V neděli vás čeká koncert v Šemanovicích. Tušíte, kde to asi je, a čím to místo pro vás může být zajímavé?
Já jsem se na to ptal Roberta, protože jsem ani nevěděl, že je to za Mělníkem v lesích. A uvědomil jsem si, že jsem tudy už
párkrát jel na Českolipsko na nějaké akce na ochranu přírody.
Ale o jeho historii jste se asi zatím moc nedozvěděl…
Tak to se omlouvám, ale jak hraju vždycky ze dne na den, tak si názvy těch měst píšu většinou jen pod nějakými zkratkami, a proto jenom zhruba vím, kde který koncert bude. A stejně tam většinou přijedeme až k večeru, uděláme zvukovku, zahrajeme si, vytvoříme nějakou náladu a pak obvykle zase rychle vystřelíme pryč. Protože už jsme v letech, máme spoustu dětí, takže našinec už nikde moc dlouho nezůstává, A je třeba říct, že se tedy ani moc nepídí po historii, takže to pardon.
To je samozřejmě v pořádku, jen mě napadlo, že tady by vám to trošku zajímavé připadat mohlo. V téhle vesnici bydlí Ondřej Suchý a ve zdejším mobiliáři jsou takové neobvyklé věci jako piáno, na které kdysi hrával Jiří Šlitr. A je o ně opřený kontrabas, na který ještě dříve v Redutě drnkal Jiří Suchý.
Tak to je zajímavé, o tom jsem vůbec neměl tušení.
Snad se se vám tam bude líbit. Na co se na vašem koncertě, který se odehraje v malém složení kapely, mohou posluchači těšit?
Robert Balzar s Vítkem Křišťanem a s Kamilem Slezákem teď mají takové období, že si v rámci muziky naprosto rozumí. Udělali spolu desku, měli hodně koncertů, takže já se k nim tak hezky přifařím. Část z toho repertoáru bude ještě z desky Theyories a další z věcí, které spolu naskládáváme a odinterpretováváme, které se nám líbí. Takže jak naše autorské, až i trošku minimalistické věci, tak převzaté kusy, které jsme se naučili hrát jenom v tomhle složení. Myslím si, že na to, že to je vlastně akustický kvartet, to bude docela pestrá směs.
Nedávno jste v reedici vydali první dvě alba Illustratosphere. Zazní tam také něco z nich?
To ne, repertoár Illustratosphere v téhle sestavě nehráváme kromě asi dvou věcí, kde jsme s Robertem Balzarem dílem spoluautory. Ty zařazujeme i do programu tria, což tu jeho pestrost, o které jsem mluvil, ještě zvětšuje. Ale co se týče těch dvou desek, které vyšly v reedici, tak to je jiná parta, jinak postavená muzika a jinak vymyšlený tvar.
Když je řeč o pestrosti vaší hudby: v jakých dalších formách a skupenstvích ji v současné době lze zažít a slyšet?
Když to vezmu od nejmenších sestav, tak občas hrávám v duu s Jardou Friedlem, bývalým kytaristou Illustratosphere. Sem tam hrávám i s Endruem a Jenem Hovorkou takovou improvizovanou muziku – loopery a klávesy v triu. Potom je tenhle kvartet, to znamená já a Robert Balzar Trio. Pak mám kvintet, který se jmenuje Illustratosphere, a potom si ještě tu a tam zahrajeme s Alicí, abychom si hezky zavzpomínali na staré časy. A pak už jsou to vlastně „jenom" J.A.R., kde nás je dohromady deset, a občas si zahraju s bigbandem Gustava Broma, kde je nás asi 18. Ale v jistém smyslu vlastně zpívám pořád stejně, jenom se za mnou mění pozadí, tvar a výraz aranžmá a instrumentace. Je toho tedy docela dost, ale kdo jsem já, abych si stěžoval…
Vaše minulá deska vyšla před třemi lety. Rýsuje se na obzoru nové album?
Upřímně řečeno, tehdy nám ta deska spadla přesně do doby, kdy v Česku, Evropě i ve světě začal řádit covid. Takže jsme trnuli, jestli si ty písničky vůbec někdy zahrajeme živě. Naštěstí se to povedlo, ale nebylo to v roce 2020, ale až tak sporadicky v tom následujícím a něco málo i v roce 2022. To zdržení ovšem do jisté míry způsobilo, že jsme na novém repertoáru moc nedělali, přestože jsme na to „měli víc času“.
Hledali jste tedy nějakou inspiraci?
Ale musím říct, že covid byl mimořádně neinspirativní, tedy pro mě jako pro autora. Řekněme, že to bylo spíš takové hledání identity a znovupostavení pocitu, že jsem aspoň trošku pro pár lidí důležitý, protože to bylo opravdu nepříjemné. Přestože se nikomu z nás nic nestalo, tak jsme tak divně postávali a spíš jsme po sobě jenom čučeli. Ty dva roky nám už nikdo neodpáře ani nevrátí.
Že byste se tedy celou dobu jenom nudil?
Tak to zase ne. Mezitím jsme udělali desku Jedním dechem s Robert Balzar triem a s trumpetistou Kornélem Fekete-Kovácsem, což je maďarský hráč fúzí, moderní trumpeťák a křídlovkář. Udělali jsme i ty reedice dvou starých desek Illustratosphere, takže se za tu dobu něco událo. Ale co se týče nových autorských věcí, tak to si myslím, že přijde na přetřes až za chvíli, protože teď jsme dodělali desku J.A.R., která by měla vyjít v podstatě co nevidět. Už je to nahrané a smíchané, takže do prázdnin to bude venku, teď je ve výrobě. To je tedy další věc, na které už nějaká moje autorská participace je, a pak bude čas na Illustratosphere nebo na trio, ale ještě nevím, jestli budu spíš skládat, nebo spíš interpretovat.
Co vás tedy ohledně nové tvorby čeká?
Myslím si, že něco vydáme za rok nebo dva. Pokud to ovšem nevezmeme za úplně jiný konec a neuděláme vždycky jenom jednu věc, kterou pověsíme na síť. A pak, až jich případně bude víc, z toho můžeme udělat nějaký kompilát, který se dá nazvat albem. Ještě s klukama nejsme úplně rozhodnutí, jestli budeme pokračovat touhle cestou, ke které nás v jistém smyslu tlačí doba, protože se to teď tak dělá, anebo budeme skládat, zkoušet a vytvářet nějaké koncepční album. To ale samozřejmě potřebuje nějaký čas, protože našinec si musí něco odžít, aby měl co popisovat a co hrát. Upřímně řečeno v tom současném zápřahu včetně toho, že se mi teď nedávno narodilo mimino, tak tolik času na drncání po světě a nabírání nějakých emocí už dnes není. Takže to člověk ze sebe musí trošku dolovat a celý proces je delší.
Pojďme zpátky k tomu nedělnímu koncertu. Čím vás lákají takové malé sálky pro pár desítek lidí?
Mám rád, když je to na koncertě kontaktní. Když hraju na velkém pódiu, tak se přizpůsobím, mám za sebou i pódia, která byla opravdu hodně odtažitá. Kde jsem byl daleko a vysoko, všechno na sluchátka a člověk jen cítil tu masu lidí, která na něj kouká. Ale tohle řemeslné hraní, hezky na blízko, živé a kontaktní, kdy našinec nemá možnost to publikum ohromit ničím jiným, než hraním na svůj nástroj a svým ponorem, soustředěnou živou tvorbou, to má svoje kouzlo a k muzice to patří. Já mám tohle řemeslo rád, živou kulturu, kterou takhle můžu spoluvytvářet. Cítím to asi podobně jako někteří herci, kteří nechtějí nechat divadlo divadlem, i když by se mohli dost dobře uživit i seberealizovat jenom přes film. Tak i pro muzikanta je tenhle typ malého pódia vždycky částečně výzva a částečně i útočiště.
Zpěváci, kteří v Šemanovicích vystupovali a podepsali se tam na zeď, často říkají, že tam cítí jistý „genius loci“ a nostalgii legendárního Semaforu. Michal Prokop tam nedávno na svém koncertě jako poslední přídavek zahrál spontánně semaforskou písničku Nashledanou, prý vůbec poprvé v životě. Očividně neplánovaně, protože spoluhráči se ho snažili dohnat až za pochodu. Je nějaká šance, že byste se také v tomto směru nechal tím Semaforem „nachytat“, nebo máte pevně daný set list?
Většinou to máme tak, že je to spíš pevně dané. Ale když už jste to takhle řekl, tak se klidně může stát, že se stihnu zeptat, přestože dneska hrajeme někde v Olomouci, pak jsou dva dny, kdy budeme rozstřelení po světě, potom hrajeme s J.A.R. v Klatovech a v sobotu s Illustratosphere v Praze. A pak už bude tenhle koncert v Šemanovicích, takže už na nějakou přípravu možná nebude čas. Zase ale na druhou stranu některé ty písničky nejsou tak „složité", aby je člověk nemohl zkusit udělat sice ne úplně na fleku, ale třeba je jen jednou „přelíznout", protože jsou přece notoricky známé. Takže sice není úplně pravděpodobné, že bych něco od Suchého a Šlitra ze Semaforu zahrál, ale zároveň bych sám sebe nesnesl, kdybych to rovnou kategoricky vyloučil.