Divadelní režisérka, která má za sebou i zkušenosti z organizace divadelního festivalu, tam studuje a zároveň pracuje.

Je nějaká konkrétní chvíle, kdy vás poprvé napadlo, že právě divadelní režie je obor, jemuž se chcete věnovat?
Napadlo mě to ve dvou různých chvílích v životě. První si vybavuji, když jsem jako malá chodila s rodinou pravidelně do divadla na konverzační komedie. Tyto hry bývají všechny podle podobného schématu, takže si hodně rychle začnete říkat, proč je děj na jevišti tak předvídatelný. Z nudy jsem proto občas přemýšlela, jak to udělat jinak. Ale to jsem byla ještě hodně malá a pamatuji si z toho jenom ten pocit. Druhý, zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy jsem v pubertě začala divadlo sama hrát a došlo k neshodám s režisérem. Od toho bylo k prvnímu vlastnímu režijnímu pokusu už jen pár kroků.

Jak probíhaly přijímací zkoušky na DAMU, dostala jste se tam hned napoprvé?
Na DAMU jsem se dostala na druhý pokus, poprvé jsem se hlásila na činoherní režii, bohužel neúspěšně. V následujícím roce jsem se dozvěděla o katedře alternativního divadla, kam jsem poté nastoupila.

V čem bylo studium nejnáročnější a co vás naopak nejvíce bavilo?
Nejvíc mě bavila samotná práce s herci na jevišti a také dramaturgie s panem profesorem Klímou, kdy jsme rozvíjeli koncepce nákladných, klidně i nerealizovatelných projektů. Z tehdejších nápadů čerpám do dnes. Studium na DAMU je obecně náročné, a to ve všech oborech, hlavně kvůli časovým nárokům. Nicméně také je to dost uzavřené prostředí, tak trochu svět sám pro sebe, což může člověka někdy destabilizovat.

Jaké byly vaše první zkušenosti s režisérskou prací?
Moje úplně první zkušenost s režií byla v patnácti letech na gymnáziu, kdy jsem režírovala inscenaci na základě řízené improvizace s naším studentským souborem Strýček Eskymák. Už si nepamatuju, jak se hra jmenovala, ale byla o nevěře.

Práce s herci, fotografy i malíři

Jak jste se vlastně ocitla v Paříži?
Odjela jsem tam za prací a studiem. Podařilo se mi získat pracovní smlouvu v rámci doktorátu pro umělce SACRe při Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique. Během tří let tam teď realizuji projekty, které jsou zaměřené na práci s hercem, malbou a fotografií, s čímž souvisí i práce s fotografy a malíři. Protože je to čistě praktické studium, mám absolutní volnost v práci a daří se mi spolupracovat i na dalších inscenacích, které nejsou součástí doktorského programu.

V čem se život ve Francii nejvíc liší od života v Česku? Je něco, co vám v Paříži vysloveně chybí? A co je na tamním životě naopak nejlepší?
Toho by bylo hodně. Je hrozně těžké mluvit o kulturních rozdílech, a zároveň se vyhnout podporování stereotypů. Je to všechno samozřejmě složitější a nedá se to takhle zobecňovat. Nicméně pokud to shrnu, na Francii a Francouzích mi nejvíc vadí, že moc přemýšlejí. O všem dlouze mluví, diskutují, málo jednají. Češi, a obzvlášť čeští herci, jsou obecně fyzičtější, spontánnější, impulzivnější. Má to kořeny už v jazykovém systému, francouzština je metaforickým jazykem diplomatů, neumí říct nic přímo. Čeština je o dost drzejší. Na druhou stranu Francouzi obecně působí spokojeněji, jsou komunikativní a zdvořilí. To je v kombinaci se skvělým jídlem hodně příjemné.

Vím, že pracujete na jakési průvodcovské mobilní aplikaci pro muzea. V čem spočívá?
Projekt se jmenuje Musées soniques a spočívá ve vytvoření zvukové procházky na základě výtvarných děl v muzeích, do které se mohou návštěvníci ponořit. Konkrétně se jedná o kompozici miniaturních, zvukově specializovaných takzvaných rozhlasových her. Scénář vzniká na základě příběhů vyobrazených v dílech. Teď například připravujeme procházku pro sochy v Louvru, které zpracovávají Ovidiovy Proměny. Stačí si nasadit sluchátka, zapnout aplikaci a sochy na vás začnou samy mluvit podle toho, kde v prostoru se zrovna nacházíte. Cílem tohohle projektu je vytvořit alternativu ke klasickým audio průvodcům, které sice poskytnou danou informaci o díle, ale svojí neutralitou často zabíjejí dojem z umění. S kolegou Lucasem Lelièvre se snažíme o citlivé propojení historie a umění skrze vhodně zvolený scénář, a to jak textový, tak i zvukový. Zatím je aplikace ve stadiu vývoje, pracujeme na ní ve spolupráci s laboratoří Idéfi CréaTIC a v Louvru bude poprvé k dispozici v dubnu příštího roku.

Pražský festival Sněz tu žábu

Na čem dalším nyní pracujete, chystáte nějakou divadelní premiéru?
Právě teď je asi nejaktuálnější zkoušení inscenace Jak bít dobrý lidi, která se odvíjí od Boschova obrazu Poslední soud. První work in progress bude k vidění v prosinci v Paříži. Také pracuji na koncertě Estremo d'Ombra skladatelky Lary Morciano ve spolupráci s Radio France. A v únoru chystám obnovenou premiéru inscenace Das ist die Galerie podle textu Popis obrazu od Heinera Müllera. V neposlední řadě se dlouhodobě podílím na přípravě festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu, jehož druhý ročník se uskuteční ve dnech 12. až 15. března v Praze. Letos opět přivezeme nové francouzské hry i s jejich autory, program navíc rozšíříme také o projekce a výstavy.

Co je na režisérské práci, navíc v cizí zemi, nejobtížnější?
Pro mě byl vždycky nejobtížnější jazyk. Už v Čechách, ale ve Francii o to víc. Nepatřím mezi lidi, kteří váží slova, jsem celkem cynik a říkám věci na rovinu, často jen tak plácám, mluvím v citoslovcích a poměrně jednoduše se mi proto stane, že dojde k nedorozumění. Režisér mluví s lidmi nejrůznějších oborů a musí zvládat různé úrovně komunikace, ať už s herci, výtvarníky, techniky v divadle, s autorem… Moje neomalená přímost samozřejmě ve vybrané francouzštině vyčnívá ještě víc, naštěstí to ale všichni tak nějak berou. Líbí se jim to, jde o přístup, který neznají.

Podle čeho vybíráte herce do svých her, máte-li vůbec tu možnost? Je pro vás prvořadé herecké umění nebo kladete důraz i na takzvanou lidskou stránku, tedy osobní sympatie?
Ve většině případů mám možnost vybrat si herce, alespoň v rámci konkrétního souboru. Kritéria výběru se však liší podle inscenací a rolí. Vyhledávám spíš všestranné herce, pro které není zásadní text, kteří se nebojí pohybu, zpěvu, improvizace, překypují energií a nabízejí pořád nové věci. Osobní sympatie samozřejmě nejsou všechno, ale jsou v tvůrčím týmu dost podstatné. Chvíle práce na jevišti mohou být někdy hodně citlivé, ideální proto je, aby si všichni v týmu navzájem věřili. To se ovšem úplně pokaždé nestává.

Chcete se v Paříži usadit, nebo se chystáte v budoucnu vrátit zpět do Česka?
Na to v tuto chvíli neumím odpovědět. Práce v Čechách, v češtině a s českými herci mi chybí, snažím se proto alespoň jednou do roka podílet na nějakých menších projektech. Na druhou stranu Francie teď pro mě představuje zajímavější příležitosti, kontakty se v divadle ztrácejí rychle a já už v Paříži pracuji dva roky. Zkrátka uvidím, jak se situace vyvine po dokončení doktorátu v roce 2017.

VIZITKA
Sedmadvacetiletá Linda Dušková z Cítova je absolventkou režie na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Věnuje se také překladům, dramaturgii a zvukové tvorbě. V současné době působí v Paříži v rámci uměleckého doktorského programu SACRe při Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique a Ecole Normale Supérieure.