Tereza Vamberská - Reklama všude kolem nás

Všudypřítomná reklama vkrádající se nepozorovaně do našeho podvědomí. Už si ani nevšímáme všech těch světélkujících billboardů a obrovských nápisů hlásajících propagační hesla, přes to si snad každý člověk vzpomene alespoň na pár těch směšných hlášek nebo otravných melodií z televize.

To vše se stalo téměř součástí našeho všedního života. Přitom jsou to pouze zbytečně utracené peníze firem, které se nás snaží nenásilně přesvědčit, abychom utráceli své nelehce nabyté peníze za věci, které nepotřebujeme a zapůsobili tak na lidi, které nemáme rádi. Další ze šílené spleti nitek, které slouží bohatým a mocným k ovládání tupých ovcí pohlcených moderní konzumní společností. A lidé ovlivnění snůškou výmyslů a pocitem, že musí mít úplně všechno, si pořizují „velice výhodná" auta na „velice výhodný" leasing, půjčují si na drahou elektroniku od pochybných společností a nakonec… nakonec mají plný byt blbostí, ale na nájem jim přes všechny ty splátky nezbývá. Příběh končí krátkým záběrem na hlavního hrdinu sedícího ve svěrací kazajce na protialkoholním nebo psychiatrii.

A to je prosím nekončící příběh reklam, moderní obdoba koloběhu života- metla lidstva. Egypt měl sedm ran, my máme reklamy. A ti chytří, kteří celou tu habaďůru prokoukli, se mohou buď akorát smát anebo si někde na půdě hodí mašli.

Ondřej Najman - Únos z pohodlného království

Panuje naprostá spokojenost, klid a pohoda. Ta zvláštní chvilka, kdy člověk dělá něco, co ho baví a co potřebuje, a přitom nedělá vůbec nic. Náhle se začne ozývat tichým tónem lehce rušivý zvuk. „Jak malá vada na tak dokonalé chvilce." říkám si. Zvuk ale sílí. Už je to nevyhnutelné. Tohle už neusmlouvám, nastal můj čas. Čas vstát a nachystat se na další den.

Přesně takhle začíná můj každý všední den. Opakuje se to pětkrát týdně, a ačkoliv už by se mohlo zdát, že si člověk, v tomto případě já, zvykne, opak je pravdou, nechuť zvednout se z vyhřáté postele a zpod příjemné deky je stále stejně silná. Vždy si pokládám otázku: „Proč vlastně musím?". Vysvětluji si to tak, že někdo moudrý kdysi dávno přede mnou rozhodl, že svět bude prostě fungovat od rána a já se tomu teď musím přizpůsobit. Trošku fantasmagorická myšlenka hned po ránu, ale z postele vás dostane. Taky si někdy pokládáte po vytržení z opojné říše spánku stejnou otázku?

Chápu, že existují podniky a instituce, kde je třeba fungovat od určité ranní hodiny. Chápu i to, že existují lidé, kteří se vstáváním žádný problém nemají a dokonce i respektuji ty, kteří se na vstávání tak těší, že si jej dopřávají i o víkendu. Co ale nechápu, je důvod, proč se do vstávání nutí všichni, včetně dětí od šesti let věku.

Samozřejmě pro každého je brzo něco jiného. Pro mě je ale už i standartní sedmá hodina ranní Rubikonem. Namítali-li byste, že jsem líný, odpověděl bych otázkou: "A kdo svým způsobem líný není?". Každému se něco nechce, mně se nechce brzo vstávat. Pokud se vám do všeho, co dělat musíte, chce a nepociťujete odpor nebo nutkání věc odložit, máte můj nekonečný respekt, rád se vám omluvím a dám vám svůj hlas v příštích prezidentských volbách.

Ono také záleží na tom, k jaké příležitosti vstáváte. Běžný pracovní, nebo školní den vám zajisté entusiasmus do žil při zaznění nemilosrdného budíku nevlije. Existují ale i příležitosti, na které se vstává mnohem příjemněji. Cesta na dovolenou, na nějakou kulturní či sportovní akci ve vzdáleném místě, nebo i obyčejná návštěva je určitě přívětivějším motorem pro vaše ranní uvedení do provozu než práce či škola.

Nabízí se tedy nějaké řešení pro nás, běžné smrtelníky vstáváním povinné? Aplikovat osvědčenou radu: "Jdi dřív spát", je sice možné a zřejmě i účinné, ale stále to nemá to, co lidé trpícím podobným problémem jako já hledají. Nehledě na to, že to v mnoha případech ani není možné. Apelovat na osoby povolané, aby posunuli začátek pracovní doby, nebo výuky by mělo asi takového smyslu, jako darovat hladovému Playstation.

Takže se vlastně životem provstáváme až do důchodu, kdy už samou bolestí všeho možného ani nebudeme moct spát. Je tedy nezbytné pro nás „vstáváče", přemýšlet, jak si vstávání co nejvíce zpříjemnit. Nebo spíše co nejméně znepříjemnit.

Pokud byste chtěli zkusit nejít vůbec spát, tak vám to mohu z vlastní zkušenosti nedoporučit. Ráno se sice budete cítit svěží jako nikdy, ale další 4 dny vám pocit svěžesti nedopřejí ani náznakem. Musíme to prostě nějak vydržet…

Beatriz Minkovová - Sláva – štěstí, nebo trest?

Kdo tvrdí, že nikdy v životě nepřemýšlel o tom, že jednou bude slavný, lže. Jak bude rozdávat podpisy a lidé ho budou na ulici zdravit jménem, i když on je dříve nikdy neviděl. Bude dostávat oblečení i jídlo zadarmo, i když na to vzhledem ke svému vysokému statusu peníze mít bude. Všechno je hezké, zidealizované, ale víme vůbec, co sláva všechno stojí?

Při hlubším zamyšlení pár lidem došlo, že to asi nemá cenu. Musíte se zahazovat s falešnými lidmi, usmívat se na každém kroku a vypadat pořád skvěle, jinak si na vás bulvár smlsne. A to je ta stinná stránka slávy. Napíšou o vás, co chtějí, a lidé (aspoň většina) tomu stejně budou věřit a vy s tím nic neuděláte, i kdybyste byl nejmilejší člověk na světě. Jak je to možné? Vymyslet si článek na základě jedné fotky, či pochybné informace od nejistého zdroje? Nevím, jak je to možné, ale očividně je to velice jednoduché a národ je obecně známo pouze stádo oveček, které poslouchá vše, co řeknete. Proč se vůbec obyvatelstvo skvostné planety, jako je planeta Země, mrhá svým časem čtením bulvárních článků? Přispívají k tomu i lidské vlastnosti jako závist, zášť, sobectví, pohrdání… Člověk se radši zaobírá životem někoho jiného místo toho, aby se radši soustředil na svůj. Utíká tím částečně od reality, které dříve či později stejně musí čelit. To bych řekla, že je jeden  z hlavních důvodů, proč lidé bulvár čtou. I když říkají, že mu nevěří, stejně je to na jednu stránku ovlivňuje a vytváří názor, aniž by si to sami uvědomovali. Nesuď, pokud dotyčného neznáš. A i kdyby ano, kdo jseš ty, že bys ho měl soudit? Někdo lepší, co toho dokázal mnohem víc a zaslouží si jeho bohatství? Ne, ale dělá ti to dobře, když vidíš, že i celebrity mají problémy a nakonec nejsou o nic moc rozdílní než normální lidé.

Kromě starosti o bulvár, kterou jako šťastná celebrita byste měli nejradši neřešit, je tu ještě jedna věc. Dokázali byste být vzorem pro tisíce lidí? Jakéhokoliv věku, z jakékoliv země. Není to zas tak jednoduché, ruku v ruce je s tím provázána veliká zodpovědnost. Praví fanoušci by měli věřit vám a ne článkům, které o vás píší. Ale ne všichni. Znamená to tedy, že byste si měli dávat pozor na vše, co řeknete a uděláte? Bohužel i toto s sebou nese osud býti známou osobností. Ale na druhou stranu, proč se omezovat a řikat výmysly, které vám manažer předepíše? Lidé vás milují za to, jací jste a ne za nucené chování a umělý úsměv. Někdo vás za vlastní názor a postoj bude nenávidět, ale jak říkám, praví fanoušci zůstanou s vámi do úplného konce. Není tedy důvod měnit se kvůli tomu, abyste se někomu zalíbil. Dělejte věci tak, jak se vám to samotnému líbí, jak to chcete dělat a buď se najde někdo, kdo kladně ohodnotí vaší práci, nebo ne.

Je na tobě, jestli chceš být slavný nebo ne. V dnešní době je do docela jednoduché. Důležité je, čím se proslavíš a co společnosti přineseš a zdali někomu tím prospěješ. Děláš to pro peníze? Ano, vytvářej  peníze, ale nedopusť, aby peníze vytvořily tebe.

Julie Landová - Co je to láska?

Jednoho pochmurného večera, když mi déšť bubnoval na střešní okno, zahloubaná do svých myšlenek, jsem si položila otázku: „Co je to vlastně ta láska?". Samozřejmě, snad bychom ani nebyli lidé, abychom si i pro tento známý a velmi často omílaný pojem nevymysleli nějakou definici typu: „Láska je pojmenování pro silnou emoci či vztah vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost". Ale opravdu nám tato strohá odborná věta pomůže porozumět tak hluboké a silné emoci?

Má odpověď zní ne. Nikdo a nic na světě nemá ani ponětí, co je to skutečná láska, dokud opravdu nemiluje. A tím určitě nemyslím mladé letní lásky jen tak pro zahnání prázdninové nudy, které slouží jako dobré téma pro debatu s kamarády a spolužáky.  Mám na mysli spíše souznění dvou duší, porozumění a souhru dvou těl, jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Je snad na světě krásnější pocit než ten, že vás někdo opravdu miluje? Ne pro majetek, krásu nebo snad slávu, ale jen proto, jací jste a že vůbec jste. Jak prosté.. Často se obávám, že s takovým druhem lásky se dnes potkáme už jen ve filmech nebo knížkách, což je velká škoda. Přes to, jakou rychlostí se mění náš svět, postavení žen ve společnosti, všechny ty zaryté systémy a pravidla, vidina dokonalé rodiny, přesný model života.. Od lidí se doslova očekává, že se podle něj budou řídit. A přitom v hloubi duše každá žena stále touží po tom hrdinovi z knížky, co ji vysvobodí z vysoké věže, a muž zas po křehké bezbranné princezně, kterou si bude hýčkat a bránit ji před potenciálním drakem.

A proto si myslím, že bychom všichni měli zpomalit tempo a zamyslet se, co a kdo by nás mohl udělat šťastnějšími, než jsme, a změnit tak náš zaběhlý a stereotypní život k lepšímu. Někdy totiž stačí tak málo.. Otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Třeba bychom pak dostali to, po čem tolik toužíme. A žádná definice na světě nám to neřekne lépe, než naše city, které tak rádi nahrazujeme mozkem. Ale ne vždy je dobré si vše logicky vysvětlit nebo odůvodnit, proč to zrovna tak je a proč to nemůže být jinak. O tom ten život ve výsledku přeci vůbec není.

Eva Kohoutová - Přátelství

Co to vlastně je přátelství? Existuje ještě v této době pravé přátelství? Každý má svého kamaráda, ale dali byste za něj ruku do ohně? V dnešní době je svět plný falše a jediný, komu můžeme důvěřovat, jsme my samotní. Avšak věřím, že se najde špetka poctivosti a srdce na pravém místě.

Světem hýbe facebook. Kamarádi přes něj mohou komunikovat a sdílet své zážitky. Pozdraví se na ulici? Budou si radši hodinu venku povídat, nebo sedět u počítače a psát si? To je největší kámen úrazu mladých lidí. Mají problém seznámit se a poklábosit jen tak, když se potkají třeba v krámě. Žijí virtuálním světem.

Já osobně mám jednoho pravého kamaráda. Jsme jako jedna ruka a najdeme si na sebe čas vždy, když druhého něco trápí, ať se děje, co se děje. A já vím, že bychom za sebe ruku do ohně dali. Až na tolik si důvěřujeme a víme jeden o druhém vše. Mám ještě další přátele. Jdu s nimi ven, na pivo nebo na kafe, ale pouze u toho jednoho jediného cítím, že je to ten nefalšovaný a pravý.

A jak bych charakterizovala přátelství? Je to něco, co musíte cítit v srdci, žádná definice vám to nepopíše tak dobře jako sám život. Přátelství je jako láska, akorát bez sexuální přitažlivosti. Je to vzájemná důvěra a upřímnost, touha trávit spolu co nejvíce času. Víte, že protějšku můžete říci cokoli a on vás za to neodsoudí. Jste jako ve vzájemné symbióze. Jeden bez druhého by neexistoval.

Bohužel v dnešní době se hraje na kamarádství z vypočítavosti. Každý nemá tu svoji osudnou polovičku a to je mrzuté. Někteří jsou však nejspokojenější, když má jejich přítel naditou peněženku nebo je to oblíbenec všech holek na škole. Naši praprarodiče by nevěřili, co se to se světem stalo.

Přátelství má nahnuto. Ještě stále mezi námi je, ale na jak dlouho? Lidé by se měli vzpamatovat a uvědomit si životní hodnoty. Přece jenom je to něco tak krásného, tak proč se o to ochuzovat.

Martina Jinochová - Vždycky musíš něco obětovat, abys mohl něco získat

Je tomu tak?

Pokud chceme v dnešní době něčeho dosáhnout nebo něco získat, musíme pro to mnohé obětovat. Především svou energii a čas. Jestliže máme hlad, musíme jít do obchodu a nakoupit za peníze, které jsme si těžkou prací vydělali. Teprve poté uvaříme pokrm a v klidu si na něm u oblíbeného filmu pochutnáme. Ne nadarmo se říká: „Bez práce nejsou koláče".

Je to ale opravdu správné?

Myslím si, že ano. Kdybychom dostali vše, co potřebujeme a po čem toužíme, aniž bychom proto něco udělali, přestali bychom si vážit všech věcí i pouhých maličkostí, které máme.  Dále by to vedlo k lenosti, která by nás však, podle mého názoru, po krátké době začala nudit. V dnešní době jsme všichni zvyklí na to, že pokud něco chceme, musíme proto mnohé udělat a možná také obětovat.

Co všechno jsem musela obětovat já?

Když mi bylo 5 let, začala jsem tančit v ZUŠ. Kvůli tréninkům jsem si nechodila hrát s kamarády na hřiště, ale trávila jsem veškerý svůj volný čas v tělocvičnách. Poznala jsem kolektiv dětí, které mají stejné zájmy jako já. Teď, když už jsem starší, obětuji stále svůj volný čas tanci. Získala jsem medaile a prožila krásné pocity na stupních vítězů. V současné době také učím tancovat děti v Domě dětí a mládeže a předávám tak své zkušenosti dál, z čehož mám dobrý pocit.

Domnívám se, že pokud jsme ochotni něco obětovat, pro sebe či pro své blízké, vždy se nám to vrátí. Někdy to bude jen krásný pocit z dobrého činu. Ten by měl být ovšem to nejlepší a nejdůležitější pro každého z nás.

Lukáš Fogl

Hudba je, byla a bude důležitým faktorem pro vývoj lidstva. Jak pro vývoj morální, tak pro vývoj vzdělávací. Nemůžu samozřejmě říci, že když člověk bude poslouchat muziku, tak se naučí matematiku.

Muzika nás ovlivňuje. Může nás ovlivnit natolik, že se začneme chovat, oblékat, ale i studovat úplně jinak. Jistě že záleží na druhu hudby.

V životě ale potkávám lidi, kteří mi říkají, že nemají hudební sluch, a proto nemohou poslouchat třeba vážnou hudbu. Ale popové či jiné skladby už mohou, a dokonce je prý „ nakopnou". Nejde ale asi tak o hudební sluch, spíše o to, co kdo má rád. Zpěváci rocku většinou mají hudební sluch a nemusí poslouchat, nebo se jim ani nelíbí vážná hudba. Naopak operní zpěváci zase nemusí mít rádi rock.

Když zapátráme v minulosti, zjistíme, že celá naše historie byla rozdělena na jednotlivé umělecké hudební směry. Renesance, baroko, klasicismus, romantismus, novoromantismus, impresionismus a mnoho dalších. Každá tato část měla své specifické prvky. Co ale dnes? V jakém období jsme dnes? V dnešní době se smíchává mnoho  velmi odlišných směrů. A tento zmatek pouze odráží dnešní společnost a dobu, dobu jak hektickou, tak bez základního a hlavního směru.

Jan Houdek - Sudeťák nebo ožrala? 

Od 8. března 2013 si náš nový prezident Miloš Zeman hřeje půlky v útrobách Pražského hradu a mně se jakožto nízkým věkem zneprávoplatněnému voliči, který měl to štěstí, že mu celá volba mohla být u zádele, naskytla možnost celou situaci nějak zhodnotit, když už je „po všem".

Volbu prezidenta (zvláště pak 2. kolo) hodnotím jako velkou frašku, odporující zdravému rozumu a znevažující prezidentský úřad. Ať už se jednalo o chování kandidátů, přístup obyčejných lidí, či o zaujatost toho či onoho média vůči tomu či onomu kandidátovi.

Volba však jako taková se zpochybnit nedá a vyhrál ten, co oblbl nejvíc lidí, přesně tak to má být. Co bylo však jedno velké faux paux, bylo vystupování účastníků druhého kola. Gentlemanská dohoda o slušnosti kampaně bez osobních útoků vzala takřka po týdnu za své a kandidáti se do sebe pustili jak dva kohouti na dvorku. Člověk by řekl, že v jejich věku by mohli mít rozum.

To nejhorší, co doprovází každé volby, jsou však reakce obyčejných lidí sympatizujících s určitým kandidátem. Často se stává, že v kolektivu (rodina, kolegové z práce, atd.) dochází k určitému rozdělení na dvě skupiny, každou podporující svého koně. Na tom by nebylo nic divného, kdyby však mezi těmito grupami nepanovala jakási nevraživost a jejich členové se na sebe nedívali skrze prsty. Letos to byli Zemanovci – v čele s kandidátem pro masy, proti nimž stála Knížata – sázející hlavně na podporu mladých a „vzdělaných" lidí. Takovéhle škatulkování je hloupé a stydím se za každého, kdo se na tomto kolotoči (notně podporovaným „pravicovými" masmédii) svezl. To, proti čemu tu brojím, krásně vystihuje reportáž těsně po vyhlášení výsledků, kdy se nejmenovaná televize zeptala voliče, zda by šel s voličem protistrany na oběd. Odpověděl jasně a stručně: „Ne." „Ovčané" ČR se zas ukázali v tom nejlepším světle. Nakonec to, že na druhém konci světa krademe pera, bude náš nejmenší problém.

Na závěr se dá říci jediné. Každý, kdo se nechal strhnout bojem spojeným s volbou, by se měl nad sebou řádně zamyslet. Za tohle jste, soudruzi, byli zvonit klíči? Hrajete si na moderní demokratickou společnost a přitom odmítáte uznat názory jiných lidí? Je mi z vás na nic! Jako společnost jsme v testu evidentně neobstáli a máme se ještě co učit. Třeba to spraví další revoluce…

Tereza Philippová - Je tak nutné mít smartphone?

K čemu se vlastně takový smartphone využívá? Opravdu je nutné vlastnit smartphone? Jaký je důvod, že si každý den kupuje smartphone statisíce lidí a možná daleko víc?

Tahle malá krabička, která má mezinárodní název smartphone, nahrazuje mobil a počítač, její strůjci se snažili o co největší usnadnění v technologii. Využívá se jako normální mobil na volání a psaní, ale novinkou je dotyková klávesnice, která byla pro každého zprvu těžko naučitelná, tedy možná jen pro mě, protože se mi všechna písmena pletla pod ruku, ale samozřejmě smartphone byl obdařen také internetem (ať zakoupeným či wi-fi), ale mezi jeho další využití patří nespočetné množství aplikací, které vás připojí na sociální síť, až po všelijaké herní aplikace. Je neskutečně, co dokáže taková malá krabička.

Pomalu každý druhý z nás tento typ mobilu vlastní, protože se cítí líp, že má něco lepšího než ten vedle. Nebo se najdou typy lidí, kteří milují technologii a musí mít každou věc, co vyjde ve světě jako nová věc. Ale pak se najde třetí skupina lidí, berou to jako hračku. Patřím mezi ně. Já jsem bývala odpůrce takových mobilů, protože jsem si říkala, že je to úplně zbytečné a nepraktické.

Můj nynější názor se nelíší od toho starého, protože teď patřím mezi ty lidi, co smartphone mají, ale beru ho jako hračku, která mě zabaví při nudné chvíli. Vždyť je neskutečné, kolik zábavných her si mohu stáhnout! Jsem toho názoru, že není nutné mít smartphone, je jen otázkou času, kdy páni z IT vytvoří jinou technologii a lidstvo bude mít zas jinou hračku, to je už prostě „koloběh technologie''.

Markéta Šestáková - Reklama všude kolem nás

Jedna taková historka na úvod: Na jedné z hodin dějepisu nám pan profesor pustil nahrávku „Radeczky-March" s tím, že ji určitě známe. Během chviličky se začaly ozývat různé variace na výkřik: „Reklama Bonduelle!" Ano, všichni tuto Straussovu skladbu známe z kreslené reklamy na nakládané kukuřičky. Jestli tento případ nedokazuje, jak velký vliv reklamní spoty mají, tak už nic.

Já osobně si ráda myslím, že jsem proti nim odolná, protože televizi zapnu jednou za uherský rok. Jenže to by reklamy nesměli být v rádiích, na internetu, v novinách… Nakonec mám občas pocit, že jsem naopak hrozně citlivá, protože na ně nejsem zvyklá. Jeden případ za všechny: Na chatě posloucháme celé dny Rádio Contact Liberec, je to taková tradice. Loni v létě byla jmenována novou generální ředitelkou AAA auto Karolína Topolová a zřejmě to nikomu z posluchačů nesmělo uniknout. Což je důvod, proč jsem si její jméno nemusela hledat – mám ho v mozku vyryté velkými, hlubokými písmeny.

To jenom potvrzuje, že se reklamě nevyhne nikdo, nikdy. Ledaže by se odstěhoval někam na samotu a kompletně přerušil veškeré spojení s civilizací, nebo kdyby se mu nějakým způsobem podařilo přidat se k jednomu z těch afrických kmenů, o nichž nikdo prakticky nic neví. Protože jinak? Billboardy u silnic. Reklamní letáky v poště. Hory e-mailů. Televizní spoty. Reklamy v rádiích. Ty nejbarevnější stránky v novinách. Klipy na Youtube.com, které musíme přetrpět, než se konečně pustí to, co chceme. A tak dále, a tak dále.

Asi bych měla začít pracovat na lhostejnosti a dělat si zásoby trpělivosti, aby mě to nechávalo vždy a všude ledově klidnou.

Adéla Barešová - Anorexie

Být krásná, hubená, mít krásně husté vlasy by chtěla mít snad každá žena na světě. V dnešní době je trend vypadat jako modelky na předních stránkách časopisů, což je, především  pro mladé dívky, „IN".  Ale když se koukneme do zrcadla, tak nevidíme modelku s perfektním tělem ani účesem a pletí. A tady si myslím, je začátek všech problému, které způsobují psychickou anorexii.

A co je příčinou toho, že se krásná dívka začne srovnávat s modelkami jako je například Kate Moss? Proč vlastně všichni návrháři ukazují jen anorektické modelky? Vítejte v dnešním světě!

Podle mého názoru, vše začíná tím, jak se okolí k dané dívce chová. Například za žádných okolností nás nepotěší, když nám náš přítel řekne, že jsme tlusté, ať zhubneme, ať se hodláme dát do kupy… Tak zde si začnou dívky na sobě všímat chyb, které ani nemají.  Každý den si potom dávají pozor, co vlastně strkají do pusy, jak moc to jídlo má kalorií a začínají pravidelně cvičit! Není to správné a každý to ví, ale tyhle dívky si nechtějí připustit, že mají problém.

Viděla jsem nedávno dokument o ženách, které právě trpěly anorexií a jedna z nich měla nakreslit svoji postavu, jak se vidí v zrcadle.  Neuvěřili byste mi, ale ta dívka se cítila tlustá. Poté tam bylo dalších pár žen, jedné z nich bylo 16 let a už 5 let zápasila s touhle krutou nemocí. Ke konci, když už se pomalu vyléčila, začala brečet, že si připadá tlustá a musela tedy zůstat v léčebně, jelikož by znovu přestala jíst a mohla by i umřít.

V tu chvíli jsem si říkala, no páni, jak někdo může chtít zahodit svůj život kvůli tomu, aby se podobal nějaké modelce a potom stejně jako modelka nevypadá, protože už je tolik štíhlá až to není krásné… Podle mého názoru, i některé modelky nejsou žádným symbolem krásy.

A právě z těchto záběrů, kde ženy dávaly přednost vylezlým žebrům a snad všech kostí před svojí přirozenou krásou, jsem si uvědomila, že i když nejsme dokonalé, jsme ženy a je na okolí, aby nás bralo takové, jaké jsme, a nepředhazovalo nám chyby, které jsou přehlédnutelné, protože si myslím, že nás nikdo nechce dostat do stavu, kdy už nebudeme moct dělat vše, co nás baví, jelikož budeme mít nemoc zvanou anorexie, která nás může zabít! Všechny dívky by si měly uvědomit, že ženy na těch obálkách časopisů také nejsou zas tak hubené, protože, jestli ano, tak trpí a není to příjemné vzdát se jídla a všeho, co je pro naše tělo dobré. Nepodléhejte jednadvacátému století a módě hubené krásy, je to jen a jen přetvářka, za kterou se skrývájí roky bojování o život!

Anna Květoňová

Jsou všude kolem nás a od lidí se příliš neliší. Mluví jako my, vypadají jako my, obvykle se i chovají jakoby byli námi. Avšak tato stvoření téměř lidská jsou v mnoha ohledech docela jiná. Pravda je taková: kdysi tato stvoření, jež nyní s oblibou nazýváme nekonečným výčtem vulgárních slov, opravdu bývala námi. V průběhu věků se ale jejich mozky počaly přetvářet a dnes, díky postupné degeneraci, v jejich lebkách nacházíme směs pilin a bezrozměrné hmoty, jež k Blbosti řazena bývá.

My se právě nacházíme na pokraji evoluce a zániku lidstva, jelikož ve 21. století je náš rod ohrožen novou technologií, a tak se přihodí, že z Člověka Moudrého (homo sapiens sapiens) vyroste Člověk Hloupý (homo stupido). A na ně se nyní dělí všechny kdysi „nejinteligentnější" bytosti na Zemi. Zhoubným vlivem počítačů, televizí a nejrůznějších herních přístrojů stává se epidemie hlouposti pomalu, ale jistě, zkázou lidstva.

A tak nám, těm, kteří stále odolávají, nezbývá nic jiného než se dostatečně obrnit proti tomuto globálnímu problému číslo jedna! Ačkoli tato stvoření nejsou lidmi, žijí mezi námi a my se s nimi musíme den co den stýkat, jednat s nimi a komunikovat. Může to být prakticky kdokoli. Ať už kolega v práci, jemuž se marně snažíte vysvětlit, že o jeho místo nestojíte, a že vaše přátelská rada určitě neměla vyznít urážlivě, nebo třeba prodavačka v obchodě, která vás nařkne z krádeže, protože jste si špatně spočítali rohlíky. Nebo to snad byla ona, kdo neumí počítat? Ať už tak či tak, bytosti, které postrádají smysl pro humor, realitu či objektivnost jsou, chceme-li nebo ne, součástí našich životů.  A s politováním musím uznat, že vycházet dobře s Hloupostí je pro „člověka myslícího" krajně nesnadné…

Bára Židoňová - Starožitnosti

Proč mám ráda staré věci? Nikdy jsem o tom neuvažovala, teprve až teď.

Vždy, když vidím nebo držím ve svých rukách něco památného, mám takový zvláštní pocit. Připadá mi, že ta věc má velkou cenu. Nikdy bych se takového předmětu nedokázala zbavit, protože by mi to bylo líto. Každý kousek našeho nábytku nebo jiných starých věcí navazuje na nějakou vzpomínku, ať už hezkou nebo ne. Jako třeba starožitné hodiny, které máme ještě po pradědečkovi. Zemřel když mi bylo 8 let. Mám na něj samé hezké vzpomínky, a proto pro mě právě tolik znamenají. Je na nich také jedna zvláštnost. Každý pátek třináctého se hodiny samy otevřou. No, není to divné? Když se to stalo prvně, myslela jsem si, že je to jen náhoda, třeba se jen uvolnila dvířka a prostě se otevřely. Ale jelikož se to takto pravidelně opakuje už 7 let… Vždy mám takový pocit, jakoby tam v tu chvíli ty hodiny otevíral můj děda. Chvílemi mi dokonce běhá mráz po zádech, protože mám odjakživa strach z duchů, ale na druhou stranu si pěkně zavzpomínám na dávné časy s ním, jako kdyby tam s vámi právě seděl a chtěl vám něco sdělit. Co mi musí říct? Nebo je to opravdu jen náhoda? Nechápu to…

Většina nábytku v našem domě je po mé babičce. Byla to velmi poctivá a pracovitá žena. Často na ni vzpomínám, jak mě učila plést a já upletla svou první šálu, která se mi ale vůbec nepovedla. A i přesto jsem ji dala mamince k Vánocům. Na ten nábytek bych nedala dopustit. Pro mě jsou to velice drahocenné kousky. Připadá mi, že to bylo včera, když jsme se s bráchou schovávali tátovi do skříně v ložnici. Byla taková velká, hnědá a lesklá. Dnes už vypadá trochu hůř, ale nedala bych ji ani za nic…

Mám snad ráda starožitnosti, protože připomínají všelijaké zážitky a vzpomínky? Vždyť ty předměty by mohly vyprávět! Zajímalo by mě, jestli má taková starodávná židle nebo i stůl nějakou paměť. Nebo mám ráda právě to tajemno, které se skrývá za nimi? Když mám všechny tyhle věci při sobě, je to skoro jako by tam s nimi byly i ty osoby, se kterými jsou svázané.

Jiří Sochor - Most

Bydlím v Mlékojedech, ale do školy chodím do Neratovic. Mezi těmito dvěma městy protéká řeka, takže jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu je starý železniční most. Kdysi přes něj mohl kdokoliv přejet autem. Potom v případě nouze policisté a záchranná služba. Teď už mají přístup jen cyklisté a pěší. Most prý padá, a proto zde byly umístěny zátarasy.

Z pětiset metrů je najednou 15 km, protože se ta řeka musí objet přes jiný most, který je o dost dál. Když se zraníte, tak můžete jenom jet do druhé nebližší nemocnice a doufat, že po cestě nevykrvácíte, protože přes ten most se tam nedostanete. Při každých volbách slibují nový most, ale zatím sliby chyby, tak třeba po těch příštích. Ale to jsou jen sliby, co se dá dělat. Raději se budu učit, abych to měl tady za sebou co nejdřív. Neboť když ten most spadne, jak já se do té školy dostanu?

Jiří Veselý - Stoupající nebezpečí velkého soudruha

,,Zničíme Bílý Dům, vystřelíme rakety, Jižní Korea již brzy nebude existovat!" Tak těmito výhrůžkami postavila KLDR svět na nohy, především Spojené státy americké a svého jižního souseda. Začala to hlásit potom, co na základě nebezpečných jaderných testů začala OSN udělovat sankce právě vůči KLDR. Soudruh se zvedl od stolu a nabil zbraň.

Po udělení sankcí již vše šlo jako na běžícím páse. Vroucí kotel vydal první varování. USA reagovaly vysláním neviditelných bombardérů, čehož se Korea ani trochu nezalekla, a pohrozila Jihu uzavřením společné průmyslové zóny a armáda prohlásila, že má povolení pálit. K tomuto se vyjádřila i Čína, jejíž premiér Wen-Ťia pao prohlásil:,,Chceme usmíření, není třeba takového konfliktu." Což je dobře, protože jsem čekal, že se Čína jakožto komunistický stát postaví na stranu Severní Koreje. Ale pravděpodobně je nejlidnatější stát umírněný a nechce škody na lidských životech a na majetku. Nicméně ani prohlášení čínského premiéra neuhasilo oheň na severu Korejského poloostrova. Nezabírá to. Zdá se, že si Korea stojí za svým názorem. Odjakživa to byl tvrdý stát.

Důkazem toho byl i dokument Vítejte v KLDR od Lindy Kalistové-Jablonské, v němž se skupina Čechů do této země vypravila. Po jeho premiéře lidé viděli striktní a hrozné podmínky korejského obyvatelstva, patrně nejpamátnější scéna je, jak Korejci opěvují Kim Čong-ila jako dobrotivého otce, který jim dal lásku a mír. Poslední třešinka na dortu je pohled na pustou dálnici, kterou ,,hodní soudruzi" postavili pro své chudé obyvatelstvo bez aut, motorek a pomalu i kol. Nedávno se objevila zpráva, že zde dochází ke kanibalismu z důvodu nedostatku potravin.

Po smrti Kim Čong-ila se stal vládcem jeho syn Kim Čong-un, a už zpočátku se zdálo, že se nadějné vyhlídky nevyplní. Vzhledem i k dnešní situaci je zřejmá skutečnost, že Čong-un jde po stopách svého otce. Já to vidím tak, že vůdce je loutkou generálů a poslouchá i ty nejvíce nesmyslné a hloupé rozkazy. Ovšem jestli je to pravda, nikdo neví. Kim Čong-un se tedy chopil moci a zatím nic  nenasvědčovalo tomu, že za chvíli vybouchne sopka.

Vybouchla znenadání: po druhém jaderném testu OSN došla trpělivost. A začaly šlehat plameny. Korea okamžitě pohrozila válkou, zničením Ameriky a Jižní Koreje. I když tyto státy říkají, že na válku jsou připraveny, KLDR přitvrzuje a hlásá, že je připravena válčit. Zatímco už vyhnala Rusy z Pchjongjangu, USA přemístila své rakety na Guam. Ale KLDR stále neustoupila. Nejenom Rusům, ale už všem cizincům bylo doporučeno opustit Pchjongjang. V současné době se situace vyhrocuje a soudruzi jsou připraveni vypustit rakety, americký ministr zahraničí navštívil Jižní Koreu. Poslední zprávy svědčí o stálém napětí.

Teď budu mluvit za sebe. A určitě nejen za sebe. Podle mého názoru, Korea zkrátka musí pochopit, že válka je zbytečná. Kvůli hloupému incidentu přece nemohou opět umírat lidé. Planeta si zažila své, ať už myslím jakoukoli válku, a třetí světovou válku bychom již nepřežili…

Katka Kafková - Co když přijde druhá potopa?

„Rozhodl jsem se skoncovat se vším živým, neboť země je plná bezpráví, které lidé páchají. Zahubím je i se zemí    ."[1]

Snad každý, tedy minimálně ten, kdo zná píseň Stará archa, slyšel biblický příběh o Noemovi a celosvětové potopě. Tu na všechno živé seslal Bůh, jelikož se k sobě ani lidé, ale ani zvířata nechovali tak, jak si to představoval.

Přemýšleli jste někdy, že by takováhle katastrofa někdy mohla přijít? Já tedy moc ne, ale existuje již pár filmů nebo dokumentů, které se tomuto tématu věnují. Například v televizi jsem jeden viděla. Byl to sci-fi film a jeho děj byl celý o tom, že se kvůli roztátým ledovcům zaplavila všechna pevnina, ale pár lidí přežilo a postavilo si plovoucí vesnici. Jediné co měli k jídlu, bylo pár plodů z rostlinek, které předtím i s hlínou někdo stihl vzít. Jak to potom skončilo, si už bohužel nepamatuji, nicméně přijde mi, že od takového osudu nemáme daleko. Naše ledovce také tají, je to způsobeno vypouštěním všech těch škodlivých látek do ovzduší, nejvíce oxidem uhličitým, a zrovna tím my opravdu nešetříme. Hlavně letadla jsou obrovští viníci, avšak také naše „malá" auta jsou dost velkým problémem. V dnešní době je má snad každý a většina se jimi dopravuje do práce, aniž by pomysleli na to, že právě kvůli nim roztají zase o kousek víc ledovce na Antarktidě.

I kdyby to mělo průběh jako ve Starém zákoně, tak nám moc času podle mě také nezbývá. Vždyť se rozhlédněte kolem sebe, myslíte si, že naše chování je v pořádku? Ničíme přírodu, jsme na sebe zlí a děláme všechny možné špatnosti, dokonce kvůli nám i do seznamu vyhynulých druhů zvířat pořád přibývají další a další.

No ale jak se vlastně takové katastrofální potopě dá zabránit? V naší situaci to snad už ani není možné, jelikož lidé své chování jen tak nezmění, ale můžete to samozřejmě zkusit a matka příroda vám bude vděčná.

Kdyby se něco takového nakonec přihodilo, tak tady máte celý návod, jak přežít a zachránit všechny živočišné druhy.

„Udělej si archu z pryskyřičného dřeva, udělej v ní komůrky a vymaž ji smolou uvnitř i zvenku. Já sešlu potopu, vody na zemi, abych zničil pod nebem vše, co žije, v čem je duch života. Zahyne vše, co je na zemi. S tebou však uzavřu smlouvu. Vejdeš do archy ty, tvoji synové, tvá žena a tvé snachy s tebou. Ze všeho, co žije, co má tělo, ze všeho vezmeš po dvou do archy, aby zůstali s tebou naživu; bude to samec se samicí. Ze všeho druhu ptactva, krotkých zvířat i drobných pozemských živočichů, ze všeho po dvou přijdou k tobě, aby zůstali na živu. Ty pak si obstarej veškerou potravu k obživě a zásob se jí; tobě i jim bude za pokrm." (Bible, Starý zákon)

Pham Thru Tra (Eliška) - Invaze reklam!

Reklamy. Vidíme je jen v televizi, na billboardech a na internetu? Co myslíte? Správná odpověď zní: Nachází se všude kolem nás. Najdeme je i na místech, kde bychom je nečekali…

Ráno se vzbudíte do nového krásného dne. Nějakou dobu v posteli jestě zůstanete, ale nakonec se rozhodnete vstát a jdete do nově zrekonstruované koupelny, kde máte kachličky z Baumaxu. Vzpomenete si na ty reklamy, co jste viděli v „telce". Přejdete k umyvadlu od Sika a vezmete si do ruky kartáček Colgate, zubní pastu Colgate Maxwhite, která „nechá úsměv mluvit za Vás". Máte jestě čas, tak proč byste si jestě neosprchovali a neumyli hlavu, že? Šáhnete po šamponu Syoss, po „němž budou vaše vlasy vypadat jako od kadeřníka". Sprchový gel Palmolive na vás křičí: „Najděte svou oázu klidu." Když už jste konečně voňavoučcí a umytí, vylezete ze sprchového koutu, kde už se vám u nohou motá vaše míca. Vzpomenete si, že byste ji měla dát Whiskas „plné šťavnatých kousků masa" a mléko, „které ji dodá potřebné vitamíny a calcium". Máte všechno hotové a vykračujete si ke kuchyni, kde si uvaříte hrnek Jihlavanky, jež „voní hezky", k tomu přikusujete Bebe dobré ráno, „abyste měli energii na celé dopoledne" a Activii bílou s bifidus actiregularis, po kterém „bude vaše bříško fit".

Zjistíte, že už máte být dávno v práci, vystartujete k autu a jedete. Cestou do práce jste zavaleni billboardy se slevami na různé oblečení a boty, nabídky na dovolenou a reklamami na elektronické přístroje. V práci Vás seřve šef, ale proč byste se zajímali, když okolo projde pohledný muž, jako z reklamy na Old Spice.  Den se vláčí a vláčí, až konečně je čas oběda. Zajdete si do vedlejšího McDonaldu, pro „královského Swisse, kterého prostě musíte I'm lovin'n it". Pořádně se nadlábnete a vracíte se zpět do zaměstnání. Po pár hodinách Vás opět chytne hlad a dáte si Miňonky, jsou přeci na to „když vás někdo rozhodí, smlsněte si na něm". Po dlouhém dni se ulehnout do měkkoučké postýlky, ale předtím si dáte jestě panáka „té naší" Prazšké vodky. Usínáte a nezajímá Vás, že někde jinde vymýšlí další chytlavé slogany na reklamy…

Už jsme si na život s nimi zvykli. Bez nich by nebylo, co dávat v televizi, co lepit na billboardy. Ale jsou skutečně tak nezbytné?

Simona Burdová - Lux… Co??

Znáte to, přijdete domů ze školy, sotva se vlečete, ale vyhlídka na odpoledne strávené u čtení knihy (dobře, tedy spíše odpoledne strávené na počítači chatováním s vašimi "best friends forever") vám dodává sílu zdolat poslední schody do domu. Aniž byste si stihli vydechnout a setřít pot z tváře, vždyť to byl výšlap jak na Sněžku, se z obýváku namísto pozdravu ozve ta prokletá věta: „Ukliď tu." Protestovat je stejně zbytečné. To jste zkoušeli, když vám bylo 10, plus jste ke smlouvání přidali i pohled a lá psí oči a nic, takže teď v 15, kdy umíte akorát pohled plný ignorace, vám to nikdo nezbaští.

Tak tedy jako hodné dětičky naberete směr vysavač. No jo, jenže kdo hádal, že luxování znamená zapnout lux, jednou či dvakrát s ním přejet po místnosti, aby se neřeklo a zase ho vypnout… samá voda. A kdo tvrdil, že vysávání není životu nebezpečné… úplné moře. Na začátku vám ten slon přejede nohu, kterou jste si dovolili položit mu do cesty. Nandat mu elektrický obojek připojený k zásuvce, aby mu dodal trochu šťávy, je zcela nemožné. Nicméně jsem se pořád nedostala k tomu nejhoršímu, nejděsivějšímu a nejnebezpečnějšímu - jeho chobot alias smrtonosná zbraň, před níž se třese i Chuck Norris. Útok od něj vůbec nečekáte, a o to víc je zákeřnější. Nejprve se chová jakoby nic. Herec je to dobrý, rozhodně na něm nepoznáte, že se vás chystá zabít. Potom se vám pomalu připlíží k nohám, zaujme útočnou polohu a pak… nastane samotný útok. Obmotá se vám kolem nohou, silně stiskne, trhne. Vám nezbude ani čas vykřiknout poslední slova.

Nicméně, teď už víte, co se vám může stát i při tak banálním luxování. Stačí minutka nepozornosti, možná i vteřinka a… následky už znáte. Samozřejmě můžete být to jedno procento z 99%, kterým se tohle nestane, i přesto bych si ale zašla k notáři sepsat svoji závěť.

Michal Pařík - Městská hromadná doprava

Jednoho dne jdu na autobusovou zastávku a ani nevím, v kolik to jede. Takže se podívám na jízdní řády, během této pětimetrové cesty  se musím vyhnout poplivané zemi, partičce teenagerů a jedné starší paní, která kouřila přímo u těch rozpisů autobusů. Slušně ji poprosím, jestli by se kousek neposunula, abych se mohl podívat, a nakonec se tato ješitná dáma po dlouhém přemýšlení posouvá.

Zjišťuji, že mi to jede až za dvacet minut, tak si ještě něco koupím. Po návratu na moji strategickou pozici mi zbývá ještě pět minut, než by to mělo přijet. Ale jak je zvykem autobusů, tak zase přijede minimálně o pět minut později. Po patnácti minutách čekání se objevuje na zastávce osoba a oznamuje nám, že se vybourali a že nám pošlou náhradní dopravu. No jo, ale co teď? Problém je v tom, že jsem mám již domluvené jiné věci, tudíž není možné je stihnout.

S nechutí čekám na autobusové zastávce, už asi dvacet minut, a co nevidím, v dálce se řítí autobus, pomyslím si, že mám vyhráno, ale následuje další zklamání. Tento dopravní prostředek je již zcela přeplněný, a tudíž není možné si ani stoupnout bez toho, aby se na vás nevalily davy lidí, no prostě si připadáte jako sardinky v plechovce. Tato cesta utrpění nebere konce, proto na druhé zastávce vystoupuji a raději si beru taxi.

S dobrým pocitem jsem nastupuji do taxíku v domnění, že se konečně někam pohnu. Ale opět se mýlím. Asi po dvaceti kilometrech  se dostáváme do pořádné kolony a není cesty zpět. Taxikář mi s radostí oznámuje, že v této koloně budeme stát minimálně hodinu a že doufá, že mu to čekání proplatím… Naštvaně vystupuji.

S nedůvěrou v hromadnou dopravu se rozhoduji pro cestování "po svejch". Sice na místo setkání dorážím s hodinovým zpožděním, ale jsem rád, že jsem se tam vůbec dostal…

Tereza Kettnerová - Spoutaná křídla

Znáš ten pocit, kdy už nemůžeš dál, kdy každá další vteřina je utrpení a každé „Počkej!" zní jak řinkot okov kolem tvých kotníků, co tě nutí zůstat na místě. Kdykoli se pohneš, víc se utáhnou, pokusíš-li se o krok, srazí tě nemilosrdně k zemi. Hlava ti třeští, srdce na plno buší, ruce se třesou, nevnímáš myšlenky, před očima černo. Najednou, jseš na kolenou, ani nevíš jak. Každé další slovo z cizých úst, se ti zarývá pod kůži a působí jak jed na tvůj mozek i na tvé myšlení. Odpírá ti svobodu, nutí tě si to vyslechnout až do konce. Je jedno, že to „TO" je pro tebe naprost o nepodstatné.

„Pusttě mě, nejsem váš vězeň." křičím z plna hrdla. „Neslyším své myšlenky, ty vaše mi je vzaly. Nechte mě být, vy ztroskotanci. Chci být volná, utéct pryč, chci odhodit své okovy. Nechte mě slyšet svou hlavu, cítit klidné srdce, nedrásat si kůži a volně slyšet ptáky pět. Chci se k nim přidat, chci tančit bosa na trávě a ne na vašem ostnatém podiu jak vy pískáte. Jste jen a jen zlo, co mě poutá, nechte mě vzlétnout. Jsem anděl se spoutanými křídly. Jsem duše co se nemůže vydat na svou cestu. Jsem boží stvoření uvězněné ve spárech Ďábla. Nechte narůst má křídla, dopřejte mi letět tam, kam mě mé srdce táhne.

Propustě ubohého vězně, nic už stejně nevím. Mé vzpomínky, má přání, mé sny, mé touhy dokonce i přesvědčení každým dnem zadupáváte do země. Každý den jsem chudší o sebe samu a čím dál víc se mezi vámi ztrácím. Uvnitř řvu, sténám, křičím, pláču. Navenek suchá, nudná, smutná se jevím, jen aby má křídla mohla volně vznést mě k nebesům. Držte mě jak chcete, jednou vaše oči na chvíli zhasnou, vaše kamery se zastaví. Nebojte se, já ten okamžik využiji, uprchnu, vzlétnu pryč. Nikdy mě nedoženete. Má touha po svobodě je mocnější než vaše pravidla a snobství. Dál si mě mučte, ale věřte, e jednou vám vše oplatím. Jednou doletím do svého cíle.

Jednou…