Sobotní večer 2. března v šemanovickém kulturním minicentru Nostalgická myš připomene tradiční programy, jaké se zde odehrávaly v jeho dávných začátcích na sklonku minulého tisíciletí. Vystoupí zde písničkář, filmař a spisovatel Jiří Vondrák. Jako host se večerního setkání pro pamětníky zúčastní rovněž novinář, spisovatel a textař Ondřej Suchý, který byl v 90. letech vůdčí osobností místního kulturního života a do Šemanovic na natáčení svých pořadů pro Český rozhlas přilákal dlouhou řadu slavných herců, zpěváků, filmařů a dalších populárních osobností.
Hlavním bodem programu bude koncert, na němž Vondrák kromě vlastních autorských skladeb představí písně kupříkladu od Bulata Okudžavy nebo Vladimira Vysockého. Nejdříve se ovšem odehraje vernisáž výstavy plakátů k jeho cyklu dokumentárních filmů Básníci Back Beatu. Program uzavře projekce některého z Vondrákových filmů o muzikantech, konkrétní titul si vyberou samotní posluchači.
Někdejší „otec zakladatel“ Nostalgické myši Ondřej Suchý se nyní do tohoto stále živějšího hudebního lokálu s bohatým programem vydává pouze výjimečně. Proto mu Deník položil několik dotazů, jak aktuální počínání svých následovníků v čele s novou majitelkou hospody Miroslavou Bozděchovou hodnotí.
Jak se vám líbí aktuální programy v Nostalgické myši, která po několikaleté přestávce opět chytila nový dech?Přiznám se, že to příliš nesleduji, takže ani nedokážu říct, jestli je tam něco navíc, anebo že by tam naopak něco chybělo.
Cítíte, že duch a poetika zdejších akcí navazuje na odkaz vašich programů?Už je to generačně i stylově něco jiného. Soudím tak podle názvů skupin a jmen zpěváků, které neznám - vyjma několika těch, kteří byli v Nostalgické myši kdysi i mými hosty, jako například Michal Prokop a Ivan Hlas.
Jak vlastně kdysi Nostalgická myš vznikla?
Otcem – budovatelem, který dokázal z bývalého vepřína vybudovat kulturní a společenské minicentrum, byl její nynější bezprostřední soused, malíř Petr Pěnkava. O náplň programu jsem se pak v roli „otce – zakladatele“ postaral za pomoci své ženy Johany já. Výzdobu tvořily kulisy, plakáty, rekvizity a kostýmy známých osobností z pražských divadel, především Semaforu, Na Zábradlí, Rokoka, Paravanu a jiných.
Proč jste zde s pořádáním pořadů a nahrávání skončil?
Před pár léty jsem se o své vlastní vůli rozloučil s Českým rozhlasem, předtím i s Českou televizí. Obě instituce totiž propustily „pro nadbytečnost“ ty nejlepší pracovníky, kteří se podíleli na realizaci mých pořadů. Zbavit se tak pracovitých lidí - profesionálů, to bylo tenkrát přímo hanebné. Tehdy jsem se také stáhl ze všech veřejných aktivit a soustředil se pouze na psaní článků a knížek.
Jaká je tedy vaše aktuální vazba na Nostalgickou myš?
Párkrát do roka do ní pozvu na skvělý oběd své hosty, především z USA a Polska. A jednou jsem zde vystoupil, protože mě o to požádal můj letitý, opravdový kamarád Miloň Čepelka z Divadla Járy Cimrmana a Salónu Cimrman.
Co po vás tedy v Nostalgické myši zůstalo?
Podpisy osobností, které zde za naší éry vystoupily. Kdosi spočítal, že podpisů na stěnách z té doby zůstalo přes 250. Mnohé nostalgické chvíle v Šemanovicích si také lze připomenout v krátkých filmech, které jsou ve dvou rubrikách na mém webu ondrej-suchy.cz, anebo rovnou zadáním názvu, například Salón Cimrman na You Tube.
