Kromě pár dosud neznámých kapel tam lidé mohli vidět a slyšet výjimečná vystoupení – namátkou můžeme jmenovat Lenku Dusilovou, Katarzii, Jakuba Königa, Oldřicha Janotu, Václava Koubka anebo Petra Vášu.

Nabitou sezonu uzavře o následujícím víkendu trojice koncertů. V pátek 17. prosince vystoupí písničkářka Mucha, o den později se po roční pauze opět v místním kostele sv. Jana Nepomuckého odehraje vánoční koncert při svíčkách, na němž tradičně zazpívají sbory AsiHlasy a TakyHlasy.

Třešničkou na letošním pomyslném šemanovickém hudebním dortu bude vystoupení muzikantů Honzy Holečka a Pavla Marcela. Nejen na to, na co se mohou posluchači těšit, jsme se zeptali Honzy Holečka.

O kvalitách šemanovické hudební dramaturgie podle mě svědčí, že sahá do stejných vod jako pořadatelé prestižního festivalu Blues Alive v Šumperku. V říjnu zde totiž vystoupila Druhá tráva s Robertem Křesťanem, která měla před měsícem na šumperském festivalu hrát na koncertě k osmdesátinám Boba Dylana s někdejším bubeníkem dylanovy kapely Winstonem Watsonem. Protože však krátce před koncertem musela celá kapela do karantény, pořadatelé narychlo oslovili vás a vaši skupinu Livin' Free. Jaký to byl pocit?

Měli jsme na to v podstatě dva dny. Koncert byl 13. listopadu, a já jsem se to dozvěděl 10. listopadu, takže mě čekalo kruté studium. Teprve v té chvíli jsem zjistil, že taková písnička od Boba má sice jenom tři minuty, ale do nich se vejde osm slok. Protože už hůř vidím, tak jsem si to zaznamenal mamutím písmem, udělal jsem si taháky, skladby jsem zařadil za sebe a s pianem jsem to dva dny dřel, abych to byl schopen číst, intonovat a zpívat. Protože nás čekala Česká televize a jeli jsme hned naostro, bez zkoušky.

Podařilo se vám všechno zahrát podle vašich představ?

Naštěstí se to „sedlo“ ihned, už po pár taktech jsme zjistili, že Winston je skutečně „pan bubeník“. Že se nemáme čeho bát, a že nás podrží. Příjemně nás překvapilo, jak dobře to šlape. Winston je na nečekané situace zvyklý. Dokonce bylo moc osvěžující, když jsme ho poprosili, že bychom k dylanovskému repertoáru chtěli dát i jednu naši věc od Livin Free, tak si to poslechl na Spotify, zapsal si to narychlo v šatně, a pak to luxusně to zahrál „z voleje“.

S Dylanem asi o zábavu neměl nouzi…

Vzpomínal na to, že i s Bobem začal tak, že zaskočil na vystoupení, kde bylo 80 tisíc lidí, a předem vůbec nevěděl, jaké skladby bude hrát. Říkal: „Měl jsem pomalu jenom jedny ponožky, jedny slipy a musel jsem domů zavolat, že přijedu až za půl roku, protože jsme druhý den jeli do Texasu.“ Ale i naše společné vystoupení dopadlo neuvěřitelně dobře, což ostatně potvrzuje i to, že Winston s námi chce pokračovat dál.

Je Winston Watson největší hvězdou, se kterou jste si zahrál?

Obrovská zkušenost byla, když jsme si s Lubošem Andrštem zahráli před Buddym Guyem v Lucerně, anebo opakovaně s Johnnym Winterem. Nebo za sebou máme dvojkoncert s Johnem Mayallem na Bratislavské lyře, to byla samozřejmě velká paráda. S Winstonem je to jiné v tom, že spolupráce trvá, sedli jsme si hudebně i lidsky, takže máme společné plány. Pro mě je to opravdu obrovský zážitek, jeden z těch největších v mém životě.

Nicméně ten koncert v Šumperku nebyl úplně procházkou růžovým sadem…

Nemile mě překvapilo, že jsem v poslední skladbě Like a Rolling Stone dostal elektrický šok, protože byly špatně uzemněné varhany. Takovou obrovskou pecku jsem už dostal asi šestkrát v životě, když jsem hrál na půjčené hammondky, a není to nic příjemného. Naštěstí mi srdce dobře drží, takže jsem to přežil.

S kým vším nyní aktuálně hrajete?

Teď mám tři party. Tou první jsou Livin’ Free, s ní nám vyšla v roce 2019 deska, ale potom nás bohužel „zařízl“ covid. Když jsme měli vyrazit na turné, tak jsme museli přestat hrát, protože přišel zákaz, a ta situace v podstatě stále trvá. Stěžejní je pro mě ale obnovené Flamengo. Dali jsme ho dohromady koncem loňského roku, když přestal hrát Energit kvůli dlouhodobé a zřejmě i trvalé indispozici Luboše Andršta. Protože nám po téhle staré muzice bylo hrozně smutno, tak jsme se k ní rozhodli vrátit s baskytaristou „Gumou“ Kulhánkem, nadšený byl i kytarista Pavel Fořt. Pracujeme na nastudování Kuřete v hodinkách a máme na příští rok domluvenou spoustu koncertů, ale uvidíme, jak to dopadne.

A vaše duo s Pavlem Marcelem?

To je z mého pohledu zajímavé hudební seskupení, protože jsme schopni hrát čistě akusticky. Na repertoáru máme jak svoje vlastní věci, tak i cover verze písniček od Neila Younga, Cat Stevense, nebo třeba Led Zeppelin, které ale můžeme hrát i elektricky. Vlastně to dělám podobně jako právě Neil Young, můžu hrát sám, v duu anebo s elektrickou partou, třeba i dvěma bubny a fest nahlas. Takže mám tyhle tři party, a v každé to může znít úplně jinak.

Nebojíte se, že po hraní ve velkém sále se slavným bubeníkem to v hospodě v Šemanovicích bude trochu nuda?

Nuda to určitě nebude. Malé kluby jsou pro nás nejlepší, akusticky hrajeme schválně potichu, aby nám bylo rozumět, a užíváme si to. Pavel hraje brilantní sóla, sem tam přidá nějakou foukací harmoniku, a kontaktní klubové hraní je úplně nádherné. I tyhle malé akce milujeme.

V Nostalgické myši jste už dříve vystupoval. Co pro vás hraní právě v tomhle koutě Kokořínska znamená?

Šemanovice na nás dýchají úžasnou atmosférou, kterou tomu dává hlavně majitelka Mirka Bozděchová. Potvrzuje to i Pavel Marcel, který tam nedávno vystoupil s Michalem Prokopem, a ostatně i houslista Honza Hrubý, který se tam taky rád vrací. Je to doopravdy magické místo, kde člověk zapomene na ostatní věci a bývá tam velice kontaktní publikum, i proto se tam moc těšíme.

Co podle vás mohou pořadatelé v takových malých klubech udělat, aby si k nim obzvlášť nyní lidé našli cestu?

Určitě je potřeba je přesvědčovat všemi možnými způsoby, ať přijdou. Mnohem větší roli než dřív teď hraje propagace. Dají se využít sociální sítě, a o ně bych to určitě opřel. Naší cílovou skupinou bývají lidi ve věku padesát plus. Tuhle muziku si dobře pamatují, zažili třeba i dávné burzy desek a slavné staré koncerty, a Facebook už je jejich médium. Proto je potřeba hodně působit na sociálních sítích a přesvědčovat lidi, aby se nebáli. Třeba teď když jsme hráli s Flamengem v divadle ve Slaném, bylo kvůli restrikcím v publiku jen nějakých padesát lidí. Všichni v respirátorech na puse po celý večer a strašně vystrašení. Ale když jsme se šli najíst do hospody ležící o pár desítek metrů dál, tak byla natřískaná, a nikoho u narvaných stolů tam žádné respirátory nezajímaly. Takže bych řekl lidem: „Když vám nevadí hospoda, tak se přece nemusíte bát jít ani na koncert.“ Když už nemůžou být velké akce, tak přece už můžou navštěvovat ty malé, aby muzika nějakým způsobem žila.