pár otázek, jak zvládá život pilného studenta a zároveň skvělého barmana.
Co tě přivedlo k baronství?
Víš Martino, v gastronomickém prostředí se pohybuji již od raného mládí. Můj biologický otec je vlastníkem několika restaurací a můj nevlastní otec je vlastníkem baru, ve kterém pracuji. S brigádničením jsem začal ve svých patnácti letech.
Říkáš o sobě rád, že jseš barman?
Miluji tuto práci a jsem hrdý, že o sobě mohu tvrdit, že jsem barman. Ehm není barman jako barman. Já to neberu pouze jako přivýdělek, ale jako poslání. Rozvíjím sám sebe a rozvíjím i své okolí.
Co tě na té práci nejvíce baví?
Jedná se o práci, kde poznáš plno nových lidí, při které děláš lidem dobře, to myslím vážně. (Tvrdí s úsměvem.) Není to pouze o tom zákazníka opít a zkasírovat, ale udělat mu skutečně krásný večer. Musíš mu poskytnout dobrý servis, vědět jakou pustit muziku, naservírovat drinky a tak. (Ha, ha, ha) A sám se mohu neustále rozvíjet.
Jak to myslíš – rozvíjet se?
Víš, Martino, jedná se o barmanské schopnosti, ale i o psychické schopnost. Barmanství není jen o míchání koktejlů – je to o chápání, jak provozovat bar a o ekonomice baru. Víš kolik lidí zde tvrdí, že by dovedli vést bar?.. Ale přitom nemají ani tušení, jak se to dělá. Tato práce mne hrozně chytla. Sleduji nové trendy, které přicházejí ze zahraničí, tak abych byl schopný dát zákazníkům na Mělníku ten nejlepší komfort.
Oskare, myslíš si, že jsou lidé na Mělníku schopni ocenit tvou snahu?
Věřím tomu, že by lidé kdekoliv v ČR měli mít přístup k té největší kvalitě. My nečekáme na to, až si lidé o kvalitu řeknou. Někdo jim ten komfort musí ukázat, aby věděli, co chtějí, co chtějí. A od toho jsme tady já a Cihelna bar. :)
Kolik času přibližně trávíš za barem?
Snažím se každý den několik hodin, ale jelikož jsem studentem, pracuji dvakrát až třikrát týdně. Neustále myslím na to, že je co vylepšovat. Teď momentálně jsem sestavil nový koktejlový lístek.
A jaké jsou momentálně nevětší trendy?
Novým trendem je zdobení sušeným ovocem, který jsme zavedli v Cihelna baru. Dnešní lidé mají rádi koktejly, do kterých vymačkáváme šťávu z čerstvých citrusů na místo ohavných koncentrátů.
Nebojíš se, že do budoucna budeš mít problém s alkoholem, když se s ním setkáváš každý den?
Spíše naopak, tím, že jsem s alkoholem denně ve styku, tak s ním umím zacházet.
Co opilí lidé? Nedělají ti nad ránem potíže?
Když jseš barman, musíš počítat s takovými lidmi, mně osobně nedělá problém dělat psychologa a zároveň kněze. J Lidé jsou různých povah, někteří se ve svém opilém stavu chovají klidně, ale jsou tu také silně agresivní výjimky. Každý správný barman musí mít autoritu a jako správný profesionál mít v baru pořádek.
Jaké máš plány do budoucna?
Víš, Martino, chystám se do Anglie na rok rozvíjet své barmanské schopnosti, kde je baronství na vysoké úrovni. Věřím, že se vrátím s novými trendy a dokáži je zde aplikovat.
Oskare moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů v tvém budoucím životě.
Lucie Nováková - Rozhovor s ferratistkou Zuzkou
Mělnická rodačka Zuzana Obstová je čerstvě osmnáctiletou úspěšnou studentkou místního gymnázia. Ve volném čase navštěvuje dokonce dva různé malířské kroužky, hraje florbal a ráda čte. Kamarádkami je popisována jako velice ochotná, vtipná a osobitá. Její další zálibou jsou hory.
Tedy, Zuzko, doslechla jsem se, že letošní prázdniny budeš trávit jako obvykle na horách. O které hory se jedná?
Buď Alpy nebo Dolomity, v Itálii.
Odkdy tam jezdíš?
Musím to spočítat. Bude to od roku 2008, takže pět let, letos pojedu pošesté.
Čemu se tam věnuješ?
S rodinou chodíme po horách, konkrétně po ferratách, jsou to takové speciální zajištěné stezky.
Dostali jste se někdy do nějaké nebezpečné situace?
Do nebezpečné vyloženě ne, ale do zajímavé a znervózňující už několikrát.
Nějaký příklad této situace?
Třeba když jsme ještě v devět hodin večer byli pod Civettou (hora) a na parkoviště k autu nám zbývala hodně dlouhá cesta, navíc jsme nevěděli přesně kudy a neměli jsme baterky. Dorazili jsme až v jedenáct.
Hlavní je, že jste přežili ve zdraví. Jak býváte ubytováni?
V kempu ve stanu, jezdí nás pět, takže máme stany dva.
Není vám ve stanu zima? Jaké je na horách počasí v tuto dobu?
Tak jak kdy, ale většinou jsme měli docela štěstí. Ale jeden rok za moc nestál, pořád pršelo. Ale obvykle bývá přes den teplo, jenom po ránu a večer je chladno, jezdíme až na přelomu července a srpna.
Chceš být horolezkyně?
Ani omylem. Nehledě na to, že na to nemám. Jsem rekreační ferratistka.
Děkuji za rozhovor!
Daniel Faltys - Vyžvýkané umění
Sešel jsem se dnes s velmi zajímavým mělnickým sběratelem, panem Josefem. O různých, často i bizarních druzích sbírek se dozvídáme poměrně často, přesto by zálibu pana Josefa na Mělníku asi málokdo čekal. Tento osmačtyřicetiletý doktor se totiž věnuje sběru vyžvýkaných žvýkaček. Jeho sbírka čítá tisíce kusů, mluví o ní velmi emotivně. Se stejným zápalem se vyjadřuje i k samotnému sběru, jenž nazývá „lovem". Podívejme se, co ho na této činnosti, kterou mnozí pravděpodobně zavrhují, tak láká.
Pane Josefe, náš rozhovor nemohu nezačít otázkou, jak vás napadlo se tomuto jistě netradičnímu koníčku věnovat?
Nebudete mi věřit, ale původně pro mě sbírání žvýkaček koníčkem vůbec nebylo. Před pár lety jsem byl velmi zapálený do revitalizace města a všechny ty pohozené odpadky mě nesmírně rozčilovaly. Jsem dost háklivý na čistotu, dalo by se říct, že je to moje jediná úchylka. Nicméně znečištění ulic mě znepokojovalo do takové míry, že jsem si často neodpustil odpadky, na které jsem narazil, sesbírat. Bohužel naše město nedisponuje dostatečným množstvím odpadkových košů, proto jsem často špínu donesl až domů. Později jsem si všiml, že některé takové odpadky mají kupodivu obrovskou estetickou hodnotu, žvýkačky obzvlášť. Takto zajímavé objekty jsem nemohl jen tak vyhodit. Vystavil jsem je. Dnes jich mám přes 3000.
Dnes žvýkačky ale nesbíráte ze země pouze kvůli očistě města, je to tak?
Ani zdaleka ne! Na sběr odpadků bohužel už nemám čas. Musím přiznat, že můj život se díky žvýkačkám dost změnil, popravdě už ani doma nemám takový pořádek. Dnes chodím ven vyloženě s cílem ulovit nějaký pěkný kousek (smích).
Jak tedy takový lov vypadá? Vypracoval jste si nějakou speciální metodu?
Samozřejmě jsem se za těch pár let velmi zdokonalil. Nejdůležitější pro mě je být si jistý, že mě při sběru nikdo nevidí, což je také jedna z nejtěžších věcí. Žvýkačky se totiž nejhojněji vyskytují na dost frekventovaných místech. Často tedy dlouho čekám, než bude okolí liduprázdné, nejednou jsem na lov vyrazil v noci. Nejraději mám lavičky. Jednak proto, že sloupnutí žvýkačky z ní je možno provést opravdu nenápadně, a také proto, že si můžu být jistý, že tam vždy nějaký zajímavý exemplář najdu.
Co je pro vás takovým „zajímavým exemplářem"? Je estetická hodnota, kterou jste zmiňoval, oním faktorem ovlivňujícím spokojenost a úspěšnost sběru?
Rozhodně hlavním. Na žvýkačkách pozoruji především barvu, velikost, tvar, vůni a lepivost. Například minulý měsíc jsem narazil na tuto krásku (ukazuje mi kus vyžvýkané žvýkačky). Na něco takového jsem předtím nikdy nenarazil. Struktura je naprosto jedinečná, tipuji, že byla vyrobena v zahraničí, pravděpodobně v USA. To, jak žvýkačka vypadá, ale samozřejmě není jedinou její kvalitou, takto povrchní moje záliba pochopitelně není. Vždy si všímám také zubního otisku, které jsou někdy překvapivě zachovalé. Tyto malé kousky gumy mají svou historii, mohou nám toho mnoho říci o člověku, jenž je žvýkal. Každá má svůj specifický příběh. Při bližším pozorování dokáže zkušený expert rozpoznat, zda-li byla žvýkačka požívána například za účelem získání svěžího dechu, nebo třeba jako součást image.
To je fascinující, dokážete to rozpoznat i vy?
Samozřejmě.
Musím se nutně pozastavit ještě u jedné věci. Zmiňoval jste, že nechcete, aby vás při „lovu" někdo viděl. Vám samotnému sběr vyžvýkaných žvýkaček nepřijde degutantní?
Rozhodně ne. Podívejte, lidé dělají všelijaké odporné věci, ale sběr těchto krásných objektů bych mezi ně rozhodně nezařadil. Dodržuji samozřejmě veškerá pravidla hygieny a používám rukavice. Doma je nutné exempláře očistit od prachu a nečistot. To, že měl žvýkačku někdo předtím v puse mi nevadí. Já mám lidi rád.
A kde jsou na Mělníku nejbohatší naleziště.
(smích) To vám samozřejmě neprozradím. Mohu ale říct, že nejzajímavější žvýkačky často hledám velmi těžko, musím se dívat do trávy a mimo dlážděné trasy. V koších se nehrabu, ale okolo nich se vždy něco najde. Další populární místa na odhoz jsou okolí zmiňovaných laviček a sedaček ve veřejných budovách.
Takový sběr rozhodně nezní snadně. Co byste na závěr doporučil začínajícím sběratelům nebo čtenářům, jenž váš koníček zaujal.
Pochybuji, že někdo ze čtenářů by mohl ve sběru být tak dobrý jako já. Doporučoval bych, aby se mu nevěnovali amatéři. Lásku k lovu žvýkaček si musíte vypěstovat, teprve až ucítíte chvění při pohledu na vyžvýkanou gumu, víte, že je to pro vás to pravé. Žvýkačky jsou umění.
Anna Pavlíková
Kristýna D. je studentkou mělnického gymnázia. Mezi její typické povahové rysy se řadí píle, zodpovědnost, empatie, ochota a horlivost. V mimoškolním čase se věnuje studiu a svým koníčkům, mezi které patří například móda, kultura, ping-pong, badminton, ale mezi ty, které ji provází skutečně již velkou částí života, se řadí hlavně hra na klavír. A právě její zkušenost s klavírem se stala tématem tohoto rozhovoru.
Kristýno, kdy se v tobě vzbudil zájem o hudbu?
Fakticky jsem se s hudbou seznámila ještě před narozením, když jsem s rodiči poslouchala to, co poslouchali oni.
Kdy ses hudbě začala věnovat aktivně?
Aktivně jsem se hudbě začala věnovat asi ve třech letech, kdy mě rodiče posadili před piáno a já s nadšením mačkala klávesy, a tím jsem vytvářela první melodie. První skladby jsem pak hrála spolu se svými staršími bratry. Do hudební školy jsem nastoupila v sedmi letech.
Jaké jsou tvé největší úspěchy?
Za úspěch považuji to, že jsem schopna naučit se skladbu, která se mi líbí. Dále jsem vystupovala na různých koncertech a vernisážích a účastnila jsem se čtyř klavírních soutěží, z toho tří ze sólové hry a v jedné jsem byla členem tria. Dvakrát jsem tak obsadila druhé místo a při poslední soutěži třetí.
Jaký typ skladeb ráda hraješ?
Věnuji se klasickým i moderním skladbám. Nejraději mám Chopina a jeho valčíky, dále se mi líbí „ragtimy" Scotta Joplina. Z českých skladatelů upřednostňuji Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka.
Jak často v dnešní době cvičíš?
Hodinu klavíru mám jednou za týden a na každou bych se měla samozřejmě připravovat, proto se snažím cvičit každý den, ale záleží na volném čase.
Setkala ses při této aktivitě s nějakou kuriózní situací?
Zažila jsem mnoho trapasů při svých vystoupeních, například jsem často vypadla ze hry. Jednou jsem měla hrát dvě různé skladby za sebou, ale zapomněla jsem první, tak jsem ji spojila s tou druhou skladbou do jednoho celku.
Máš s klavírem nějaké plány do budoucna?
V hraní bych ráda dále pokračovala a jednou bych chtěla učit hrát i své děti. O studiu hry na klavír ale nepřemýšlím.
Co ti hra na klavír dává?
Přináší mi zkušenosti s hudebním nástrojem a hudbou samotnou. Je to pro mě částečně relax ale i dřina. Při hraní se také vždycky oprostím od problémů, které běžně řeším.
Pavel Procházka
Pro svůj rozhovor jsem se rozhodl vyzpovídat svojí tetu Janu Mezerovou. Pracuje na Městské Policii v Mělníce, momentálně jako operační u kamerového systému.
Jak si se vůbec k práci na MP Mělník dostala?
Po zavedení kamerového systému vyhlásili výběrové řízení, ke kterému jsem se přihlásila a vzali mě.
Jak dlouho už děláš na policii?
Letos je to 15 let.
Co zahrnuje práce operátorky MP?
Dohlížím na kamery, ale také jsem na telefonické lince 156. Komunikuji s hlídkou přes vysílačky. Přijímám stížnosti od občanů- telefonicky i osobně. Sleduji PCO (Pult centrální ochrany), tj. bezpečnostní zabezpečení objektů v majetku města, GESPA- protipožární pult a v neposlední řadě VISO, tedy protipovodňový systém. A samozřejmě administrativa.
Vždy jsi pracovala u kamer?
Ne. Začínala jsem u kamer, ale později jsem byla i strážník. Ovšem po mateřské dovolené jsem se opět vrátila k práci u kamer.
Kolik kamer je celkem umístěno po Mělníku?
10.
Jsou všechny v provozu 24 hodin denně?
Ano, stejně tak celá městská policie. A k tomu jsou ještě kamery propojené se služebnou PČR na Mělníku.
Pokrývá kamerový systém nejdůležitější/nejfrekventovanější oblasti města?
Kamery jsou rozmístěny po celém městě. 3 jsou v centru, kde je ruch během víkendu, dále na autobusovém nádraží, kruhovém objezdu na Pšovce, na sídlišti Sportovní. Rozmístění všech kamer můžete najít na www.mpmelnik.cz .
Kdybych chtěl nastoupit k MP, bylo by to možné, když je mi 18 let?
Nebylo. Strážníkem se můžeš stát až od 21 let a projdeš různými kontrolami, kde zjistí, zda jsi zdravotně způsobilý k vykonávání práce.
Jitka Slezáková - Rybaření na Labi dnes a před lety
Ryby. Mnoho lidí se představí jen pánvičku a vhodné koření. Ovšem rybařina jako sport je také zajímavá. A nejen v kuchyni!
Na téma rybaření jsem se ptala svého přítele Standy Š.
Jak jsi se dostal k rybaření?
K rybaření jsem se dostal přes mého spolužáka, když mi bylo asi 12 let.
Jaký byl Tvůj první úlovek?
Myslím, že to byl cejn nebo truman.
Co se za těch 16 let změnilo na zdejších revírech?
Nejvíce se změnilo určitě samotné prostředí, a to k horšímu. Například výstavba cyklostezky u Labe. Dřív tam bývala krásná zeleně. Prostě divočina. Také se dřív nikde neválely odpadky. A hlavně tady za ta léta ubylo mnoho druhů ryb. Bohužel.
Jak už jsem zmínila, rybaříš tedy 16 let. Měl jsi nějaké přestávky? Chtěl jsi s tím už někdy skončit?
V dětských letech ne, ale v dospělosti jsem pár takových nápadů měl. Menší přestávky mívám akorát v zimě.
Z jakého úlovku jsi měl zatím největší radost?
V dětství to byla štika 86 cm, později kapr 8 kg a nakonec před 2 lety sumec 203 cm!
A co potom s úlovky děláš?
Vždy je pouštím zpátky a čas od času si vezmu nějakou tu rybku domů do rybníčku.
Takže ryby nejíš?
Ne, ryba není jídlo, ryba je kamarád! Ale když mám chuť na rybu, koupím si jí v rybárně, kde jsou chovány na jídlo.
Která ryba je podle tebe nejlepší?
Nejlepší je asi candát, který by se kvalitou dal přirovnat hovězí panence. A je to znát i na cenách. Zato nejhorší ryba je bez pochyby kapr. Radši než kapra bych si dal suchý rohlík.
A teď na druhou stranu. Jak je rybařina finančně náročná?
Když jsem začal vydělávat a kupoval si různou výbavu, dostal jsem se ani na 130 000 Kč. Ale to je u každého jiné. Někdo se dívá na kvalitu, někdo zase na kvantitu. A potom výdaje za drobnější věci v průběhu roku. To už je ale jen kolem 25 000 Kč. A potom tedy mnoho peněz, když se jede někam do zahraničí k vodě.
A na závěr se zeptám, zda máš ještě nějaké přání, co se ryb týče?
Určitě bych si chtěl jet zachytat žraloky na Madagaskar nebo Vyzu Velkou někam do Asie.
Děkuji za rozhovor.
Kristýna Dědičová
Blíží se oblíbené letní prázdniny a my si můžeme vybírat s množství nabídek a možností, jak je strávit. Dříve byl výběr užší. Jaké tedy byly možnosti? Na to se zeptám paní Zdeňky, mé sousedky, která v ne příliš vhodné době socialismu strávila své dětství.
Jak vzpomínáte na prázdniny vašeho dětství?
Když jsem byla malá, trávila jsem prakticky celé prázdniny na venkově u svých babiček. Dokud byla moje maminka na mateřské dovolené, bývala se mnou a mojí sestrou celý měsíc u svých rodičů. Tatínek za námi dojížděl na víkendy. Po dobu jeho dovolené jsme zase všichni bydleli u jeho rodičů.
Jak jste spolu trávili volný čas?
Moji rodiče jsou vášniví houbaři. Proto jsme téměř každý den časně ráno vyráželi do lesa na houby a pokud bylo příznivé počasí, téměř každé odpoledne jsme se chodívali koupat do blízkého rybníka. Několikrát jsme vyjeli na výlet na zámek do Blatné a Březnice. K večeru, když se děda s babičkou vrátili z práce, jsme společně zpívali a dědeček vyprávěl veselé historky z mládí.
V době vašeho dětství nebylo běžné, že každá rodina vlastnila automobil. Jak to bylo u vás?
Moji rodiče si koupili auto, když mi bylo asi deset let. Musím říct, že od té doby se naše prázdniny hodně změnily. Pořídili jsme si stan a vybavení do campu a dovolenou rodičů jsme trávili na cestách po naši vlasti.
Tehdy se jednalo o Československo. Navštívili jste také Slovensko?
Ano a několikrát. Asi pětkrát jsme trávili dovolenou v různých částech Slovenska. Mně osobně se ze všeho nejvíc líbilo v Roháčích (tj. součást Vysokých Tater - pozn. aut.).
Za éry socialismu nebyly velké možnosti, jak se dostat do zahraničí. Podařilo se vám vycestovat?
Dvakrát jsme vyjeli do Polska, NDR, potom Maďarska, Rakouska a Jugoslávie.
Takže jste byli i u moře?
Ano. Poprvé jsem moře viděla v Polsku u města Gdaňsk. Tehdy bylo hodně špatné počasí, bylo chladno a do toho ještě pršelo. Takže nebylo možné se v moři koupat. Na vlas stejný zážitek jsme měli u Balatonu v Maďarsku. To sice není moře, ale stejně mi to jako moře připadalo, protože jsem nemohla dohlédnout na další břeh. Poprvé jsem se v moři mohla vykoupat až v Jugoslávii. Můj tatínek je ale velký cestovatel. Když už jsme se do Jugoslávie dostali, projeli jsme celé pobřeží a museli jsme navštívit všechny blízké pamětihodnosti.
Cestovali jste se stanem nebo jste měli ubytování zajištěné jinak?
Původně bylo v plánu pořídit co nejlevnější dovolenou. Na střeše auta jsme s sebou vezli stan, spacáky a další věci potřebné pro campování. Několikrát jsme se ubytovali v menších campech u moře, a tak jsme si aspoň večer užívali pláže a nádherných západů slunce. Bohužel nám asi v polovině dovolené někdo ukradl ten vak. Ač se to nezdá, noci jsou u moře poměrně chladné, takže se nám přespávání pod širákem moc nelíbilo. A tak jsme si několikrát pronajali bungalov.
Co jste dělali, když rodiče neměli dovolenou?
Velkou část prázdnin jsem se sestrou trávila u tatínkových rodičů, odkud jsme na kolech dojížděli k tetě. Chodily jsme se koupat a hodně jsme četly. Většinou jsem si dávno před začátkem prázdnin sestavila seznam knížek, které bych chtěla za prázdniny přečíst. Měli jsme doma hodně dobrých knih.
A co jste nejraději četla?
Když jsem byla malá, četla jsem pohádky. Potom historické romány jako F.L. Věk a Kronika u nás (od Aloise Jiráska pozn. aut.). Taky životopisy hudebních skladatelů. V té době jsem přemýšlela, že se budu věnovat hudbě.
V čem vidíte největší rozdíly v možnostech tenkrát a dnes?
V době mého dětství bylo mnohem složitější vycestovat do zahraničí, hlavně na západ. Na druhou stranu, díky tomu lidi víc poznali vlastní zemi. Teď Češi jezdí do Egypta k moři a svoji zemi ani neznají.
Děkuji za rozhovor!
Ivana Smetanová
Ahoj Hupíčku. Jsi můj nejoblíbenější plyšák, proto bych se tě chtěla zeptat na něco z tvého života. Mohu?
No samozřejmě má nejoblíbenější kámoško.
Tak mi na začátek pověz, jak jsi se k nám vůbec dostal.
Já ti nevím. Sedím si tak v regále, povídám si s ostatníma plyšákama a najednou se po mně natáhla něčí tlapka, šoupla mě do ošklivého košíku, pak mě položila na nějaký pás a ono to se mnou ujíždělo. Udělalo to píp a už jsem byl v tašce. A pak už jsem se ocitl u vás doma.
To jsi se při takovém dobrodružství ani trochu nebál?
No… Ten běžící pás se mi moc líbil, tam jsem nemusel ťapkat. Já jsem statečný kluk, já se nebojím. Tedy jen občas se bojím, když mě vyhodíš z postele.
Takže se mnou se bojíš, ale v obchodě jsi strach neměl?
V obchodě nás bylo hodně. Brácha, ségra, máma a táta. Tady jsem pořád sám, ty se ke mně vracíš jen večer.
Co děláš, když jsi tu celé dny sám?
Ráno mě probudíš, když vstáváš a když odejdeš do školy, tak ti ustelu postýlku, posadím se na polštář a čekám, až přijdeš a všimneš si mě.
To tě baví celý den jen čekat?
Nebaví, ale co mám jako plyšák dělat? Do školy mě vzít nechceš a na to abych šel na výlet, mám moc malé nožičky.
Čeho bys chtěl v životě dosáhnout?
To co mě trápí teď. Že bych jednou chtěl dosáhnout zpátky na postel, když mě shodíš.
A nějaký jiný cíl nemáš?
Mám, abych tě zaujal natolik, že si mě budeš všímat i přes den a ne jen v noci.
A myslíš, že se ti ta přání někdy splní?
Už asi ne, už jsi mi moc vyrostla. Ale když jsi byla malá, tak to bylo príma. To jsi si se mnou hodně hrála.
Já se pokusím polepšit. Děkuji ti za rozhovor, byl pro mě poučný a přeji ti, aby se tvá přání splnila.
Já ti také děkuji a občas si všimni, že jsem tady. Vím, že jsi velká, ale já na tebe stále čekám. Nechceš náhodou taky autogram?
A to by bylo skvělé!
Máš smůlu, do školy jsi mě nevzala, neumím psát.
David Petřina
Ahoj Iffííí! Známe se už několik let, a proto máš tu čest být první obětí rozhovoru pro můj neexistující časopis Co jinde nenajdete! Můžeme začít?
Jistě že můžeme. Pro tebe vždy a cokoli.
Super! Rovnou tedy přejdeme už k tématu, které mě velmi zaujalo. Jedná se o výrobu náramků. Mohla bys čtenářům trošku přiblížit tuto činnost?
Vyrábím barevné náramky z bavlnek, což je vlastně několik na sebe navazujících uzlů, které v barevných kombinacích dávají dohromady zajímavé vzory.
Od kdy se tomu věnuješ a kolik náramků už prošlo tvou rukou?
Ten nejjednodušší tvar jsem poprvé pletla už jako velmi malá. Znovu jsem se k drhání vrátila přibližně před rokem, od té doby s malými přestávkami stále pokračuji. Už jsem dodělala hodně náramků, troufám si říct, že to bude číslo okolo 200.
To je hodně krásné číslo. A pokud by nějaký čtenář chtěl začít svoji soukromou kariéru pletení náramků, musel by mít nějaké předpoklady?
Předpoklady ani ne. Já jsem taky nešikovná, ale po pár tréningových náramcích se výsledky dostaví samy. Jen tuto aktivitu doporučuji lidem, kteří mají na začátku velkou trpělivost, bez té to nejde.
Takže se ti už někdy stalo, že ti nějaký nešel a tys ho chtěla pomalu vyhodit z okna?
To se mi stalo skoro u každého náramku. Několik jsem jich musela i párat a začínat znovu. Nejvíce naštvou zbytečné chyby, kterých si hned nevšimnu. Také se mi stalo, že jsem se k nějakému náramku vrátila až i o půl roku později. Jeden tu mám rozdělaný už asi dva roky a stále mě ten vzor zlobí.
Ale jak je vidět, tak máš velkou dávku trpělivosti, když i přes toto všechno jsi vytvořila tolik moc náramků. A když jsem u těch vzorů, dá se určit nějaký obecný vzorech, který je na pletení nejtěžší?
Já rozhodně nejsem příklad trpělivého člověka. U vytváření se rozčiluji a jak jsi sám řekl, otevírám při tom okno. Ale poslední dobou už nedělám náramky pro sebe, ale spíš pro kamarády a známé. Pro jejich radost ty nervy nějak zvládnu a náramek dodělám. Pokud jde o vzory, tak bych řekla, že pro každého je těžké něco jiného, ale všechny vzory jsou na stejném principu.
Chápu to tedy správně, že když se člověk naučí základy, tak poté zvládne jakýkoli vzor?
Přesně tak. Stačí udělat prvních pět výtvorů a pak zvládne každý jakýkoli vzor a dokáže si udělat náramek, pásek, šálu i obal na mobil.
Myslím, že to je pro čtenáře a nováčky v tomto oboru hodně podstatné. Děkuji ti za odpovědi a přeji ti v budoucnu pevné nervy a šikovné ruce.
I já děkuji tobě.