Nechyběly samozřejmě masky a jejich obchůzka s hudbou, samostatné vystoupení muzikantů, stánky nejen s jídlem a pitím i další program. Dokonce i možnost přijít se do místního muzea rozloučit s loňským betlémem obsahujícím figurky vytvořené z másla a prohlédnout si výstavu Panenky – nebo v sále hospody navštívit tvůrčí dílnu pro děti.

Podle návalu přihlížejících i nakupujících se však největšímu zájmu těšilo zvláště vše, co souviselo s řezničinou. Případně s uzenářskou prací. Z dopoledního autobusu (který kvůli masopustnímu programu stavěl na posunutém stanovišti) dokonce vystoupila skupinka návštěvníků akce z vesnic v okolí, mající jasno: nejprve hurá k pojízdné masně. Dokud je ještě všeho dost – třeba vynikající jitrnice se prý v minulých letech brzy vyprodaly – a netvoří se dlouhá fronta. Teprve pak je čas zajít ke stánkům s různými pochoutkami – a třebas i něčím ostřejším na zahřáti. Populární byly zabíjačková polévka, guláš i ovar, stejně jako prejt se zelím. U jednoho ze stánků však prodejce zájemcům nabízel třebas i jitrnice s rýží ze Slovenska. U sousedky šly mimořádně na odbyt škvarkové tyčinky.

Koupit maso se nedalo

Jednoznačným hrdinou dne se v Máslovicích stal řezník Václav Šťastný, který v nedalekých Klecanech provozuje prodejnu s nabídkou masa a uzenin, ale i uvařených jídel. Nejen že jeho rukama prošla většina nabízených zabíjačkových produktů, ale také početnému davu přihlížejících předvedl zpracování pašíka: stodesetikilové prasnice z farmy rodiny Bačinovy v Klíčanech. Zvědavci sice neviděli samotné usmrcení – zabíjet na veřejnosti dnes není dovoleno a veřejné prezentaci zabíjačky musí předcházet návštěva jatek – ale sledovat mohli celý proces proměny chlupatého zvířete v kusy masa narovnané podle druhů do řeznických přepravek.

Daň z nemovitosti vzrostla, ilustrační foto.
Kolik za daň z nemovitosti? Nejméně v Mělníku, nejvíce platí lidé v Neratovicích

V téhle fázi, kdy už se sviňka proměnila v naporcované vepřové, jak prase zná většina lidí z obchodů, však Šťastný řadu lidí zklamal. Trpělivě totiž musel odpovídat na otázku, zda si je možné něco koupit: ne. Někdo by rád panenku, jiný kus kýty – či další alespoň tři plátky na řízek. Řezník všem odpovídal stejně: jde jen o ukázku, kdy maso (a sám uznal, že velmi lákavě vypadající) není na prodej. Vše převezme obec. Ta využití masa a sádla z jednoho pašíka ke spokojenosti chuťových pohárků místních má vyřešené už od veřejných zabíjaček v minulých letech.

Přípravy od čtvrté ranní

Do ukázky řeznického řemesla se zapojili i další pomocníci. Zdeněk Zábušek, který sice má vlastní profesi, ale se Šťastným spolupracuje už nějakých 35 let (přičemž padla i veselá zmínka o tom, že váží zrovinka stejně jako zpracovávané prase, protože ho ho řezník pilně krmí jitrnicemi) Deníku představil nejen sebe, ale i další kolegy. Jako pomocník ve stylu „podej, odnes, zvedni“ se mimořádně občas připojil i máslovický místostarosta Aleš Illichman (nez.). Deníku potvrdili, že rozbouráním prasete a přípravou kusů masa k dalšímu zpracování ukázka končí.

Dělat na místě jitrnice, jelita nebo tlačenku by bylo zdlouhavé, konstatoval Zábušek. „To se vaří několik hodin,“ vysvětlil s tím, že kvůli přípravě pochoutek, jež pak na máslovické návsi oceňovali zákazníci, vstávali členové týmu časně ráno: v půl čtvrté. „Aby se od čtyř hodin mohlo dělat a vše se stihlo. Nakrájet maso do guláše, cibuli, pak hlídat, aby se to nepřipálilo – a lidi si pošmákli,“ připomněl.

9. Hasičský ples v Lužci nad Vltavou 27. ledna 2024.
V Lužci nad Vltavou se v sobotu tančilo na plese pořádaném dobrovolnými hasiči

Někteří nakupující se přesto ptali: nabízený ovar nebo guláš s vnitřnostmi jsou z toho pašíka, který támhle visí na trojnožce? Mezi přihlížejícími se totiž vyskytli i lidé, kteří o zabíjačce mají jen velmi okrajovou představu: zhruba v tom smyslu, že se tam vyskytují prase a řezník. Případně dají k lepšímu historku, co kdysi slyšeli: že známý vyprávěl, jak někdo z okolí vzpomínal, kterak řezník kdysi kdesi honil prase po dvorku…

Přihodila se tak scéna, že se jeden ze zvědavců dotazoval na smolení – konkrétně na prášek použitý v rámci paření prasete. Když řezník zažertoval, že šlo o koření, aby se z vody v neckách hned mohla vařit polévka, musel vzápětí uvádět věci na pravou míru: to je přece kalafuna, která štětiny slepí, což pak usnadní jejich odstranění pomocí řetězů a kovových zvonů. A použitá voda se samozřejmě vylévá! Zdálo se totiž, že zvědavý posluchač fórku s kořením a polévce uvěřil bez stínu pochybností. Případně zde tatínek poučoval zbytek rodiny: „Podívejte, tyhle odřezky se mohou hodit třeba na guláš – a tadyhle na výpečky.“ Což o to, měl pravdu; nicméně sám se jen chvilku předtím zeptal na totéž řeznického mistra.

Zabíjačky? Dnes už zřídka

I ti, kteří vědí, jak to při zabíjačkách chodí (například jedna z návštěvnic vzpomínala, jak v dětství bývalo jejím úkolem míchat u babičky škvařící se sádlo, či starší pán připomněl, že ho tetičky a strýčkové ponoukali, ať ochutná, jak dobré je tohle i támhleto, načež mu pak vyčítali nestřídmost), dění kolem čuníka sledovali pozorně. Obdivovali fortel a účelnost každého říznutí a sáhnutí. Z domácích zabíjaček sledovaných v dětství si takové mistrovství nepamatují.

Řezník Jan Červenka při práci.
Zima s vůní jitrnic. Řezníka na domácí zabijačku si musíte objednat rok předem

To přinesla praxe, vysvětluje řezník Šťastný. Zabíjačkám se věnuje od 17 let, jako kluk se učil od dvou zkušených mistrů řeznického řemesla – a z toho, co od nich pochytil, si pak sestavil vlastní styl. Zkušenosti by rád předával i dál – nemá ale komu. „Zájemci o řemeslo nejsou – a nejen o to řeznické,“ krčí rameny. Kolik prasat zpracoval, spočítáno nemá – odhaduje však, že jich mohlo být kolem čtyř tisíc. Bývaly i doby, kdy jich za sezonu, od podzimu do jara – zvládl stovku. A ano, ve stejném regionu za Prahou, kde působí i dnes. To už je ale dávno pryč – a nejen proto, že kvůli onemocnění, spojeném s i operací, musel tuhle práci omezit.

Domácích zabíjaček postupně ubývalo, až prakticky vymizely. Zhruba posledních deset let už je to spíš raritou. Vykrmovat prase se lidem nechce; většinou už pro to ani nemají podmínky. A koupit si třeba půlku a nechat ji zpracovat? To se prý nevyplatí. Leda někdo uvažuje o pozvání řezníka v rámci pořádání různých oslav či párty, aby nabídl zážitkový program. V případě Šťastného bylo máslovické prase první zabíjačkou, k níž byl letos pozván. Zájemcům o kvalitu připravenou podle generacemi prověřených postupů doporučuje nákup v tradičních řeznictvích. Třeba v tom svém v Klecanech – ale podobné firmy lze najít i v dalších regionech. Je však třeba počítat s vyšší cenou. Za stejné peníze jako v supermarketech tradiční produkty vyráběné s důrazem na kvalitu nabídnout nelze, připomíná.

Sedm jitrnic na posezení!

Jitrnice vyrobené řezníkem Šťastným se v Máslovicích také staly součástí zde již tradiční soutěže jedlíků. „Udělal je krásné; všechny stejně velké, chválila starostka Vladimíra Sýkorová (nez.), která komentovala zpracování prasete i počínání soutěžících právě při hltání jitrnic. „Jsou vynikající,“ shodovali účastníci i účastnice ještě v průběhu klání. Deníku to potvrdil i vítěz; sice „náplava“, ale již 11 let místní občan Martin Melichar. V tříminutovém limitu dokázal spořádat šest jitrnic a kus sedmé – stejně jako jeden ze soupeřů.

Dialyzační středisko v Mělníku.
Mělnické dialyzační středisko slouží stovkám pacientů, jimž selhaly ledviny

Starostka tak s vysvětlením, že nemá připraveny dvě stejné ceny, uspořádala rozstřel se sedmou jitrnicí – a Melichar triumfoval. „Jsou výborné, ale myslím, že si jitrnici k večeři nedám; raději tlačenku,“ zažertoval pro Deník. Poté, co soupeři s heknutím řekl, že příště mu vítězství raději přenechá. Jasně, že v nadsázce: sám se soutěží jedlíků pořádaných při obecních akcích účastnil opakovaně – a klání s jitrnicemi je jeho nejoblíbenějším. Pojídání koláčů je prý také fajn – na rozdíl od hltání chleba s máslem. Půl bochníku chleba a čtvrtkilová kostka másla je prý vážně moc: tuhle výzvu zkusil jednou – a stačilo to; příště už by se do ní nepustil.