Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec, jako všichni dokola… Slova písně Jaromíra Nohavici se vybaví asi každému, kdo zavzpomíná na základní vojenskou službu. Dva dny před Štědrým dnem 2004 se našimi městy naposledy rozléhal pokřik mladých mužů – „Civil!“

Povinnou vojnu provázela šikana ze strany „mazáků“ (služebně starších vojáků, pozn. red.), různé excesy, mnohdy nesmyslné požadavky „lampasáků“ (důstojníků z povolání, pozn. red.), a zejména v 50. letech minulého století i kádrování ze strany komunistických představitelů, které dokázalo ovlivnit celý život dotčeného člověka.

Ze slovníku „záklaďáka“
bažant – nováček
mazák – voják druhého ročníku
opušťák – povolené opuštění kasáren na víkend
pakárna – nesmyslná činnost
lampasák – důstojník
blembák - helma
jehličí – stejnokroj vzor 60
kongo – plášť od maskáčů
humusáky – teplé vložky do maskáčů
buzerák – prostor pro pravidelné nástupy a pořadová cvičení
banány – pyžamo (podle žluté a hnědé barvy)
arma – útvarová prodejna potravin
guma – voják z povolání
opičárna – překážková dráha
kádéčko – konzervovaná dávka potravin (různého složení)
Civil! – dlouho a toužebně očekávaný pokřik na rozloučenou se „službou vlasti“

Dva roky v zeleném (před koncem povinné vojenské služby se doba zkracovala, pozn. red.) považují mnozí dodnes za zcela ztracený čas. Najdou se ale i tací, co tvrdí, že povinná vojna měla něco do sebe – mladíky zocelila a naučila je pořádku i spolupráci.

Před zrušením základní vojenské služby, která byla v českých zemích více než 140 let, byla kasárna téměř v každém městě i mnoha vesnicích. Ty doby jsou dnes pryč. Už přes sedmnáct let je naše armáda plně profesionální. Dnes je v resortu obrany přes 27 tisíc vojáků z povolání. Ničím výjimečným už nejsou ani ženy-vojákyně. V armádě jich slouží přes tři a půl tisíce v různých hodnostech i odbornostech. K tomu je nutné připočítat ještě vojáky takzvaných aktivních záloh – dobrovolníky, kteří procházejí vojenským výcvikem. 

I vzhledem k ruské invazi na Ukrajinu se u nás stále častěji hovoří o obnovení prezenční vojenské služby. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) s tím ale nepočítá. „Před lety jsme se rozhodli, že chceme mít profesionální armádu. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, a pokud se lidé přihlásí dobrovolně, tak je větší šance a mnohem větší naděje, že se, když pak půjde opravdu o nějaký konflikt, za zemi postaví,“ uvedla ministryně.

Stěhování kvůli Maďarům

Pak přišel osudový den - 21. srpen 1968. „Pamatuji se, že jsem měl tehdy v noci službu coby dozorčí. Poslouchali jsme rádio, které začalo být 20. srpna před půlnocí rušeno a později vysílalo zprávu, že vojska pěti armád Varšavské smlouvy překročila v rámci bratrské pomoci naše státní hranice na východě,“ říká Lubomír Koutný.

Po skončení prací na podzim se tak už jeho útvar nevrátil zpět do Rimavské Soboty, protože tamní kasárna obsadila maďarská armáda. „Během čtrnácti dnů se zázemí útvaru muselo z Rimavské Soboty kompletně vystěhovat, takový byl požadavek Maďarů. Nové zázemí bylo v Bošanech u Topoľčan. Vojáci se přestěhovali zčásti do Dolného Kubína a zčásti do Spišské Nové Vsi. Techniku jsme na zimu odvezli do Zábřehu, protože další rok jsme nastupovali na opravu trati Šternberk – Šumperk,“ doplňuje.

To byla pro Lubomíra Koutného obrovská výhra. Z Uničova, kde měli vojáci při opravě trati svůj tábor, to měl domů jen asi dvacet kilometrů. „Mohl jsem tak být každou chvíli doma. Opušťáky jsem měl popsanou celou vycházkovou knížku, dojížděl jsem na pionýru,“ uzavírá s úsměvem.

Pamětník: U železničního vojska to bylo jako u pétépáků

Dnes pětasedmdesátiletý Luboš Koutný ze Šumperska strávil svou dvouletou povinnou vojenskou službu v hektické době. Narukoval na podzim 1967 až na druhou stranu republiky, až do Rimavské Soboty u maďarských hranic. Přitom už věřil, že se povinné vojně vyhne, protože při odvodu dostal „modrou knížku“, která znamenala, že ze zdravotních důvodů není schopen služby. Za půl roku ale armáda udělala přezkum a modrou knížku mu vzala.

Po základním vojenském výcviku začal sloužit u železničního stavebního vojska, které opravovalo tratě. „Říkalo se nám bachmači a byli jsme v podstatě následníci pétépáků (Pomocný technický prapor, pozn. redakce). Byla tam opravdu různorodá směska lidí – Romové z tehdy zaostalých osad na východním Slovensku, lidé, co už za sebou měli vězení, pasáci ovcí, faráři, lidé s nějakým zdravotním omezením, ale i vysokoškoláci. Přesně to odpovídalo románu Černí baroni. Když vidím ten film, pokaždé si vzpomenu na své dva roky vojny,“ vzpomíná Luboš Koutný.

Na jaře 1968 byl se svými „spolubojovníky“ vyslán na stavbu. Opravovali tehdy trať ze Svitav do Blanska. „Bydlelo se ve stanovém táboře, kde byla i kuchyně nebo ošetřovna, prostě veškeré zázemí. Asi nejnáročnější prací byla montáž kolejových polí. Kolejnici k pražci přidržují vrtule, a na každém pražci byly čtyři. Jsou opravdu těžké a musely se jich roznést stovky denně,“ vysvětluje.

Motivaci ale „bachmači“ měli. Na rozdíl od běžného vojska nebrali jen mizerné služné, ale měli i odměny podle vykonané práce.

Z historie vojenské služby u nás
1781 – rakousko-uherský císař a král Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Služba byla doživotní
1802 – zrušení doživotní služby. U pěchoty se zkrátila na deset let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let
1845 – zkrácení vojenské služby na 8 let
1868 – zavedení všeobecné branné povinnosti. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
1920 – po vzniku samostatného Československa byla délka služby stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně byla prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
1990 – délka základní vojenské služby byla zkrácena na 18 měsíců a byla uzákoněna možnost civilní služby.
1993 – další zkrácení základní vojenské služby na 12 měsíců
12. listopadu 2003 - vláda schválila reformu armády, podle níž povinná základní vojenská služba skončí závěrem roku 2004
30. března 2004 - na vojnu nastoupilo posledních 878 branců
1. ledna 2005 – česká armáda se stala plně profesionální. Branná povinnost je vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.