Kliknutím zvětšíteBěhem uplynulého roku bylo však práce tak málo, že se letos místo velkých výletů už nemůže dočkat, až se na Letní scéně divadla Studio DVA po několikaměsíční pauze opět setká s diváky.
Našlo by se ve vaší herecké kariéře období, kdy jste měla méně pracovních nabídek a cítila se ne zcela herecky využitá?
A víte, že ani ne? Když jsem nenatáčela, tak jsem zkoušela v divadle nebo dabovala. Na nedostatek rolí jsem si nikdy nemohla stěžovat. I v těhotenství jsem hrála až do té doby, kdy se už bříško nedalo zamaskovat. Svatou Janu v divadle ABC jsem například hrála až do pátého měsíce. No a kvůli druhému těhotenství jsem dokonce musela být přeobsazena v pokračování Hříchů pro pátera Knoxe, které režisér Dušan Klein napsal přímo pro mne. Tehdy moji roli převzala Dáša Veškrnová.
Odmítla jste někdy roli a zpětně toho litovala, když jste viděla výsledek?
Párkrát jsem některé role opravdu odmítla, ale většinou to bylo z časových důvodů. Jednou jsem se ale na nedostatek času vymluvila, když jsem měla hrát v televizním filmu nadějnou předsedkyni JZD, která jako mladá posila vstupuje do komunistické strany. Ani v civilu jsem ve straně nebyla, a dokonce jsem na základě toho zůstala po škole bez angažmá. Takžetenkrát jsem si dost oddychla, že na mne nebyl vyvíjen nějaký nátlak a roli převzala jiná nadějná kolegyně, která do strany vstoupila nejen ve filmu.
Obsadil vás někdy režisér či režisérka do role, která vás skutečně překvapila? Hrála jste postavu, kterou byste neřekla, že můžete ztvárnit?
Dost jsem byla překvapená z nabídky Michala Hrubého na roli Annie Wilkesové ve hře Misery, kterou hraji v divadle Studio DVA. Nevěřila jsem, že ji zvládnu. No vidíte a je to moje nejoblíbenější divadelní role po Margot ve hře Na útěku v Divadle Ungelt. S Janou Štěpánkovou jsme celkem odehrály tři sta šedesát repríz.
Lze umění, konkrétně herectví, brát jako kariéru? Jde tuto profesi dělat či vnímat tímto způsobem, nebo je herecká práce vášeň, potěcha ducha i srdce a kariérním způsobem se dělat nedá?
To je zajímavá otázka. Ale nedovedu si představit, že by byl herec pánem své kariéry. Tedy pokud by nevlastnil televizi, filmové studio či soukromé divadlo. I takové případy existují, ale srdce diváků vám to nezíská. Herecké povolání je závislé na nabídkách a je jen na vás vybrat si takové, které vás na začátku zviditelní, a později takové, které vás mohou někam posunout. A velkou roli pak samozřejmě hraje štěstí.
Vyhovuje vám v herecké profesi spíš svoboda, nebo je vám milejší, či dokonce potřebujete pevné režisérské vedení?
Potřebuji znát režisérovu vizi a pak se snažím co nejvíc ji naplnit. K tomu potřebuji jeho důvěru, kterou se snažím nezklamat. A hlavně potřebuji impulzy dané v pravou chvíli. Ráda se nechávám vést, ale když cítím nejistotu nebo nerozhodnost, obrním se intuicí a zkušenostmi.
Je ohledně herecké profese nějaká rada, kterou byste si, kdyby to šlo, dala?
Sbírej zkušenosti, přijímej výzvy, pro dobrou roli obětuj maximum, vzdělávej se, neusni na vavřínech a: „Buď slušná na lidi, až půjdeš nahoru, mohla bys je potkat, až půjdeš dolů.“ Tenhle citát ze hry Komik, ve které jsem hrála ještě v Divadle na Vinohradech, je myslím dost výstižný.
Abyste mohla hrát Supermana nebo Superwoman, musíte se cítit silná jako ona postava. Měla jste štěstí na role, kdy jste se opravdu cítila silná? Kdy vám role sedla a bylo vám v ní skvěle?
Troufla bych si tvrdit, že primářka Valšíková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě je takovým zářným příkladem. A pak Zita Gráfová z filmu Milenci a vrazi, ačkoli končí jako lidská troska. Obě role mě potkaly v tom správném věku a náležitě jsem si je užila.
Stalo se, že vás někdy vaše povolání nudilo?
Povolání nikdy, lidé ano.
Říká vám vůbec něco nuda? Byl pro ni ve vašem životě prostor? Případně čím nudu zabíjíte?
Slovo nuda se nikdy v mém slovníku nevyskytovalo. Moji rodiče říkali, že mám vrtuli u zadku, dnes se takovým dětem říká hyperaktivní nebo ADHD. Celý svůj život jsem v jednom kole, i když poslední dobou jsem se naučila víc odpočívat hlavně z pudu sebezáchovy.
Už třetím rokem jste herečkou výhradně divadla Studio DVA. Hrajete ve třech inscenacích a ta čtvrtá už se blíží premiéře. Jste ráda, když se k zaběhnutým hrám přidá i nějaká další? Je to čerstvý vítr do plachet?
Nazvala jste to úplně přesně. S každou novou rolí přichází zvědavost, nadšení, odhodlání, ale i obavy a strach z toho, abych diváky nezklamala. Někdy to stojí velké úsilí, jindy do role vklouznete jako do vyšlapaných bot. Ale samotné zkoušení a hledání, přibližování se myšlení nové postavy, je velmi dobrodružná a zábavná cesta.
Zkoušky na představení Tři grácie z umakartu probíhaly v době restrikcí a omezení. Byla jste ráda za tento kontakt s divadlem? Protože vše už trvalo dlouho a každý byl za nějaké to vytržení ze stereotypu rád.
Tentokrát jsem byla za divadelní zkoušení opravdu ráda, ačkoli se trochu prodlužovalo různými karanténami a podobně. Nejhorší byla nejistota, protože jsme nevěděli, kdy představení spatří světlo světa, kdy ho uvidí diváci. Protože bez nich je divadlo k ničemu, nejde hrát před prázdným hledištěm. Přišlo mi to, jako když jsem v jiném stavu těsně před porodem a nevím, jestli budu rodit za týden, nebo až za půl roku.
V divadelní adaptaci hororu Stephena Kinga Misery, třetím rokem uváděné divadlem Studio DVA, hrajete skutečně věrnou fanynku spisovatele, která jeho knihy miluje natolik, že by pro ně byla schopná i zabít. Byla jste někdy také fanynkou? Samozřejmě nemyslím šílenou, ale zdobily váš dívčí pokojíček plakáty herců či zpěváků?
No jéje. Jako „náctiletá“ jsem měla celý pokoj polepený plakáty, fotkami, výstřižky z časopisů. Nešlo o nějaké zbožňování idolů, ale mohla jsem být alespoň poblíž těm, které jsem ráda poslouchala nebo se na ně dívala v televizi. Měla jsem i svůj gramofon a na tom se otáčela hlavně Hana Hegerová, Šimek s Grossmannem, divadlo Semafor a Golden Kids.
Kdy jste se prvně coby herečka setkala se zájmem o vaši osobu? Kdy přišly první žádosti o autogramy? Přišla popularita pozvolna? A jak jste si zvykla na zvídavé pohledy při cestách MHD, na nákupech? Umíte se nějak odstřihnout, dokážete to nevnímat?
Asi největší náraz popularity jsem začala vnímat po odvysílání seriálu Sanitka, ačkoli už jsem měla na kontě pár natočených filmů. Pamatuji se, že se mi úplně rozbušilo srdce, když se za mnou někdo otáčel nebo si na mě ukazoval. Přiznám, že mi to nebylo moc příjemné. Postupem času jsem si na projevy přízně zvykla natolik, že dneska už to ani nevnímám. Když mě ale někdo osloví, aby mi vyjádřil kompliment nebo jen tak pozdravil a řekl mi, že mě má jako herečku rád, je to milé a ráda se s ním dám do řeči. Nestraním se lidí, neschovávám se za vysokým plotem. Myslím, že popularita k mému povolání patří a pochybuji, že se najde herec, který by se celý život snažil o to, aby ho nikdo nepoznal.
S manželem rádi cestujete. Je vám příjemné uniknout někam, kde vás nikdo nezná a jste zcela anonymními turisty?
Tohle je mimochodem taky jedna z věcí, které na našem cestování oceňuji. Být anonymní se nám v Čechách nepodaří. Přesto se občas stalo, že nás poznali krajané i za hranicemi. V Chicagu servírka v restauraci, ve Vancouveru recepční v hotelu, v Panamě pán v půjčovně kánoí. Dokonce sledovali Ordinaci na internetu.
Uplynulý rok byl na cestování skoupý. Nebyly zrovna ideální podmínky. Těšíte se na výlety do neznáma? Máte už plány, kam chcete vyrazit?
Už jsme se vydali za kamarády na Moravu, chystáme se do lázní, za vínem do Rakouska a v létě k moři. Později se taky pokusíme uskutečnit odloženou cestu do Chile.
Patříte k těm, co rádi objevují nová místa, nebo se vracíte i tam, kde se vám líbilo, kde máte své oblíbené restaurace, zákoutí, výhledy?
Víte, já jsem nikdy nesnila o tom, mít nějakou chalupu či chatu a každý víkend se jezdit pachtit na zahrádku a „čučet“ na stejný strom rok co rok. Ráda jsem si zajela na týden k vodě na Slapy, ale spíš jsem byla velký neposeda a vždycky jsem ráda cestovala. Viděla jsem velký kus světa a pořád ještě mám velké cestovatelské plány. Přesto čím dál častěji a raději jezdím na Petrovu chalupu, kterou jsem takzvaně vyvdala. Dokonce ráda „čučím“ během roku na jeden strom a pozoruji jeho proměny. Jen ty intervaly, od prvního jarního zeleného lístečku po poslední spadlý list na zem během podzimu, se nějak zkracují a všechno ubíhá nějak rychleji. Kdyby tak šel čas někdy zastavit. Nebo ještě lépe, kdyby se dal někde koupit, stoupla bych si první do fronty.
Cestování se neobejde bez očkování. Vy jste s onemocněním covid-19 bojovala v loňském roce a dobře vám nebylo. Patříte mezi ty, kteří jsou pro očkování, a už jste ho podstoupila?
Opravdu jsem v září loňského roku prodělala těžkou formu covidu. A ještě dodnes mám silně pozitivní ochranu v podobě velkého množství protilátek, takže zatím se očkovat nemusím, lékaři mi to zatím nedoporučili. Jsem dostatečně imunizovaná. Možná víc než lidé, kteří se nechali očkovat. Přesto se s potvrzením o vysoké hladině protilátek nedostanu do hospody nebo na koncert. Potvrzení, které jsem si musela zaplatit ze svých peněz, je mi vlastně k ničemu. V Rakousku například takové potvrzení o určité uznané výši hladiny protilátek platí tři měsíce od vyšetření a má stejnou váhu jako doklad o očkování. U nás jsou silní jedinci s dobrou imunitou vlastně diskriminováni na rozdíl od těch, kteří se nechají naočkovat. Nechápu, proč toto vláda neřeší. Respektive proč odborná veřejnost netlačí na vládu, aby to ve svých rozhodnutích zohlednila.
Předpokládám, že ve vašem volnu hraje prim i role babičky. Jak si vnoučata užíváte? Jaké aktivity vás s nimi baví?
Já se spíš snažím vytipovat, které aktivity by bavily je se mou. Dětská hřiště jsou dobrý vynález, ale když na chalupě vezmeme vnuka Viktora na houby, necháme ho skotačit v loužích a jdeme s ním pro dřevo nebo se brodíme potokem, je to pro všechny myslím daleko větší legrace. Jinak lego a pexeso to jistí, když prší. A Klárka, naše rok a půl stará princezna, se vyřádí na pískovišti a kupodivu docela ráda poslouchá, když jí zpívám.
Za ta léta, kdy jste se starala o rodinu, věnovala a stále se věnujete práci, nemáte pocit, že byste byla skvělou manažerkou? Musíte mít organizační schopnosti a výborně plánovat, jinak by to nešlo zvládnout.
Budete se divit, ale já jsem opravdu skvělou manažerkou a dost mě veškeré produkční práce baví. A nejvíc mě těší, když všechno klapne podle plánu. Každý den v mém životě byl jiný, žádný stereotyp, spíš někdy i chaos. Zvlášť když byly děti malé a práce jsem měla nad hlavu. Zvládnout rychlou improvizaci, když se plán hroutil, jsem vnímala spíš jako dobrodružství a na utápění ve stresu nebo lítost nebyl čas. Moje děti o mně jednou prohlásily, že jsem nesnesitelně praktická. Asi na tom něco bude.
A když jsme u toho manažerování a plánování. Jak máte zorganizované a naplánované léto? Všechno do puntíku s tím, že letos bude především divadelní, hodláte si ho náležitě užít a chcete pozvat diváky na Letní scény divadla Studio DVA?
Moje léto bude opravdu hodně pracovní. Na Letních scénách divadla Studio DVA na Vyšehradě a na Tvrzi Divice se kromě muzikálu Starci na chmelu těším na premiéru nové komedie Tři grácie z umakartu v režii Ondřeje Sokola. Společně s Ilonou Svobodovou a Anežkou Rusevovou doufáme, že divákům pomůžeme nadechnout se a pobavíme je po tak dlouhé a těžké době zákazů, kterých už mají všichni plné zuby. Je to komedie o setkání dvou sester po mnoha letech a v situacích, které nastanou, je spousta humoru, ale i hořkosti, dojetí a poznání. Věřím, že první letošní potlesk si s diváky nádherně užijeme.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
