Aneta Rychecká - Pojeďte s námi do Paříže!

Město módy, město zamilovaných, město umělců. Tato a mnohá další přízviska má nejspíš nejkrásnější město v Evropě – Paříž. A právě tam vede naše cesta.

Přijíždíme na nábřeží Seiny a vystupujeme z autobusu. Celá naše třída se po únavné cestě protahuje a zvědavě rozhlíží po okolí. Jejich pohledy hledají samozřejmě tu nejimpozantnější pařížskou dominantu – Eiffelovu věž. Pohled na tento skvost se nám však naskýtá až po několika krocích. Foťáky cvakají a první fotky jsou na světě. Avšak možná krásnější fotografie pořizujeme až z jejího vrcholu, kde máme celé město jako na dlani.

Naše první chtivost je úspěšně ukojena a my se můžeme vydat dál. Naše kroky míří za dalším skvostem Paříže – Vítězným obloukem, odkud se táhne nejširší, nejdelší a nejznámější ulice Champs Elysées. Více však než samotný vítězný oblouk nás udivuje provoz táhnoucí se kolem něj. Styl francouzských řidičů, jak se vypořádat s tak velkým kruhovým objezdem,  je opravdu pozoruhodný. Poté se všichni vydáváme k tak vytouženému odpočinku, abychom mohli druhý den pokračovat návštěvou zámku ve Versailles.

Z Versailles již naše cesta vede k moderní čtvrti La Défense, kde nás okouzlují stavby moderního umění, například Grand Arche nebo socha největšího palce na světě. Pomalu se vzdalujeme La Défense a blížíme se k Notre Damu, známého i díky románu Victora Huga. Tato katedrála je opravdovým skvostem historického centra Paříže.

To samé by se dalo říci i o bazilice Sacré-Cœur, která je prodchnuta  zvláštní atmosférou. Procházíme jí se zatajeným dechem a náboženskou úctou. Lidi zde zapalují svíčky za své blízké a nám nezbývá, než je zanechat v jejich modlitbách a vydat se na zpáteční cestu do hotelu.

Poslední den patří návštěvě jednoho z největších muzeí na světě,  Louvru. Po třech hodinách procházení se po expozicích jsme celí  znavení a nasedáme do autobusu, který nás veze zpět do České republiky, avšak obohacené o nové zážitky a vzpomínky na toto nádherné město.

Říká se, že člověku nestačí celý život na to, aby poznal Paříž, my jsme ale během tří dnů zvládli navštívit alespoň ty nejzajímavější skvosty tohoto půvabného města.

Ivana Dvořáková - Kostelecký karneval: nejlepší maskou byl Vladimír Franz

V sobotu večer ulice Kostelce nad Labem zaplavila strašidla a jiné pohádkové a filmové postavy. V sokolovně se uskutečnila nejoblíbenější událost jara – karneval pro dospělé s názvem Šibřinky.

Úderem dvacáté hodiny se v budově začaly objevovat první masky. O hodinu později už byla zábava v plném proudu. Taneční parket uprostřed sálu byl plný barevných postav, konec fronty u nápojů se zdál být v nedohlednu a stoly se prohýbaly pod tíhou mečů, kyjů, fotoaparátů, kamer a sklenic s pivem.

Program maškarního plesu byl bohatý. V prvním čísle se předvedly mladé mažoretky v blýskavých kostýmcích. I přes svůj talent však nevzbudily tolik pozornosti jako blonďatá vnadná „policistka" při noční stripshow. I ženy si přišly na své, jim své tělo naopak ukázal svalnatý pohledný hasič.

Posledním bodem programu bylo o půlnoci, jak už to na maškarních bývá, vyhlášení nejlepších masek. Pro jednu z cen si po čtyřech došlo pět růžových chrochtajících prasátek. Další ceny putovaly komiksovým hrdinům želvám ninja a večerníčkovým králíkům z klobouku kouzelníka Pokustona. Pro ocenění si také za velkého potlesku doběhl pomalovaný, nikoliv potetovaný, „prezidentský kandidát a umělec Vladimír Franz".

Pán převlečený a namalovaný jako Vladimír Franz dostal během večera spoustu pochval.  Obcházel sál s fotoaparátem, pravděpodobně patřícím Idě Saudkové,  a fotografoval návštěvníky.

Pokud Vás zajímá, co udělat pro to, aby právě ta Vaše maska byla za rok ta nejlepší, udělím Vám na závěr pár rad:

Vyberte si originální masku, lepší je kostým ručně dělaný, než ten z půjčovny. Propracujte si detaily masky, i kostelečtí vymýšlejí a vyrábějí masky dokonce několik měsíců předem. Každoročně se na plese objevuje několik skupinek, jako například letos želvy ninja nebo prasátka. Společné masky mají větší šanci na úspěch a ples si koneckonců v partě i více užijete.

Anna-Marie Petruková - Draví ptáci obsadili 2. místo

Prezentiáda je soutěž, která pomůže žákům překonat strach a trému z prezentování před velkým počtem lidí, poskytne všem účastníkům zpětnou reakci od odborníků, kteří pozorně ohodnotí jejich výstupy na okresních a krajských kolech i na finále a navíc přináší ocenění nejen úspěšným soutěžícím, ale i jejich školám. Soutěž učí žáky v rámci týmové spolupráce tvořit pěkné prezentace a dobře vystupovat. Jedná se o projekt, který rozvíjí tzv. soft-skills současné generace žáků a zaměřuje se zejména na oblast komunikace a sebeprosazení. U hráčů rozvíjí komunikační schopnosti, dodává jim sebevědomí, učí je pracovat v kolektivu a čelit krizovým situacím. Letos probíhá Prezentiáda již po čtvrté.

Náš tým, ve složení Anna Marie Petruková (já), Veronika Vejvodová (Bella), Nikola Škorvánková a Zaki Minto, za pedagogické podpory Mgr. Ludmily Němcové v okresním kole soutěže na téma Dokonalý učitel úspěšně zabodoval a postoupil do krajského kola, které proběhlo ve čtvrtek 11.4.2014 v Praze.

Ve čtvrtek ráno jsme se tedy já, Zaki, Bella a paní profesorka sešli a vyrazili na VOŠ a SPŠ dopravní, kde se krajské kolo pro náš kraj konalo a kam postoupilo 12 z 19 přihlášených týmů. Dorazilo však jen 10. Hned jak jsme vešli do prezentační místnosti, dýchlo na nás nadšení a napětí. Všichni jakoby se báli a přitom se nemohli dočkat. Pro každý tým byl připraven stůl s kelímky a minerálkou, usedli jsme tedy a čekali na začátek.

Nečekali jsme dlouho, brzy se zahajovacího slova ujali mladí organizátoři, kteří nám sdělili, jak bude hodnocen nás výstup. Potom kapitáni z každého týmu losovali pořadí prezentujících. Vylosovala jsem to šikovně, šli jsme poslední. Než se na nás dostala řada, shlédli jsme spoustu prezentací a výstupů. Některé byly opravdu zdařilé po grafické stránce, jiné zase doprovázeny velmi dobrým projevem,  některé měly obojí a některé byly ochuzeny velmi nervózními soutěžícími. Celé vyjádření myšlenkových proudů mělo být dlouhé 10 minut, po kterém se porota ptala na doplňující otázky, chtěla znát kvalitu a rychlost nepřipravené odpovědi.

Pak už to přišlo, náš tým ANZ v plné kráse. Prezentovali jsme sebevědomě, mluvili jsme pomalu a dali do toho i kus herectví. Náš malinko filozofický přístup všechny překvapil, ale bavili jsme je. Závěr naší prezentace směřoval do bodu, že nejlepší a nejdokonalejší učitelé jsou vlastně rodiče. Pak jsme jen hbitě a s nadhledem odpověděli na otázky poroty a diváků a poděkovali za pozornost. Zbývalo jen vyčkat na rozhodnutí poroty.

Když už mělo dospět k tak očekávanému oznámení, tak porotci všeobecně vytkli chyby, kterých jsme se všichni dopouštěli. Následovně si každý tým vybral zástupce, který přednesl svůj dojem z celého dopoledne a za celý tým určil ty nejlepší prezentiádníky. Asi ani nemusím popisovat ten hřejivý pocit, který jsme měli, když dobrá půlka soutěžících označila nás. Nakonec jsme skončili o chlup druzí a to je velký úspěch. Jsme se sebou neuvěřitelně spokojeni. Vydali jsme ze sebe maximální energii, přes nemoc vše zvládli a parádně si to užili.

Julie Spieszová - Dravý pták na bojišti aneb Paintball jako odměna

Byl prosinec a naše milá obchodka připravovala vánoční akademii, od studentů pro studenty. Vše se vydařilo, aplaus byl jako balzám za ty dny příprav a jako třešnička na dortu slíbený výlet. Ať si tedy vybereme. Jednoznačně jsme se dohodli na paintballu. Přešly Vánoce, Nový rok, leden, únor…Už jsme na paintball zapomněli, když si nás, ty šašky, kteří pomáhali s vánoční akademií, zavolal pan ředitel Čuřín do svého kabinetu, aby nám bez větších okolků oznámil, že 13. 3. 2013 vyrážíme konečně na paintball, že se sejdeme v devět hodin na autobusovém nádraží na Mělníku. Upřímně, abych já nebyla opět výjimkou, dorazila jsem až na Mělník-Pšovku, kde je mimochodem ta paintballová aréna. Po mém výstupu z autobusu jsme jen přešli ulici, ušli takových dvacet metrů a byli tam. Všichni se rozhlíželi po tom opuštěném domě, na kterém bylo znát, že se tam někdy v minulosti paintballové bitvy konaly. Kluci od paintballu na nás byli velice příjemní, ukázali nám, kde se máme převléknout do militaristické výzbroje, která na nás čekala v šatně. Po ošacení si nás seskupili, rozdali nám zbraně, helmy a rukavice a začali nás informovat o bezpečnosti a správném zacházení se zbraněmi. Deset minut povídání a skoro všem začaly zamrzat nohy a ruce se pomalu, ale jistě spojovaly mrazem s chladnými  zbraněmi. Proslov končil, rozdělili jsme se do dvou skupin, bezpáskovci a žlutí páskovci, a hurá, mohlo se vyrazit do terénu a jít bojovat. První bitva spočívala v „deathmatch", což je zabití všech vojáků z nepřátelské linie. Bohužel, pro pár slečen, kterým měl být paintball odměnou, byl spíše trestem a raději se dobrovolně vzdaly během první hry, aby neutrpěly více ran.

Ale my, vzdorní a věrní bojovníci, jsme se nenechali zastrašit oslabením a pokračovali v boji zuřivě dál. První dva zápasy vyhráli bezpáskovci, poté se sehrál match o sebrání vlajky a donesení do svého útočiště, což byl výherní bod pro žluťáky. Prostředí, zbraně, ticho, zrychlený dech, adrenalin, to vše přidávalo na skutečnosti a většímu vžití se do situace. Já osobně jsem měla pocit, jako bych se pohybovala ve válečné počítačové hře. A že jsme tak lítali jako zběsilí tři hodiny? Člověk se ztratil v časoprostoru a kdybychom to neměli omezené na počet munice, určitě bychom tam zapálení běhali ještě teď. V jednu hodinu jsme se pomalu museli vyklidit z areálu, trochu zklamaní, že už to skončilo, ale vítězství jednoho týmu, bezpáskovců, byla uspokojivá a vidina pizzy, která na nás čekala v restauraci Mex, neměla chybu.

Středa se nám velice vydařila, nenašla jsem jediný nedostatek, snad jen v chladném počasí, na to ale jeden při běhání ihned zapomněl. A po dobrém jídle jsme se rozešli domů  spokojení a příjemně unavení.