Oba jsou členy sdružení výtvarníků ČR. V neratovickém domě dětí a mládeže v současné době vedou kurz realistické kresby – kreslení pravou hemisférou.
„Máme výtvarné studio na Praze 8, kam dojíždějí i lidé právě z Neratovic. A protože místní dům dětí a mládeže pořádá spoustu akcí, kam tito naši žáčci také docházejí, podařilo se nám to propojit," prozradila mi paní Miluška, která nemá problém uspořádat kurz kreslení třeba až na východním Slovensku. „Ano, i tam jsme měli skupinku asi dvaceti lidí, za kterými jsme jezdili," potvrdila s tím, že nejdůležitější na každém setkání pro ni není jen to, aby se lidé naučili kreslit či malovat, ale i to, aby se lidé na lekce těšili a aby se při nich cítili dobře.
To ovšem není až takový problém, atmosféra v místnosti je skrz na skrz přátelská, individuální profesní přístup snadno přerůstá v osobní přátelství. Jednotlivé lekce pak začínají vždy stejně – malým rozcvičením prstů, zápěstí i celých rukou.
„Nefungujeme tak, že člověka postavíme před papír či plátno a řekneme mu, aby nakreslil zátiší. Víme, že každý potřebuje nějak začít, takže při výuce jdeme opravdu od nuly a postupujeme krok za krokem," popsala začátek kurzu lektorka paní Miluška, která svou cestu k výtvarnému umění začala už v dětství u své babičky, majitelky módního salonu, prvními kresbičkami vlastních modelů. Pokračovala přes studium oděvního návrhářství, soukromé studium kresby a malby u nás i v zahraničí, studiem pedagogiky až k otevření vlastního studia.
„U nás učíme, jak správně držet tužku i čím vůbec kreslit, jak si sednout, aby vám to bylo pohodlné a nic vás nebolelo, jak rozcvičit ruku a rozhýbat mozek, jak zapojit aktivně právě tu kreativní pravou hemisféru do kreslení či malování. I do svého života," dodala. „Kreslení není jen o tom, naučit se držet tužku, ale především o tom, naučit se dívat kolem sebe."
Lidé, kteří kurz kreslení pravou hemisférou absolvují, změní svůj dosavadní pohled a přístup k životu. „Naučí se dotáhnout věci do konce," poznamenala paní Miluška. „Ačkoliv v dnešní hektické době jsou lidé nuceni k uspěchanému způsobu života, u nás se zklidní a zpomalí. Sami zjistí, že mnohem důležitější je relaxace a pohoda, která vyústí v dílo, se kterým jsou sami spokojeni, ne to, kolik obrázků zvládnou nakreslit za určitou dobu. A také mnohem víc vnímají detaily," vysvětlila.
Druhý lektor pan Karel, který dříve pracoval v profesích od servisního technika leteckých trenažerů až po počítačového grafika a fotografa, zpočátku dělal spíše přípravné práce. „Dělal takového toho černého vzadu. Důležitou práci, bez které to ani nejde, ale která není moc vidět – zařízení studia, příprava materiálů a podkladů, internetové stránky nebo propagační materiály. A jak šel čas a rostly znalosti a zkušenosti, začal kreslit a po té fungovat také jako lektor," prozradila usměvavá žena, která tvrdí, že důchod a volný čas jsou pro ni neznámá slova. „Co to je? To neznám!" zasmála se a její muž dodal: „Volno míváme maximálně v pátek. A důchod? Pokaždé, když slyším, jaké změny zase ti nahoře vymysleli, říkám si, že jsem asi musel o pět let omládnout, když mám do důchodu pořád stejně daleko, ať už se píše jakýkoliv rok."
Majitelé čtrnáctiletého černého knírače Andyho učí své žáky kreslit krok za krokem. A používají přitom některé dost neobvyklé metody, například předlohu, kterou odkrývají postupně a kterou jejich svěřenci malují vzhůru nohama. „Pokud lidem dopředu řeknu, že budou malovat třeba koně, okamžitě si začnou ťukat na hlavu a pomyslí si, že jsem se asi zbláznila, že něco takového přece nemůžou zvládnout," vysvětlila lektorka jeden z postupů, jak naučit člověka kreslit. „Ale pokud nevědí, co to bude, prostě malují hezky čáru po čárce přesně tak, jak mají. Někdy v polovině obrázku si uvědomí, co to je a najednou přijde šok a začnou ty vnitřní strachy. Takže pak se stane, že první část odpovídá originálu, ale ve zbytku se obrázek začíná rozcházet. Přitom předloha je pro všechny stejná," povzdychla si lektorka.
Základní myšlenka, kterou oba lektoři při svých hodinách razí, je ta, že člověk, pokud se má naučit dobře kreslit, má zpočátku kreslit pouze a právě to, co vidí. Nic víc a nic méně. Pak se sám může přesvědčit, že kreslí to, co je jeho záměr. „Lidé se naučili kreslit symboly, nikoliv realitu. Přitom právě reálné kresby jsou to nejdůležitější, naprostý základ. Vždyť i Picasso začínal realistickou kresbou, dělal si studie, náčrty. Teprve poté se vydával svou individuální cestou. Stejné je to i u nás. Realizmus je jen odrazový můstek pro další tvorbu" připomněl pan Karel a paní Miluška dodala: „Já osobně vidím problém v tom, že se výtvarná výchova jako tvořivá činnost na školách známkuje. Přitom každé dítě v daný moment kreslí svůj nejkrásnější obrázek, který pouze odpovídá jeho schopnostem a vývoji. Pamatuji si na situaci, kdy chlapeček maloval traktor. Udělal obrovské kolo a kabina samotná byla naopak maličká. Paní učitelka si myslela, že s chlapcem není něco v pořádku, ale když si vezmete, jak on ze své výšky ten traktor tak skutečně vnímal, dojde vám, že kreslil prostě jenom to, co opravdu viděl. A to se snažíme své žáky naučit i my."
Na lekce kreslení pravou hemisférou chodí převážně střední a starší generace. Mezi návštěvníky se vyskytují například babičky, které se svými vnoučaty místo sledování televize raději vyrazí do přírody nebo si sednou ke stolu a kreslí si. „Stejně jako mně se jim nelíbí současné animované pohádky pro děti. Jsou plné křiku a násilí a postavičky v nich vůbec nejsou reálné," poznamenala paní Miluška. „Ale chodí k nám třeba i učitelky, které samy vyučují výtvarnou výchovu, ale chtějí se naučit něco trochu jiného, než co se učily za svého studia," uzavřela s tím, že stejně jako se všichni naučí psát, mohou se naučit i kreslit. To, čemu se všeobecně říká talent, totiž není žádná dědičná záležitost. Je to vlastně jenom přístup, který k dané věci máme.
