Hana Potomová - Aprílové počasí

Co je vlastně aprílové počasí?

Přestože jsem na světě již přes osmnáct let, donedávna jsem význam tohoto slovního spojení nijak extra nevnímala.

Až doteď.

Poté, co na začátku dubna (vlastně ještě na konci března) byla venku zima „jako na Sibiři" a divže nepadal sníh, oteplení jsem vítala s otevřenou náručí.

Ale co se stalo pak?

Ano, bylo hezky teplo (já, jako tvor teplomilný, jsem začala skákat radostí), začalo období aprílových deštíků. Jednoho krásného, teplého a slunečného odpoledne jsem si o volnou hodinu vyšla ven do města. Jen tak na procházku, užít si jara. Jenže! Ve městě mě „chytl slejvák" jako z učebnice o přívalových deštích. To dá rozum, že jsem se okamžitě otočila a „mazala" zpět do sucha školy. Troufám si tvrdit, že měřit mi čas, tělocvikářka by mě poslala na závody. A představte si tu ironii, když jsem promočená skrz naskrz (ani nitka na mně nezůstala suchá, když už jsme u ustálených výrazů) vrazila do třídy, kam okny znovu nakukovalo sluníčko. Spolužačky (s očima navrch hlavy) se mě ptaly, kde jsem byla a co jsem tam dělala, že jsem mokrá jako myš. A mému povídání o přeháňce nevěřily.

Pak přešly i ty deštíky. Sluníčko svítilo „jako zběsilé", dokonce snad padaly teplotní rekordy. Do školy se chodilo zásadně v tílkách, kraťasech a sandálech. Každý s bundou byl považován za podivína. Dokonce i moje maličkost, tvor teplomilný, začal sem tam vyhledávat stín. Volné hodiny a chvíle do odjezdu autobusů jsme se spolužačkami zabíjely „chytáním bronzu" (neboli mědi a cínu, jak říká jedna kamarádka znalá chemie) na zatravněném kopečku v areálu školy nebo v parku za Tescem. Přesto mi to přišlo celkem fajn.

Doma se začalo mluvit o zprovoznění bazénu (vloni jsme ho napustili na Čarodějnice) a domlouvali se, že o víkendu na to „vlítneme".

Tady je namístě jedno slovo, které už tu zaznělo: Jenže!

O víkendu se počasí zhoršilo. Jako by se sluníčko rozhodlo, že už nás má „plné zuby" a půjde tedy svítit jinam. Najednou nám ti „blázni" v bundách nepřipadnou jako hlupáci. Vytáhli jsme je taky, po každém příchodu domů se vařil horký čaj, nejlépe s rumem.

Obecně vzato zase taková zima není, ovšem po vlnách veder je to (nejen pro psychiku člověka, ale i pro organismus) šok.

Proto nyní sedím v posteli zabalená do peřiny, na klíně přenosný počítač, na nočním stolku hrnek čaje.

Je tohle vůbec ještě aprílové počasí?

Nezdá se mi. Myslí, že jsme během pouhého jednoho měsíce stihli prožít zimu, jaro, léto i podzim.

Napadá mě k tomu už jen jedna věc: Co nás ještě čeká?

Magda Seidlová - Nejpustější místa na světě jsou i u vás doma

Každý z nás je občas trošičku roztržitý, zvlášť po náročném dni. Znáte to, konečně přijdete domů, jste absolutně vyčerpaní a stále ještě nevycházíte z údivu, že jste se v takovém stavu dostali opravdu k sobě domů.

Shodíte ze sebe boty, někde cestou z vás spadne taška, popřípadě i bunda. Umýt si ruce už se ani neobtěžujete, instinkty vás totiž táhnou na jediné místo, kde můžete nějakým způsobem dobít energii alespoň na fungování v domácím režimu - do kuchyně. Cestou možná potkáte pár dalších členů rodiny, které ve svém transu při troše štěstí dokonce pozdravíte.

Jste tam! Žaludek se raduje, že dostane svůj příděl a začne ždímat na plné pecky, přičemž vydává hororové zvuky. Váš mozek, mysle siTeď už to bude v pohodě, začne přemýšlet nad hromadou dalších, možných i nemožných, věcí. A tak se stane, že sice ještě stačíte popadnout talíř s úmyslem nandat na něj v ledničce či spíži nějakou baštu, ale napochodujete i s talířem v ruce přímo na záchod. Úplně nejhorší moment nastane asi ve chvíli, kdy začnete přemýšlet, kde vlastně ta lednička či spíž jsou. Nebojte se, mozek si brzy uvědomí, že vás nechal na holičkách a k ledničce vás nasměruje. Cestou se možná setkáte s udivenými pohledy dalších členů rodiny, kteří si z vás při troše štěstí nebudou utahovat.

Lednice. Posvátná bedna plnápalivapro váš spokojený život. S nadšením otevíráte její dvířka, už už se vidíte s plným talířem, se spokojeným žaludkem, připraveni přijmout vše, co na vás dnešek ještě chystá. Přistupujete k otevřené ledničce, či vstupujete do spíže, odklápíte poklice… A tam nic.

Zuzana Obstová - Srážka s blbcem

Jak se říká, nejhorší je srážka s blbcem. A ani nemusíte chodit tak daleko, abyste se o tom přesvědčili…

Tuhle jsem měla možnost jednu takovou srážku taky pozorovat, dokonce se jí částečně zúčastnit. Hlavními aktéry byli dva mladí lidé; říkejme jim třeba pan V a paní P. Předmětem hádky se stala jakási písnička, kde anglický text příležitostně prokládaly španělské výrazy. Paní P píseň pustila svým kamarádům, protože chtěla pomoct s jedním slůvkem, které z poslechu nemohla rozluštit. Oni mu ovšem nerozuměli o nic lépe, takže paní P začala prohlašovat, že jde určitě o nějaké podivné španělské slovo. Pan V se španělštinu učí, a i když je velký rozdíl učit se cizí jazyk a umět jím mluvit (jak sám upozornil), základní a rozhodně lepší znalosti než paní P má. A tak slušně podotknul, že to zcela určitě není správná domněnka, protože to prostě odporuje španělské gramatice a výslovnosti.

V tu chvíli by normální člověk uznal svou chybu a uvěřil zkušenějšímu. Paní P naopak vystartovala a začala se zuřivě hádat, snažíc se všechny přesvědčit o pravdivosti svých slov vesměs jenom neustálým opakováním: „Je to španělsky!"

Náhodou se tento jazyk taky učím a na tento problém moje znalosti ještě stačily, a tak jsem se taky ozvala a podpořila názor pana V, věříc, že dva lidé už by paní P mohli přesvědčit. Nepřesvědčili. Hádala se dál ještě nějakou chvíli, než ji přeci jen zastrašila naše jistota a konečně, byť poněkud zaraženě přestala (pravděpodobně aby nebyla „veřejně poražena"). Stejně si ale myslím, že nás v duchu označila za hlupáky a dál si byla naprosto jistá, že tobylošpanělsky.

Asi po minutě ticha se na mě paní P s pochybovačným výrazem ve tváři otočila a poněkud nevrle se zeptala: „A co to teda bylo?"

Kristýna Dědičová - Nakupování jako koníček

Společnost přehlcená nabídkou – tak bych nazvala dnešní svět, ve kterém žijeme. Jsme doslova obklopeni reklamami, které v nás vzbuzují neustálou touhu něco nového vlastnit nehledě na to, jestli to zrovna potřebujeme. A co víc, předkládají nám, že je to tak správné. Potom není divu, že se mnoho lidí nachytá a rychle si pro to běží do nejbližšího obchodu. Jistě to přitom nemají daleko, protože nákupních center je všude opravdu dost.

Zřejmě i kvůli reklamním bludům se dnes nakupování stalo více než běžnou nutnou činností. Obchodní centra jsou pro nás zdrojem zábavy, jsme schopni v nich strávit celý den jen procházením z jednoho obchodu do druhého a hledáním, co bychom tak asi potřebovali. Jakoby to v nás pokaždé vyvolávalo pocit z dobře využitého času. A když se nám navíc podaří koupit něco „nezbytného" ve slevě, přichází další vlna radosti z ušetřených peněz.

Právě slevy jsou velkým lákadlem, jak dostat zákazníka do obchodů. Často vyvolávají i nákupní horečku, tedy akutní onemocnění, které se projevuje nezřízeným lítáním po obchodech a nakupováním všeho, co nemocí postižené osobě přijde pod ruku. Jiní si na nakupování dávají více záležet – denně prohlížejí reklamní letáky a když přijde na samotný akt nákupu, raději si leták vezmou s sebou a jezdí s vozíčkem zahloubáni do papíru, aby náhodou na nic zajímavého nezapomněli.

Takto se velmi snadno můžeme stát závislí na neustálém vybírání nových věcí a jejich hromadění. To je problém pojmenovaný jako konzumní společnost. Sami jsme si ji vytvořili a sami ji svým chováním podporujeme. Místo volného času stráveného v pohodlí domova nebo venku se radši věnujeme zbytečnému utrácení peněz v obchodních centrech. To jsme ale dopadli… Ptáte se, co teď s tím? Co třeba začít u sebe a víc uvažovat nad tím, co kupujeme a proč to vlastně kupujeme…

Karolína Kohlová - Pasování aneb Óda na kachní žaludek

Pasování bylo, je a bude vždy považováno za povýšení společenského statusu. Je to cosi vznešeného. Vždyť kdo z nás by se více než ochotně a nadšeně nepochlubil tím, že byl pasován třeba na rytíře (a ti skromnější z nás na vedoucího sektoru prodeje žárovek v hypermarketu Globus). Ale jen někteří obyvatelé metropolitního Mělníka a malebného Mělnicka vědí, že rok co rok tento slavnostní okamžik prožívají desítky a desítky z nich.

Jsme to my, studenti Gymnázia Jana Palacha, kdo prochází tímto takřka iniciačním obřadem, bez něhož by, jak se tak zdá, žádný ze třeťáků (eventuelně septimánů) nesměl a nemohl překročit práh mládí a dospívání pevně ohraničený třetím ročníkem školy a vstoupit do dospělosti ještě bytelněji vytyčené ročníkem čtvrtým.

Pasování třeťáků čtvrťáky je velice složitý komplex rituálů stojících na pevných základech s danou formou a flexibilním obsahem. Když pomineme dlouhodobé přípravy, vybírání vhodného data či tematických kostýmů pasujících, dal by se celý obřad rozdělit do čtyř fází.

1. fáze - Křížová cesta
Mladí studenti, profesoři i zcela nevinní chodci jsou vystavování první fázi pasování, po celé republice známé jako poslední zvonění. Nikdo nemá ani tu nejmenší šanci uniknout organizovaným a pečlivě rozmístěným hlídkám s povolením stříkat a cákat, se zvrácenými obličeji a bezednými kapsami. Bohužel jenom studenti a někteří méně šťastní profesoři jsou nuceni projít přesně vymezeným koridorem bez jiné alternativní cesty nebo pouhé možnosti úniku. Ti šťastnější jsou pouze mokří, ti méně šťastní počmáráni a ti největší smolaři ještě ke všemu obráni o veškeré peníze. Přesto každý touto trnitou cestou kráčí dál. A to všichni vědí, že bude jenom hůř.

2. fáze - Meditace a motlitby
Jeden jako druhý každý ze třeťáků sedí další dvě hodiny v lavici, zmoklý jako slepice a zvažuje, jestli zvládne to, co ho ještě čeká. Nejeden přitom obrátí svůj zrak ke stropu a začne vzývat všechna známá i neznámá božstva, aby pro tu chvíli stála při něm. V těch chvílích se nese jakési napětí. Ale netrpí pouze nebozí studenti a méně respektovaní profesoři. To teprve naše nebohé uklízečky musí odklízet následky poctivého řádění čtvrťáků, které si nasáklé odnášíme do školy my, jejich oběti.

3. fáze - Svolávání
Velká přestávka. Rozhlasem se rozezní neúprosný a rozjásaný hlas, který škodolibě zahlaholí: „Všichni studenti třetích ročníků a septima se shromáždí u jezírka k pasování." Ti z nás, co ještě doufali, že je to celé pouze velmi ošklivá noční můra a někteří poněkud realističtější, že škola spadne nebo se na ní zřítí letadlo, jsou během toho okamžiku připraveni o veškeré iluze a spolu se svými soukmenovci se musejí vydat na poslední cestu v mládí směrem k dospělosti.

4. fáze - Pasování
Stojíme tam s výrazem gladiátora jdoucího na smrt (zuřivým a odevzdaným zároveň). Jeden za druhým kráčíme doprovázeni neustávajícími přívaly vody, dokud nestaneme před skupinkou čtvrťáků, tedy již dospělých, se zkroušenými výrazy kvůli zvěrstvům, která na nás ještě musí spáchat. Mnozí z nich jsou naši známí nebo jsou nám blízcí, bohužel v této chvíli to je pouze na škodu. Když si trošku vyždímáme oblečení, máme za úkol sníst něco, o čem by se nám i medici v prvním semestru zaručili na vlastní čest, že se to nedá pozřít natož strávit (proboha ono se to ještě hýbe!). Ale zvládneme to. Musíme! Vrátíme se zpět, jisti si, že jsme mokří už i pod kůží. Ale kromě zvýšené vlhkosti vzduchu dostaví se ještě jeden pocit. Jsme dospělí! Konečně jsme dospělí! Ostatně na to již máme i povolení a byla nám čestně předána štafeta!  Teprve nyní si zasloužíme být čtvrťáky!

A nyní, když mě omluvíte… To víte něžné vzpomínky a ono cosi nyní již se hýbající v mém žaludku mě volají za povinnostmi jinam. Nashledanou a přeji Vám krásné, i když o mnoho ochuzené prožívání dospělosti.

Magdaléna Tydrichová - Vraťte nám jaro!

Konec dubna, květen za dveřmi a my jsme se konečně dočkali. Mnozí z nás už jistě přestávali doufat, že ta šedivě nekonečná zima, která nás každý den probouzela svými mrazivě ironickými vločkami a chladnými pohledy, někdy skončí. Já sama mám zimu velice ráda, ale když člověk v pondělí slyší v televizi, že příští týden konečně začne jaro, nicméně příští týden se po napjatém očekávání namísto sluníčka dostaví opět ta samá zpráva, a když se to takto opakuje znovu a znovu a znovu, i ten nejtrpělivější člověk postupně ztrácí naději.

Nicméně dočkali jsme se. Slunce svítí, všechno kvete, příroda se probudila, i ten vzduch je najednou takový živější… zkrátka zdálo by se, že lepší už to být nemůže. Ovšem protože českou přirozeností je být vždy a se vším nespokojen, ptám se teď i já, zda je toto opravdu ideální stav? Opravdu jsme si za těch dlouhých zimních večerů přáli tohle počasí?

Ano, opravdu to vypadá skoro tak, že se příroda stydí za své zpoždění, a proto se nám teď snaží vše vynahradit a dohnat, co zmeškala. Představuji si Přírodu, jak sedí za stolem a přemýšlí:

„Všechno doženeme, nebojte. A co nejde dohnat, to se pro jistotu přeskočí. A nebude lepší udělat si radši ještě náskok? Nikdo neví, co se může stát, a další zpoždění si nemůžeme dovolit! Ano, bude to lepší. Tak přeskočíme jaro."

A proto se nesmíme divit, že v pátek jdeme ze školy či z práce v bundě a kulichu se zimní depresí, ale v pondělí se, odpočatí po slunném víkendu, vracíme do „pracovního procesu" v šortkách a letních šatech.

Jak nám to ta Příroda mohla udělat? Jak nás může takto šidit? Vždyť rok bez jara je jen tři čtvrtě roku! Takhle nás okrádat o naše mládí, o náš čas, o naši radost… není to nespravedlivé? A… není to vlastně spíš trest? Trest za to, jak se k naší Přírodě chováme, jak ji zneužíváme a trápíme? Nechce nám tímto ukázat, že je přeci jen silnější než my, a že si bude dělat, co bude chtít, klidně i přeskočí jaro nebo udělá z července prosinec?

A nebo ještě hůře… co když to není pomsta? Co když si jenom lidé myslí, že na všechno stačí sami? Nemají respekt před druhými, ani před sebou. Ani před Přírodou, kterou se snaží zotročit a ona jen zdánlivě bezmocně přihlíží našemu dílu zkázy. Možná se nad námi slituje, sešle na nás Potopu a pak… možná se vrátí i jaro a vše dobré, co jsme si sami vzali za staletí naší „nadvlády". A nebo nám neodpustí, a potom…  nevím. Nejsem žádný prorok, vědec či autor sci-fi románů. Není v mých silách předpovídat budoucnost a vlastně jsem v tomto ohledu i celkem skromná – nepotřebuji vědět, co bude. Stačí mi jen jediná věc, abych byla spokojená. Jediná věc. Jaro. Tak mi ho vraťte, prosím. Nebo vlastně ještě lépe – vraťme si ho. Prosím!

Daniel Faltys - #instantnídegradace

Instagram. Zdánlivě geniální aplikace s prostou ideou. Vyfoťte něco na mobil, který samozřejmě máte a pokud ne, kupte si ho. O nic víc se starat nemusíte. Instantní továrna zařídí všechno ostatní. Vyprodukuje, kolik obrázků chcete, přirozeně je také změní, aby nevypadaly ani trochu jako originál. Najednou máte k dispozici armádu cool výtvorů, pomocí nichž se snadno dokazuje, jak zábavný život vedete.

Teď ale teprve přichází ta největší legrace. Tagujte! Popište, co na vašem snímku s velmi artovým nádechem je. A buďte odvážní – čím stupidnější výrazy, tím instagramovější! Jste na fotce vy a váš kamarád sedící v autobuse? Takový počin se nesmí obejít bez vysvětlivek typu #friends #bus #travelling #fun #partyhard. Snad nemusí být poznamenáno, že tato poetická motta musí být v angličtině. Vždyť o váš výlet se zajímá celý svět!

Jíte hrušku? #gourmet #deliciouspear #summerday! Sedíte ve škole? #physics #boring #rebel!

Pokud chcete jít opravdu s dobou, zasaďte do tagů ještě gramatické chyby nebo nepřesnosti v hláskování. Okořeňte to nakonec pár tagy, které vůbec nesouvisí s danou fotografií, vámi a vlastně s ničím, co se kohokoli jakkoli týká. Úplným vyvrcholením tohoto dnes téměř rituálního aktu bude propojení Instagramu s Facebookem, kde se vaším přispěním do světa fotografického umění může pokochat ještě daleko víc lidí, čímž se legrace zdvojnásobí!

Hotovo. Děláte to tak? A víte, že mnoho lidí ano? Instagram se stal fenoménem, jenž podle mého názoru přispívá k degradaci několika oblastí naráz. Za prvé tedy samozřejmě umění fotografie, jelikož na primitivní fotky podivných jevů nasadí umělé filtry, jakoby napodobující analogové přístroje. Za další velmi specifickým způsobem demoluje jazyk a umění vyjadřovat se a je trochu děsivé představit si budoucnost, kde se lidé dorozumívají i v běžném hovoru pouhým nadhazováním popisných podstatných a přídavných jmen. A nakonec jaksi zvláštně, po instagramovsku, kazí i zážitky samotné. Copak se nelze bavit bez zpětné vazby? Copak nelze něco dělat s cílem opravdu pobavit se bez nutných vedlejších záměrů pořídit u toho fotku a sezbírat co nejvíc ocenění? Potřebujeme opravdu někomu dokazovat, jak skvěle se máme? A musí to být prostřednictvím instantních obrázků? A bizarních paslov?

Zamysleme se nad tím. K těmto degradacím může nabádat i tak nevinná aplikace jako Instagram, přesto jsme to my, kdo tepe jejím srdcem.

Anna Pavlíková - Jaro

Přišlo jaro, příroda rozkvétá a ohromně sílí. Stačí se podívat z okna. Ráno je strom sotva olistěný a večer už v plném květu. Pár prosluněných dní lidi nabije tím energickým optimismem, jak to dokáže snad jen právě jarní slunce. A co v tom případě uděláte? Nejdříve se radujete z každého listu a květu a zelenající se trávy a nakonec se začnete chytat za hlavu, protože tráva vyrostla tak, že je více než vhodné ji posekat. Ale sekačka zrovna nefunguje, už na podzim s ní byly problémy - ale co, to počká na jaro, řekli jste si tehdy. Co teď? Zrovna jsou na sekačky slevy. Vydáte se tedy čelit davům lidí, kteří to už také zjistili. Když konečně dostanete žádané, nemůžete odolat a chcete hned stroj vyzkoušet. A tak nejlépe hned ten víkend vyrazíte na chalupu, abyste tamní trávě ukázali, kdo je tady pánem. A ukážete jí to jak se patří. Když s pocitem zadostiučinění dosekáváte poslední kousek velké zahrady, tráva vás chce přesvědčit, že se jen tak nedá a pěkně na vás nastraží svůj hladký mokrý úsek a pak vám podrazí nohy. Letíte jí vstříc celým svým já, když v tom RUP a AU! Sval vypověděl službu. V nemocnici pak už jen trnete, jestli to bude na operaci, či nikoli. Bude… Hmm… Tak zahrada, tráva i sekačka budou muset chvíli čekat. Ale aspoň ty zpívající kosy si můžete poslechnout…

Jan Horešovský - Zablácené tričko

Už jste někdy viděli text, který by byl absolutně zbytečný? Většina lidí na tuto otázku zřejmě odpoví kladně. Obrovský rozmach internetu tomu jen napomáhá. Kde se ale zbytečné texty berou a proč je lidé píší?

Nejčastějším vysvětlením je, že jejich autoři je za zbytečné nepovažují. Tohle je asi nejobtížnější případ, neboť rozhodnout, zda by text měl být vydán, je velmi těžké. Má vůbec člověk právo na uveřejnění hlouposti? Určitě ano. Co ale dělat, když to všechny ostatní otravuje? Možné řešení spočívá v prosté ignoraci. Nebudeme přeci trestat člověka za to, že řekl hloupost. Po nějaké době aplikace tohoto řešení se ale dostaneme do zajímavé situace. Zkuste si představit tu největší hromadu špinavého oblečení, jakou si představit dokážete, a pak jí dvakrát zvětšete. Máte? Výborně. Teď si vedle ní představte zrnko máku. Nyní horu oblečení proměňte ve zbytečné texty a zrnko máku v ty kvalitní. To ale není jediný problém. Když okolo těchto věcí půjdete, čeho si všimnete jako první? Pochopitelně hory blbostí. Zrnko máku ani nenajdete.

Navrhuji proto mírně aktivnější řešení, než kterým je ignorace. Prosím všechny, kdo si jen trochu uvědomují, co je v sázce, a nejsou dostatečně inteligentní pro psaní kvalitních textů, aby přestali, nikoho dalšího psát nenutili a rozumné věci uctívali. Je to potřeba, je jich málo.

Martin Šilhavý - Prezident diplomatem

Prezident Miloš Zeman si 23. dubna při návštěvě Rakouska opět neodpustil otevřít téma odsunu sudetských Němců a Benešových dekretů. Svým velmi jemným a vybraným způsobem naznačil, že Němci mohou být za odsun rádi a patrně by nám měli děkovat, že nedostali trest smrti. Prezident se poté samozřejmě distancoval od kolektivní viny. Deset procent sudetských Němců, komunisty a socialisty, by tak patrně laskavě nechal naživu.

Neméně chytře na to zareagoval zástupce sudetských Němců Ziehsel. Oponoval Zemanovi tím, že sudetským Němcům nemůže být připisována žádná vina za obsazení zbytku českých zemí, a tudíž je ani není možné rozdělit na „dobré" a „špatné". Za obsazení Československa si pak podle pana Ziehsela patrně můžeme sami, protože „Kdyby Beneš splnil Konradem Henleinem dlouho požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu." Tolik asi k dějepisným znalostem výše zmíněného.

Je s podivem, že se pan prezident neumí poučit ze svých dřívějších chyb. Jinak by totiž znovu neotevíral ožehavé téma, kterým se mu, jako tehdejšímu premiérovi, podařilo dostat v roce 2011 dostat česko- německé vztahy na takovou teplotu, že i tučňákům by u nich byla zima.

Martin Silaštík - In a přitom out…

Přijdu ze školy, odkopnu boty do rohu a přesouvám se do pokoje, kde zapínám počítač, a rychle se převléknu. Když už jsem převlečený, sednu k počítači a zapnu facebook (to už je taková nemoc této doby). Následují obvyklé nadávky, že tam není nic nového a že nikdo není online, a naštvaně otevírám další záložku a píšu „youtube.com". Jistě že facebook nezavřu, jako většina mladých, i já jsem na něm svým způsobem závislý. Je to jako droga, a i když každý tvrdí že tam chodí kvůli něčemu jinému: přátelé, hry, novinky, každý také přizná, že ať už facebook používá k něčemu jinému, je na něm závislý.

Takže mám otevřené Youtube, a opět koukám na novinky. Je to podobné jako s facebookem, nic tady není. Tedy… je, ale ne pro mne. Na rozdíl od většiny mladých, já jsem se v hudbě poněkud zasekl v čase. To, co já považuji za hudbu, jsou agresivní bicí, výrazná basová linka, strhující kytarové riffy a zvučný zpěv. To, co považuji za hudbu, se skládá ze tří akordů (v podání Tří Sester občas i čtyř akordů), a z testosteronu, který z jeviště doslova stříká kolem sebe.

To, co poslouchají mí vrstevníci, mi přijde odporné. Na jedné straně to je rap, což já vidím jako černocha, který se snaží zarecitovat všechny nadávky, co zná, a při tom se držet rytmu hudby. Na druhé to jsou Justin Bieber či One Direction, což se mi jeví jako štěně, které se ztratilo mamince, a tak vyje a snaží se ji přivolat.

A tak to většinou dopadá tak, že vypínám počítač a odcházím na trénink s tím, že i když jsem na facebooku, což je v této době znakem toho že je někdo cool, nikdy nepochopím mentalitu svých vrstevníků, a zůstanu jedním z mála lidí, kteří v mém okolí pořád ještě vědí, co je pravá hudba…

Ivana Smetanová

Každý si několikrát za svůj život položí otázku Proč. Proč mám dělat to či ono? Jakožto septimán se poslední dobou potýkám s rozhodnutím kam dál a tento problém mé nevědomosti občas zkonzultuji s někým z mého okolí. A nějaké reakce mě naprosto překvapují a dokazují mi, jak myslí společnost. Když jsem měla nápad, co bych ve svém životě chtěla dál dělat, bylo mi řečeno, že mě toto neuživí a tudíž nemá cenu to dělat. To přivádí mě k přemýšlení.

Opravdu mezi námi žijí tací, kteří jsou schopni pro velké peníze udělat cokoli, i když je daná činnost nebaví? Přece lidé, kteří chodí do svého zaměstnání, které je nebaví, nemohou svou práci ani dobře odvádět. Pokud jejich obrovským tahounem není pouze vysoký obnos peněz na konci pracovního měsíce. Mám pocit, že kolem mě je materialistická společnost, ve které se každý snaží nahromadit okolo sebe co nejvíce elektroniky a drahých věcí. Buď z důvodu vlastního uspokojení nebo uspokojení ze závisti ostatních. Nerozumím tomu. Mám pocit, že dnešní společnost už zná jen cenu věcí, ale ne jejich hodnoty. Dle mého názoru není možné mít luxusní dům plný draných televizí a kávovarů, bazén, tři nejnovější auta a k tomu všemu mít čas se věnovat svým zájmům a rodině. Proto já svou budoucnost vidím raději v malém bytě se zastaralým vybavením, ale s rodinou, co se vidí častěji než jednou do týdne. Tato představa se liší s materialistickou představou o životě.

Už malé děti vyrůstají v tom, že nemohou dělat to, co je baví, protože by je to v budoucnu neuživilo, a tak rodiče, i přesto že chtějí udělat své dítě šťastným, připraví své ratolesti o jejich sny a zasadí je do již vyjetých kolejí. Dítě se dívá na americké filmy, neužívá si dětství, obdivuje USA a pak to dopadá, že v 18 letech odejde od rodičů plné ideálů, jako každý normální člověk si vezme půjčky na vybavení, na Vánoce a dovolenou, a následně celý život chodí do práce, kterou nenávidí, aby splácel své dluhy.

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, zda je vůbec možné vyjet z kolejí myšlenek společnosti a dělat si vše podle toho jak to cítíme, bez toho aby na nás byly upřeny stovky pohledů. Oceňuji lidi, kteří jsou proti proudu, snaží se upozornit na neduhy společnosti, i když se jich sami účastní, ale snaží se udělat něco proti. Držím palce revoltě.