Aneta Rychecká - Co je to láska?

Co je to láska? Existuje na tolik nesobecká, abychom milovali někoho více než svůj život? Jediná opravdu nefalšovaná a upřímná láska je snad jen ta mateřská. Jedině žena své dítě dokáže milovat tak, aby se pro něj vzdala všeho. Ale existuje tato láska i mezi dvěma osobami, ať už opačného, či stejného pohlaví?

Dokáže muž milovat svou ženu natolik, aby byl ochotný vzdát se například své práce, svého ega? A naopak? Dokáže žena svého manžela milovat tak, že by se vzdala všeho, co je jí drahé? Je to vůbec možné? Jak vlastně poznáme, že nás někdo doopravdy miluje? Svými slovy? Činy? Ale co když pak přijde okamžik, kdy se slova vytratí a činy pozbudou významu?

Co když někoho milujete jen pro to, co dělá? Věříte tomu, že byste svého partnera milovali i nadále po tom, co by například zabil malé dítě? Je vůbec možné takovýto čin omluvit láskou? A pokud si říkáte, že ne, tak jak potom můžete tvrdit,že někoho milujete?

Lidé mohou milovat člověka proto, jaký je. Ale co když se změní? Budou ho mít i nadále stejně vroucně rádi? Budete mít svého muže/ ženu rádi i když už to nebude ta hodná osoba, která se o Vás stará? Co kdyby se z něho najednou stal surový jedinec? I tak to Vaší láskou neotřese?

Pravý význam lásky, a tím myslím lásky až za hrob, není jen nesobeckost a starost o toho druhého. Je to především spousta tolerance a vzájemného porozumění. Vcítění se do toho druhého a především milování bez rozumu. Nemůžete si klást důvody, proč toho člověka milujete…co dělá tak hezkého, že ho máte tak rádi. Lásku nejde odůvodnit. Nemá žádný racionální základ. Je to hluboký a mocný cit, který se v každém z nás ocitá už od dětství a naším duševním vývojem buď navždy zanikne, nebo se stále rozvíjí…

Ivana Dvořáková - Pes, přítel člověka? Nebo člověk, otrok psa?

„Dnes mě nikdo a nic nedonutí vstát dřív, jak v půl jedenácté!" Otočím se ke zdi a zachumlám se do peřiny. O pár minut později uslyším šumění malých paciček na vysokém koberci. Dělám, že spím! A snažím i sebe přesvědčit, že také usnu. Psí drápky mi škrábou po peřině. „Ne, nebudu vstávat!" Stále předvádím spánek. Ani se nepohnu, jinak se ho už nezbavím. Nic naplat, o chvilinku později mi opět po peřině hrabou psí tlapy. Rezignovaně vstanu. Dnes jsem opět prohrála!

Dopoledne procházím kolem našeho psíka. „Copak to cumláš, šmudlíku? Cože!!?? To je můj plyšák, ty zablešenče ničemnej! Já ti dám…!" Foxteriér přilepí uši k hlavě, posadí se na zadní, zaujme veverčí posed a nasadí pohled trýzněného hladového sirotka. „Ale to víš, že si ho můžeš nechat, drahoušku můj", utěším ho a pohladím. Podívám se na barvami hýřící kopu hraček a plyšáků, které dostal na Vánoce a k narozeninám. Hraček má přece málo, tak dostává ještě ty po mně.

Během odpoledního chování v náručí si maminka všimne odřených paciček. „Jedeme!", zavelí maminka. O zábavu sobotního odpoledne je postaráno! Rada veterináře je jako obvykle nezbytná: „máchejte mu packy v bylinkách", tak se psíkovi koupí alespoň protialergický šampon, za jehož cenu bych si jich já pořídila šest. A náš Tim našlapuje po zahradě v bílých ponožkách. „Zítra zajedu pro malé botičky!" Řekne maminka při přípravě psí večeře. Granule? Ale kdepak! Králík s rejžičkou a mrkví. „On to nespapal! Asi ho bolí bříško, chudinku." Psík sice večeři nespapkal, ale o tu naši jde loudit. Má u stolu dokonce vlastní židličku!

Máme domeček se zahradou a smějeme se, že „paneláci" musí třikrát denně venčit psa. My našeho pejska pouštíme ven často i dvakrát za noc.

Anna-Marie Petruková - Láska a přátelství

Láska a přátelství, aneb dvě slova, která určitě každý zná a dokáže si pod nimi něco představit. Někteří nádherné city plné naplnění, další odpornost plnou utrpení. Žádný člověk však není černobílý a tak se jeho pocity neustálé střídají, sympatie stoupají a klesají. Proč sympatie? Protože tím to přece všechno začíná. Když vám někdo není sympatický, nebudete se chtít vůbec seznámit, když ano, může to skončit přátelstvím, nebo dokonce láskou.

Přátelství  je důvěrný vztah mezi osobami.  Takový, kdy jeden druhému věříte a rádi provedete nějakou laskavost. Ale co je to láska? Existuje vůbec? Není láska náhodou jen přátelství se sexuálním požitkem? Nebo ten chtíč neovládá úplně všechno? Nikdo nedokáže spolehlivě odpovědět na tyto otázky. Můžeme si jen domýšlet, co se slovem „láska" myslí. Spousta lidí tvrdí, že milují, nebo milovali a teď se velmi trápí, ale já si vždycky říkám, jestli milují nebo trpí dost. Ono to možná zní dost hrubě, ale napadá mě, jestli to je to pravé, jestli to co prožíváme, nemá být mnohem intenzivnější.

Láska a přátelství plní náš život energií , pomáhá nám se vyvíjet a učí nás, komu máme své city svěřit. Řešíme to každý den. Chceme tu nejvíc spalující lásku a to nejvěrnější přátelství. Já mám pár přátel, které takhle mohu opravdu nazývat, avšak nedokážu určit, jestli znám lásku. Takovou tu lásku popisovanou v mnoha knihách a ukázanou v mnoha filmech. Ale to asi bude úděl beznadějných romantiků. Nechť nás provází síla.

Julie Spieszová - Být, či nebýt

V úterý  23.4.2013 byl ve Francii definitivně schválen zákon o uzavírání sňatků mezi homosexuálními páry. Tím se stává 14. zemí, která tento zákon schválila, avšak co všechno doprovázelo tento verdikt vyřknutý francouzskými zákonodárci? Silné protesty, demonstrace, ruch v ulicích a násilí. A proč? Čím tím chtěli protestanti dosáhnout? Ano, každý si pravděpodobně odpoví, že zřejmě chtěli docílit toho, aby se zákon neschválil. Logicky. Ale já si říkám, copak jsou lidé stále tak slepí? Žijí v předsudcích a jsou ovlivňováni  různými mýty o homosexuálech, a proto chtějí zabránit zákonem schváleným sňatkům. A přitom rozhodnutí, zda-li spolu budou či nebudou žít gayové či lesbičky, nezmění. Neuvědomují si, že 4% menšina je i tak mezi námi, můžou to být naši nejlepší přátelé, sourozenci či našich budoucích  dětí.

Neříkám, aby lidé, kteří pro to zkrátka nemají pochopení, vyšli homosexuálům vstříc s otevřenou náručí a širokým úsměvem na tvářích, ale mohli by se zamyslet nad slovy, jako je loajalita či tolerance. Silné protesty a, s prominutím, bordel v ulicích mi přijde jako přehnaná reakce a ve finále značně úsměvná. Necítili se ti lidé z davu druhý den hloupě? Mysleli si, že  tím homosexualitu vymýtí? Že pokud se nebudou uzavírat homosexuální sňatky a homosexuální páry nebudou moci vychovávat děti, tak že preferování stejného pohlaví u lidí pomalu, ale jistě bude upadat? Tomu snad ani sami nevěří.

Paradoxně se snažím, aby lidé měli pochopení pro homosexuály a snahu jejich plnohodnotného vztahu a já sama nemám pochopení pro takové zbytečné skandování. Možná proto, že homosexualita přece jen lidem neubližuje, kdežto oni způsobovali nepokoje, které určitě nebyly vůbec příjemné.

A říkám si, pokud se Česká republika stane jednou z dalších zemí, kde by byl tento zákon také schválen, bude to v pražských ulicích vypadat stejně? Budou Češi také tak zaslepení a nebudou mít pochopení? Necháme se překvapit…