Do Nostalgické myši se vracíte po dvou letech od chvíle, kdy jste se zde zúčastnil natáčení rozhlasového pořadu Ondřeje Suchého. Vzpomínáte si na to ještě, a pokud ano, jak se vám místní atmosféra líbila?
Šemanovickou Nostalgickou myš jsem sledoval už léta. Líbil se mi rozměr pořadu i úžasný výběr hostů. To byl a je výkvět osobností. A tak jsem byl velice poctěn pozváním pana Ondřeje Suchého. Atmosféra skvělá, taková až domácí, to mám moc rád. Na takové chvíle se nezapomíná.

V těchto vzpomínkových pořadech hosté obvykle bilancují své životy. Vy jste u toho zůstal i loni a vydal jste u nakladatelství Maťa vzpomínkovou knihu V náruči dejvický noci. Co zajímavého se v ní čtenáři dozvědí?
S panem Suchým jsme bilancovali jen tak jemně, došlo na plno různých témat. Mě osobně bilancování moc nebaví, ale k té knížce jsem se nechal přemluvit. Ono v ní také o klasické bilancování úplně nejde, je to spíš volné povídání o životě a různých věcech a situacích, které mě potkaly. Klidně na přeskáčku. Povídá si se mnou kamarádka, novinářka Marcela Titzlová. My se známe už od mládí a u plno těch věcí byla. Patřila do naší takzvané hanspaulské party, moc vymýšlet jsem si nemohl. I tak se nám tam po sestřihu vešlo asi jenom to nejpodstatnější. Mám radost, že nám tu knížku lidé chválí

Budou si ji moci koupit také na sobotním koncertě?
Na koncerty ji vozím, kdyby měl náhodou někdo zájem.

Na jaké písničky se návštěvníci šemanovického koncertu můžou těšit? Podle jakého klíče je před jednotlivými vystoupeními vybíráte?
Písniček máme v Triu opravdu mnoho, zaplať pánbůh se za ta léta urodilo. K tomu jsou tvůrčí i kolegové - kytarista Norbi Kovács a violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba. A tak musíme velice střihat, protože bychom se do normálního času nevešli. Písničky a skladby zařazujeme dle nálady, někdy i na přání. Koncerty proto nebývají úplně stejné. A to nás baví.

Můžete alespoň krátce představit své dva spoluhráče, se kterými vystupujete už řadu let?
Norbi Kovács je opravdový kytarový virtuos a skvělý skladatel, Olin Nejezchleba je virtuosem ve hře na violoncello a též skvělým skladatelem. Oba mají za sebou bohatou hudební dráhu a jsem šťasten, že jsme se sešli právě v našem Triu. Nedávno jsme zjistili, že už spolu hrajeme a vlastně žijeme sedmnáct let. Je to štísko a pořád radost.

close Ivan Hlas zavítá do Šemanovic. info Zdroj: Markéta Kolínská zoom_in

Hrajete radši na podobných malých akcích, nebo na velkých koncertech a festivalech, a proč tomu tak je?
To Trio má výhodu, že může hrát téměř všude. Takže je to tím pádem velice rozmanité - od hospod, klubů a podobných prostor po divadla, velké sály. Malé i velké festivaly a náměstí. Abych se ale přiznal, začínal jsem v hospodě, a láska k takovému hraní mi zůstala.

Jak se srovnáváte s přibývajícími léty a skutečností, že vaši kolegové a souputníci odcházejí? Nedávno to byli třeba Petar Introvič nebo Ivan Král…
Léta nezastavím a smrt patří k životu. Ale když odejde člověk, kterého jste měl opravdu rád, je to smutné. Moc. Ale musím přiznat, že už mi těch blízkých kámošů a kámošek odešlo nějak moc. Neberu to ale tragicky, ani si nemažu jejich čísla v telefonu. Co kdyby?

Zatím poslední album jste vydal před čtyřmi lety. Pracujete ještě na nových písničkách, a chystáte se vydat něco dalšího, nebo zatím ne?
My se v kapele s klukama střídáme v tvorbě a vydávání, myslím, že teď je zase řada na mě. Tak něco nosím v hlavě, když to tam zůstane, je to většinou použitelné. Zatím moc nespěchám, koukám kolem sebe a naslouchám. To se mi vždycky vyplatilo. Tak uvidíme, písniček máme opravdu tolik, že některé lidi vůbec neznají. Asi jsem byl plodný (smích).

Čím kromě muziky trávíte čas?
Teď už se opravdu směji: ano asi jsem byl plodný. Mám pět dětí, čekáme šesté vnouče, rozptyl od dvaadvaceti do toho očekávaného. Tedy věkový rozptyl vnoučat. A mezi nimi kluk a holka v tom nejlepším věku. Bude jim postupně pět let a to jsou partneři přesně pro mě. Takže to je nejhezčí trávení volného času.

Když už budete v Šemanovicích, chystáte se taky na výlet na Kokořín? Už podle Cimrmana je to vrcholný turistický zážitek…
Cimrman měl naprostou pravdu, Kokořín je mou láskou už od školního výletu ve druhé třídě, což znamená v roce 1961. A od té doby mě to tam občas přitáhne a kolem Kokořína mám spoustu přátel a dokonce i příbuzných. Je to pořád veliká romantika. S klukama před, nebo po hraní to asi na hrad nestihneme, ale až bude hezky, už se tam těšíme s těmi vnoučaty. Ty budou koukat. A srdečně zveme do Nostalgické myši, uděláme si hezký večer.