Kliknutím zvětšíteOsobně se známe, proto si i v následujím rozhovoru budeme tykat. Tvoje sociální sítě mají velký dosah, který se ale nestane přes noc. Jak se díváš na názory, že být influencerem vlastně není žádná pořádná práce…
Řekla jsi dobře, že se jím člověk nestává přes noc. Já začínala před téměř deseti lety a trvalo dlouho než jsem se dostala tam kde jsem. A rozhodně to nebyla jednoduchá cesta. Jsem za to vděčná, ale samozřejmě si to vzalo i velkou daň. To, že někdo tvrdí, že to není práce, to vnímám jen jako zažitý stereotyp, že dokud nepracuje člověk rukama od do, tak se nejedná o pořádnou práci. Ale na dnešní době je krásný, že je nespočet prací, kde můžete pracovat odkudkoli ze světa. A je jen na člověku, jakou cestu si zvolí. Tyhle názory už upřímně ani nevnímám, filtruji to.
Jak začala tvoje influencerská kariéra?
Mně už to přijde jako úplná historie. Tehdy jsem dostudovala vysokou školu a nastoupila do PR agentury, tam jsem pracovala asi rok a mezi tím začala točit videa. V životě by mě tehdy nenapadlo, kam se můj koníček bude vyvíjet. Dnes mi to přijde až úsměvné. Když se podívám zpětně na nějaké video, co na mě vyskočí, vidím, jak jsem byla úplně jiná než dnes. Potom přišla nabídka na moderování na Óčku a pak TV Nova.
Společně s tvojí kariérou se přímo vyvíjely sociální sítě jako takové.
Když jsem začínala, ještě nebyl ani Instagram. Tam se dávaly hodně dlouho jen fotky, žádná videa, což zní z dnešního pohledu zvláštně, když kvůli změnám instagram preferuje hlavně videa(smích). Pak přišel SnapChat… Člověk musí být pořád ve střehu, co je nového!
Nejnovější sociání sítí je BeReal. Máš ji?
Mám, ale mám tam asi 40 mých opravdových kamarádů, u kterých mi nevadí, že vidí moje random fotky, kde mám občas tři brady a podobně. Baví mě, že je to něco jako close friends na Instagramu.
Jsou věci, kterých za svou kariéru youtuberky lituješ?
Bylo by divné, kdybych za ta léta neudělala nějaký ten přešlap. Nic však nebylo nějak zásadní, že by mi to vyloženě ohrozilo kariéru. Vždycky jsem se snažila zachovat si selský rozum. Například za mnou asi po roce mého vystupování na youtube přišli z jednoho knižního nakladatelství, že chtějí, abych byla součástí autobiografické knihy „Já Youtuber“, bylo nás v ní asi pět. Tak do toho bych už znova nešla! Tehdy to pro mě bylo nové, chtěla jsem všechno vyzkoušet. Poté jsou asi některé spolupráce s firmami, které bych už také nevzala. Ale jak říkám, nikdy nebylo nic přes čáru. Začínala jsem po dvacítce, kdy už přece jenom má člověk víc rozumu než v patnácti.
Tlačili tě někdy firmy do pozitivních recenzí?
Úplně na začátku to bylo zajímavé v tom, že ani jedna strana moc nevěděla, co od takové spolupráce lze vlastně očekávat. Firmu by asi ani nenapadlo, že by za něco takového měla například platit. Když jsem dostala na testování řasenku, byla jsem z toho úplně vedle… Sama jsem nevěděla, jak ty věci pojmout. Třeba moje úplně první "profi" spolupráce byla s Brandnooz boxem, což byl mystery balíček s jídlem. Mně se to moc líbilo a nabídli mi, že mi na balíček dají stovku slevu! A já to vzala (smích).
Tehdy se rozvíjelo celé nové marketingové online odvětví, jaké bylo to pozorovat tak z blízka?
Profesně jsem vyrůstala mezi firmami, které se v tomto samy učily chodit. Dříve jsem jednala s lidmi z oddělení PR, kteří měli na starosti časopisy a na mě se dívali tak nějak zvláštně. Online byl braný jako méněcenný prostor a hlavnímu zájmu se těšila hlavně tištěná média. Moc z počátku nevěděli, jak se mnou naložit. Postupem času začali vznikat speciální pozice, speciální oddělení, které se na online trh začala specializovat a role tisku a online se úplně otočily. Když nad tím tak přemýšlím, byla jsem úplně u zrodu (smích).
Ptají se tě lidi na to, jak získat tisíce sledujících?
Dříve jsem i radila s různými kampaněmi, protože mám dodnes kamarády v agenturách, takže mě občas žádali o radu, jaké bych například doporučila influencery, jakým stylem je oslovila, jak bych to pojala. Měla jsem výhodu, že jsem pracovala v PR, ale zároveň znala i tu druhou stranu. Teď se mi tyto zkušenosti hodí při propagaci vlastních projektů. Aktuálně se sestrou pořádáme sousedský festival Letenská místa a před rokem jsem založila vlastní značku oblečení LACL. Ale dělat školení, jak uspět na sociálních sítích? To není nic, co by mě lákalo.
Čím myslíš, že jsi své sledující zaujala?
Tuhle otázku dostávám často. Myslím, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Jak už jsem říkala, byla jsem u celého toho boomu sociálních sítí a tehdy nás začínalo pár. Takže bylo jednodušší být vidět, vybočit. A taky si myslím, že je moje výhoda v komunikaci. Jsem autentická a normální, což je lidem bližší. Hodně lidí udělalo chybu, že někoho chtěli napodobit, což dlouhodobě není dobré. Navíc se jako člověk vyvíjím, jak pracovně, tak i osobně. Zajímají mě nové věci, otvírám nové témata. Je to přirozený vývoj a nějakým způsob to baví i moje sledující.
Máš nějaké skalní fanoušky, které znáš i osobně?
S fanoušky se setkávám nejčastěji v rámci mého charitativního bazárku Kup si karmu. Jsou tací, co přijdou každý rok. Je to vždycky moc milé. Ale upřímně, jsem ráda, že doba největšího zájmu o mě opadla.
Jak to myslíš?
Před pár lety to bylo opravdu dost intenzivní. Byly doby, kdy jsem nemohla skoro vyjít z bytu. Neustále mě někdo zastavoval: v obchoďáku, v restauraci, v dopravě. Přece jenom člověk někdy chce být trošku neviditelný, což v té době nešlo. Hodně jsem se uzavřela do sebe a svého nejbližšího okolí. Velice dlouhou dobu jsem nepouštěla nikoho nového do svého života. Navíc jsem kvůli tomu začala trpět úzkostmi a začala chodit na terapii. Teď už to není tak intenzivní, přece jen se zájem rozprostřel mezi více lidí a taky moji sledující už jsou v mém věku.
Reality show Survivor měla také velkou sledovanost, co jsi od ní očekávala?
S kamarádem jsme si nedávno říkali, jak litujeme, že jsme celou tu show nějak nezdokumentovali. Tím myslím například pomocí rozhovorů s účastníky před a po. Někteří lidé, se kterými jsem tam byla, měli totiž od Survivoru neskutečně velké očekávání. Myslím, že by bylo zajímavé udělat rozhovor těsně po reality show a třeba tři měsíce po. Člověk vidí spoustu věcí úplně jinak. Přirovnávali jsme to k táborovému efektu. Každopádně já jsem do show šla čistě za účelem vykročit ze svojí komfortní zóny. A to mi to splnilo na 1000% procent.
Jak jsi došla k rozhodnutí do Survivoru jít?
Když jsem skončila ve Snídani s Novou, zařekla jsem se, že do televize už jít nechci. Ne jako zaměstnanec. Jediná možnost, jak jít na obrazovku zpět, by bylo v nějakém projektu co má začátek a konec. Nabídka na Survivor přišla v době, kdy jsme se po 4 letech rozešli s přítelem a já cítila, že musí něco přijít. Pamatuju si, že jsem tehdy šla na numerologii (smích). Tam jsem se dozvěděla, že na přelomu prosince a ledna dostanu nabídku, která pro mě bude extrémně transformační a bude v televizi… Já na to: „To asi těžko!“ Pak jdu takhle z fitka a zavolali mi, jestli bych něměla zájem jít do Survivoru. Z počátku jsem byla proti, ale pak se mi to rozleželo.
Kývla jsi. Proč přesně?
Jsem velká fanynka téhle show a řekla jsem si, že je to možná něco, co nyní potřebuju. Vystoupení z komfortní zóny a všeho, co jsem do té doby měla a co jsem si myslela. Ani zpětně toho rozhodnutí nelituji.
Ptají se tě lidi často, jestli bys do toho šla znovu?
Hodně! A moje odpověď je: „Asi ne.“ Ne ale proto, co se dělo na ostrově, že jsme měli hlad a žili v diskomfortu. To mi vůbec nevadilo nebo takhle, člověk si zvykne :) Spíš bylo hrozné, že jsem se dlouhé dva měsíce po návratu vracela horko těžko zpět do svého světa. Hlavně psychicky. Těžko se to popisuje, ale mně najednou nic nedávalo smysl. Řekla bych, že jsem prožila něco jako Stockholmský syndrom. Po týdnu doma, jsem myslela jen na to, že bych se měla na ostrov vrátit, že to tady nezvládnu. Což je na hlavu.
Co pro tebe byl největší psychický šok na ostrově?
Jsem normálně velmi samostatný člověk, najednou jsem se ocitla v prostředí, kdy jsem neměla vůbec nic pod kontrolou. Nemohla jsem o sobě rozhodovat, neustále jsem čekala na nějaké pokyny a dokonce jsem se musela ptát, jestli můžu jít na záchod (smích). Ztratila jsem svá práva a byla totálně odevzdaná tomu, co se tam bude dít. To se mnou dost zahýbalo. Když jsem se vrátila, najednou jsem nevěděla, co mám dělat.
Někteří účastníci odešli ze soutěže kvůli psychickým potížím…
Také jsem měla strach, že mě tam chytnou úzkosti. Měla jsem ale nakonec pocit, že jsem se zocelila. Pokud nejsi nucena prožít tak extrémní situace, nemáš moc šanci o sobě zjistit, jaká jsou nejtemnější zákoutí tvojí psychiky. A to mě se povedlo. Už mě asi nic moc v životě nepřekvapí. Zato ten následný střet s realitou po návratu… To bylo horší.
Co se dělo, když jsi vypadla?
Měla jsem celou dobu strach, že se třeba v rodině stane něco, o čem nebudu vědět. Moje ségra byla v tu dobu těhotná…Snažila jsem se na to moc nesoustředit. Když jsem pak vypadla a dostala do ruky telefon, začala jsem číst. Ségra mi sepsala dokument, kde stálo, co se stalo za novinky, za dobu mé nepřítomnosti. Stálo tam, že sestra čeká holčičku, z toho jsem měla radost… A pak jen samé zlé zprávy. Zemřel mi děda. Všichni se radovali z hovorů domů a já brečela na pokoji.
Reality show vrcholila v době, kdy nastaly jisté politické změny.
To je další věc. V sestřině dopise bylo i vše o válce na Ukrajině, která vypukla. Byl to šok. A pak hejty na sítích… Seděla jsem na posteli, nemluvila, zírala před sebe a nechtělo se mi vrátit. Naplnil se můj strach, se kterým jsem tam jela, že se stane něco zásadního a já se to nedozvím.
Byl návrat tak hrozný?
Adaptace na starý domácí režim byla těžká. Ráno jsem se vzbudila a nemohla dělat vůbec nic. Moje práce je to, že bych měla být nějak vidět,komunikovat s okolím, všichni chtěli rozhovory… Nemohla jsem, protože jsem to téma v sobě ještě nezpracovala. Až teď se dokážu ohlédnout zpět a zhodnotit to. Nevěděla jsem, co se svým životem, vše tady mi přišlo nedůležité. Sociální sítě pro mě byly úplně mimo. Říkala jsem si: „Proč bych měla cizím lidem něco sdělovat?“ Nic mi nedávalo smysl a já se musela přemlouvat vstát z postele.
Co následovalo?
Byla jsem dost ráda, že jsem nemusela hned naskočit do práce a mohla si dát dva měsíce úplně volno. Měla jsem našetřeno, mohla jsem si to dovolit. Pomohlo mi to, bez toho bych se asi zhroutila totálně.
Co prožívali tvoji blízcí, když jsi byla pryč?
Pro ty to bylo taky těžké. Nebylo to totiž, jako když jsem na cestách a můžou se se mnou spojit kdykoliv. Bylo to, jako bych umřela. Je to velmi neuchopitelná zkušenost. Navíc sledovali v televizi, co se mi tam všechno děje a nemohli mi pomoc. Ale taťka je rád, že jsem tam zase začala jíst maso (smích)!
Zůstala ti ze Survivoru nějaká přátelství?
Bylo to jako na táboře. Když odjíždíš, neumíš si představit, že o ty všechny lidi přijdeš. Zůstali mi třeba dva reportéři, kteří tam byli s námi a dělali rozhovory. Vytvořili jsme si vztah a dodnes jsme v kontaktu. Byli to jediní lidé na ostrově, před kterými jsem mohla být otevřená, nemohli ovlivnit hru, věděla jsem, že to, co jim řeknu si nechají pro sebe. Fungovali i jako psychologové. Po čtyřech měsících můžu zhodnotit, že mi vydrželo přátelství s Chilli a Verčou, se kterými jsme si byly na ostrově nejblíže. A jsem za to moc vděčná.
Bála ses o život?
Ne, byli tam zdravotníci, kteří na nás dohlíželi. Byla jsem skoro jediná, kdo nebyl v nemocnici. Ostatní tam byli opakovaně. Co se mi tam stalo, oddělala jsem si koleno. Ráda běhám a už asi nebudu moct. Seskočila jsem z velké výšky a i tím, jak jsem byla podvyživená, tělo to nedalo.
Psalo se, že chodíte tajně spát do hotelu.
To je nesmysl. Dokonce ani lidi při pobytu v nemocnici neměli žádné úlevy. Prosili jsme je, ať tam pro nás ukradnou nějaké jídlo (smích). Nešlo to!
Čemu se věnuješ nyní?
Hodně lidí se mě ptá, co teď dělám, čím si vydělávám, že o mě není moc slyšet. Upřímně, pozornosti jsem si za posledních deset let užila tolik, že už nemám potřebu být tolik vidět. Živím se dál sociálními sítěmi, mám vlastní značku oblečení, tvořím nějaké projekty a to mi zatím stačí. Chodily mi nabídky na různé pořady, ale já tomu nejdu naproti. Třeba někdy, ale zatím to nebylo nic u čeho bych cítila, že to je ono.
Jak vznikla tvoje značka LACL?
Svojí značku jsem chtěla už dlouhou dobu, ale nemohla jsem se furt dokopat. Pak jsem ale našla skvělou Markét Kaplanovou, se kterou značku tvoříme. Sedly jsme si jak lidsky, tak pracovně a skvěle to funguje. Cíl byl vytvořit lokální značku, které vychází z mého stylu. Chtěla jsem přiblížit slow fashion vetší veřejnosti a myslím, že se to daří. Po Survivoru do toho víc šlapeme. Udržitelné módě se chci věnovat i do budoucna a těším se, kam až se to celé vyvine.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
