K Ladislavu Pokornému neodmyslitelně patří vůně kovu. Je mincíř. Více než dvacet let vdechuje pradávným tolarům a grošům zemřelých panovníků nový život, vyrábí stovky pamětních mincí.
A jako jeden z mála v Česku zůstal věrný tradičnímu řemeslu. Odmítá moderní technologie. Každá mince, která opustí dílnu, několikrát projde jeho rukama. A pak že peníze nemůžou mít duši…
Jste původně zámečník, bývalý tramp a šermíř. Jak to vůbec vzniklo, že jste začal vyrábět mince?
Nejdřív jsme si vyráběli mince pro sebe, třeba na trempské srazy. A tak to vlastně také začalo. Přišly hecy ve smyslu udělej tohle, udělej támhleto, až to skončilo tím, že se výrobou mincí živím.
Takže vy jste se naučil razit mince úplně sám?
Ano. Začal jsem dělat historické repliky. Na to všechno jsme ale museli přijít sami. To už vám nikdo neřekne, jak se to dělalo před pěti sty lety. Je to deset let laborací, kdy stále zkouším nové věci, abych se přizpůsobil co nejvíc původnímu řemeslnému zpracování. Naši předkové byli dost chytří, protože my je dnes doháníme bruskou (smích).
Každá mince projde vašima rukama. Navrhujete je, vyrobíte a nakonec i prodáte. To je asi dost náročné…
To je problém tohoto řemesla. V dnešní době musíte udělat úplně všechno od začátku až do konce. Ve středověku lidé na to měli víc času, tenkrát tam bylo třeba deset řemesel, která navazovala na mincovnictví. Někdo to odlil, nastříhal, vylil raznici, další zase naťukal…
Vy ale máte také pomocníky.
Samozřejmě. To je takový objem práce, že já bych to sám dělat nemohl. Naštěstí mám kolem sebe dobrou partu lidí, kteří mi fandí a pomáhají. A nezištně. Někteří to dělají opravdu zadarmo, podporují mě v tom.
Co je pro výrobu mincí nejdůležitější?
Stěžejní je vyrobit si raznici. Kdybych si nedokázal vyrobit raznici, která je finančně nejnákladnější, tak by nemělo smysl se tím živit. Dá se koupit, ale to je velice drahé a nevyplatí se to.
Sám děláte návrhy. Čím se inspirujete?
Když dělám repliku, vycházím z literatury. Musím se držet původního historického námětu. Pokud si někdo něco objedná, tak mi zpravidla námět dodá. Ale občas to bývají hrozné nesmysly. Lidi si myslí, že do kolečka vměstnají text o rozsahu A4. Mám úplně nejraději, když si návrhy můžu dělat podle svého. Tam je to od základu: namalovat předlohu, převést ji na železo, vyrýpat, nastříhat materiál a ještě si to narazit.
K tomu přece ale musíte mít cit a přece jen trochu výtvarného talentu.
Já jsem dyslektik (smích). A moje kamarádka učitelka říká, že díky tomu já to dokážu. Je v tom kousek chtění dokázat si něco. Něco napodobit, něco hezkého vyrobit. Když se to potom někomu líbí, moc mě to těší.
Vyráběl jste i pamětní mince při návštěvě papeže ve Staré Boleslavi.
Za ty roky jsem mincí udělal mnohem víc. Od začátku, ty známější, které lidem něco řeknou, jsem vyrobil pamětní minci na šedesát let vylodění v Normandii, rok na to bylo šedesát let osvobození Plzně. Dělal jsem také dvě stě let Slavkova. To mělo veliký úspěch, s tím jsem dodnes velmi spokojený. Když měl přijet papež, připravoval jsem se na to půl roku dopředu. Udělal jsem upomínkovou minci. Byl o ní tehdy obrovský zájem.
Vymyslel jste raznice pro děti. Jak jste na takový nápad přišel?
To je jeden z mých nejlepších výmyslů, protože dítě se zabaví, udělá si minci samo a rodiče to stojí dvacku. To rodič každému dítěti dopřeje. A děti si přivezou z výletu věc, kterou si samy vyrobí. Myslím, že v době, kdy je potlačovaná představivost dětí, kdy si myslí, že zmáčknou enter a vypadne snídaně, je to velká vzácnost.
O své práci mluvíte s neuvěřitelným zaujetím. Stále vás výroba mincí baví?
To mě musí bavit. To víte, že je to zábava. Akorát je blbý, že je to především o penězích. Já tím žiju, mí známí tím žijí a já už kolikrát říkám, buďte zticha a mluvte o něčem jiném nebo se nám to zprotiví! Ale za pár minut jsme zase u mincí.
Vyrábíte také repliky grošů. Kolik jste jich udělal?
Udělal jsem průřez historií. A to je nevyčerpatelných námětů. Kdybych vyráběl raznice celý život, nikdy neudělám ani desetinu. Začal jsem výrobou grošů z doby kolem roku tisíc a skončil jsem u prvorepublikové koruny. Prvním grošem byla mělnická Emma, což je velice vzácná mince. Vždycky udělám něco, co je mezi sběrateli vzácné a nedostupné. Mám také pražský groš Ladislava Pohrobka, jičínský tolar Albrechta z Valdštejna a rubl Maxmiliána. A průřez končí desetikorunou T. G. Masaryka z roku 1928.
Je nějaká mince, ze které máte opravdu velkou radost?
To je v tom množství velmi těžké. Tisíc lidí je tisíc názorů. Já považuju za ocenění, když třeba znalci řeknou o mé replice, že má na rozdíl od originálu dvě tři chyby. Třeba můj pražský groš je od originálu k nerozeznání. A to je pro mě opravdu velmi povzbuzující.
