Pražské divadlo Fígl tam totiž hrálo originální nastudování známého příběhu o chlapci Mauglím, kterého vychovala vlčí smečka.

Známý příběh z džungle si Magdalena a Vojtěch Duřtovi upravili po svém, doplnili jej autorskými písničkami a živou hudbou a samozřejmě nechyběly mezi dětmi oblíbené loutky.

Takřka hodinová zábava, která rozhodně nenudila ani rodiče a prarodiče, kteří na představení přišli, pak vyvrcholila útokem na lidožravého tygra Šér Chána, který chtěl malého Mauglího napadnout. Role ochránců se s nadšením zhostily přihlížející děti, které tygra vyhnaly z jeviště s polštáři v rukou…

Děti nejsou pitomé, nechtějí jenom ťuťuňuňu pohádky


Divadlo Fígl, to jsou především manželé Magdalena a Vojtěch Duřtovi, se kterými si čas od času, je-li zrovna v Česku, zahraje také jejich kamarád Petr Strnad. Duřtovi hrají především pro děti, sami však dobře vědí, že na jejich představení přicházejí celé rodiny.

Kdy a jak vznikla myšlenka založit vlastní divadlo?
Vojtěch: Dřív jsme i s Petrem hodně hrávali společně, jezdili jsme po vlastech českých i do zahraničí. Když jeden takový společný projekt končil, řekli jsme si, že bychom mohli udělat něco vlastního. Tehdy vzniklo představení pro tři s názvem Africké pohádky.
Magdalena: Pak za námi přišla kamarádka a přinesla dvě loutky s tím, že jsme to my dva. Sedli jsme si s ní a s jejím manželem, který je režisérem, a vymysleli jsme hru pro dva Rokec a Žužu. Právě tam vznikla myšlenka rodinného divadla, které funguje už asi pět let.

V současnosti máte v repertoáru pět představení pro dva nebo tři herce…
Magdalena: Vlastně šest, ale to jedno je spíš takový hudební pořad, vánoční pásmo koled.
Vojtěch: Máme vizi, že každý rok nastudujeme jedno nové představení, ze kterého si budeme dávat stranou peníze do kasičky, abychom v dalším roce mohli udělat další představení.

Hodně si zakládáte na tom, že ve vašich hrách zpíváte a hrajete na hudební nástroje, přičemž jde o autorské skladby z vaší vlastní dílny. Kdo je vlastně hybnou silnou divadla?
Magdalena: Vojtěch.
Vojtěch: To záleží, jestli mluvíme o srdci nebo o mozku… Myslím si, že Majdalenka je srdce a já jsem ten, kdo to pak vymýšlí.
Magdalena: Já jen pořád říkám, že bychom měli něco dělat, umělecký tvar tomu dává Vojta.
Vojtěch: Máme dělbu práce, Majdalenka dělá administrativu, účetnictví, vnější komunikaci a já řídím a dávám to do kupy.

Je těžké skládat vlastní písně, které jsou součástí příběhu?
Vojtěch: Je to víceméně řemeslná záležitost. Prostě si dáme úkol napsat písničku a ono to funguje.

Mauglí, kterého jste v Neratovicích hráli, vychází z původního příběhu od Rudyarda Kiplinga. Proč jste raději nezvolili zkrácenou, více pohádkovou verzi od Disneye?
Vojtěch: V originálu jsou skutečně velké myšlenky, věci, které k dětem promlouvají a stojí za to jim je předat. My si nemyslíme, že divadlo pro malé děti by mělo být jen nějaké ťuťuňuňu, že by muselo být pitomé, protože i děti jsou pitomé. Ony totiž vůbec pitomé nejsou.
Magdalena: Děti vnímají svět strašně bystře a hluboce, což vidím každý den u své starší dcery. U dětského divadla je proto důležité nezůstávat jenom na povrchu věcí, ale jít hlouběji, aby z toho děti pak mohly růst a nebyla to pro ně pouze krátkodobá zábava.
Vojtěch: Čím opravdovější jsou příběhy, které hrajeme, tím víc jim to dá. Zůstane to v nich a mohou si to odnést do života jako něco cenného.

Na vaše představení ovšem nechodí jenom děti, ale i dospělí.
Magdalena: To samozřejmě dobře víme. Řekla bych, že naše představení jsou dělaná na vrstvy, každý si z nich odnese něco jiného. Dvouleté dítě vidí barvy a loutky, naučí se díky tomu třeba to, jak vypadá medvěd. Ke starším dětem pak promlouvají zase jiné věci. Vždycky se snažíme oslovit všechny diváky.
Vojtěch: V našich hrách jsou i vtipy pro dospělé. A pro babičky pak je například v Mauglím ta závěrečná dojemná scéna setkání matky se synem.

Spolupracujete s organizací Artist 4 Children, díky které jste hráli i v zahraničí. O co přesně jde a kam už jste se díky této spolupráci podívali?
Magdalena: Tato organizace vozí divadlo tam, kde se divadlo normálně nehraje nebo tam probíhají válečné konflikty. Byli jsme s nimi například v Bosně nebo v Srbsku, ale také v cikánské osadě na Slovensku.
Vojtěch: Je to pokaždé ohromná zkušenost. Je skvělé, když se můžeme podívat někam, kde je divadlo výjimečné nebo ho tam lidé dokonce vidí úplně poprvé v životě. Sledovat pak reakce publika, to je úžasné.

Co je pro vás při hraní divadla nejtěžší?
Magdalena: Produkce.
Vojtěch: Ano, umět se propagovat, pochválit se, to je těžké. Pořád doufáme, že to za nás udělají druzí. Jinak existují určité věci, kterých se snažíme vyvarovat, abychom nevyhořeli. To je totiž strašně jednoduché, pokud zapomenete, proč tuhle práci vlastně děláte. Nejtěžší proto asi je, aby vás to nepřestalo bavit, aby se takzvaně nezadřel motor…

VIZITKA
Magdalena a Vojtěch Duřtovi jsou absolventy VOŠ herecké, obor činohra. Magdalena pochází ze Šumavy, Vojtěch je z Liberce, ale oba už několik let žijí i se svými dvěma dcerami (4 roky a 7 měsíců) v Praze.