Adéla Barešová

Petr Bareš 39ti letý  otec dvou dětí a manžel, ale také zkušený šéfkuchař. Za svoji kariéru již vařil pro známé osobnosti jako jsou například: český slavík Karel Gott, leader kapely Pet shop boys Niel Tennant, Jan Kraus, Ivana Chýlková, Jiří Langer, Pavel Bém, Antonín Baudyš a bývalý předseda vlády Jiří Paroubek. Nyní pracuje na lodi jménem Porta Bohemica. Co zajímavého v životě se mu stalo? Na jaké zážitky nikdy nezapomene? Na to se ho zeptám!

Ahoj, děkuji, že ses rozhodl, že se mnou uděláš rozhovor. Tak jdeme na první otázku.
Super jdeme na to!

Kdy ses rozhodl, že se staneš kuchařem? Bylo tohle povolání tvoje vysněné, už když jsi byl malý?
Při rozhodování v 8. třídě jsem se jednoznačně rozhodl pro kuchaře. Vysněné povolání to nebylo, ale rozhodl jsem se na základě toho, že moje babička mi řekla, že u jídla se budu mít vždycky dobře (smích). Takže mě ke kuchařině přivedla babička, která i výborně vařila!

A tvá rodina a všichni okolo, tví přátelé podporovali tě v tvém rozhodnutí stát se šéfkuchařem?
Ano všichni byli rádi, že jsem se rozhodl pro povolání, které mě bude bavit. A teď mě v mé práci podporují moje děti a moje manželka.

Jak ses tedy vypracoval na post šéfkuchaře?
No, po vyučení jsem byl vybrán jako nejlepší učeň do hotelu Intercontinental, kde jsem pracoval jako kuchař studené kuchyně, zde jsem získal zkušenosti s vyšší gastronomií, které mi byly k užitku, a tedy v další restauraci jsem se stal, díky svým zkušenostem, šéfkuchařem.

V kolika restauracích už jsi pracoval? A v které restauraci se ti líbilo nejvíc?
Pracoval jsem asi v 9ti restaurací a nejlepší z nich byla Potrefená Husa u Tančícího domu, kde jsem strávil 8 let.

Proč se ti líbilo zrovna v téhle restauraci?
Zajímavá práce a dobrý kolektiv.

Do kolika zemí ses kouknul díky své práci?
Tak počítejme… Itálie, Thajsko, Belgie, Chorvatsko, Francie, Egypt, Bulharsko a Německo.

Co pro tebe bylo největším zážitkem v každé z těch zemí?
No hlavně si pamatuju, jak jsme v Thajsku dostali na ubytování chatku a já uviděl „tu postel s moskytiérou", kde jsem měl strávit 14 nocí a opravdu na to nikdy nezapomenu, ten šok (smích). Pak ve Francii jsem si užil ochutnávku vín a sýrů, taky jeden z nezapomenutelných zážitků.

A jaká si měl zranění v kuchyni?
Normálně řezné rány, ale pro mě bylo nejhorší, asi když jsem strčil prst do ručního mlýnku. To opravdu bolelo (smích).

Slyšela jsem, že jsi vařil pro slavné osobnosti, mluvil si s některými? A jestli ano jací byli? A který byl nejpříjemnější?
Ano se všemi. Všichni byli velice milí a spokojení. Určitě nejpříjemnější ze všech byl Karel Gott.

Které jídlo nejraději vaříš? A jaké jídlo bys připravil Baracku Obamovi?
Nejraději vařím českou kuchyni a hlavní moje česká specialita je konfitovaná kachna na pomerančích s kedlubnovým zelím a špekovými knedlíky a i tohle jídlo bych dal Obamovi (smích), aby ochutnal pořádné české jídlo.

Máš nějaké plány do budoucna?
Tak samozřejmě vždy je co plánovat.

Děkuji, že sis na mě udělal čas a přeji ti do budoucna hodně štěstí.
Též děkuji. Dost jsem se při rozhovoru bavil.

Anna Květoňová - Já a moje Já

Mám chuť na čokoládu… Nebo bych si dala rohlík se sýrem? Ne raději mám jablko.

Moje oblíbená barva je červená… Spíš žlutá. Oranžová. Ne modrá nebo zelená… Možná fialová? A ptám se jak to, že jsem tak nerozhodná?

Nikdo mi nebyl schopný odpovědět. A pak když jsem seděla v kavárně nad hrnkem čaje a již po několikáté kladla tutéž otázku, protože jsem nevěděla, kolik cukru mi v čaji chutná. Bylo docela pozdě a byla jsem ospalá. Možná právě díky tomu mi byl umožněn nejpodivuhodnější rozhovor, který jsem kdy vedla. Objevila se všechna kolem mě. Spousty a spousty mých Já. Všechna se smála či plakala a mluvila přes sebe.

„Ššt" zasyčela jsem.

„Ahoj." Zaznělo mnohohlasně. „Jsem tvoje Já." Prohlásila malá osůbka. „Já taky!" „I já" ozývala se z několika stran.

„Ahoj." Řekla jsem poněkud zaskočeně a s obavami v hlase.

„Proč si nás volala?" zeptalo se jedno z nich a ostatní mu přizvukovala.

„Já, že vás volala? zrovna jsem přemýšlela o své nerozhodnosti… Nikoho jsem nevolala."

„Tak jsi přeci volala. To je zajímavá otázka… Proč pak jsi asi nerozhodná." „Protože je nás moc." „Ano, je nás příliš mnoho, abychom ti mohly říct, co chceš."

„A co kompromisy? Proč se nedohodnete?"

„To vůbec není jednoduché!" „Ne, ne, to tedy není!" „Je nás přiliž mnoho." „A navíc se někteří rádi hádají." „Jiní raději mlčí." „A další za nic na světě nejsou ochotní ustoupit ani o píď." „To jsi mluvil o mně?" „ A o mně?" „No vidíš? A už by se hádali!" „Nikdy se nemůžeme dohodnout všechna!"

„A jak je potom možně, že se stejně skoro vždycky rozhodnu? Alespoň jsem si myslela, že jsem rozhodnutá… Alespoň pro něco. Třeba pro tyhle kalhoty. Ty se mi líbí…"

„Mně se nelíbí!" „Kdyby nebyly tak modré!" „A tak úzké!" „Jsou skvělé a sluší ti!"

„Takže nejsem rozhodnutá?"

„Ale ano jseš…" „Jen s tím nesouhlasíme všechna!"

„Tak jak je možné, že se vůbec můžete na něčem shodnout, když se nedomluvíte?"

„Nejen my rozhodujeme o tom, kým jsi!" „Škoda!" „Jen o tvé nerozhodnosti!" „Není krásné být rozpolcená?" „Nerozhodná." „Svá!"

„Raději bych si byla jistá!"

„Co tím chceš říct?" „Že bys byla raději nemít nás?" „Ne… Myslela tím, že se máme dohodnout!" „Mě to uráží!" „Má pravdu, pořád se hádáme!" „Je to naše práce!" „Rád se hádám!" „Nehádám se, velím tomu!" „Ne, to tedy nevelíš!" „Ššt!" „Mlč!" „Mě nebude nikdo okřikovat!" „Podívej, bolí jí hlava!" „Byla na nás zlá!" „Raději by nás neměla!"

„Tak už mlčte! Jak je možné, že jsem cílevědomá a vím, co chci, když o něco jde, ale nevím, zdali mám raději modrou nebo zelenou? Co tu vůbec děláte? Vždyť já se umím rozhodovat!"

Všechna se podívala zděšeně a zaraženě a pak během chvilky se všechna rozutekla. A byla pryč! A já jsem se z toho zvláštního rozhovoru s trhnutím probudila.

Eva Brodská

Každodenně nese váhu stovek kilogramů a cítí tíhu lidských pozadí. Kdekdo si na ni sedá a na její pocity nebere sebemenší zřetel. Ale těmto dnům je konec, jelikož právě dnes se rozhodla zástupkyně všech pohovek a sedaček na zemi veřejně promluvit o problémech a požadavcích svého národa!

Drahá paní Pohovko, nebo mám raději říkat slečno? Jaké jsou vaše pocity, když každodenně trpíte pod tíhou svého údělu?
Raději slečno, prosím. No, není to nic příjemného, když se na vás posadí prostorově výrazná paní s překvapivě špičatými hýžděmi, nicméně takový už je úděl pohovek. Přesto, mnoho podmínek by se dalo vylepšit pouhou dohodou s lidmi, kteří nás užívají.

Jaké konkrétně máte na mysli?
Například pouhým slušným chováním by se dalo zvýšit pohodlí nás všech. Lidé se mezi sebou zdraví a prokazují si úctu. Ale pozdravil někdy někdo gauč? Nevšimla jsem si.

To je opravdu trestuhodné, ale podle mého názoru by neměl být problém na to lidi upozornit. Nicméně to určitě není všechno, s čím byste chtěla něco udělat. Přejděme tedy, prosím, k dalšímu bodu vašeho programu.
Ano, to zdaleka není všechno. Další věcí, které by se obyčejní lidé mohli snadno naučit, je požádat o dovolení. Například vy, když si doma sedáte na gauč, zeptáte se ho před tím, jestli by mu to nevadilo? Požádáte ho o dovolení? Ze svých vlastních zkušeností vím, že nejspíš ne, takže sama vidíte, jak rozšířený tento problém je.

Trochu se stydím, ale ano, máte pravdu, své pohovky se vážně na dovolení neptám. Určitě s tím něco udělám.  Nicméně i to by se dalo považovat za maličkost, bez urážky slečno Pohovko. Nemáte v zásobě něco zajímavějšího?
No, ehm, jestli vám naše požadavky nepřipadají dost zajímavé, nemusíme se o tom tady vůbec bavit. Ale abych vám ukázala vřelou povahu nás pohovek, podělím se s vámi o další požadavky. Především žádáme, aby si naši sedači neulevovali svými střevními výpary, když na nás sedí. Je to pro nás velice nepříjemné a hlavně nechutné.  Uvědomte si prosím, že my máme nosy mnohem blíže ke zdroji zápachu než vy, a tak ho cítíme mnohem silněji.

Konečně se někam dostáváme a zjišťujeme něco, na čem by se dalo posléze stavět. Máte v zásobě ještě něco dalšího?
Ano mám, bohužel ale získávám dojem, že vám má prohlášení připadají komická. Proto bych vás ráda požádala, abyste ze mě laskavě slezla, potřebuji se protáhnout a už jsem velmi unavená. Zítra ráno mám tiskovou konferenci a budu odpovídat na velkou spoustu otázek, takže se s vámi musím rozloučit. Nashledanou.

Pham Thru Tra (Eliška) - Divím se, že jsem to přežil, říká Pham Duc Tung

Pham Duc Tung (10.4.1955) - nejen milující otec, ale i dřívější student střední školy v ČSSR. Vysokou školu nikdy nenavštěvoval. Poznal hrůzu vietnamské války, sice se ji přímo nezúčastnil, ale myslím, že i to pro něho muselo být šok. Nejistý zítřek a strach o svůj vlastní život. Do ČSSR odjel jestě před ukončením války. Tehdy jestě nebylo mnoho letadel, proto sem přicestoval vlakem. Cesta trvala okolo 2 týdnů. Projíždel mnohými zeměmi, nikde však nemohl pobýt moc dlouho. Nakonec  zakotvil v České republice, kde nyní bydlí se svou rodinou, přesněji v Neratovicích.

Na začátek mi řekni, jak dlouho už jsi v ČR?
Do ČSSR jsem přicestoval v roce 1975, byl jsem tady do roku 1984, takže to bylo 9 let. Poté jsem odjel do Vietnamu a přijel zpátky až v roce 1998. Nyní máme 2013. Myslím, že to bude okolo 25ti let.

To jsi tu zažil i komunistický režim, že? Byl hodně odlišný od toho vietnamského?
Jo zažil, ale nejradši bych ho nezažil. Nebyl úplně odlišný, ale ve Vietnamu to bylo určitě horší! Tam komunistická strana ovládala úplně všechno. V ČSSR to bylo o něco lepší, ale komunismus je komunismus. Myslím, že nynější vietnamský komunismus je jestě horší než ten před lety.

Zažil jsi i válku ve Vietnamu, bylo ti jako mně, pamatuješ si něco z tohoto období?
Moc vzpomínek na válku nemám.Když mi bylo 10 let, poslali mého bráchu do armády do Ho Či Minhova města. Pamatuju si, že školy byly postaveny blízko kostelů, aby ji Američani nevybombardovali. Několikrát házeli bomby blízko našeho domu, bylo to opravdu strašné. Divím se, že jsem to přežil.

Jak jsi se vůbec ocitl v ČSSR?
Jelikož měla ČSSR a Vietnam nějakou smlouvu o vzájemné spolupráci, tak jsem sem mohl přijet a studovat. Měl jsem docela dobré známky, proto mě vybrali. Jelo nás dohromady 28 lidí, všechni to byli muži.  Studoval jsem mechanika. Ale nikdy jsem ho nedělal.

Musel jsi něco platit?
Ne, všechno zaplatil stát. Nevím, jestli ten vietnamský nebo československý. Ale myslím si, že vietnamský.  Zaplatili za ubytování, jídlo a cestu, každý měsíc nám k tomu dávali 700 Kčs na šampon, mýdlo a oblečení.

To jsi se neměl vůbec špatně, proč jsi tedy odcestoval zpět do Vietnamu?
Protože mi vypršela smlouva, a prostě jsem musel. Mně se vůbec zpátky nechtělo. Poprvé jsem mohl letět letadlem. Předtím moc osobních letadel nebylo. Z Vietnamu do ČSSR jsem musel vlakem, trvalo to 14 dní. Pamatuju si, že jsme stavěli na jednu noc v Pekingu, někde v Mongolsku, kde jsem poprvé jedl ovčí maso. Bylo mi z toho na zvracení.

Páni! Ovčí maso? To zní opravdu děsivě. Zajímalo by mě, proč ses zase v 1998 vrátil do ČR?
Už mi lezl krkem komunistický režim a chtěl jsem začít podnikat v demokratické zemi. Říkal jsem si, že bych tím líp zajistil rodinu.

Co jsi dělal mezi tím odchodem a znovupříchodem ve Vietnamu?
5 let jsem pracoval v loděnici a pak si otevřel obchod s nábytkem a později se společenskými šaty. U prodeje šatů jsem také zůstal. Mezitím jsem potkal svou manželku, oženil se a měl dceru.

Pak jsi znovu přicestoval do ČR, jaké tady byly začátky?
Nejprve jsem prodával na Hřensku, u hranic s Německem. Naučil jsem se tam trochu německy. Poté jsem se odstěhoval do Teplic a spolu s dvěma kamarády otevřel obchod s oblečením. Tehdy jsem vás (mamka, já a sestra) pozval do ČR. V Teplicích jsme zůstali 3 roky.

Nakonec jsi zůstal u prodeje potravin, co tě k tomu vedlo?
Prodej oblečení nebyl příliš přínosné, tak jsem se to rozhodl vyměnit za potraviny. Hodně jsme se kvůli tomu museli stěhovat, to sama víš. Ale v Neratovicích zůstaneme až do konce tvého studia.

Děkuju za tvůj čas, bylo opravdu zajímavé vyslechnout tvůj život.
Nemáš vůbec zač.

Jiří Veselý - Naštěstí k nám nacisté nepřišli, vzpomíná Milena Denková

K zajímavému povídání nemusíme chodit daleko. V blízkém prostředí máme osoby,  jež si prožily zajímavý život. Osmému květnu tohoto roku to bylo už 68 let, co skončila druhá světová válka. Lidé narození po roce 1945 znají válku jen z vyprávění. I když je nám to líto a jsme překvapeni, čeho byli nacisté schopni, stále ale doopravdy nevíme, jak prostředí 2. světové války vypadalo. A dále totalita. Ti, co se narodili po roce 1990, neví, jaké to bylo žít v rozmezí 1939-1989. Chybí nám zkušenost. Abychom se alespoň trochu mohli přemístit do minulosti, budeme vzpomínat s Milenou Denkovou.

Jak vzpomínáte na své prvorepublikové dětství?
V Československu bylo krásné vyrůstat. Všichni byli hrdí na svůj národ a naše rodina také. Měli jsme se dobře. Chodila jsem se svou sestrou všude, měly jsme se rády. Ale pochopitelně, že sem tam se nějaká hádka udála a nejednou jsme dostaly od otce nařezáno. Bydleli jsme pod bratislavským hradem, blízko místa našeho narození. Jako nejstarší událost si pamatuji, jak jsem v 5ti letech převrhla hrnec s polévkou (usměje se). Dnes si říkáme: polévka, jen polévka. Ale tehdy se na mě maminka velice zlobila, utíkala jsem přes celý dům, ale nakonec mne nechytla, protože jsem se schovala zamčená na toaletě. (zasměje se)

To vaši rodiče byli takto přísní?
Jen otec, ale ten to myslel dobře. Chtěl zachovat rodinu pohromadě, ale snadno se rozčílil. Myslím, že si to odnesl z doby, kdy byl legionářem. Tam kázeň a přísnost zkrátka musela být. Maminka byla zlatíčko, ta byla vždy milá a ne vždy s otcem souhlasila. Ale v Československu byl tehdy spoustu přísných rodičů, kteří měli rákosku nebo řemen nachystán nepřetržitě. V té době mi to přišlo nespravedlivé a bolestivé (pousměje se), nicméně dnes to vidím jako dobrý způsob, aby si dítě navždy zapamatovalo, co nemá dělat.

Říkáte, že to pokládáte za dobrý způsob výchovy. Takže vy byste byla pro, aby se vrátily domů rákosky?
Ale ne, svému dítěti bych dala možná tak na zadek, ale víc bych si nedovolila. Zaprvé, protože bych nechtěla a zadruhé doba je jiná. Ale i přesto říkám, že to pomáhá. Setkávala jsem se občas s lidmi, kteří byli v mládí biti a potvrzovali mi to: už to víckrát neudělali.

Změnil se postoj rodičů a vůbec lidí, když vypukla 2. sv. válka?
Tak pochopitelně, už v roce 1937 začínal vzrůstat strach, protože sudetští Němci chtěli ,,své" území připojit k Německu a vliv nacismu tam stoupal. Věřili jsme, že bude lépe, a tak jsme se na to snažili nemyslet. Napětí bylo pořád větší, navíc Hlinka požadoval stále více práv pro Slovensko. My byli Češi, a tak jsme tiše byli proti. Rok 1938 byl pro mě celkem černý rok, ještě před odtržením Slovenska na nás Slováci pokukovali a říkali: to jsou ty Češky! Koukali se nás jako na výkladní skříně… Když se v březnu tato země odtrhla, odjeli jsme do Prahy a tam jsme zůstali. Někdy bylo lépe, někdy hůře.

Museli jste se někdy skrýt do krytů? A došlo k nějaké potyčce s nacisty?
Poplachy zažilo spousta lidí a naše rodina nebyla výjimkou. Byla to velice těžká doba, živě si vzpomínám na jednu holčičku, která šla po ulici a na sobě skoro nic neměla, jen hadry. Ten pohled se mi zachoval dodnes. Nedávno potom se mi stalo, že jsem vystupovala z vlaku v Braníku a nacisté přišli a prohledávali nás. Měla jsem strašlivý strach. Tehdy k potyčkám s nacisty docházelo velice často, protože byli na každém kroku, na nádražích, na poštách, prostě všude. Jednou v noci dělali razii, ale k nám naštěstí nepřišli. A za to jsem ráda, protože bůhví jak by to dopadlo a jestli bychom nebyli převezeni do koncentračních táborů. Židé jsme nebyli, ale strach měli všichni a nezáleželo na tom, jakého vyznání jsou. Válku jsme tedy prožili téměř zamčení v našem domě, ale Třetí říše pořád hlásala, že vyhrává, i když to už potom nebyla pravda.

Čili s vaší rodinou se nic nestalo…
Ne, ale následky jsme si nesli a neseme dodnes…

Došlo k určité změně po válce?
Jak to myslíte, u nás nebo jak jsme vnímali stát?

Asi obojí.
Radost byla veliká, že už je to za námi a my se stěhovali do Jílového, kde jsem si s rodiči a manželem postavila domek. Stejně tak moje sestra, ale ta bydlela na opačné straně města.

Čili jste začali nový život…
Ano, přesně tak. Měli jsme s Josefem dům a pěknou zahrádku, takže my jsme byli spokojení. Prodávala jsem u manžela v drogerii a hráli jsme oba ochotnické divadlo, na což moc ráda vzpomínám. Hráli jsme například Nebe na zemi, Divotvorný klobouk a podobné hry. Nejradši vzpomínám, kdy k nám v roce 1947 zavítal umělec Národního divadla v Praze Jaroslav Vojta a zahrál si s námi Pasekáře. Radost nám kazily jen zprávy, co se k nám donášely. Víte co myslím… Rok 1948,  kdy se moci chopili komunisté. Ale my jsme se přesto snažili vést klidný život a toto období jsme přežívali, jak se dalo. Často jsme se setkávaly se sestrou, která pracovala v místních papírnách, a 1952 se jí narodila dcera, takže celá rodina měla radost. Radost nám začala kazit výstavba sídliště v 60. letech.

Co se stalo? Zabavili vám dům?
Ne tak zcela. Panelové domy ale začaly ,,obrůstat" náš dům, a tak jsme se rozhodli, že ho opustíme a vyměníme to za byt. Dům byl poté srovnán se zemí a my se přestěhovali kousek nahoru do útulného bytu, v němž bydlím až do teď. Vzpomínám si ale na to, že na nás doléhali, ať dům opustíme a my to tedy přijali.

Tak přeci jen na vás tlačili…
To ano, ale my mohli odmítnout.

Zbytek totality jste prožili v klidu?
Ale ano, byla to docela hezká doba, ale náhle přišel řetězec úmrtí. Nejdříve na začátku sedmdesátých let zemřela moje maminka, potom můj otec. O tři roky později následoval František, manžel mé sestry. A v roce 1982 zemřel můj manžel. Byl již nemocný, ale rána to byla pro mne obrovská, protože jsme byli jako bratr a sestra. Do roku 1989 jsme s Jarmilou jezdili na dovolené a užívali si vnoučat.

A jak se váš život zformoval po revoluci?
Po revoluci jsem příliš necestovala. Užívala jsem si klidného stáří a setkávala se každý den se svou sestrou a jejími příbuznými.

Máte nějaký vzkaz pro dnešní mládež?
Historie je matka života, to si pamatujte. Nechtějte zažít podobné peklo jako já za 2. světové války a užívejte si života!

VIZITKA
Milena Denková (90) vystudovala ekonomickou školu v Bratislavě. Narodila se 7. 12. 1922 v Bratislavě, do začátku druhé světové války zde i bydleli, po odtržení Slovenska se přestěhovali do Prahy do Hlubočep, kde poznala svého budoucího manžela Josefa. Válku prožila v Praze se svými rodiči i sestrou Jarmilou. Po válce se celá rodina rozhodla odejít jinam a zakotvili v Jílovém u Děčína, kde prodávala v obchodě s manželem a hrála ochotnické divadlo. Po jeho smrti v roce 1982 žije dál v Jílovém až do dneška. Je bezdětná, její sestra Jarmila (89) trpí alzheimerovou chorobou.

Simona Burdová - Mami, jsem lesba

Karolína Reisová. Dívka, jejíž jméno asi neznáte, ale pro mě je to kamarádka s velkým K. Osoba, která mi dokázala pravdivost tvrzení, že nejdůležitější je, stát si za tím, čemu věříš i přes pohrdlivé pohledy okolí. A přitom je to normální 16ti letá holka, jenže…

Ahoj Kájo, my dvě se známe z florbalového oddílu, kde jsme obě členky, nicméně o florbalu to dneska nebude. Kromě toho, že jsi florbalistka (a to dobrá), jsi taky lesba a to je téma, o kterém bych se dneska ráda bavila. Jak to s tebou a homosexualitou bylo? Přece ses jednoho krásného dne neprobudila a neřekla sis, že budeš na holky.
(smích) Ne, tak to fakt nebylo. Už od mala jsem koukala spíš po holkách. Ve čtvrtý třídě se mi jedna holka líbila, ale nejdřív jsem si myslela, že mě to přejde, že to tak je třeba u každýho. Ale v šestý nebo sedmý, když jsem začala chodit se svojí první holkou, mi všechno došlo, že něco je asi v "nepořádku" – že jsem na holky a že mě to ke klukům nijak netáhne. Takže až když jsem začala chodit s holkou, sem si 100% ujasnila, že jsem lesba.

Takže ta kamarádka byla tvoje první "holčičí" láska? Všude píší, že lesbický vztah je o něčem jiném. Žena ženu dokáže pochopit, na rozdíl od muže. Je to pravda?
Přesně tak. Na jedné party jsem jí řekla, že si myslím, že jsem lesba, a ona tím že byla starší, mi řekla, že ona to o sobě ví už dávno a jenom čekala než to dojde i mě. A pak… bylo to jak z americkýho filmu. Není to jako vztah s klukem, který vám řekne: miluji tě a konec. Holka ví, co cítíte, pochopí vaše blbý nálady a toleruje to. Je to úplně něco jinýho.

Už by ses nevrátila ke vztahu s klukem?
Rozhodně ne. Nezdá se mi, že na vztahu holky s holkou je něco špatně. Ani nemám pocit, že bych byla… jiná. Takže se mi to zdá naprosto normální.

A co na to vůbec tvoji rodiče? Jak si jim to řekla? Mami, jsem lesba?
Rodiče to tušili, ale řekla jsem jim to až na začátku prváku, když jsem byla s jednou čtvrťačkou ze střední a oni se mě ptali, proč s ní trávím tolik času, nedalo mi to a rozhodla jsem se jim to narovinu říct. Mamka to brala úplně v pohodě, že to není nic, za co bych se měla stydět. A táta, že si prý budem rozumět.

Máš štěstí, že máš tak tolerantní rodiče. Ale je takové i tvé okolí? Spolužáci ve škole, spoluhráčky v týmu?
Všichni ostatní to věděli už dřív, netajila jsem se s tím, jen jsem to rodičům nepřiznala. Ve škole to byla pohoda, nikdo nic moc neřešil. Na základce jsme se znali nějakejch těch pár let, takže mě každý bral normálně. Teď na střední to nikdo nehrotí. A na florbale jsou všichni zvyklí, protože na florbale je obecně hodně leseb.

To vím, četla jsem přiznání florbalistů na facebooku, kde se to hemží příspěvky od leseb typu: "Miluji svoji spoluhráčku." Nejbližší okolí tě přijalo, jenže co ostatní? Stalo se ti, že by se lidi na ulici po vás otáčeli, divně koukali nebo něco podobného?
Jo, přesně to se mi stalo někdy během března. Když jsem jela s přítelkyní metrem a nějací tři kluci se nám smáli a volali na nás ne příliš hezké věci. Ale časem si člověk zvykne. Musí.

To je důkaz toho, že v Česku se homosexualita pořád bere jako něco špatného a tolerance našim obyvatelům chybí. Tím jsme tvůj život a život leseb jakž takž probraly. Já bych ti chtěla hrozně poděkovat za čas, jenž jsi mi věnovala. A závěrem, řekni něco povzbudivého holkám, které to mají stejně jako ty, jenže strach je neustále spoutává.
I já ti chci poděkovat. Víš, bylo fajn to takhle někomu říct. Rozhodně to, ať se nebojí. V nějakém filmu jsem slyšela větu, která mi k této situaci sedí. "Nedovol, aby tě strach z prohry, vyřadil ze hry."

Katka Kafková - Rok jsem tam studovala, pak se vrátila domů, ale nejradši bych v Americe ještě zůstala

Má kamarádka Lucie Kolářová (17) strávila jeden rok svého studia na střední škole v USA. Této příležitosti se jí dostalo díky její matce, která se postarala nejen o zapsání na výměnný pobyt, ale také o finance. „Život v cizích zemích se od našeho celkem liší, tak proč nezjistit v čem a jak."

Jaká byla tvá reakce, když jsi zjistila, že pojedeš na rok do Ameriky?
Nemohla jsem tomu uvěřit! Vždy jsem se chtěla podívat někam do Spojených států, ale nebyla příležitost a hlavně peníze, jelikož cestovat tam není levná záležitost. Tak jsem se od mých narozenin, kdy jsem tento dárek dostala, těšila, až si sednu do letadla a vyletím vstříc Americe. A ještě lepší bylo to, když jsem se dozvěděla, kam přesně se vlastně dostanu, že budu bydlet v Kalifornii.

Neměla si obavy, že kvůli angličtině nebudeš moc dobře rozumět?
Docela ano. Sice jsem angličtinu uměla ze školy, ale i přesto jsem začala chodit na různé kurzy, konverzace s rodilými mluvčími atd.

Kde jsi vlastně bydlela?
Bydlela jsem v Santa Monice, která leží v Kalifornii a na okraji Los Angeles. Moje hostující rodina měla rodinný domek a byla taková normální, americká a velmi hodná. Skládala se z obou rodičů a jejich dcery a syna, jenže ti už byli starší, a tak jezdili domů z koleje jenom někdy.

Jak vypadala škola, do které jsi chodila?
Chodila jsem na Santa Monica High School, která byla v první řadě velká a velmi zajímavá budova. Měla i své hřiště a halu. Také se mi velmi líbilo, jak je dobře vybavená všemi možnými věcmi, ať na výuku, sporty nebo zájmové kroužky.

Čím se nejvíce liší jejich výuka od naší?
Já bych řekla, že skoro vším. Vše začíná už u rozvrhu, který má každý student jiný, jelikož si sami předměty vybíráte a všechny se ještě dělí na levely podle obtížnosti (Regular, Honors a GT). Regular je spíše něco jako třída pro hlupáky. Honors je už na lepší úrovni a GT vypadá asi jako naše gymnázia. Také přístup učitelů se liší a s nimi i průběh jejich hodiny.

Respektovali tě učitelé, když jsi něčemu nerozuměla?
Ano, učitelé tam byli v tomhle velmi ochotní. Když jsem je požádala, jestli by mi nemohli něco ještě pomalu vysvětlit, tak si se mnou sedli a já po pár minutách vše pochopila. V hodinách mě také na začátku tolik nevyvolávali, spíše jenom, když jsem se přihlásila atd.

Navštěvovala jsi odpoledne nějaké školní aktivity?
Ano, přihlásila jsem se na tenis a do filmového klubu, se kterým jsme se párkrát týdně scházeli a promítali různé nové i staré filmy.

Jak tedy vypadal tvůj normální školní den?
Škola začínala normálně v osm a každý den jsem měla 6 hodin po 55 minutách. Po prvních třech hodinách následovala velká přestávka na oběd a potom zbylé tři hodiny. Pak jsem šla domů, udělala nějaké úkoly, atd. a popřípadě jsem vyrazila s přáteli ven. V šest byl buď tenis, filmový klub anebo jsem měla volno, to záleželo na dni.

Jak se k tobě ostatní studenti chovali?
Na škole jsem nebyla jediná nová a oni už berou výměnné studenty jako naprosto normální věc, proto si mě tam nikdo moc nevšímal a to mi vůbec nevadilo. Později jsem se seznámila s holkou, která byla taky na výměně, a staly se z nás kamarádky. O něco později se k nám připojilo i pár dalších tamních studentů, se kterými jsme i chodily do kina a tak.

Brala tě tvá hostitelská rodina také na nějaké výlety?
Ano, dokonce skoro každý víkend. Byli na mě moc hodní, snažili se mi ukázat všechna možná zajímavá místa v okolí. Projela jsem s nimi snad celé Los Angeles, včetně úžasného zábavního parku Universal Studios Hollywood a samozřejmě jsem byla i v samotném Hollywoodu.

Ondřej Najman

Osmnáctiletý student Gymnázia Františka Palackého, Lukáš Fogl, dnes konečně svolil, abych s ním mohl udělat rozhovor. Lukáš je nejdůležitějším prvkem sociální struktury nejen své třídy ve škole, ale i mimo ni. Jedná se o talentovaného fotbalistu, chemika, biologa, spisovatele, básníka a především hudebníka, kterému nikdo neřekne jinak, než Luky.

Dobrý den, Lukáši, je mi velkou ctí sdílet s vámi stůl, pokud to nevadí, rád bych rovnou přešel k první otázce. Už jsem zmínil, že máte spoustu zájmů, co z toho vás nejvíce naplňuje?
Dobrý den. Ano, to je pravda a v skutku je těžké říci, co mě naplňuje nejvíce. Ale kdybych si sám položil otázku, který jediný ze svých zájmů bych si vybral, jednoznačně bych zvolil hudbu, přesněji zpěv.

A co nejraději zpíváte?
Operu…

To je poměrně široký pojem. Mohl byste přiblížit, jakou operu?
Mám rád mnoho oper, například Aidu, Rigolleta, Othella apod.

Od kdy už se hudbě, přesněji zpěvu věnujete?
Asi od 6 nebo 7 let.

K hudbě vás určitě někdo přivedl?
Nejspíše mě k tomu přivedla maminka, neboť ona sama hraje na klavír a zpívá. V necelých 6 letech mne přihlásila do ZUŠ v Neratovicích do ,,před-přípravky,,. Nebylo to samozřejmě z ničeho nic. Já už doma jsem prý zkoušel hrát na klavír a asi rozeznala, že by mi to mohlo jít.

Je o vás známo, že máte ve škole výborný prospěch. Jak to při těch všech aktivitách zvládáte?
No, já se snažím ve škole udržovat maximální pozornost a zapojovat se do výkladu, abych si to co nejlépe pamatoval. A pak člověk, když z něčeho píše, stačí mu si pouze prolétnout zápisky a vzpomene si na ty hodiny. Samozřejmě, že to není tak jednoduché vždycky, ale nechci taky lhát, že se učím 5 hodin denně.. To opravdu ne.

Škola vás baví? Jaký k ní vůbec máte vztah?
Ano baví. Jsem velice spokojený na GFP.

Budete končit příští rok maturitní zkouškou, už víte, z čeho a jak budete maturovat?
Čím víc se blížím k maturitě a nástupu na VŠ, tím víc nevím, co vlastně v jádru chci dělat. Dlouho jsem chtěl být lékařem, ale opravdu asi teď zažívám nějaké meziobdobí, kdy hledám, co v jádru chci dělat, a co by mi šlo.

Tím jste vlastně odpověděl i na mou další otázku, kam půjdete po maturitě. Takže se jako poslední zeptám, kdo vás ve vašem životě nejvíce ovlivnil?
Opět vám nemohu dát jasnou odpověď. Ovlivnila mne spousta lidí, máma, táta, brácha, obecně rodina, ale i přátelé, kterých si nesmírně vážím. Jako třeba tebe Ondro… (smích)

Matyáš Netuka

Zdravíčko, dnes vám, vážení a milí, poskytnu bezprostřední rozhovor s Ondřejem Najmanem. Je to 17letý student gymnázia, rodák z Neratovic, od malička šikovný tenista a vášnivý fanda pražské fotbalové Sparty Praha!

Teď přejděme rovnou k věci. Ondřeji, co říkáte na finále Champions League mezi německými velkokluby Bayernem Mnichov a Borusií Dortmund - sledoval jste tento duel?
Dobrý den ještě jednou. Samozřejmě jsem tento duel sledoval. Jako velký fanda fotbalu bych si takové utkání nemohl nechat ujít. A musím přiznat, že jsem lehce zklamaný, přál jsem totiž Dortmundu.

Když pomineme vaši přízeň k poraženému týmu, myslíte, že fotbalisté Bayernu si vítězství zasloužili?
Ano, to musím sportovně uznat. Hráli výborně po celou dobu soutěže.

Vidět fotbalisty,  jakými jsou Manuel Neuer, Arjen Robben, Frank Ribéry a na druhé straně také například Robert Lewandowski… Jaké jste z nich měl při utkání pocity? Myslíte, že odvedli, jak se říká, výkon na 150 %?
I když jsem se na individuality nesoustředil, nemohl jsem si nevšimnout výborných výkonů především Ribéryho, Schweinsteigera a gólmana poražených, Romana Weidenfellera. U nich se dá číslovka 150 uvést beze sporu. Nemohu říci, že by mě svým výkonem, co se týká čistě fotbalu, kdokoliv zklamal.

Opusťme finále, Sparta je nyní v situaci, kdy musí za každou cenu vyhrát poslední ligové utkání. Přitom by plzeňští museli klopýtnout, aby se stalo to, po čem bezesporu všichni sparťané touží. Jaké tomu dáváte naděje?
Máte pravdu. Jako správný sparťan musím věřit do samého konce. Stát se může ledacos, budu doufat a fandit Spartě.

Není tomu dlouho, co jste v osobním životě slavil výhru v olympiádě z češtiny na okresní úrovni. Jaké to bylo? Přijal jste hodně gratulací, poznamenalo to nějak váš dosavadní život?
Pocit to byl určitě příjemný, ale své vítězství bych nepřeceňoval. Bylo převážně dílem náhody. Popravdě mě až překvapilo, kolik z pedagogů na mé škole to zaznamenalo a pogratulovalo mi. Jinak si ale myslím, že jsem z tohoto projektu vyšel beze změny…

Co vaše tenisová kariéra, věnujete se aktivně i tomuto sportu?
Ano věnuji, zrovna nám nedávno začala sezóna. Ovšem letos se zatím vyvíjí neúspěšně, zřejmě kvůli tomu, že jsme loni postoupili do vyšší soutěže.

Ondro, děkuji za rozhovor a příště zase na viděnou.
Já děkuji za pozvání a budu se těšit.

Lucie Muráriková

Dělala jsem interview s jedním z neratovických skautů, který už 7 měsíců jezdí na rádcovský kurz, kde by se měl stát „vůdcem" aby na sebe  mohl brát větší zodpovědnosti a starosti. Do skautu se zřejmě přihlásil dobrovolně kolem roku 2008. Ale jak se přesně stal skautem, co ho k tomu vedlo, co vše je povinen skaut dělat a co vlastně je přesně tzv. rádcovský kurz se dozvíme právě teď.

Ahoj, tak začneme tedy  zlehka a vezmeme si rovnou tu nejjasnější a nejpředpokládanější otázku. Proč si se vlastně vůbec stal skautem a za jakých okolností?
,,No, tak to se opravdu dalo předpokládat. Tak hlavně, jelikož jsem hledal vyšší smysl a skauting splňoval všechny moje požadavky a v tomto oddíle byli moji kamarádi, tak se mi tam víc líbí! Lpí se tam také na tradici, což dost upřednostňuji.''

Dobře, je také hodně vidět, že skauting tě vyloženě baví, je to opravdu tvůj velký koníček a ty se mu  pokoušíš naplno věnovat! A jak to teda vidíš do budoucna? Hodláš v tom nějak pokračovat?
,,Jak víš sama, jezdím na „rádcovské kurzy", kde se snažím vyučit rádcem a později bych se chtěl vyučit i vedoucím, abych v budoucnu mohl vést nějakou větší družinu starších chlapců.''

Ehm, a co tvůj vedoucí? Bereš ho třeba i z části jako vzor, nebo máš naprosto vlastní plány s družinou a skautingem?
,,Dobrá otázka, můj vedoucí je vlastně jako můj odpichový můstek, dal mi příležitost, za což jsem mu moc vděčný, pokusím se jí nějak chopit, ale už je to pouze jenom na mně, ale budu se tak nějak zhruba držet jeho plánů.''

Jak vím, tak vede také „rádcovský kurz", mě by ale zajímalo, co to přesně je a jestli se tam může dostat každý?
,, Je to doslovně Experimentální rádcovský kurz, kam se dostane ročně 15 lidí z kraje, dostanou se tam pouze lidi, kteří mají velké štěstí!''

A ten kurz vás tím pádem vyučuje rádci, nebo i abyste mohli potom mít svou vlastní družinu?
,,Připravuje nás částečně i na naši vlastní družinu, ale hlavně má za účel vychovat novou generaci rádců, kteří budou převážně pracovat s novým programem.''

A jak dlouho takový kurz trvá, než se stanete opravdovými rádci?
,,Kurzy jsou zhruba, i s testovacím obdobím, na dva roky.''

Je to speciální výcvik, takže určitě i se speciální náplní dnů, můžeš nějaký víkend popsat, který se ti líbil nejvíce?
,,Mohl bych, ale je to moc zdlouhavé, toto se nedá jen tak zkrátit na pár řádků, máme tam přednášky, první pomoc atd. Ale jen tak, se to popsat nedá a navíc mně se líbili všechny!''

Asi jsem položila vážně takovou těžce shrnující otázku. Ale už tě nebudu nějak trápit a děkuji ti za interview. Přeji hodně zdaru v dalších letech. Měj se hezky.
„Není zač. Ty také."

Martina Jinochová - Interview s lektorkou tance z DDM Neratovice Terezou Jinochovou

Vybrat si člověka, se kterým udělám rozhovor, byl pro mě nelehký úkol. Ve svém životě mám mnoho zajímavých lidí, které bych ráda vyzpovídala. Po dlouhém rozmýšlení a váhání jsem si nakonec vybrala svou starší sestru Terezu, protože to ona je pro mě ta nejúspěšnější osoba v mém životě.

Nejprve bych vám svou sestru chtěla blíže představit. Jmenuje se Tereza a narodila se 20. 5. 1992 ve znamení býka. Nyní studuje Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V budoucnu by se chtěla věnovat učitelství na prvním stupni ZŠ. Jejím snem je založit si svůj vlastní taneční klub.

Má první otázka, i přesto, že svou sestru znám a vím na ní odpověď, zněla: „Věnovala ses tanci už ve svých dětských letech?" Sestra bez rozmýšlení začala odpovídat: „Ano, společenskému tanci jsem se věnovala závodně patnáct let. Nejdříve v TK All 4 Dance Neratovice, později v TK Heller – Praha. Jelikož samotné tréninky a soutěže vyžadovaly spoustu času, kterého jsem měla při studiu vysoké školy stále méně, a můj taneční partner odcestoval studovat do Ameriky, musela jsem se závodním tancem skončit. Nyní působím jako lektorka tance pro děti v Neratovicích."

Jelikož se má sestra velmi rozpovídala, bez dlouhého váhání jsem jí položila hned druhou otázku: „Co nebo kdo tě přivedl k tanci?"

„Určitě to byli rodiče. Oba jsou sportovně založení. Táta je trenérem tenisu a mamka lektorkou tance. Jako dítě jsem se pokusila skloubit oba tyto sporty, ale ve chvíli, kdy jsem chtěla dělat jeden z nich na vrcholové úrovni, musela jsem si vybrat. Tanec byl jasnou volbou." S touto odpovědí nemohu nic jiného, než souhlasit. I já jsem se snažila věnovat se oběma sportům, ale bohužel to opravdu skloubit nejde. I přes taťkovo naléhání, abych se  alespoň já věnovala spíše tenisu, u mě vyhrál tanec.

Už po druhé otázce nás interview se setrou začalo velmi bavit, a tak jsme se pustily do dalších otázek.

Jak ses dostala k profesi lektorky do DDM?
„Před třemi lety byla zumba novinkou na českém trhu. Byla něčím, co si chtěl vyzkoušet každý. Jelikož vedení DDM vědělo, že jsem se dlouho věnovala tanci, oslovilo mě, zda bych neměla zájem zumbu vyučovat. Byla to pro mě zajímavá nabídka. Proto jsem absolvovala školení, získala certifikát a nabídku přijala."

Jak staré děti trénuješ a jaké styly?
„Jelikož studuji Pedagogickou fakultu – obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ, jsou mé hodiny zaměřeny na děti od šesti do patnácti let.  Jsem ale také lektorkou zumby pro dospělé. Mé lekce navštěvují tedy lidé všech věkových kategorií. Vyučuji zumbu, ale v budoucnu bych se chtěla věnovat též lektorování latinsko-amerických a standardních tanců."

Byli jste již na nějaké soutěži? Pokud ano, jaký jste měli úspěch?
„V květnu jsme se zúčastnili taneční soutěže v Kralupech nad Vltavou. Získali jsme 1. místo a postoupili do krajského kola, které se bude konat 29.5 v Příbrami."

Chystáte se na další soutěž?
„Tuto sezonu nás čeká už pouze soutěž v Příbrami. Od září se začneme připravovat na soutěže další."

Trénuješ jen děti v DDM Neratovice nebo ještě někde jinde?
„Pravidelné lekce mám zatím pouze v Neratovicích. Od příštího roku začnu vyučovat též v Praze. Spolupracuji také s pražskými lektory, se kterými pořádáme maratony a různá soustředění."

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
„V budoucnu bych se určitě chtěla věnovat dětem. Sním o vlastním tanečním klubu. Pokud by při mně stálo štěstí, chtěla bych se stát též dětským psychologem. Ještě je ovšem přede mnou dlouhá cestaJ"

Co bys doporučila mladým slečnám, které by se také chtěly stát lektorkami tance?
„Důležité jsou dle mého názoru taneční zkušenosti, které musí každý lektor mít. Láska k tanci bezesporu patří. A certifikát je dnes nutností."

I přesto, že svou sestru znám, bylo velmi zajímavé s ní udělat krátký rozhovor. Velmi jsme se pobavily.

Eva Kohoutová - Interview s maminkou

Moje máma se jmenovala za svobodna Hana Vorlová. Z prvního manželství má syna Jana Matka, který je dnes pyšným tatínkem dvou zdravých dětí. Po svatbě s tatínkem získala příjmení Kohoutová. Už odjakživa pracuje jako učitelka na nižším stupni. Za mlada učila v Neratovicích na 3. ZŠ. Po mém narození se odstěhovala do Kostelce nad Labem a začala vyučovat v Tišicích, kde působí dodnes. Pro někoho nemusí být zajímavá osobnost, ale pro mě je ta nejzajímavější.

Jak jsi zvládala vychovávat syna a zároveň studovat VŠ?
Nejvíc mi pomohla moje máma. Nebýt jí, tak mám pouze vystudované gymnázium. Ona mě přímo dokopala k učení. Mezitím co já jsem se učila na zkoušky, tak ona mi hlídala malého Honzu a byla mojí velkou oporou.

Dnes jsi  pyšnou babičkou dvou vnoučat, jak se cítíš?
No jak se cítím. Babičkou určitě ne, protože já si připadám stále mladá (smích)! Ale samozřejmě, že vnoučata jsou velká radost. Sice je nevídám často, ale když už, tak se nad nimi mohu rozplynout.

Byla práce učitelky tvůj sen?
Určitě to nebyl můj sen. Můj sen byl být malířkou. Už jako malá jsem uměla nádherně kreslit. Bohužel dnes už se tomu nevěnuji.

Co děláš ráda ve volném čase?
Můj největší koníček je zahrada. Mohla bych na ní strávit týdny a bylo by mi to málo.

Je něco, co nenávidíš?
Nesnáším lidskou hloupost a hamižnost.

Co budeš dělat o velkých letních prázdninách?
Tak jedeme společně do Španělska v polovině července, že? To si užijeme. Já budu hlavně chodit po památkách a ty se válet na pláži jako každý rok (smích). A až přijedeme domů, tak si budu užívat zahrady, sluníčka a ještě zbývající měsíc klidu od dětiček.

Kdyby sis měla vybrat: Kočka nebo pes?
Nemůžu takhle říct. Máme doma jak kočky, tak psy a já je mám ráda všechny.

Léto nebo zima?
Jednoznačně léto!

Kniha nebo televize?
Tak obojí je dobré na odreagování. Já si ráda přečtu román, ale večerním ležením u televize také nepohrdnu.

Tak tímto chci poděkovat mamince za rozhovor a popřát jí pevné nervy za katedrou.

Jan Houdek

Ondřej Najman je mladý začínající novinář narozený roku 1995 v Neratovicích. Od roku 2006 navštěvuje místní Gymnázium Františka Palackého. Je znám svou inteligencí, nadhledem, smyslem pro humor a také ctižádostivostí. Tyto vlastnosti zásadně ovlivňují jeho tvorbu. Mezi jeho nejvýznamnější díla se řadí fejeton „Únos z pohodlného království", který byl otištěn na 8. straně Mělnického deníku.

Dnes se mi dostalo veliké pocty, když si na mě ve svém bohatém programu našla čas jedna z komet naší současné žurnalistiky a velký příslib do budoucna – pan Ondřej Najman.
Děkuji za milé oslovení, rovněž je mi ctí.

Začněme tedy s tím, co asi každého zajímá nejvíc - jak jste se dostal k psaní?
To není nic zajímavého. Nejprve bych chtěl říci, že se necítím jako novinář, ale jako student, který píše, protože musí. K psaní jsem se tedy dostal díky veškerým svým profesorům na češtinu, kteří mi nedali jinou možnost.

Takže bez těchto vnějších podnětů byste pravděpodobně o kariéru novináře ani nezavadil?
To nemůžete nikdy vědět. Ale novinářská práce mě zajímala vždy. Jednou bych se chtěl určitě stát plnohodnotným novinářem.

Také k tomu máte skvělé předpoklady, když Vám nedávno otiskli fejeton v Mělnickém deníku. Jaký je to pro vás pocit? Máte v plánu se od této chvíle věnovat novinařině nějak víc? Však jste sám řekl, že jste byl k psaní v podstatě dotlačen.
Měl jsem samozřejmě radost, že právě moje práce se dostala až do skutečných tištěných novin, na druhou stranu to ale nemůžu přeceňovat. Myslím si, že přidávat nějak na novinářské činnosti v mém případě třeba není, protože ve škole se s ní setkám určitě ještě mnohokrát.

Řekl jste, že se s ní na škole ještě setkáte. Můžete nám to nějak přiblížit?
Určitě můžu. Máme v tomto směru poněkud aktivní paní češtinářku, takže budu určitě ještě odevzdávat spoustu publicistického materiálu. A navíc příští rok u maturity se novinařině určitě nevyhnu.

Když už jste nakousl téma maturity - máte již představu kam budou směřovat vaše kroky po jejím složení?
Nejprve se tedy musí splnit základní předpoklad - složit ji. No a pak asi rovnou do hospody (směje se).

Takže konkrétní zaměření jste si zatím nezvolil?
Přemýšlel jsem právě o fakultě žurnalistiky a právech.

Teď trochu změníme téma, mohu-li. Jak trávíte svůj volný čas? Provozujete nějaký sport nebo snad máte jiného koníčka?
Upřímně jsem za tu změnu tématu vděčný. Baví mě sport všeho druhu. Aktivně i v televizi. Sám hraji tenis, a to je můj největší koníček.

Dosáhl jste již v tomto směru nějakých úspěchů?
Pro každého je úspěch něco jiného. Pro mě třeba to, že se tím dobře bavím, ale tak v tomto směru, jak říkáte, mohu zmínit leda-tak dvojnásobný postup do 1. A třídy a své jediné turnajové vítězství.

Naposledy se vás chci zeptat na to, zda máte ve svém životě nějaký vzor. Někoho kdo vás nějak výrazně ovlivnil a jakým způsobem.
Těch bude víc. Musím zmínit určitě svého otce, jenž mi je vzorem tím, jak k životu přistupuje, a kterého si velice vážím. Pak určite Roger Federer a Dave Gahan.

Děkuji vám za vás čas a do budoucna přeji mnoho profesních i osobních úspěchů. Nashledanou.
Děkuji za pozvání, bylo to milé posezení a vám i všem čtenářům přeji to samé.

Markéta Šestáková

Miroslava Krále znám již pět let díky 1. neratovické divadelní společnosti, ve které působí především jako režisér a výtvarný šéf. Na vysoké škole vystudoval divadelní vědu (obor operní a české divadlo) a pomaturitně vystudoval umělecké maskérství a vlásenkářství. Současně působí v Činohře Národního divadla jako asistent režie a inspicient a zároveň spolupracuje s dalšími divadly na tvorbě výprav a kostýmů.

Co tě k divadlu přivedlo?
Vážně nevím. Divadlo jsem jako malý znal jen z televize a na 1. stupni jsme do divadla s paní učitelkou jezdili v rámci školy na pohádky. Ty miluji dodnes, nejvíce asi Andersenovy a staré české. Hodně jsem je četl nebo mi je četla mamka. Pak jsem si je s kamarádkami přehrával. Byl jsem vždy "režisérem" a všechny v mé interpretaci končily smutně. Další, co mě k divadlu přivedlo, byla záliba v především operní hudbě, kterou jsem poslouchal, když jsem psal úkoly. Ale to jsem ti asi trochu uhnul, viď?

To nevadí. Sama se ráda dozvím něco nového. Měl jsi někdy pocit, že už ti to opravdu za ty nervy nestojí, a chtěl jsi skončit? Co tě přesvědčilo, abys pokračoval?
Tento pocit je pro mě stále přítomný. Vždy, když sedím nad prázdným papírem a nápad ne a ne přijít, když mi režisér "hodí na hlavu" návrhy a tak dále. A proč neodcházím? Protože se občas něco povede. A když to diváci hercům věří, tak je to něco nadpozemsky krásného.

Z jakého důvodu zůstáváš i u ochotnického souboru, když máš divadlo zároveň jako zaměstnání?
V amatérském divadle Havlíček jsem začínal a 1.ND jsem spolu s Yvettkou a s Honzou založil. Je to tedy trochu z "pýchy", trochu z nostalgie, hodně z lásky ke kolegům a v 1.ND mám do určité míry i větší svobodu. A samozřejmě s většinou lidí velmi rád pracuji, v profi divadle musím pracovat i s lidmi, kteří mě štvou.

Co ti divadlo dalo? Změnilo tě v nějakém směru?
Díky divadlu jsem získal spoustu známých a několik velmi dobrých kamarádů. Trošku mě "otlouklo", takže už nejsem - snad - tak přecitlivělý. V neposlední řadě jsem se setkal s osobnostmi, na které nadosmrti nezapomenu. Také jsem se naučil spoustu věcí vidět z více stran a hlavně z nadhledu.

Slyšela jsem, že jsi dříve býval šíleně cholerický…
To jsem stále. Ale možná se rozčiluji kvůli jiným věcem. Snad kvůli podstatnějším.

To by bylo určitě lepší pro nás pro všechny. Když už jsme mluvili o těch lidech, se kterými ses díky divadlu seznámil, čeho si na nich nejvíce ceníš? Nebo na lidech obecně?
Markétko, odpovím ti citátem ze hry Harold a Maude: „Nebojte se být lidský, Harolde." Na lidech si nejvíce cením lidskosti, sociální inteligence, moudrosti, nadhledu a tolerance. U žen pak navíc ženskosti a u mužů mužnosti. Sociální inteligenci, nadhled, toleranci a ženskost u žen v současné společnosti nejvíce postrádám. Občas si přijdu jako mentor a moralista z předminulého století.

Tak možná působíš na spoustu lidí, i díky tomu, co prezentuješ ve hrách, které vybíráš. K tomu se hodí i má poslední otázka - jaká témata jsou tvá oblíbená?
Mám taková dvě velmi oblíbená témata: jedinec kontra společnost a kam je člověk ochoten zajít pro lásku - kde je jeho mez. Mé oblíbené jsou postavy s velkým tajemstvím a mě zajímá, co je za jejich zrcadlem. Mám rád také hry lidového baroka a náboženské divadlo. Miluji divadlo, které je emoční a výtvarné.

Lukáš Fogl

Ondřej Najman. Student neratovického gymnázia. Septimán, talentovaný spisovatel a hráč tenisu.

Ondřeji, studujete na GFP již více než sedm let. Myslíte si, že jste prošel nějakým duševním vývojem?
O tom nemůže být sporu. Když jsem na GFP přicházel, byl jsem mladý, zakřiknutý a prakticky bez přátel. Nyní mohu říci, že jsem se jaksi osmělil a mám, ne přímo spoustu, ale řekněme dost přátel a samozřejmě mezi nimi i ty nejlepší.

Je o vás známo, že rád hrajete tenis. Jak dlouho ho už děláte, kdo vás k němu přivedl?
To je pravda, hraji ho od svých 4 let, tedy už 13 let. A přivedli mé k němu oba moji rodiče, spíše ovšem otec.

Jak vlastně zvládáte na GFP probíranou látku? Jak často se učíte?
Problémy se dá říct, že nemám. Jelikož ve škole nedávám příliš pozor, což považuji za svoji velkou chybu, tak se učím před každou větší písemkou.

Jelikož vás znám, vím o vás, že jste nadaný spisovatel. Chtěl byste se v budoucnu věnovat povolání jako je třeba reportér?
Dá se říct, že je to něco jako můj sen, i když stále jsem vnitřně rozpolcen. O mém nadání by se ale dalo určitě spekulovat.

Nemyslím si. Rozhodně, byste to zkusit měl. A moje poslední otázka. Co byste změnil ve svém životě, litujete něčeho?
Podívejte se (smích). No, až donedávna jsem nejvíce litoval toho, že jsem jako pětiletý odmítl sledovat hranou Sněhurku a 7 trpaslíků, ale nyní asi nejvíce mohu litovat toho, že nedávám ve škole pozor.

A co byste změnil?
Podíval bych se na tu Sněhurku.

Beatriz Minkovová

Jméno: David Minkov
Místo narození: Svishtov, Bulharsko
Zaměstnání: Číšník
Záliby: Filmy, počítačové hry, knihy, komixy, hudba

Jaký moment vám změnil život?
Narození mé sestry.

Jste rád, že se to stalo?
No, jo. Dělá mi to radost. Nelituju toho. Jinak jako jedináček bych byl rozmazlenější a byla by tu větší nuda.

Dokážete si představit, jaké by to bylo, kdyby se narodil bratr místo sestry?
Určitě bych se k němu chovat stejně jako ke své sestře. Zajímal by se díky mně o stejné věci, pravděpodobně bych mu šel i vzorem. Ale v pubertě či v dospělosti nevím, jak by se vyvinul. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Jsem rád, že to byla sestra a ne bratr.

Chtěl byste dalšího sourozence?
Určitě ne. Jedna sestra mi stačí. Spíš bych se měl zamýšlet nad svými vlastními dětmi.

Jsou tu věci, co jste v minulosti provedl a přemýšlíte nad nimi, že jste je mohl udělat lépe?
Ano. Školu. Bohužel tato skutečnost už se nedá změnit.

Poučil jste se z dosavadních chyb?
Ne tak úplně. Mohl bych být poučený víc. Ale jsou i lidé, kteří udělají jednu chybu tisíckrát a i tak ji opakují. Myslím, že jsem na tom ještě dobře.

Měl jste v minulosti něco, co jste ztratil a v budoucnosti vám to bude chybět?
Ne, nic takového není. I když mohlo by se zdát, že něco takového je, ale po čase přijdete na to, že jste to ani tolik nepotřeboval a nebo že teď, se dokážete bez toho obejít.

Co pro vás znamená lepší život?
Víc peněz, víc radostí, méně starostí a částečné splnění snů.

Částečné splnění snů? Jak to myslíte?
K lepšímu životu není nutné splnění všech snů. Jen ty nejdůležitější a ty, které si přejeme už dlouho a jsme si jisti, že by situaci pouze vylepšily a nepoškodily.

Litujete toho, kde jste teď?
Nemám proč. Zatím se žádná katastrofa nestala a budoucnost se dá ještě změnit, těším se na lepší zítřky. Sice je pravda, že vždycky to může být lepší, ale samozřejmě i horší. Takže jsem rád za to, co mám, a snad si mi díky mé zásluze a píli v budoucnu přilepší, budu jedině mile překvapen.

Veronika Šípová - Rozhovor s mamkou

Moje maminka se jmenuje Martina Šípová. Narodila se 16. 5. 1972. Od té doby, co mě čekala, až do dneška, se vzdala práce a rozhodla se zůstat se mnou a mými dvěma mladšími brášky doma. Nikdy prý nechtěla, abychom si připadali, že se o nás dostatečně nestarala a také si nás chtěla užít, když jsme byli menší. Teď je mi 15, Davídkovi 10 a Adámkovi 8 a mamka se rozhodla, že znovu nastoupí do práce. Zjistila však, že práce, kterou měla před 15ti lety, by jí dnes už vůbec nebavila, a proto se rozhodla pro důležitý krok…

Vystudovala jsi střední ekonomickou školu, proč sis vybrala zrovna tuhle školu?
Moje babička pracovala na vesnici v samoobsluze a já jsem u ní se sestrou trávila vždy celé prázdniny. Chodily jsme za babičkou do práce a mně se to tak moc líbilo, že jsem chtěla být prodavačkou. Moji rodiče s mým rozhodnutím moc spokojení nebyli, a tak mi bylo v osmé třídě při rozhodování co dál, jakou školu studovat, vysvětleno, že můžu být prodavačka, i když vystuduju střední ekonomickou školu. Až později jsem pochopila, že moji rodiče chtěli, abych měla maturitu. A prodavačka jsem nakonec nikdy nebyla. Po škole jsem zamířila do kanceláře a později i do účtárny.

A kdy přesně sis uvědomila, že už nechceš sedět v kanceláři a dělat účetní nebo sekretářku?
Když jsem čekala Tebe, ani mě nenapadlo, že bych někdy dělala něco jiného než sekretářku nebo účetní. Ale moje pocity se začaly měnit od okamžiku, kdy ses narodila. Především jsem zjistila, že do práce se hned tak nevrátím, a chtěla jsem být s Tebou. Později se narodil Davídek a Ty jsi šla do školy. Moc mě bavilo dělat s Tebou všechny úkoly a povídat si s Tebou o škole. Sama na základní školu nemám krásné vzpomínky a Ty jsi chodila do školy moc ráda a o všem si mi vyprávěla. Užívala jsem si to s Tebou. Po narození Adámka jsem měla chvílemi pocit, že už nikdy do práce nenastoupím. Byl to kalup, všechny Vás obstarat, ale krásné období. Tehdy mi ale došlo, že svůj profesní život chci změnit.

Proč právě učitelka?
Když šel do školy Davídek, začala jsem si pohrávat s myšlenkou, pracovat s dětma. Ale abych mohla změnit profesi, musela jsem začít studovat, protože s ekonomickou školou bych malé děti učit nemohla.

Jak dlouho ses rozhodovala, jestli do toho opravdu půjdeš?
Moc dlouho ne. Když jsem si ujasnila, co chci dělat, až mi vyrostete, bylo rozhodnuto. Nejtěžší pak bylo sebrat odvahu a jít poprvé do školy. A to po téměř dvanácti letech v domácnosti to opravdu nebylo lehké.

Po jaké době si o svém studiu vlastně řekla kamarádkám? Mám pocit, že to trvalo docela dlouho, než si to vůbec někomu řekla.
Já jsem to dlouho nechtěla nikomu říct, protože jsem si sama sebou nebyla jistá. Kdybych tu školu náhodou nezvládla, bylo by mi trapně. Až později mi došlo, že by mě nikdo nezatratil, kdybych to nezvládala. Naopak byla to velká úleva, když jsem to blízkým lidem okolo sebe řekla.

Když si nastoupila do školy, přemýšlela jsi o tom, že bys mohla získat i nové přátele?
Tohle mě zrovna nenapadlo, ale opravdu jsem díky škole získala tři úžasné kamarádky. Pravda je, že v mém věku (ne že bych si připadala jako stařenka) už si člověk trochu víc rozmýšlí, než někoho pustí blíž do svého života.

Během těch tří let sis našla nové přátele, dokončila jsi poslední ročník s průměrem těsně nad 1,5 a teď už tedy stačí "jen" udělat státnice?
Máš pravdu, teď už „jen" státní zkouška a můžu nastoupit do práce.

Plánuješ, že budeš studovat dál?
Vím, že to se mnou teď někdy je trochu těžší, protože před zkouškami bývám nervózní, ale ráda bych pokračovala dál.

Na jaký stupeň si po nástupu do některé základní školy troufneš? První nebo třeba i druhý?
Škola, kterou teď studuji, mě připraví pouze na první stupeň.

Jsi připravená i na to, že bys mohla třeba slýchat nějaké narážky, které by se týkaly tebe jako učitelky?
V poslední době mám pocit, že učitelské povolání velice ztratilo na své prestiži. Na vině jsou sami učitelé, ale samozřejmě také rodiče. Pokud se totiž rodiče o učitelích vyjadřují před dětmi nevhodně až vulgárně, jak si potom dítě může svého učitele vážit? Samozřejmě to není všude stejné, je to jen o lidech. Ale ani toto by mě neodradilo od mého úmyslu, změnit svůj profesní život a věnovat se dětem.

Moje mamka nás má opravdu ráda a snaží se nám věnovat veškerý svůj volný čas. I když je teď u nás pár týdnů před státnicemi někdy trochu dusno, jsem moc šťastná, že si mamka šla za svým a rozhodla se dodělat si vzdělání. Obdivuji ji, protože i po nás, třech dětech má stále chuť být s dalšími dětmi a pomáhat jim tak, jako pomáhala, pomáhá a vždy bude pomáhat mně a mým bráškům.