Anna Květoňová - Hippies v Novém Strašecí

Nové Strašecí - malé městečko poblíž Rakovníku. U nás, v Neratovicích, je ovšem známé jako „New Bububu". Proč o něm píši? Od pátku 22. do neděle 24. 3. se ve zdejším kulturním domě již po desáté konala divadelní přehlídka amatérských divadelních souborů.

Když jsem přicházela k tamějšímu „kulturáku", byla jsem připravena na všechno, na lidi v podivných kostýmech nebo se zvláštním slangem… No, prostě na lidi vzbuzující údiv, jako jsou ti, jež znám z divadelního souboru „Přestupní stanice". Jediný, kdo však mé očekávání nezklamal, byli právě oni. Všichni ostatní vypadali, mluvili i chodili vcelku normálně. Jen „exoti" z Neratovic celý víkend trávili v převlečení za „hippiesáky". Samozřejmě jsem se ptala, zda to má nějaký důvod a tehdy padala slova jako recese, protest nebo originalita…

Přehlídku zahájili řiditel školy a starostka města. Samotná představení byla velice nápaditá a bravurně provedená. Mohli jste spatřit například divadelní soubory z Nového Strašecí (divadlo Mařeny a Pařeny),  Kladna, Rakovníku, Prahy (Duo TOŤ) či Kralup nad Vltavou. Musím ale uznat, že největší dojem na mě udělali hippies kostýmy, jež jsem vídala v hledišti.

Dvě noci jsem trávila - stejně jako všichni ostatní účinkující - pod stolem na tvrdé zemi kulturního domu. Měla bych podotknout, že jen málo amatérských herců se uchýlilo k spánku před půlnocí a i pak bylo v prostorách divadelního sálu a přilehlých kumbálech docela živo.

Celý víkend jsem se těšila na výstup onoho extravagantního spolku z „Nerátek", ten k mému velkému zklamání nepřišel, jelikož už se do nabitého programu přehlídky nevešel, a tak budu doufat, že se na prknech New Bububu objeví příští rok. Zatím Vám však můžu vřele doporučit, abyste se i vy přišli příště podívat!

Bára Židoňová - Na pravém břehu Labe

Ve dnech 16. 3. a 17. 3. 2013 úspěšně proběhla výstava fotografií s názvem „Na pravém břehu Labe". Výstava se konala v hasičské zbrojnici mlékojedských dobrovolných hasičů. Akci uspořádal dámský klub Bre-berušky z Mlékojed. Z fotek bylo možné porovnat události z minulosti a přítomnosti. K vidění byly staré černobílé fotografie a nové barevné, jejichž autory jsou Jiří Pecháček a Pavel Šanda. Tyto snímky byly pověšeny na stěně, zbytek obrázků se promítal s pomocí projektoru a počítače na velkou bílou zeď. Hlavním tématem těchto fotek byla výstavba hasičské zbrojnice, vítání občánků, povodně z roku 2002, všelijaké slavnosti a nechyběla ani československá Spartakiáda. Všechno mělo nádech časů, kdy se spousta věcí budovala a začínala se rozvíjet modernější doba.

Lidé se sešli v hojném počtu. Ať už to byly maminky s malými dětmi a s kočárky, kolemjdoucí, zvědavci, pejskaři, anebo staří známí rodáci z vesnice, kteří si přišli připomenout dávnou dobu a její přínosy i nedostatky. Vlastně si přišli zavzpomínat na staré časy, mládí a rodinné příslušníky, kteří jim zbyli už jen ze vzpomínek černobílých fotografií.

Nechybělo ani občerstvení. Jako pohoštění si mlékojedské Bre-berušky připravily po domácku dělané dobroty. K mání byly nápoje alkoholické i nealkoholické.

Díky příznivému počasí, krásně modrému čistému nebi a rozzářenému slunci měli návštěvníci výstavy možnost se kolem místní řeky Labe vydat na procházku či se projet na kole.

A takhle to dopadá, když se spojí pár kreativních hlav a společnými silami vymyslí velice přínosný projekt nejen pro svou rodnou ves.

David Volf - Český Krumlov

Letní prázdniny, čas odpočinku, jsme se rozhodli strávit v Českém Krumlově, městě oplývaném krásnou krajinou a hlavně obdivuhodným historickým centrem.

Je 26. červenec a my vyjíždíme serpentinami dolu po cestě. Pohled, který se nám naskýtá, je nepopsatelný, každému z nás jakoby se zpomalil čas, protože to, co jsme uviděli, je možná nezopakovatelný zážitek: kopce jako obrovské hradby města, stromy lemující jejich svahy, řeka esovitě protékající skrze historický střed města, zcela jedinečné.

Po příjezdu se ihned vydáváme prozkoumat krásu krumlovských památek, avšak narážíme na budovu Eggenberg. Milovníci piva už jistě ví, oč jde, je to budova českokrumlovského pivovaru, a tak se otec ihned rozhoduje pivovar navštívit a po náročné cestě si odpočinout a vypít půllitr eggenbergského piva… Já samozřejmě nepiji.

Postupně procházíme starobylým městem, historickými uličkami kolem gotických a renesančních domů. Nelze říci, které památky jsou nejhezčí či nejpozoruhodnější, krásu města představuje jeho celistvost. Dominantou je však krumlovský zámek, který patří na seznam světových památek UNESCO, má jak prvky gotiky, jež přidávají hradu tajemný nádech připomínající středověk, tak i renesance a baroka. Z monumentálnosti této stavby mě až mrazí, stačí se na ni jen podívat.

Po obědě ve Vlašském dvoře, domě kde bydlel Jakub Krčín z Jelčan, známý stavitel rybníků, procházíme Latránem, podhradím zámku, které před námi už navštívil např. slavný americký prezident John Kennedy. Morový sloup, s kamennou kašnou na náměstí Svornosti, připomíná hrůznou nemoc středověku a doplňuje muzeum tortury z období inkvizice. Také římskokatolický kostel sv. Víta je výraznou architektonickou dominantou města.

Nejzajímavější je však plavba na lodích ze Zátoně skrze centrum Krumlova až do Zlaté Koruny, poskytující celistvý pohled na starobylou architekturu Českokrumlovska.

Denis Sečkář - Koncert v Benátkách nad Jizerou

Jakožto fanoušek tvrdé hudby a milovník zábavy jsem navštívil jednu menší akci v Benátkách nad Jizerou. Byl to koncert kapely Krucipüsk s několika jinými skupinami jako předskokany. Tato sešlost fanoušků se konala u zdejší hospody jménem „Loděnice"[1], vžitá spíše jako Loďka. V ní se koná spousta akcí, od hudby po oslavy narozenin.

Koncert začal asi okolo sedmé hodiny večerní a do půlnoci si uši přítomných neodpočaly. Avšak rozhodně to stálo za to. Začátky byly lehce kostrbaté - nastavení techniky jim zabralo přecijenom nějaký čas, ale nakonec se vše povedlo.

Poté přišla na řadu první kapela. Jakožto předskokani byli zvoleni výborně, neboť dokázali rozehřát publikum na celkem vysokou úroveň. Jejich vystoupení trvalo cca. hodinu. Po krátké pauze nastoupila domorodá skupina s jejich svižnou, energickou hudbou, jež posluchačstvo nabila na další tři hodiny koncertu.

Přestože všechny skupiny byly dosti dobré, žádný z přítomných se neodhodlal upustit otěže a odvázat se. Od toho jsme tam byli my, já a můj kamarád. Začali jsme vytvářet atmosféru, za kterou by nám mohli lidé platit. Nicméně, to bylo málo platné. Lidé se trochu rozpohybovali, ale ne tak, aby si to užili.[2] A pak to přišlo…

Po dvou hodinách přišli. Všichni. Nikdo nechyběl. Zpěvák, Tomáš Hájíček, vystoupil dopředu. Pronesl úvodní slova a peklo pro nemetalisty započalo. Dunivé basy otřásaly zemí. Řízné kytarové tóny rozřezávaly vzduch vedví a bicí… no, bicí bily jako o závod. Kdyby to nebyl hardcoreový koncert, dalo by se říct, že všichni ztichli. Ale protože tomu tak nebylo, tak se všichni přidávali do refrénů, pískali a vřískali a vlastně byli dokonale naladění.

Hráli přes dvě hodiny tak silně, že známí, jež bydlí na druhé straně Benátek, tvrdili, že o nic nepřišli.[3] Dávali pět přídavků, i přestože zpěvák málem zkolaboval.

Koncert byl pravým peklem pro jakéhokoli „hejtera"(jak se už vžitě říká všem, komu se věčně něco nezdá) metalu a hardcoreu.[4] Avšak obsluha byla opravdu pekelná. A ceny jakbysmet. Pivo třicet a nealko pětačtyřicet korun. Proboha to jsem se měl napít z Jizery?![5] I přesto se však dá říct, že pokud si chcete opravdu „zařádit", poslechnout si dobrý trashmetal a  přitom tak trochu ohluchnout[6], rozhodně si nenechte ujít jejich další koncerty.

[1] Možná proto, že zde dříve kotvily a nakládali se lodě. Dnes se zde nakládají leda tak opilci do alkoholu…
[2] Ačkoli sám nerad soudím lidi, které neznám, tito by se měli stydět. Jít se na koncert jenom opít je podle mě plýtvání penězi i volnými místy.
[3] Což vlastně není pravda, protože rozhodně nezažili tu úžasnou atmosféru.
[4] To by se také dalo vyjádřit slovy: „Koncert byl úžasný!"
[5] Nedoporučuji!
[6] Ale být na to hrdí a nelitovat toho.

Eva Brodská - Bradavice

Po dvanáctihodinové cestě letadlem z Prahy na Floridu, konečně vidím přistávací plochu mezinárodního letiště Orlando International Airport. Asi po dalších dvaceti minutách směrem do jihovýchodní části tohoto města s rozzářeným úsměvem spatřuji svůj vysněný cíl této cesty – Bradavice!

Bradavickým expresem mířím do přilehlé vesnice známé jako Prasinky, kde se setkávám s lidmi v podivném oblečení a s ještě podivnějšími věcmi. Zapínám svůj diktafon a oslovuji osobu v černém hábitu a vlasy trčícími do všech stran, s kočkou na rameni, ale přitom milým úsměvem na rtech.

„Dobrý den, smím se zeptat, kde jste koupila ten úžasný hábit?"

„U Madam Malkinové, samozřejmě," odpovídá mi milá slečna překvapeně a společně pokračujeme kolem Medového ráje, kde utrácíme všechny své těžce vydřené galeony, míjíme hospodu U Tří košťat, jejíž máslový ležák je proslavený mezi všemi kouzelníky, trháme se smíchy v prodejně U Taškáře a opatrně velikým obloukem obcházíme Chroptící chýši, kolem níž se nenápadně scházejí podivná individua. Konečně se blížíme směrem k hradu a za Zapovězeným lesem, ze kterého se ozývají velmi zvláštní zvuky, se nám rýsuje Hagridova hájenka. Tesák nás z ní zdraví svým štěkotem a plaší tak celé stádo testrálů, pasoucích se za nedalekými stromy.

A konečně se dostáváme velikou vstupní bránou do Bradavického hradu. Po prohlídce Velké síně, učeben, společenských místností a tajných chodeb zjišťuji, že den se chýlí ke konci. Na hladině přilehlého jezera se zrcadlí poslední sluneční paprsky a já se budu muset vrátit zpátky do reálného světa, jelikož mě za pár hodin čeká uzávěrka našeho plátku.

Zábavný park v Americkém Orlandu The Wizarding World of Harry Potter, otevřený 18. června 2010, mohu jen doporučit. I když cesta dlouhá přibližně 8150 kilometrů je velice zdlouhavá a poněkud finančně nákladná, výsledný zážitek opravdu stojí za to. A to nejen pro fanoušky ságy o Harrym Potterovi, ale pro všechny milovníky zábavy.

Jiří Veselý - Historie ožívá s Legendami

,,Stroj ten byl divem nevídaným. Žádné město světa nemělo takový. Udával měsíce roku, čas italský, německý i hvězdný. Smrtka tahala za zvonec, kohout kokrhal - podívaná, jež rovno nebylo." Tento text, vyřčený za jemných tónů hoboje a provázený krásnou animací mne nadchl. Nacházím se ve studiu Marka Bergera, kde vznikají Legendy staré Prahy pod vedením režiséra Ondřeje Žatečky a producenta Miroslava Veselého.

Když díl skončil, přišel pan Veselý a já mu dílo pochválil. On je právě ten, který s tímto nápadem přišel. ,,Mám rád historii a zfilmovat pražské legendy byl nápad okamžiku. Navíc zatím nikdo tyto příběhy nezfilmoval, takže se mi v hlavě zrodil plán a rozhodl jsem se ho realizovat. S pomocí animace. Hrané legendy by byly nákladné, vyhlídnout prostředí, sehnat tým herců a podobné nezbytné věci je náročné, jak po stránce fyzické, tak finanční." A tak se vše začalo připravovat. Režisérem se stal již zmiňovaný Ondřej Žatečka, výtvarníky se stali Marek Berger s Terezou Mašláňovou. Podle pana Veselého bylo sehnat animátory asi nejtěžší věcí. Ti lidé k tomu musí mít vztah a musí mít alespoň trochu praxi, aby dílo bylo dobré, což Marek s Terezou naprosto splňují. Díky jejich animaci se zdá, že postavy vystupují z obrazovky." Správný seriál musí být ozvučený, takže zanedlouho do týmu přibyl Pavel Fröde. Ale k čemu by byla hudba bez vypravěče? Proto přišel poslední člen týmu, Tomáš Lněnička. Seznam dílů byl sestaven, tým tvůrců vybrán a již brzy vznikla první epizoda, což byl jakýsi odrazový můstek pro další tvorbu.

,,V projektu jsme spojili několik animačních technik. Siluetová technika, klasický kreslený film a reálné prvky," říká Žatečka. Z mého pohledu je to opravdu nevšední a zajímavé zpracování. Přitom i velmi náročné, jak tvrdí Berger. Podle nápadu a zpracování si myslím, že se sešli výjimeční lidé u výjimečného projektu, který by mohl tedy nejen oslovit diváky, ale také turisty ze zahraničí. Na základě této myšlenky se zkušebně nadaboval první díl. Zatím další díly v cizím jazyce nevznikly, ale v budoucnosti by se mohlo pokračovat. Ovšem zůstaňme teď spíš v České republice. A právě teď chce tým nabídnout seriál České televizi. Takže jednou možná budete moci seriál shlédnout i v televizi.

Je tu jeden problém: peníze. ,,Cena jednoho dílu vyjde na 70.000-90.000 Kč, což nám neumožňuje vyrábět seriál vlastními prostředky," říká producent Veselý. Má pravdu, poněvadž výroba je opravdu finančně náročná. ,,Nicméně o to kvalitní je animace." Získat peníze na vytvoření dalších legend se rozhodli tvůrci tak, že na svých webových stránkách pořádají sbírky. Komu se seriál líbí, může přispět. Ale také právě teď se tým chystá nabídnout tajuplné staré příběhy České televizi. Kdyby projevila zájem, může i to podpořit výrobu a navíc se o tomto počinu dovědí nejen internetoví, ale i televizní diváci.

Loučím se potřesením ruky s členy týmu a s přáním, aby se projekt povedlo úspěšně dokončit. Tak, pokud jste fanoušky historie, určitě přispějte a pomozte tvůrcům uskutečnit jejich sen. Celý tým Pražských legend vám děkuje.

Katka Kafková - Taneční soutěž velkých formací

V sobotu dne 23. března se konala v Praze ve Sparta aréně celodenní soutěž velkých tanečních formací se jménem B2 BALANCE TOUR, určena pro Středočeský kraj a Prahu. Soutěžících bylo opravdu dostatek a diváci se měli pořád na co dívat.

Naše skupina měla sraz už před samotným začátkem i přesto, že naše kategorie byla až odpoledne, a tak jsem později jenom tiše záviděla těm, kteří si mohli přijet v klidu až po obědě.

Hala byla veliká a zvenčí vypadala jako nějaký červený kvádr, ale v dobrém slova smyslu. Hudba se pouštěla do velmi výkonných beden, u kterých když jste stáli, tak pod vámi skákala zem a vy spolu s ní. Dokonce ani světelné efekty nechyběly. V šatnách pro účinkující mělo stanoviště rovnou několik klubů. U nás byly ještě asi tři nebo čtyři další. Viděli jsme, jak se třeba připravují o něco mladší holky na vystoupení v rytmu disca, teda spíš jak jim maminky a trenérky na hlavu a obličej lepí třpytky, umělé řasy a další. Rozhodně bych to potom doma nechtěla smývat, my jsme naštěstí měli od všeho jenom trochu.

Všechny skupiny byly rozřazeny do kategorií, podle věku a stylu. Někdy přišla na řadu taktika, jelikož někteří trenéři si své skupiny přihlásili do jiné, méně pokročilé kategorie, než by ve skutečnosti měli být, jenom proto, aby vyhráli medaile. Jenže s tím se nedá bohužel nic dělat. Porota to nějak neřešila. V dopoledních hodinách soutěžily menší a méně zkušené děti a odpoledne potom starší, kteří už toho mají mnohem více za sebou. Postupně se také vyhlašovali jednotliví vítězové, aby se nemuselo čekat až na vyhlášení do večera, zvláště pro ty menší by to nebylo nejlepší.

Za celý ten den se na pódiu vystřídalo mnoho soutěžících a všichni odvedli dobré výkony, ale vítěz může být jen jeden. Z našeho klubu snad všichni postoupili a pojedou na Mistrovství České republiky, stejně tak i přímo naše formace.

Simona Burdová

Studentská léta. Nejhorší a nejkrásnější období v životě. Celých 18 let (pokud počítáme i vysokoškolský život) ztřeštěných nápadů, které pak vyprávíte svým vnoučatům. Kde se to ale všechno v nás bere? Kupte si tedy lístek u pokladny a vydejte se spolu se mnou na reportáž z cesty študákovým mozkem.

Mozek (latinsky: cerebrum, řecky: encephalon) je řídící orgán, který slouží jako organizační… bla bla bla. Počítám, že jste všichni o hodinách biologie poslouchali a tohle všechno znáte a pokud ne… stejně to není důležité. Naše cesta začíná v mozečku. Malá „boulička", která se nachází v zadní dolní části hlavy (tu ruku, kterou zkoušíte, kde přesně to je, dejte dolů), nám totiž zodpovídá za udržení rovnováhy, což je nezbytné pro obědové strkanice. Známý trik s klíčem, kterým vás někdo šťouchne do žeber, může způsobit, že se zkroutíte, klopýtnete a bum. Rázem vás všichni předběhnou a na oběd můžete zapomenout. Takže na mozeček bacha!

Na řadě je střední mozek, centrum zraku a sluchu. Právě zde se zpracovávají informace o tom, že vás Černovská z 6.B pomlouvá. Zvláště učitelé musí mít střední mozek velmi vyvinutý, jinak si nedokážu vysvětlit, jak můžou u tabule slyšet náš tichý šepot v zadních lavicích.

Seskupení částí koncového mozku, mezimozku a středního mozku nám podporuje naše emoce, chování a podílí se na reakcích spojených se zachováním jedince a rodu. To nemusím blíže specifikovat, že ne.

Konečně na konec koncový mozek (zkuste to říct třikrát rychle za sebou). Kromě sluchu, čichu a chutě, má zde svou adresu i složité myšlení, o čemž bych se klidně hádala. U některých jedinců mi přijde, že jejich složité myšlení se odstěhovalo do Humpolce. Jinak nechápu, proč u nás ve třídě místo propisek a sprostých slov létají kouzla typulevicorpus. Jo, Pottermánie dorazila i k nám.

A to by bylo ode mě pro dnešek vše, jsem ráda, že jste navštívili státní zámek Mozek a ráda bych se s vámi rozloučila typicky studentsky: Byl jsem zde a přijdu zas, s pozdravem váš Fantomas.

Poznámka: Nepoužívejte to jako učební materiál.

Simona Seberová - Reportáž z domu lásky

Stojím před jakousi budovou. Je krásná, zdi jsou natřené na růžovo, v oknech květináče plné voňavých květin. Je tu hmatatelné štěstí. Do dřevěných dveří vchází šťastné páry. Támhle vidím krásnou blondýnku, kterou drží za ruku sympatický hnědovlasý kluk. Vedle nich jdou ve společném sevření další a další dvojice. Je jasné, že se všichni před chvílí poznali a právě vstupují do  říše „zamilovaných". Docela jim závidím, a tak se radši vydám na obhlídku kolem toho tajuplného domu.

Ocitnu se na jeho druhé straně. Spatřím tam dva hroby, které jsou spolu spletené popínavými růžemi. Je na nich napsáno: „ Amanda a Lukáš Novákovi: Byli jsme spolu přesně 56 let a ani smrt nás nerozdělí." Zvednu hlavu a zjistím, že tady nejsou jen dva, ale že jich tu jsou tisíce, vždy po dvou.  Nevím, jestli mám být smutná nebo ne. Vždyť je tu tolik mrtvých a já přesto cítím spokojenost, lásku, dobrotu a hlavně stáří. Jsem z toho zmatená a i tady trochu té závisti pociťuji, vždyť oni našli to, co každý člověk hledá – svoji druhou polovičku, s kterou prošli svůj život a  teď tu vedle sebe navždy leží.  Když odcházím, všimnu si ještě, že stavba vypadá o hodně starší než na začátku, přesto si svoji krásu zachovala.

Vracím se pomalu nazpět, ale vidím, že od budovy vede ještě přístavba a tak se rozhodnu, že se podívám i k ní. Zpozoruji, že čím dál jdu, tím je omítka šedivější a na některých místech dokonce sloupaná. Jakmile zajdu za roh, zastavím a s dokořán otevřenýma očima pozoruji obraz přede mnou. Vzduch je nasáklý smutkem a slzami, poletují v něm okvětní lístky dávno zvadlých růží. Vidím osamocené mužské postavy zahalené tmou, jakoby chtěly svůj smutek skrýt před světem, dívky s rozmazanou řasenkou, jež k sobě tisknou „jeho" fotku nebo ji naopak trhají na malinké kousíčky. Ty pak vyhodí nad sebe a vítr je rozfouká do všech koutů. Nikdo je už nesloží do hromady, jako jejich lásku. Tolik negativních emocí už dlouho nevydržím, a tak jdu radši na místo, odkud jsem vycházela.

Ještě si stihnu prohlédnout zdi. Jsou už úplně šedé, někdy přechází až dočerna, kusy leží po zemi a mezi nimi se schovávají roztrhaná plyšová zvířátka, jež už nikdo nechce, ale za svých časů to byly důkazy vášnivých lásek, perníková srdce z poutí, prstýnky, řetízky a spousta zvadlých a zašlapaných květin.

Jdu, v hlavě mám zmatek a všechno mi až teď začíná docházet. Když se někdo do někoho zamiluje, tak spolu vejdou do „domu" lásky. Společně prochází různými „místnostmi" a zkoušejí, jestli to spolu dotáhnou do konce. Pokud ano, čeká je na konci cesty společná věčnost. Jestliže to spolu nevydrží a nebudou si umět odpouštět, tak neskončí na konci, ale půjdou bolestivou cestou do „přístavby". Jakmile z ní vyjdou, teď už sami, musí se z toho vzpamatovat a dostat se nějakým způsobem na začátek, aby se pokusili, tentokrát s někým jiným, dosáhnout toho: „a žili spolu šťastni až do smrti".

Tomáš Nesnídal - Mezi plazy

Je středa odpoledne, asi okolo čtvrté hodiny a já se vydávám zúčastnit se jednoho z nezajímavějších kroužků, který se odehrává v neratovickém domu dětí a mládeže, jedná se o kroužek teraristiky. Je veden RNDr. Zdeňkem Žižkou, který kroužku teraristiky vládne již třicet osm let. On sám je velký nadšenec a chovatel plazů, který se o plazy stará celý svůj život. Také se vyzná v mikroskopii a děti, které kroužek navštěvují, si mohou vyzkoušet práci s mikroskopem.

Při vstupu do místnosti všichni rychle vklouznou dovnitř, aby neutíkalo teplo, neboť místní obyvatelé teplo ke svému životu potřebují. Uvnitř je vedro a dusno, ale zřejmě si z toho nikdo nic nedělá, protože si všichni sundávají bundy a vrhají se do práce. Chovají zde tři užovky černé, jednu užovku červenou, hroznýše královského, krajtu královskou, tři želvy bahenní a jednu želvu nádhernou, také mají v kroužku varana mangrovového, jehož do kroužku koupili před rokem z Pražské zoo.

Do spolku chodí šest dětí, mezi nimi jsou i dvě odvážné dívky, které si s klidem ve tváři troufnou i na drsnější práci jako je krmení hadů a podobné věci.

Každému tvorovi členové kroužku musí vyměnit vodu, vyčistit terárium, a aby toho nebylo málo, ještě se zvířata musí nakrmit, bohužel ještě živými krysátky, neboť potrava musí být čerstvá, a nakonec ještě ošetřit. Není toho málo, a proto děti začínají pracovat hned od začátku lekce. Každý člen, když pracuje se zvířaty, musí mít ochranné rukavice a štít na obličej, protože zvíře je pořad jenom zvíře a nemůžeme vědět, co udělá. Když jsou hadi nakrmeni, tak přichází čas na varana. Na děti během krmení stále dohlíží Zdeněk Žižka a dává pozor, aby se někomu něco nestalo. Kdyby varan někoho poranil, byly by z toho veliké problémy. Během krmení se varan musí proběhnout, aby i on měl nějaký ten pohyb. Po jeho nasycení je čas na želvy. Nejprve se krysátka  musí zabít a potom nastříhat, neboť želvy je jinak nespracují.

Je vidět, že v kroužku jsou samé pracovité děti, neboť se zúčastňují i konferencí, kde mají své přednášky, jezdí pravidelně i třeba do Oseku, v němž se odehrává jedna z konferencí, kam se sjíždějí teraristi, herpetologové a vědci z celé České republiky.

Návštěva kroužku byla velice zajímavá a poučná a myslím si, že spolek má budoucnost, neboť v jeho řadách jsou i mladí, které hodiny v domu dětí a mládeže určitě baví.

Lukáš Fogl - Okresní přebor

Stalo se vám někdy, že jste propásli událost, na kterou jste se dlouho těšili? Nebo že jste si chtěli někam vyrazit, ale z důvodů rodinných či pracovních to nešlo? A co takhle nedělní fotbalové utkání? A že okresní přebor je liga, kde pořádný fotbalista nehraje a zápasy jsou nudné? Tak to ale jste ještě neviděli hrát hochy z Lobkovic.

Je neděle 7. dubna a všichni lidé z okolí Lobkovic vědí, co je dnes čeká. Zápas, na který se všichni těší. Ano, zatím úřadující mistr tabulky s pouhou jedinou porážkou a mladí fotbalisté z místního klubu FC Lobkovice. Utkání Kly B proti Lobkovice C je tady!

Dle statistik bychom řekli, že Kly B přijíždějí jako favorité utkání a rozhodně si nebudou chtít vzít důležité 3 body. Ale co když nás mladí kluci z Lobkovic překvapí? Kolem půl čtvrté, krásného, slunečního dne, kde i si ten největší pesimista řekne, že nejspíš začíná jaro, se scházejí místní fanoušci, vedení a samotní hráči na napínavý zápas. Tým hostů ale ještě nedorazil. Převlečení, nažhavení, jako opracovávané železo kovářem, ve voňavých dresech vyběhli mladí fotbalisté na trávník se rozběhat a rozcvičit. Usmívající se od ucha k uchu s moderními kopačkami se protahují a někdy je až k tribunám, dá-li se tomu tak říkat, slyšet jejich smích a vtipné poznámky. Předzápasová atmosféra hráčů je perfektní, ale fakta z prvního půlroku soutěže zas tak veselá nejsou. 8:1 prohra týmu Lobkovic. V klubové hospodě se ale dovídáme, že místní vedení zas takovou pohromu neočekává, protože prý mají dva skvělé útočníky. Jednoho staršího a zkušenějšího s vytříbenou kopací technikou a druhého mladého, rychlého a dravého. Ofenzivní síla jako zvon! No uvidíme…

Hosté dorazili, rozhodčí s malou časovou prodlevou též a teď už jen čekat na úvodní hvízdnutí píšťalky. Lidí je tu jak na Václaváku, a to prý, že okres je nic moc. Písk! Hlavní arbitr fouká do píšťalky a zápas začal. První čtvrthodina hry nic nenasvědčuje tomu, že hostující hráči vyhrávají každý zápas jedna báseň. Lobkovice drží balón na svých kopačkách a jejich nebezpečné brejky dělají obraně hostů veliké problémy. Dvacátá minuta běží, v hledišti banda fanoušků podporuje svůj tým. Hostující útočník přebírá balón, ale bezchybným obranným zákrokem obírá útočníka o míč obránce, nahrává, hra se přesouvá před šestnáctku hostů, znova skvěle načasovaná přihrávka a k balónu se dostává útočník – ten starší -, střílí! Hostující gólman vyráží, ale v tom se k odraženému balónu řídí druhý útočník – ten mladší -, prásk! Ale gól nepadl. Všichni slyšíme jen výkřiky zklamání. Dorážející střela opět napálila gólmana hostů. Jaká to škoda! Z euforie pád. Dvacátá pátá minuta a útočník Kel střílí, no, i když střílí, spíše lobuje, jak stopera, tak i gólmana domácích. 1:0 pro hosty. „ Nevěšte hlavy! Hrajeme dál! " křičí kapitán týmu FC Lobkovice. Ale do konce první půle už se nic nestalo. Hra se přesunula na střed hřiště a tam také skončila. Hráči odcházejí do šaten, ale ani u týmu Kly B není vidět radost.

„ Druhá půle bude jiná, nehrajeme špatně " je slyšet z hlavního štábu FC Lobkovice. Fanoušci se šli posílit zlatým nápojem a mezitím rozhodčí píská na druhý poločas. Tak jdeme na to! Druhý poločas vypadá velmi vypjatě. Fauly, nadávky jsou vidět a slyšet po celých, na nohou postavených Lobkovicích. A ejhle! Roh domácích. Nádherný centr od talentovaného středopolaře se nese na hlavu nejvyššího stopera. Jen těsně míjí branku! Druhá šance! Jakoby se hráči Lobkovic nechtěli smířit s nepříznivým stavem. Kly se nedostávají do hry. Jenže jak už to tak bývá, nedáš, dostaneš. A to platí i pro tento zápas. Centr zpoza šestnáctky se nese před brankáře Lobkovic. Je to velmi nepříjemný centr, rychle rotující balón, navíc letí před značku penalty, což donutilo gólmana vyběhnout a vyrazit ho. Jenže při vyrážení se balón neprolétl na druhou půlku hřiště, ale narazil hned do prvního stojícího hráče před gólmanem domácích. No, a aby toho nebylo málo, byl to útočník Kel. Už to měl jednoduché. Doklepl balón do prázdné branky a bylo! 2:0 pro hosty! Lobkovice se ještě snažily vykopat lepší stav ale nádherná, přízemní střela přímo k tyči do branky domácích rozhodla. 3:0 pro hosty!

S hlavou sklopenou odcházejí mladí kluci z Lobkovic do šatny, ale nás, fanoušky, nadchli. Krásný zápas! Ukázalo se, že i ta „ pralesní liga " má pro nás diváky ohromnou úroveň, kvalitu a taky něco do sebe!

Eva Kohoutová - Ekologická exkurze s Fidou a Ferdou

Je 9 hodin ráno, sobota 6. 4. 2013 a já vstávám plná očekávání, jak asi bude vypadat naše výprava k byšickým močálům a rybníkům. Po ranní očistě jedu směr Neratovice- nádraží, čekat na vlak do Byšic.

Přicházejí moje spolužačky. Ze všech je cítit únava z časného vstávání. Konečně přijíždí osobní vlak a my nastupujeme do přetopeného vagonu. Po půl hodině cesty nás čeká výšlap na malinkaté náměstí, kde na nás bude čekat naše paní prof. Eva Machejová. Už z dálky ji vyhlížíme. Z obzoru se náhle vynoří Evička v doprovodu svých pejsků Fidy a Ferdy, kteří jsou našimi průvodci po celý den. Vřele nás přivítá a vede nás k ní domů, kde si určíme plán exkurze.

Dorazili jsme. Při vstupu na venkovní verandu nás nejvíce zaujme množství koček. Později přijdeme na to, že Eva má i dvě andulky, králíky a dva obří šneky. Je očividné, že to je milovnice zvířat. Do Ríši ze septimy A se nám zamilovala Fida. Jen co si sednul, se od něj psí dáma nemůže odtrhnout. Na ty dva je vážně zajímavý pohled. Ferda lomozí pod stolem.

Všichni se zklidníme a posloucháme instrukce. Určená jsou čtyři stanoviště, kde odebereme vzorky vody a půdy. Dáme si do košíčku potřebné nádobíčko a vyrážíme, jak jinak než s Fidou a Ferdou. První zastávka je Kal, který máme pár kroků od domu paní profesorky. Odebereme vzorky, nafotíme, pokocháme se a pokračujeme směr potok. Tam se celý proces opakuje. Začíná přituhávat. Před námi už pouze dva záchytné body, rybník a umělý mokřad. Cesta k nim je však daleká, už jsme unavení a promrzlí. Tato místa pouze nafotíme a vracíme se zpět. Hurá do tepla!

Já jako první jsem nahnána do domu. Já, inteligentní blondýna, si totiž vezmu vestu a venku to je na kožich. Pomohla jsem udělat všem čaj. Mezitím měli ostatní ještě drobné úkoly. Hotovo! Všichni sedíme v obýváku u stolu a usrkáváme čaj. Eva nám dělá polívku „Co dům dá" a šunkofleky. Všechno řádně sníme. Poslední, co nás čeká, je porovnat vzorky. Já hledám pod mikroskopem, jestli se něco někde nehýbe. Bohužel nikde nic.

Ti, co jedou vlakem domů v 15:07, jsou propuštěni, mezi nimi jsem i já. Paní profesorka se rozloučí s námi větou: „A ať vás nevidím aspoň dva týdny!". My pomalým vyčerpaným krokem se šineme na vlakové nádraží. Nastupujeme a směr domov. Vystoupíme a rozloučíme se. Já doma padám únavou a dopřávám si horký čaj u televize. Říkám si v duchu: „Ještě, že to nepodstupujeme každou sobotu, avšak stálo to za to".

Lucie Muráriková - Velikonoční florbálek na GFP

Dne 27.3 2013 se již po sedmé uskutečnil v hale GFP velikonoční florbal. O zlato mezi sebou bojovala známá gymnázia a to PORG, DG (Dvořákovo Gymnázium), EKO gymnázium Praha a samozřejmě naše GFP (Gymnázium Františka Palackého).

Tento zápas se koná jako každoročně v hale našeho neratovického gymnázia, která byla dostavěna roku 2005. Tudíž za mého nástupu na gymnázium byla tělocvična již plně vybavena. Díky této budově se naše škola podílí na mnoha akcích a zápasech. Propůjčuje halu zodpovědným lidem, kteří o to mají zájem, aby se zde mohly konat veškeré zápasy jak florbalové, tak samozřejmě i jiné. Hala je vybavena vším, co je potřeba, včetně mantinelů pro tyto florbalové zápasy.

Ale vraťme se k tomu, kde jsme začali. Tento přátelský florbálek se tedy uskutečnil v dopoledních hodinách, tudíž během našeho vyučování. Studenti našeho gymnázia velmi často chodí fandit a podporovat naše florbalisty, kteří dělají vždy vše pro to, aby zvítězili. A jak myslíte, že to dopadlo letos? Každý hrál proti každému, a tudíž se jednalo o co nejvíce výher. První zápas zahájili naši vlastenci z GFP, kteří nasadili hned na začátku laťku, když při prvním zápase bodovali 8:1 proti jednomu z gymnázií. Naši hoši si perfektně nahrávali a náš super brankář (Jan Cvach) vychytal plno střel. Klukům jsme poděkovali potleskem a jelo se dál. EKO gymnázium stále nějak strádalo a moc se mu bohužel nedařilo na rozdíl od našich výborných hráčů, kteří zabodovali i v druhém boji. Poslední utkání našich bylo proti klukům z PORG. Sice jsme to měli o trochu těžší, ale nakonec jsme vyhráli 2:1, a tak obhájili loňský pohár a první místo na tomto velikonočním florbalovém zápase.

Každý tým byl nějakým způsobem ohodnocen. I přesto, že někdo se umístil na bramborové 4. pozici a někdo na zlatém 1. místě. Byli jsme všichni moc rádi, že pohár zůstal u nás doma, a tudíž si naši florbalisti vysloužili ještě čokoládového beránka (z chemického prášku), čokolády a také bonboniéru. Samozřejmě nejdůležitější byla výhra, kterou naší škole přinesli, a tím pádem obhájili loňské zlato, a za to jim děkujeme!

Julie Landová - Rašelinové Lázně Bohdaneč aneb Toulky po východních Čechách

Loni v létě jsem vyrazila s rodinkou na výlet (což se opravdu stává jen jednou do roka), tak jsem to zvolila jako dobré téma pro svou reportáž. Seznámila jsme se s nádherným, malebným městečkem Lázně Bohdaneč, které ve svém středu skrývá rašelinové lázně. Nádherné městečko spolu s lázněmi se ukrývá mezi hlubokými lesy pár kilometrů od Pardubic.

Po cestě autem jsem si krátila čas pročítáním letáčků, kde jsem se dozvěděla něco o historické stránce tohoto města. Psalo se tam například o Vilémovi z Pernštejna, který v 15. století objevil v místním pivovaru slatinu, jinými slovy rašelinu. Pivovar byl přestaven na lázně, které navštívilo mnoho historických osobností, jako byli T.G. Masaryk, Eduard Beneš či herec Vlasta Burian. V mém případě bych mnohem více ocenila návštěvu právě toho pivovaru, ale budiž, v Lázních jsem ještě nikdy předtím nebyla,  a tak jsem si řekla, že tomu dám šanci. Letní počasí bylo více než dokonalé a s rostoucí teplotou šla nahoru i má dobrá nálada.

Před nově zrekonstruovanou budovou, mě velmi zaujaly dvě krásné palmičky. Když jsem vstoupila dovnitř, po pravé straně jsem si všimla recepce, kde se nás ujal samotný ředitel lázní Ing. Rudolf Bubla. Při procházce po pavilonech v areálu jsem panu Bublovi položila pár otázek. Moje první otázka směřovala na druhy onemocnění, která se zde v Lázních Bohdaneč lečí. Odpověď pana ředitele byla vyčerpávající: „Naše lázně se zaměřují na onemocnění pohybového aparátu, zánětlivá revmatická onemocnění a na různé dlouhodobé potíže", vysvětloval, „léčebné lázně navštěvuje mnoho klientů a široká veřejnost nejen za ozdravnými pobyty, ale také za relaxací a odpočinkem." Další má otázka směřovala na druhy procedur: "Vyhledávanými procedurami jsou nejčastější perličkové a vířivé koupele, masáže a skotské střiky. Nejtypičtější procedurou jsou rašelinové koupele."

Také jsem byla poučena o účincích samotné rašelinové koupele, která má blahodárný vliv na pokožku, působí proti bolesti kloubů a celkový organismus. Veškeré procedury jsou doprovázeny aromaterapií, kde místnost provoní příjemná vůně esenciálních olejů. Využívá se také muzikoterapie, která působí příjemnými tóny na naše smysly.

Chvála ze všech stran se vztahuje nejen na procedury, ale také na kvalifikovaný odborný personál, který je velmi milý a příjemný, má empatický přístupu k jednotlivým klientům. Hosté a veřejnost mají možnost navštívit plavecký bazén a solnou jeskyni. Solná jeskyně je vyhledávána kvůli relaxačním metodám, které jsou spojené se solí a hudbou moře. V lázních se také nachází krásná příroda uprostřed lázeňského parku.

Hledáte-li příjemné místo k relaxaci či pobytu, myslím, že jsou tyto lázně pro vás tou správnou volbou. Máte tu možnost se účastnit mnoha kulturních akcí po celém městě. Doporučila bych vám se seznámit s krásnou architekturou kubistického slohu architekta Josefa Gočára, po kterém se jmenuje i jeden z lázeňských pavilonů. Mnoho hostů podniká pěší túru po Gočárově stezce, kde jsou ukázky jeho samotné architektury. Na konci města se rozkládají bohdanečské rybníky. Jsou vyhlášeny jako chráněná krajinná oblast, a tak jsme si tato nádherná zákoutí přírody a chráněných zvířat nemohli nechat ujít. Pak už jsme znavení a vyčerpaní těmi všemi zážitky z celého dne nasedli do auta a vydali se cestou zpátky domů.

Musím říct, že mě tento nápad vydat se do Lázní zpočátku moc nenadchnul, ale nakonec jsem ráda, že jsem poznala něco nového. Kdo ví, co si na nás náš podnikavý taťka vymyslí příště.

Jan Houdek - Tankový den v Lešanech 

Mokrý sen technických nadšenců a Mekka všech zelených mozků. To jsou již od roku 1890 synonyma popisující areál ležící mezi malebnými vískami Krhanice a Lešany. Není se čemu divit, že muzeum, jehož součástí je i bývalý vojenský areál, se nachází právě v místech, kde žijí necelé dvě tisícovky lidí. Hustota zalidnění rapidně stoupá každý rok na konci prázdnin, kdy zde Vojenský historický ústav pořádá akci s názvem Tankový den.

Cesta k muzeu vede po okresce s číslem 105, která vás většinou povede zemědělskou krajinou, překrásnými lesy a podobnými Bohem zapomenutými místy. Občas člověk narazí na pár u sebe vyrostlých baráčků, před které někdo jakoby z legrace vrazil ceduli ohraničující nějakou obydlenou oblast.  Za hezkého počasí je cesta velmi příjemná a málokdo nezapomene neodbočit tu nebo tady, oslněn sluncem zaplavenou krajinou.

Pokud dorazíte, právě jako já, v den konání Tankového dne, je nutno se obrnit notnou dávkou trpělivosti. Již 5 kilometrů před místem konání jsme narazili na krokem-se-ploužící kolonu. Nakonec po dalších čtyřech kilometrech docházím k jednoznačnému závěru. Dále musíme pěšky. Auto necháváme u shluku domečků, které snad příliš velké na ulici, či příliš malé na vesnici, nemají žádné označení. Procházka je to nad výsost příjemná jelikož po pár metrech obcházení kolem optimistů popojíždějících ve snaze dojet až na parkoviště se cesta, značená dobře viditelnými a přehlednými šipkami, stáčí na turistickou cestu lesem. Konečně vcházíme hlavní branou. Vstup je zdarma. Hurá!

Celý prostor je velmi rozlehlý. Na cestě k hlavnímu „pódiu" lemují trasu různé stánky, kde je k vidění takřka vše na co si při vyslovení slova „armáda" můžete vzpomenout. Poznávám americká druhoválečná vozidla, jejichž majitelé oblečení do dobových uniforem se s vámi milerádi vyfotí. Nechybí ani zástupci moderní éry, ať už se jedná o rakouskou zbrojovku Steyr nebo stánek Armády ČR. Pokračujeme dále k hlavnímu bodu programu a tím byla ukázka „Setkání na Labi" (zde se jedná o rok 2011, v každém ročníku se program liší) zasazená do kontextu druhé světové války. Ukázka byla zvládnutá bravurně a nebyly zde k vidění žádná hluchá místa, kde by se divák nudil. Následovala pohyblivá ukázka všech vozidel. Vyzvednout zaslouží především Izraelský tank Merkava Mk. I. Lešanské muzeum má jediný mimo Izrael zapůjčený exemplář.  Po skončení ukázky se většina vozidel rozjela mezi diváky, kteří si je mohli prohlédnout i ze vnitř a já jsem pokračoval k halám na druhém konci areálu. V každé z nich se nacházela bohatá sbírka techniky od roku 1918 až po rok 1962. Vše parádně zdokumentované a popsané.

Snažím si vše důkladně vyfotit a prohlédnout. Můj fotoaparát jakoby zaskočen těmi „tunami" digitálních fotek vypovídá službu. Opouštím poslední halu a blížím se k přístřeškům s dalšími kusy techniky, ale téměř je nestíhám obejít. Přeci jen je dost pozdě, a pokud chci být ještě dnes doma, musím pospíchat. Cestou zpět ještě narážím na stánek s funkčními zbraněmi, ze kterých si za úplatu můžete vystřelit. Mám smůlu. Fronta je nekonečná.

Už se přišeřuje.  Musím domů. Připojuji se k davu a šourám se pomalu z areálu. Díky ti Vojenské muzeum za jeden z nejlépe strávených dní vůbec a těším se, s čím se vytasíš za rok!

Markéta Šestáková - Rozšiřování obzorů, směr Orient

Úterý 8. 1. 2013, 18:01. Místo činu: sál sportcentra Topas, Neratovice. Stojím tu v teplákách, tričku a naboso. Je nás tady asi 7, což je na takto malý sál akorát. Ty zrcadla mě trochu znervózňují, ale když budu vzadu, tak se v nich snad neuvidím. Lektorka vypadá sympaticky. Jedině dobře, protože přijít do kontaktu s nějakou protivnou babou, snad uteču.

Možná by bylo záhodno říct, proč a jak jsem se tu ocitla. Jednoduše. Začalo to kamarádčinými slovy: „Zjistila jsem, že otevřou začátečnický kurz břišních tanců." Pokračovalo otázkou: „Nechceš to zkusit se mnou?" A vyvrcholilo registrací na webu Institutu regenerace.

Zpátky do přítomnosti. Po úvodních slovech zazní hudba a protahujeme se. To jde. Potom pokrčit kolena, podsadit pánev, zatáhnout břicho, narovnat záda, ramena dozadu, hrudník nahoru, žebra dovnitř, hlavu zpříma, úsměv na tvář a začínáme se učit některé základní prvky. To mám jako myslet na tohle všechno a k tomu koordinovat pohyby? Zřejmě jsem se minula kurzem.

Ale asi na tom nebudu zase tak špatně. Těší mě, že si občas zasloužím i nějakou tu pochvalu, člověka to hned povzbudí.

Půlka kurzu za námi, únor skoro pryč. Přituhuje. Stát ve správném postavení, hýbat rukama a pamatovat si kombinaci prvků? Moc vtipné.

Jana, naše lektorka, začíná mluvit o jakési „orientální party v Poříčanech" – prý se tam sejdou kurzistky ze všech kurzů (z Prahy, Lysé nad Labem, Semic, Čelákovic, Brandýsa nad Labem, Poříčan, Kolína a samozřejmě i z Neratovic), tak jestli bychom nechtěly také vystoupit. Prý to bude sranda! Ježišmarjá. To snad ne. Naštěstí se do toho nikdo nehrne. Uff.

Učíme se choreografii. V teorii to zase (jako obvykle) vypadá jednoduše, ale zdání klame. Kdo si to sakra má pamatovat? Ale nakonec nám to celkem jde, i když občas selhávají mozky a končetiny.

Blíží se termín té party a začínáme podléhat. Že bychom vystoupily? Není velká, ale jistá tendence by se našla.

Je úterý 19.3, akce v Poříčanech je v neděli 24.3. Nevím, co se mi stalo s mozkem, ale mám pocit, že bych třeba i mohla vystupovat. Samozřejmě by nás muselo být víc. Navíc je mi jasné, že si v neděli budu hodně nadávat.

Dojednáno.

Neděle 24. března 2013, 14:35, Poříčany. Spolu s Ivčou a Maruškou tvořím odvážnou trojku. Je mi trochu špatně. A pořád potřebuju na záchod, jenomže tam jsou šílené fronty a taky hrozná zima.

Všude spousta lidí, z toho asi 70 tanečnic v kostýmech. Prostor to není zrovna velký a do toho všeho ještě stůl s bohatou tombolou a prodejní místa s krásnými šperky a dalšími věcmi. Jeden by z toho mohl mít trochu klaustrofobní pocity.

Je 15:00 a program začíná. Problémy s technikou rozhodí 4letou Johanku, která měla odpoledne zahájit. Škoda. Následují dámy ze Semic a pak už my! Poslední psychická příprava – usmívat se, a když to zkazíš, tvářit se, jako že to tak mělo být. Jde se.

4 minuty naší choreografie na skladbu Senean utečou tak rychle, že si to ani nestačím uvědomit. Většinu času se cítím, jako kdybych duchem byla v jiné dimenzi.

Zvládly jsme to! Jsme na sebe náležitě hrdé a už plánujeme, jak to všem ostatním v úterý budeme předhazovat. Jsme prostě ty největší borkyně. Mám ze sebe sakra dobrý pocit. Asi není úplně na škodu rozšiřovat své obzory.

Ondřej Najman - Obyčejně neobyčejný zážitek

Je 30. 3. 2013. Den ve znamení trojek. Den, na který se dlouho čekalo, a ne kvůli trojkám.

Odpoledne rychlá telefonická domluva s kamarády a vše je připraveno.
Vyzbrojivší se tradiční šálou a dresem jsem vyrazil. Ano, poznali jste správně, nebudu obdivovat krásy přírody, či kulturní památky. Vyrazím za kulturou zcela odlišnou a mnohem dynamičtější než jsou třeba muzea.

Na zastávce potkávám první známé tváře a v krásný, cimrmanovský čas 18:18 započíná naše cesta do Medíny českého fotbalu. V autobuse jsou k vidění tvorové podobného druhu jako já sám. „Není na šálu trochu teplo?" ptám se souputníků. Je to hloupá otázka, teplo rozhodně není a sám ji mám taky. Ale alespoň to dokresluje prostředí a náladu v jednoznačně orientovaném dopravním prostředku.
Asi byste uhodli, jaké otázky přišly na přetřes. „Já zásadně netipuju, pak to špatně dopadá," odpovídám na dotaz kolegy fanouška.

Pestrobarevná družina vystupuje na nádraží Holešovice a dál už se jednotlivé frakce rozcházejí. „Moje" skupina se vydává doplnit energii do blízkého, známého restauračního zařízení. „Máš ty lístky?" „Jo mám…" „Podívej se radši." „Už jsem se díval dvakrát." S menšími rozpaky už míříme jasným směrem a známou cestou. Každým krokem je atmosféra hustší, ale hustší tak, jako když do krupicové kaše přidáte ještě více kakaa, tedy toho nejlepšího.

Ačkoliv kráčíme do kopce, naše kroky nejsou těžší, ba naopak a jde nás stále víc. Ozývají se hlasy řvoucí profláknutá hesla, ale i originální a nové filipiky proti neoblíbeným hráčům soupeře. I pokud raději trávíte své večery s šálkem čaje a dobrou konverzací, tady vám to nedá a zařvete si taky. Nyní už jsme pokořili Letenské náměstí a chystáme se vstoupit tam, odkud není do konce utkání návratu.  Zatímco stojíte v zástupu zuřivě čekajících na vpuštění, máte možnost vyslechnout stovky lidských názorů, starostí a vyhlídek.

Konečně jsme usazeni, kam patříme. Zábava může začít. Jak elektrizující to místo, fotbalový stadion. Kde jinde může 20 000 smrtelníků řvát na společensky uznávané milionáře něco jako: „Tak makej Matěji, od toho tam jsi, ty vole, ne?!"? Celým stadionem vládne nervozita. Odhodlání fanoušků hnát svůj tým k vítězství a dát najevo Davidu Limberskému, trefně přezdívanému Lžimberský, že zde není vítán, však nejsou o nic slabší.

O poločasovou přestávku vzrušeně debatujeme. Co člověk, to trenér. „Musí přijít Leo Kweuke a rozmlátit jim tu obranu," říká kamarád po mé levici. „A koho bys sundal prosimtě?" odpovídá mu kolega po pravici. Druhý poločas začíná a probíhá stejně jako první. Až v 68. minutě, z ničeho nic, dvorní střelec sparťanské šlechtické družiny hlavou přesně zamířil a stadion freneticky jásá. Každý je bratrem s každým. Všichni se mají rádi. Nervozita ovšem pokračuje. Sem tam pronikne k našim sluchům hlášení, nebo spíše prosba, aby diváci v žádném případě nevyužívali pyrotechniku v ochozech. Což je jako nabádat děti, aby neolizovaly zmrzlé zábradlí. Jinak ale, až na nevyhnutelné vulgarismy, vše probíhá v pořádku. Člověk, mající z médií informace o divé zvěři rvoucí zuby sedačky z ochozů a koupající se v krvi panen, by se divil. Další branku už jsme neviděli.

Zápas končí. Publikum propuká v jásot a hráči obcházejí stadion, aby zatleskali věrným příznivcům. Čeká nás už jediná nepříjemnost krom cesty domů, a to tlačenice u východu. „Je to zvláštní, člověk se na to dva tejdny těší, a pak to uteče za dvě hodiny," pronáším moudro dne.

Cestou domů s přáteli rozebíráme samozřejmě důležité situace zápasu. Krom toho se těším na horkou sprchu a něco k jídlu. „Ten fotbal je vlastně kultura pro všechny. Akorát se teple obléct a dětem vzít špunty do uší," říkám si.

Beatriz Minkovová - Koncert Rihanny aneb Vydrž peklo a dočkáš se ráje

Červená, černá, hnědá… Rihanna vystřídala mnoho barev vlasů, ovšem Praha si ji pamatuje jako blonďatou barbadoskou princeznu, co naplnila celou O2 arénu až k prasknutí. Není divu. Kdo by si také nechal ujít koncert, který se konal 7.12.2011 a byl součástí její čtvrté tour. Já, jako věrný fanoušek Robyn Fenty, jsem na této akci samozřejmě nemohla chybět. I když to znamenalo únavu, špatné počasí, absence záchodu a občas i nepřítomnost dostatečného množství kyslíku. Ale tak co bych pro ni neudělala, že?

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ve dvě hodiny nasedám do autobusu, celá natěšená, plná očekávání a s obavami, že nebudu na místě dostatečně brzo. Vystoupím v Holešovicích a jak o závod letím do metra, kde chytám vlak do stanice Českomoravská, která je nedaleko místa celého dění – O2 arény. Jsou tři hodiny, kolem stadionu se už se shromažďují hloučky lidí. Po pár chvílích přichází má kamarádka Lucka, která přišla se svou spolužačkou Sárou.

Minuty ubíhají, počet lidí stoupá a během tří a půl hodiny nebylo okolo nás místečko prázdné. Většina fanoušků s lístky na stání zde už byla připravená. A na co? Na vpuštění do budovy. 90 minut před začátkem koncertu jsme měli slíbený vstup do arény. Ale to, jako snad na žádném koncertu, se nedodrželo.

Všichni už byli tak otrávení a zmrzlí, že na něco takového neměli náladu. S pokřikem .,Pusťte nás dovnitř!" si ovšem moc nepomohli. Čekali jsme skoro navíc skoro celou hodinu. Když už se po nekonečném čekání konečně organizátoři rozhodli začít pouštět lidi dovnitř, neveděli jsme, že další půl hodiny pro nás bude peklo. Po vstupu do budovy musíme najít paní, která rozdává růžové pásky pro držitele vstupenek na stání u podia. Tady naše strasti nekončí. Po nalepení pásky na ruku máme postupovat po schodech dolů. V tom nám ovšem brání další security, kteří pouštěli po kratkých intervalech omezený počet lidí. Naše naděje na první, či aspoň druhou řadu, se rozplynuly. Když se konečně dostaneme po schodech dolů, v zápětí jsme zaskočeni velkým počtem lidí, tlačíčí se do posledních dveří, které nás drží před halou, kde se vše má konat. Zde se odehrává opravdu největší tlačenice, kterou jsme kdy zažily. Jsem vpuštěna do areálu dříve než mé kamarádky a tak jsem běžím k podiu, abych nám zabrala místa. Nakonec stojíme v páté řadě, což není vůběc nic špatného, když si vezmeme v potaz, že na koncertu bylo celkem 18 tisíc lidí.

Jsme na místě. Teď už jen můžeme očekávat příchod dýdžeje Calvina Harrise, který se postará o parádní show. Poté následuje dlouhá pauza a pak to, kvůli čemu, respektivě komu, jsme vydrželi tak dlouho při životě. Hit „Only Girl (In The World)" se rozléhá celou arénou, ovšem stěží přehluší řev jásajících fanoušků. Světla, efekty, obrazovky, scéna… Všechno je propracované, hezky udělané a tanečníci si nechávají na svém výkonu záležet. Nesmí chybět výrazné doplňky jako obří růžový tank, který doprovázel píseň „Hard", či pomalovaná auta pro „Shut Up And Drive". Riri zhruba každou třetí písničku mění kostým a tím pádem se můžeme cítit i jako účastníci módní přehlídky. „Unfaithful", „Hate That I Love You" a „California King Bed" dohnaly k slznám nemálo fanoušků. Přichází na řadu očekávaný song „Cheers". Pomocí sociálních sítí a rádia se fanoušci domluvili na balónkovou show, kterou Rihanně zpříjemní večer. Ta z toho byla tak nadšená, že chvíli po skončení koncertu jsme se mohli dočíst na twittru: ,,I looooved my balloons! It made the show SO SPECIAL!". Rihanna se s námá loučí hitem „We found love" při kterém jsme zaplaveni velkým množství konfet.

Pocit vzrušenosti se nás drží dlouho a na hodiny trápení před halou jsme úplně zapomněli. Doufám, že jsem nikoho nevystrašila tak, aby se rozhodl, že nikdy nepůjde na žádný koncert. Ba naopak, vám to velice vřele doporučuju. Je to jeden z nejintentivnějších zážitků, který můžete mít.

Martina Jinochová - Jeden den profesionálním tanečníkem

Říkáte si, že to nic není, že to zvládnete levou zadní? Omyl! Nyní máte možnost vcítit se do kůže profesionálních tanečníků, či do kůže jejich rodičů, a prožít s nimi jeden náročný den.

Jedna rada dopředu, den předem běžte brzy spát, protože budíček vám u hlavy zazvoní již v šest hodin ráno a jen tak zpět se do postele nedostanete, to vám mohu slíbit.

Doufám, že jste si mou radu vzali k srdci a jste plni energie. Jestli ano, můžeme vyrazit, směr Praha - Podvinný Mlýn, kde dnes 30. 3. 2013 hala AC Sparta ožije tancem. Sejde se zde 1400 tanečníků v rámci regionální soutěže Středočeského kraje, největšího tanečního seriálu s názvem B2Balance tour MČR tanečních formací 2013, pořádané Czech Dance Organization, o. s. Celkem 92 formací bude pomyslně bojovat o postup do zemského a následně celorepublikového kola.

Před halou už se shromažďují hloučky tanečních skupin, to nás ujišťuje, že jsme na správném místě. Svůj první bojový úkol jsme zvládli, zaparkovali jsme. Teď se můžeme vydat směrem k davu a hledat svou taneční skupinu - Roxton. Společně pak všichni hledáme šatnu a v ní místo, kam bychom se na celý den usídlili. Zvládli jsme to.

Je jedenáct hodin dopoledne a my máme pouze dvě hodiny na to, abychom se všichni převlékli, učesali a navzájem nalíčili. Naším úkolem je vypadat jako jeden člověk. Po této skoro dvouhodinové přípravě přichází na řadu rozcvička, běh, protažení a opakované zkoušení naší formace, dokud se nedostaneme na řadu. Chvilku odpočinku si můžeme dopřát jen tehdy, pokud na tanečním parketu zrovna tančí jiná formace z naší skupiny, které jsme povinni fandit. Konečně přichází řada na nás, v tomto okamžiku, když slyšíme, jak nás moderátor zve na taneční plochu, se nám všem chce čůrat, máme sevřené žaludky, srdce nám buší o sto šest a nervozita stoupá. Teď už ale není úniku zpět. Běžíme na parket. Rodiče jsou v prvních řadách a nepřetržitě nám fandí. V prvních tónech naší skladby nervozita padá a my si užíváme pozornosti všech kolem nás.

A je dobojováno. Opět nastupuje nervozita, jelikož netušíme, jak jsme dopadli. Chvilka napětí a je tu vyhlášení. Držíme se za ruce a doufáme v co nejlepší umístění. A je to tady. Skupina Roxton získává třetí místo. Všichni se radují a tleskají. Rodiče jsou šťastní hlavně z toho, že náročný den plný hudby, kterou jejich ušní bubínku musely celý den poslouchat, se blíží ke konci. Poslední gratulace, fotky a můžeme vyrazit zpět domů do milované postele.

Tak co tomu říkáte? Běžný víkend, který tráví většina z vás, to není, že? Nyní si můžete položit otázku, zda byste takovýto víkend zvládli opakovat každý týden, a to několik let? Já vám přeji dobrou noc a sny pokud možno jiné, než o tanci.