Denisa Pyciaková - Namíchaná rodina

Jeden rodič má jedno dítě a druhý zase dvě děti. ,,A teď babo raď." Alena a Martin Pyciakovi to měli velmi těžké, aby zvládli spojit dohromady dvě rodiny a začali spolu žít. Alena má z prvního manželství dvě slečny (7 a 10). Martin zase naopak jen jednu (15). Jaké to bylo, když se dávali dohromady, s čím se potýkali a s čím se potýkají dnes? Tak na to jsem se jich právě zeptala…

Vzhledem k tomu, že jste se brali, až když jste každý měl svoje děti, jaké to bylo přijmout do svého života další děti/dítě?
M - Já jsem hodně přístupný člověk, takže i velmi tolerantní.
A - (smích)
M - Já jsem to měl samozřejmě daleko lehčí než Alena, protože jsem přijímal malé děti, které ještě nebyly v pubertě, takže to pro mě nebyl takový šok jak pro Alenu.
A - Já si myslím, že na začátku si každý připadá v pohodě, ale postupem času zjišťuješ, že taková pohoda to není a musíš se potýkat s věcmi, které se vyvrbí. A hlavně se člověk snaží myslet na ty děti, aby to měly jednoduché a člověk ani tak nemyslí na sebe, což taky vede k tomu, že to potom psychicky neunášíš…

Určitě už jste slyšeli, že v některých rodinách často nadržuje rodič svému vlastnímu dítěti, jak je to u vás?
M a A - (silný smích)
A - To se ptáš jako Martina, jo? (smích)
M - Tak já vůbec nenadržuju nikomu (smích) , tak určitě ze začátku nikdo nechtěl, aby bylo ublíženo jeho dětem a podle toho to taky u nás vypadalo, než jsme pochopili, že musíme začít žít jako rodina.

Jaké to bylo, když jste si museli vytvořit vztah k nevlastnímu dítěti a jak je to dnes?
M - Tak to je jednoduché, nemůžeš je (se smíchem) uhodit a musíš se k nim chovat hezky. Je to jak půjčit si děti na táboře ale tak na dvacet let. Tak jsem to samozřejmě nemyslel, ale je to těžké, když dítě nepřijme jako autoritu toho nevlastního rodiče, když ano, tak je to samozřejmě všechno hned lehčí.
A - Musíš si pořád opakovat: Miluju je, miluju je, miluju je. (smích)

A co věkový rozdíl mezi dětmi?  Byl to u vás problém?
M - Tohle jsme vůbec neřešili, ale největší problém bylo, že jedno dítě vyrůstá samo a ty další dvě spolu. A jedináček si musí zvyknout, že má další dva sourozence a je to pro něj samozřejmě těžší než pro holky, které vyrůstají od malička spolu.
A - To je pravda, protože jedináček se musí začít dělit nejen o věci ale potom i o toho rodiče.

Jak si vlastně na sebe děti u vás doma zvykaly?
M - Takhle my si můžeme myslet, že si na sebe zvykli velmi dobře. (smích)
A - Tak samozřejmě na to dítěti je vidět, když někoho nemá rád a tuhle fázi už máme za sebou.

Když řešíte nějaké problémy s dítětem, jste u toho oba a nebo to řeší dotyčný ( vlastní) rodič?
A - Jsme u toho fyzicky oba a řeší to Martin. (smích)
M - To je přece logické, protože jsem hlava rodiny. (smích )

Chtěli byste do budoucna společné děti? A kdyby ano, jak si myslíte, že by probíhala výchova?
A - No, to bychom museli být magoři. (smích)
M - Já určitě chci další děti a myslím, že by výchova byla úplně stejná… Alena by ho rozmazlovala a já bych trpěl, jak si neumí ani uříznout kus masa na stole. To byl samozřejmě jen vtip. (smích)

Časté otázky, které řeší spousta rodičů i doma a někdy se na ně bojí odpovědět. Tak tady jsou a já jen doufám, že jste se nenudili a alespoň trochu vás rozhovor zaujal, protože já jsem členem této rodiny a jsem ten jedináček, který se musel přizpůsobovat dvou menším holčičkám, vlastně pořád musím, ale byly už i horší časy a teď už si jenom vychutnávám, jaké to je mít malé sourozence. Je to sice občas jak na horské dráze, jednou na hoře jednou dole, ale jsou tam i ty krásné okamžiky, na které bych nechtěla nikdy zapomenout. Mám je moc ráda a doufám, že to tak už na vždycky bude.

Kristýna Strachová

Moje babička bydlí v Neratovicích. V Neratovicích jsme spolu také dělaly rozhovor. Ale nejsou to Neratovice, kde se moje babička narodila a chodila do školy, a kde se udály věci, o kterých jsme spolu mluvily. Takže začínáme …

Babi, vím, že jsi chodila na základní školu do Všetat. Jaké jsi tam měla spolužáky?
Ve Všetatech jsme byli dobrá parta. Měla jsem fajn spolužáky a představ si, že mezi nimi byl i Jan Palach.

Mezi tvými spolužáky byl i Jan Palach?
Ano, chodila jsem s ním na základní školu a na 11tiletou střední školu na Mělníku, která teď nese jeho jméno. Bylo to vlastně gymnázium.

A jak si ho pamatuješ?
No, byl drobné postavy, moc nemluvil, ale když se k něčemu vyjádřil, mělo to vždycky velkou váhu. Byl členem Sokola Všetaty, kam jsem chodila i já. Taky vím, že s rodiči a bratrem bydleli v menším domku a paní Palachová tam měla menší pekárnu, kde pekla svatební koláče. Dokonce i na mojí svatbu tam pekli koláče.

A po ukončení střední školy jste se vídali?
Ne, bohužel už ne. On šel hned po SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola) studovat na vysokou školu do Prahy. Studoval na Karlově Univerzitě na Filozofické fakultě. Když byl ve 3. ročníku, tak se upálil na protest proti režimu a vstupu sovětských vojsk do Československa.

A jak ses dozvěděla, že se upálil?
Bylo toho všude plno. Hlásili to ve zprávách v rozhlase, psali o tom v novinách, ale všude to popisovali spíš tak, že neměl rozum, že byl hloupý a nemluvili o tom, že to z jeho strany byl hrdinský čin, který měl být poselstvím pro ostatní. Moc se o tom nesmělo veřejně  mluvit a posuzovat to, ale pak na jeho pohřeb přišla spousta lidí. Pohřební průvod šel od Karolina na Olšanské hřbitovy přes půl Prahy a zúčastnily se ho desetitisíce lidí.

Ty jsi se pohřbu také zúčastnila?
Ano, já a ještě další tři moji bývalí spolužáci jsme byli pozvaní díky Sokolu jako jeho kamarádi a „zástupci" ze Všetat. Dostali jsme propustky a v Karolinu jsme seděli hned za rodinou. Pohřeb byl sledován policií a taky tam měli i tajné policisty, kteří si fotili a zapisovali, kdo se pohřbu zúčastnil. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech, ale tam se na protest proti němu scházely různé party, a tak ho tajně spálili a přemístili do Všetat na urnový hřbitov k rodině Palachově. Po Sametové revoluci v roce 1989 ho přemístili zpět na Olšany. Sochař Olbram Zoubek vytvořil posmrtnou masku, jejíž kopie se měla  dát do Sokolovny ve Všetatech. Vybíraly se na to peníze v rámci dobrovolné sbírky. Můj tatínek dělal pokladního, a tak vím, že se vybralo poměrně hodně peněz a příspěvky přicházely z celé republiky. Ale pak to „komunisti" zakázali a celá sbírka peněz se musela poslat zpět.

Babi, děkuju ti za povídání. Bylo to moc zajímavé a doufám, že mi ještě někdy o Palachovi budeš vypravovat.