Tentokrát jde o beletrii, kterou prý některá knihkupectví řadí mezi romány pro ženy. „Kdybych to měla krátce shrnout, tak bych řekla, že je to o českém lékaři a africké dívce," vysvětluje autorka, „lékař přijíždí do keňské vesnice, aby pomáhal léčit domorodce, ale místo toho se zaměří na to, aby vyrval mladou Afričanku ze spárů krvavého rituálu, protože mu celý ten proces ženské obřízky připadá nesmyslný a příliš brutální."

Takže jde o boj evropské spisovatelky proti nešťastné africké tradici?
Hodně jsem toho o ženské obřízce přečetla a nikdy jsem vlastně neměla možnost se nějak aktivně zapojit do boje proti ní. Já osobně si myslím, že organizace, které proti tomu bojují, nemají valnou šanci na úspěch. Především ti, kteří to zlo produkují, musí sami pochopit, že je to prostě špatně, že to není normální. A podle mě jediná cesta je vzdělání. I proto se moji hrdinové v knize k tomu problému takhle staví, domorodci se musejí vzdělávat a poznávat i jinou kulturu. Zasahovat do jejich po staletí zažitých rituálů nemá význam. Je to takový můj jediný odboj, kterého jsem schopná.

Jaký máte vztah k Africe?
Do Afriky, její kultury, historie a náboženství jsem se zamilovala, když jsem byla poprvé těhotná, to už je devět let. Ani nevím, jaká byla první kniha, kterou jsem přečetla, ale od té doby mi jich přibylo v knihovně přes padesát. Dokonce mi na ně táta musel vyrobit další police na zeď, aby se mi tam všechny vešly. Je to vlastně pořád to samé, hlavní hrdinka má krásné dětství, potom přijde obřízka a nakonec se ze své prekérní situace dostane do moderního světa. Vím, že to dobře dopadne, protože jinak bych o tom knihu nenapsala, ale spíš přemýšlím, co je s těmi děvčaty, která neměla možnost svůj příběh nikomu vyprávět.

Dvě vaše předchozí dvě knížky byly sci-fi, teď píšete o kruté skutečnosti…
Myslím si, že nejsem nijak vyhraněný typ autora. Baví mě psát všechny žánry, snad kromě hororu. Záleží, jakou mám náladu, jaké prožívám životní období. Africký příběh o černé dívce Kehko jsem začala psát už někdy před třemi lety. Vždycky začnu novou knihu a většinou, když dojdu zhruba do poloviny nebo do zlomového okamžiku v příběhu, přestanu psát. Buď mě to nebaví, nebo prostě nevím, co bude dál. Někdy se ke knize vracím zpátky i po letech, abych ji dopsala. Stejné to je i s předchozími dvěma knihami. Měla to být trilogie, ale třetí díl prostě ne a ne dopsat, a to už je to víc než dva roky.

Takže to s posledním dílem nevypadá nadějně?
V prvním dílu byli hlavní hrdinové puberťáci, kteří utíkali před mužem, který je chtěl zabít. Ve druhém dílu uplynulo osmnáct let a oni už měli vlastní děti v pubertě a řešili zase jejich vrtochy. A tentokrát se snažili utéct před smrtí, kterou jim nachystala příroda, proto Apokalypsa. Třetí díl by se měl zřejmě jmenovat Proroctví, prostě nemá konec, nemá to důležité rozuzlení, které dobrý příběh potřebuje. Vymyšlené jsem ho měla, ale dnes už mi to přijde blbé. Vůbec bych dnes všechno napsala jinak.
Máte v hlavě nějaké další náměty na knížky?
Další kniha vyjde v únoru 2016, už jsem podepsala smlouvu s nakladatelstvím Motto, kde je kmenovou autorkou Halina Pawlowská. Je to příběh, který vyjde v edici skutečných příběhů a zatím má název Život má všechny žánry. Vyprávím skutečný příběh o sobě, čím jsem prošla a především čím prošly moje dvě adoptivní děti, které týrala vlastní máma. Způsobila jim takové problémy, které v podstatě s manželem řešíme dodnes, a to je to už jedenáct let, co mámu neviděly. A pak mám další nápad, ale ten je teprve ve fázi psaní námětu. Přes půl roku už pracuji jako redaktorka v bulvárních časopisech a myslím si, že pozadí takových periodik je velmi zajímavý příběh sám o sobě. To bude možná můj první horor.

Jak jste se k psaní dostala?
Psaní mě bavilo odjakživa, první „román" vznikal pod lavicí ve škole, už na základce. Psala jsem ho do sešitu místo matematiky. Napsala jsem jich několik a ještě je mám všechny schované. Já jsem totiž sběratel, který nic nevyhodí.
Kdy má maminka čtyř dětí čas na psaní?
Mám čtyři děti ve věku čtyři, osm, dvanáct a šestnáct let a z práce jezdím po sedmé večer. Manžel pracuje každý druhý týden v Německu, takže k psaní usedám po večerech, nejlépe, když je manžel pryč. Nebo když usne, což bývá tak po deváté večer. Psaní vyměním prostě za to, že neuklidím nádobí z myčky nebo nedám vyprat pračku, protože to jsou ty drobné chviličky, kdy mám čas jen sama pro sebe. Na druhou stranu musím uznat, že moje děti mají své povinnosti a každý den mají nějakou práci, jinak to v tak početné rodině nejde. Hodně mi pomáhají. I ta nejmenší už dokáže vyndat nádobí z myčky nebo prádlo z pračky. A to ještě k tomu všemu stíhám péct buchty. Mým novým koníčkem je pečení a tvoření desénových dortů s marcipánovými ozdobami. Už je dokonce dělám pro známé v širokém okolí.

Jaké knížky sama ráda čtete?
Já vlastně ráda čtu všechny knihy, tragédie, skutečné příběhy, milostné romány, ale třeba i Harryho Pottera nebo Pána prstenů. Já vlastně málokterou knihu nedočtu do konce, ty oblíbené si přečtu i několikrát s odstupem času. Ale musím se přiznat, že například fenomén 50 odstínů šedi jsem nedočetla. Nedokázala jsem do příběhu ponořit a začíst se. Proto mě neláká ani film, a to rozhodně nejde o sex, kterým se kniha jen hemží, ale příběh mě prostě neoslovil. Oproti tomu mě naprosto uchvátila Analfabetka nebo například Stoletý stařík.

Byl o vás natočen dokumentární seriál, kdy ho budou vysílat?
Vystupuji v osmidílném seriálu Cesta ze dna, kde se prolínají skutečné příběhy šesti žen z různých sociálních vrstev a z různých krajů České republiky, které nemohou sehnat práci. Štáb České televize nás sledoval rok a čtvrt, jak se nám daří. Paradoxně jsem našla práci a svoje místo v životě asi dva měsíce po tom, co natáčení skončilo. Vysílat se začne na ČT 2 v neděli 29. března v 17.50 hodin.

Žijete na malé vesnici, co vás tam těší?
V Jeviněvsi bydlím už od svých sedmi lety s nějakými přestávkami. Naši vesničku mám ráda především v létě, kdy člověk přijede zpocený a unavený ze zaprášené Prahy, vyzuje boty a může se hned proběhnout v trávě. To mě nabíjí energií. A jsem přesvědčená, že děti jsou tady daleko zdravější, než kdybychom žili ve městě.

Kde se vaše nová knížka dá koupit?
Moji knihu, jíž vydalo nakladatelství Brána, lze koupit v téměř každém kamenném knihkupectví nebo i na internetu. Zatím je zařazena mezi novinkami.