Zručnost a trpělivost, to je zřejmě klíč k úspěchům modeláře Marka Patery, který pravidelně po večerech z papíru vystřihuje a sestavuje vláčky a lodě.
Je to jeho vášeň. A sklízí na soutěžích řadu ocenění. Se všemi třemi papírovými modely, které v sobotu představil na výstavě Neratovický papír, uspěl. Získal jednou první a dvakrát druhé místo.
Jak jste se k modelářství dostal?
Začínal jsem někdy v první třídě vystřihovánkami jednoduchých modelů z časopisů, které tehdy vycházely, hlavně z Mateřídoušky a Sluníčka. Ve třetí třídě jsem se přihlásil do vláčkařského kroužku, kde jsme dělali modely železnic. Stavěli jsme z papíru třeba domečky nebo stromky. Pak jsem si začal kupovat časopis ABC a začal jsem lepit složitější modely. Na této úrovni modelů, které tvořím dnes, pracuji asi osm let.
Předpokládám, že stavění z papíru chce velkou dávku trpělivosti. Co vás na tom nejvíc baví?
To prvotní je, když s tím člověk začíná, aspoň si myslím, že je to tak u chlapů, že chtějí mít svůj vysněný objekt. Protože když nemůže mít tank nebo třeba letadlo, tak si ho postaví aspoň jako model. Potom, když už je člověk trošku starší, čte různé knížky z války o pilotech a začne stavět také vojenskou techniku. Já si to trochu musím spojit s motivací, a tou je pro mě soutěž. Do jisté doby to byl dost osamělý koníček, na modeláře se všichni dívali jako na tiché blázny. Byli doma zavření a vystřihovali a lepili. To, že můžu přijít mezi lidi, kteří mají stejné nadšení pro věc, mě žene dopředu.
Specializujete se jen na některé typy modelů? Někdo dělá domy, někdo zase vojenskou techniku.
Mám pár oblastí, které mě baví. Jsou to lodě a hodně mě baví i železniční tématika. Říká se tomu železniční diorama, to znamená, že vezmete kus nádraží, kus kolejí, na to postavíte mašinku a dáte tam nějaké panáčky. Ono to souvisí s mým dětským koníčkem, mašinkami.
Co je na modelařině nejtěžší?
Vydržet u toho. Nevím jak u jiných, ale já mám vždycky takovou fázi, většinou je to hned po začátku, když si vyberu nějaký model. Hrozně se mi to líbí, mám k té předloze nějaký citový vztah, začnu to stavět a po krátkém čase, třeba už po týdnu, to pro mě přestane být ono. Takže je pro mě nejtěžší vydržet u toho. Taky to někdy nevyjde. Dosáhl jsem určité úrovně, ale i dnes mám takové chvíle, že bych toho nechal. Například loni jsem dělal model a pořád to nebylo tak, jak jsem si představoval. Nakonec stačila chvilka, zkrat a skončilo to rozšlapané v koši (smích).
Jak dlouho vám trvá, než sestavíte jeden model?
Velkou loď (Marek Patera za ní získal v Neratovicích první cenu - pozn. autora), jsem stavěl asi tři sta padesát hodin. Na modelech pracuji zhruba každý den, vždycky tak dvě hodiny, o víkendech déle. Sedím u toho asi tak patnáct až dvacet hodin týdně.
Modely zřejmě zaberou dost místa. Kde je skladujete?
To je vždycky trochu problém. Doma máme jednu prosklenou skříň, kterou jsem postupně obsadil. Takže vždycky modely, které vozím po výstavách v daný rok, tam máme vystavené. Postupem času vybírám ty starší a skladuju je po krabicích. Teď jsem zjistil, že máme poměrně suchý sklep, takže ty, které už nebudu nikde předvádět, zřejmě skončí právě tam.
Máte modelářský sen, co byste jednou chtěl postavit?
Asi každý má svůj srdeční model. Ale chtěl bych postavit absolutní model, jak já tomu říkám, to znamená takový model, který už nebude třeba vylepšovat, a na kterém bych nic nezkazil. Ještě se mi totiž nestalo, že bych postavil model, na kterém bych něco nezkazil a nemusel nějakou součástku třeba dělat znova. kupodivu jsem ještě nepostavil model, na kterém by mi něco nezbylo. Vždycky mi něco zbyde.
Co máte nyní rozestavěného?
Teď zrovna nic, protože nejezdím na víc soutěží než do Neratovic a ke konci dubna ještě do Prahy na Chodov. Vždycky se snažím něco postavit jednou za půl roku, abych měl jeden velký model, který můžu předvést. Dokončil jsem loď asi před týdnem a teď přemýšlím, do čeho se pustím.
Kolik modelů vlatně máte?
Velkých soutěžních asi kolem patnácti. Něco jsem vyřadil, něco přišlo k úrazu. Největší problém je pro mě modely převážet. Já se pohybuju vlakem a MHD. Musím to mít všechno v jedné ruce v krabici, abych si tou druhou mohl otevírat dveře. Taky už se mi stalo, že jsem šel z výstavy, zafoukalo a já jsem držel jen ucho od krabice. Pak už jsem si to jen prohlédl a vysypal do koše.
Je nějaká cená, kterou jste v soutěži získal a které si opravdu ceníte?
Nejcennější je cena Best of show. To je cena, kterou neuděluje porota, ale lidé. Každý divák dostane lístek a napíše, který model se mu nejvíc líbí. Takovou cenu jsem vyhrál dvakrát. Na druhou stranu mě taky těší, když to ocení lidé, kteří modelařině rozumí. Třeba jednou mi před výstavou řekl můj kolega, který lepí naprosto skvělé formule, že se nejvíc těší právě na moje modely. To byla pro mě opravdu velká poklona. Když něco postavíte, tak se s tím můžete ukazovat doma, příbuzní jsou z toho paf, ale myslím si, že to opravdu ocení jen člověk, který ví, co všechno ta práce obnáší. Moje manželka mi říká to, co Stašová v Pelíškách: „To muselo stát tolik práce, a přitom je to taková blbost!“ (smích).
